11 C 20/2020

Plný text

Okresní soud v Táboře, předsedkyně senátu Mgr. Jaroslava Novotná jako samosoudkyně, rozhodl ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovaným:

1. Jméno žalované A ., IČ IČO žalované A sídlem Adresa žalované A 2. Jméno žalované B , narozená dne Datum narození žalované B bytem Adresa žalované B oba zastoupeni advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B / Anonymizováno o povolení nezbytné cesty I. Soud povoluje vlastnici pozemkové p.č. , Anonymizováno, zastavěná plocha a nádvoří s domem čp. , Anonymizováno, v k.ú. , adresa, nezbytnou cestu přes pozemek p.č. , hodnota, zastavěná plocha a nádvoří a pozemek p.č. , hodnota, ostatní plocha v rozsahu, jak vyplývá z geometrického plánu číslo , hodnota, vyhotoveného Geodetickou kanceláří Ing. Pavla Dvořáčka, se sídlem Chýnovská 1917/9, Tábor, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku, a to ve formě služebnosti cesty – průjezd automobilem 1x týdně tam a zpět, přičemž den a čas průjezdu žalobkyně nahlásí 1. žalované písemně nejméně jeden den před požadovaným průjezdem.II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala povolení nezbytné cesty ve formě služebnosti stezky přes pozemek p.č. , hodnota, a p.č. , hodnota, v k.ú. , adresa, v rozsahu, jak vyplývá z geometrického plánu číslo , hodnota, vyhotoveného Geometrickou kanceláří Ing. Pavla Dvořáčka, se sídlem Chýnovská 1917/9, Tábor, zamítá.III. Žalobkyně je povinna zaplatit úplatu za povolení nezbytné cesty žalované 1. ve výši 21 000 Kč a žalované 2. ve výši 15 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.V. Žalobkyně je povinna zaplatit státu – Okresnímu soudu v Táboře náklady řízení ve výši 8 563 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.VI. Žalované 1. a 2. jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit státu – Okresnímu soudu v Táboře náklady řízení ve výši 8 563 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Rozsudkem ze dne 5. 5. 2021, č.j. 11 C 20/2020-139 zamítl Okresní soud v Táboře žalobu, kterou se žalobkyně domáhala povolení nezbytné cesty přes p. p. č. , hodnota, , zastavěná plocha nádvoří a p. p. č. , hodnota, , ostatní plocha vše v k.ú. , adresa, jako služebnosti stezky a cesty, když dospěl k závěru, že sice zákonný důvod pro zřízení nezbytné cesty je dán, neboť nemovitost žalobkyně není dostatečně spojena s veřejnou cestou (§ 1029 odst. 1 občanského zákoníku dále „o.z.“) a žalobkyně si nedostatek přístupu nezpůsobila z hrubé nedbalosti či úmyslně (§ 1032 odst. 1 o.z.), ale podle § 1032 odst. 2 o.z. nelze povolit nezbytnou cestu přes prostor uzavřený za tím účelem, aby do něj cizí osoby neměly přístup. Protože se pozemky žalovaných, přes které žalobkyně nezbytnou cestu navrhuje, nacházejí v oploceném areálu potravinářského závodu, v němž 1. žalovaná realizuje své podnikatelské aktivity, areál je uzavřen cizím osobám, mohou se tam pohybovat pouze zaměstnanci 1. žalované a její obchodní partneři a vstup cizích osob je omezen i v důsledku zvýšených hygienických požadavků kladených na potravinářskou výrobu, dospěl okresní soud k závěru, že nezbytnou cestu přes uvedené pozemky žalovaných povolit nelze.

2. Usnesením ze dne 29. 7. 2021, č.j. 15 Co 191/2021-155 zrušil Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Akceptoval názor okresního soudu, že žalobkyně si nedostatek přístupu nezpůsobila hrubou nedbalostí nebo úmyslně, ovšem závěr soudu 1 stupně o tom, že zřízení nezbytné cesty brání skutečnost, že pozemky žalovaných, přes které je nezbytná cesta navrhována, se nacházejí v oploceném areálu provozu 1. žalované považoval za předčasný, když dle aktuální judikatury i při naplnění některé z negativních podmínek vymezených v zákoně, lze výjimečně nezbytnou cestu povolit. Krajský soud uložil okresnímu soudu vyhodnotit všechny individuální okolnosti dané věci, poměřovat výhodu, kterou cesta poskytuje, s újmou, která by vznikla jejím zřízením, a učinit zcela konkrétní a úplné závěry k tomu, zda výjimečně lze nezbytnou cestu a v jaké podobě zřídit.

3. Rozsudkem ze dne 17. 3. 2023, č.j. 11 C 20/2020-256 okresní soud povolil žalobkyni nezbytnou cestu přes pozemek p.č. , hodnota, , v rozsahu, jak vyplývá z geometrického plánu číslo , hodnota, , vyhotoveného geodetickou kanceláří Ing. Pavla Dvořáčka, a to ve formě neomezené služebnosti stezky a ve formě služebnosti cesty – průjezd automobilem jedenkrát týdně, po předchozím písemném oznámení 1. žalované. Dále žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovaným újmu a náhradu za povolení nezbytné cesty podle velikosti jejich spoluvlastnických podílů a žalovaným povinnost společně a nerozdílně nahradit žalobkyni a státu náklady řízení. Otázku, zda si žalobkyně nezpůsobila nedostatek přístupu sama hrubou nedbalostí, nebo úmyslně, považoval soud za vyřešenou shora uvedenými předchozími rozhodnutími. Nesouhlasil s námitkou 1. žalované, že nezbytnou cestu nelze zřídit vzhledem k potravinářskému charakteru závodu a s tím spojeným zvýšeným hygienickým požadavkům, neboť nezbytná cesta dle vymezení v geometrickém plánu má vést v té části areálu, kde se žalobkyně nemůže dostat do bezprostředního kontaktu s výrobním procesem, a ani řidiči aut zákazníků, kteří se rovněž ve vymezeném prostoru pohybují, nejsou z hygienického hlediska kontrolováni. 1. žalovaná může předmětný prostor využívat v nezměněném rozsahu, 2. žalované se nezbytná cesta vůbec nedotkne. Výjimečnost, která umožňuje zřídit nezbytnou cestu i přes oplocený areál 1. žalované, spatřoval soud v tom, že žalobkyně nemá žádným jiným způsobem zajištěno spojení s veřejnou cestou, navíc omezení žalobkyně spočívá i v tom, že příjezd má povolený pouze jedenkrát týdně, a to ještě po předchozím nahlášení 1. žalované. Při rozhodování o náhradě za zřízení nezbytné cesty vycházel soud ze znaleckého posudku Ing. Bureše, který ji vyčíslil částkou 424 000 Kč, ovšem za předpokladu stejné míry využívání žalobkyní a 1. žalovanou. Soud proto zohlednil rozsah užívání žalobkyní a ponížil náhradu na 50 000 Kč, kterou poměrně rozdělil mezi obě žalované podle velikosti spoluvlastnických podílů. Újmu spočívající ve snížení obvyklé ceny předmětných nemovitostí pak soud převzal ve výši stanovené znaleckým posudkem v částce 546 000 Kč, když přihlédl k tomu, že ze strany žalovaných jde o pouhá 3,5 % z celkové ceny pozemků, což se neodrazí v zajištění možného úvěru ze strany první žalované, na druhou stranu zřízením služebnosti se zásadně zhodnotí nemovitost žalobkyně.

4. Usnesením ze dne 13. 6. 2023, č.j. 15 Co 129/2023-286 zrušil Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, v pořadí již druhý rozsudek okresního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud vytkl soudu prvního stupně, že jeho rozhodnutí neobsahuje úplné a konkrétní závěry, ze kterých výjimečnost pro zřízení nezbytné cesty přes oplocený areál shledává. Soud prvního stupně nedostatečně vyhodnotil individuální okolnosti věci, a to samostatně, jak k právu cesty, tak k právu stezky, včetně nedostatečného poměření výhody, kterou získá žalobkyně povolením nezbytné cesty s újmou, která vznikne žalovaným. V případě povolení nezbytné cesty, pak krajský soud uložil okresnímu soudu opětovně rozhodnout o úplatě, případně újmě za nezbytnou cestu.

5. K výzvě soudu doplnila žalobkyně tvrzení ohledně rozhodných skutečností k prokázání výjimečnosti situace, která by odůvodňovala zřízení nezbytné cesty i přes existenci negativní podmínky dle § 1032 odstavec 2 o.z. Uvedla, že v případě nepovolení nezbytné cesty se nemovitosti žalobkyně, k nimž se žalobou zřízení nezbytné cesty domáhá, stanou prakticky bezcennými, neboť je nebude možné užívat, když nemá fakticky ani právně jinou možnost přístupu k nemovitostem. Soud prvního stupně v minulosti provedl v rámci řízení místní šetření, ze kterého je zjevné, že ze strany od Jordánu není přístup možný, neboť k pozemku žalobkyně vede strmý svah zarostlý lesním porostem a tyto terénní podmínky znemožňují nejen jízdu, ale i průchod k pozemku žalobkyně. Ze strany od kolejí vede mezi kolejovým svrškem a oplocením areálu první žalované cestička v šíři asi 2 m, částečně zarostlá stromovým náletem a místy do ní zasahuje kolejový svršek. Ani po případném vyčištění touto cestou není možné k nemovitosti přijíždět. Chůze je tady značně ztížená v době nepříznivých klimatických podmínek. Podstatné je pak to, že užívání této cesty je v rozporu se správními předpisy týkajícími se provozování dopravní cesty a chůze po tomto pozemku je i s ohledem na blízkost dráhy a umístění trakčního vedení a dalšího drážního zařízení obecně nebezpečná. Žalobkyně tak nemá možnost domáhat se zřízení nezbytné cesty po jiném vlastníkovi pozemků než po žalovaných, i kdyby měla být tato nezbytná cesta pro ni z hlediska vzdálenosti či úplaty za její zřízení extrémně nevýhodná. Výjimečnost lze odůvodnit i tím, že areál první žalované, ve kterém se nacházejí pozemky obou žalovaných, přes které je nezbytná cesta navrhována, a nemovitosti žalobkyně, existují v sousedství v prakticky nezměněném stavu mnoho desetiletí a v minulosti byl příjezd a příchod k nim žalobkyní přes dotčené pozemky žalovaných, vlastníky těchto pozemků, i jejich právních předchůdců, umožňován a respektován. K porušení pokojného stavu došlo až poté, co se 1. žalovaná, jako současný provozovatel areálu, rozhodla nemovitosti zcela zaplotit.

6. V dodatku ke znaleckému posudku číslo , hodnota, znalec Ing. Zdeněk Bureš určil obvyklou cenu služebnosti cesty v rozsahu jízdy automobilem jedenkrát týdně po předchozím nahlášení dne a času průjezdu žalobkyní první žalované v celkové částce 339 000 Kč a snížení obvyklé ceny nemovitostí vlivem zatížení uvedenou služebností v částce 471 000 Kč. Pro případ povolení nezbytné cesty ve formě cesty v rozsahu jízdy automobilem jedenkrát týdně po předchozím nahlášení a současně stezky s neomezeným průchodem žalobkyně přes předmětné pozemky, určil znalec obvyklou cenu služebnosti 593 000 Kč a snížení obvyklé ceny nemovitostí vlivem zatížení služebností částkou 646 000 Kč. To vše za situace, kdy oprávněný bude části pozemku vymezené geometrickým plánem pro věcné břemeno využívat ve stejné míře jako povinný.

7. Dopisy Správy železniční dopravní cesty s. o. ze dne 12. 9. 2013 a společnosti České dráhy, a.s. ze dne 3. 7. 2014 a 5. 12. 2019 má soud za prokázané, že žalobkyně se marně domáhala zřízení věcného břemene cesty přes pozemek p. č. , Anonymizováno, v k.ú. , adresa, .

8. Výslechem žalobkyně soud zjistil, že z nemovitosti, k níž se domáhá zřízení nezbytné cesty, chodí v průměru čtyřikrát denně tam a zpět. V domě s ní žije ještě dcera, její průchody jsou zhruba stejné. Od léta má pak žalobkyně v podnájmu dvě osoby - manžele. V současné době všechny tyto osoby používají pro příchod k nemovitosti cestu podél trati po pozemku Českých drah, jiná možnost přístupu neexistuje, když příkrý svah od , Anonymizováno, nelze pro přístup upravit. Pokud jde o geometrický plán, ten zakresluje nezbytnou cestu od hlavní brány nejkratší cestou přes pozemky žalovaných až k vratům areálu, která vedou na její pozemek.

9. Výslechem jednatele 1. žalované soud zjistil, že v místech, kde by měla být přes areál povolena nezbytná cesta, vedla vlečka, která je nyní uložena v depozitu, ale v budoucnu možná dojde k jejímu obnovení. Zatím je to pouze v teoretické rovině. V uvedených prostorách je, rovněž zatím v teoretické rovině, také uvažováno se stavbou automatické linky. Samozřejmě, pokud tam bude nezbytná cesta povolena, přijdou o možné dotace na tuto linku. V současné době v předmětných místech probíhá nakládka pytlových výrobků, jezdí tam nákladní auta, provoz je nepřetržitý, v průměru 13 aut denně, a to od pondělí do pátku, výjimečně i v sobotu. Ve výrobě jde o nepřetržitý provoz od 6 do 14 hodin od 14 do 22 hodin, přes noc jsou tam dva zaměstnanci, o víkendu se střídají čtyři zaměstnanci. Po celou dobu je areál hlídán ostrahou z najaté společnosti. Ostraha sedí na vrátnici nebo obchází areál. V průběhu roku, většinou v červenci, je měsíc ve firmě odstávka, jinak jde o nepřetržitý provoz. Poslední dva roky je zadní brána zavařená, není průchozí, a to ani druhá brána od vlečky. Klíče od přední brány mají vrátní a mistři, přes zadní bránu v současné době není možný ani průjezd vozidel IZS.

10. Na základě takto doplněného dokazování lze shrnout následující. Žalobkyně je vlastníkem pozemkové p.č. , Anonymizováno, zastavěná plocha a nádvoří s domem č.p. , Anonymizováno, v k.ú. , adresa, . Zhruba do roku 2017 využívala žalobkyně pro příjezd a průchod pozemky p.č. , hodnota, a , Anonymizováno, ve vlastnictví žalovaných. Právní předchůdci žalovaných průchod, případně průjezd žalobkyně přes jejich pozemky mlčky tolerovali, písemně povolili v případě nutnosti pouze průjezd vozidel IZS a stěhovacího vozidla (dopisy ze 16. 11. 1994, 20. 4. 2000). Poté, co 1. žalovaná předmětné pozemky oplotila, nemá žalobkyně ke své nemovitosti zajištěnou možnost příjezdu automobilem. Nemá tak možnost zajistit si zásobování nemovitosti, dovoz materiálu, otopu, případně dalších potřebných věcí, což zásadním způsobem omezuje řádné užívání jí vlastněné nemovitosti. Pro pěší přístup používá žalobkyně dlouhodobě zhruba 2 m širokou cestu podél železniční tratě. Stejně tak tento přístup využívá její dcera a dva nájemníci, kteří v současné době dům žalobkyně spolu s ní užívají.

11. Žalované namítali, že nezbytnou cestu nelze žalobkyni povolit, když jednak si nedostatek přístupu k nemovitostem zavinila sama (§ 1032 odst. 1 písm. b) o.z.) a za druhé pozemky, přes které má nezbytná cesta být zřízena, se nacházejí uvnitř oploceného areálu 1. žalované, která v něm provozuje potravinářskou výrobu a není možné, aby do takto uzavřeného areálu měly přístup cizí osoby (§ 1032 odst. 2 o.z.). K tomu lze uvést, že soud nadále trvá na svých závěrech uvedených v předchozích rozhodnutích, s nimiž se ztotožnil i odvolací soud, že nelze žalobkyni přičítat zavinění, že nemovitost zůstala bez přístupu. Soud nepovažoval za nutné provádět k tomu žalovanými navrhovaný důkaz výslechem statutárního zástupce Českých drah, a. s. ohledně okolností uzavření kupní smlouvy, a to vzhledem k tomu, že kupní smlouvy ohledně nemovitostí byly mezi Českými drahami a žalobkyní uzavřeny v roce 1996, respektive 2000 a nelze očekávat, že výslech provedený v uvedené záležitosti po tolika letech, patrně i se zcela jinými osobami, než které konkrétně předmětné kupní smlouvy uzavíraly, může přinést nové skutečnosti, které by mohly uvedený závěr soudu změnit. Na základě uvedených skutečností má proto soud za to, že byla prokázána existence zákonem stanovených důvodů pro zřízení nezbytné cesty podle § 1029 odst. 1 o.z., když i z místního šetření, které bylo v rámci řízení provedeno, zcela jednoznačně vyplývá, že žalobkyně nemá v současné době zajištěný příjezd ke své nemovitosti.

12. V souladu s rozhodnutím krajského soudu se soud dále zaměřil na důkladnější posouzení toho, zda jsou v tomto konkrétním případě dány tak výjimečné okolnosti, pro které soud nezbytnou cestu povolí i přes existenci negativní podmínky uvedené v § 1032 odst. 2 o.z.

13. Žalobkyně požadovala zřízení nezbytné cesty jak ve formě služebnosti cesty, tak ve formě služebnosti stezky. Soud tedy posuzoval obě varianty samostatně. Pokud jde o služebnost stezky, je nutno si uvědomit, že podle § 1274 odst. 1 o.z. se právo chodit po ní vztahuje nejen žalobkyni a všechny, kdo s ní užívají dům č. p. , Anonymizováno, , ale i na všechny další osoby, které k těmto osobám budou přicházet a také od nich odcházet. To znamená, že průchod přes areál 1. žalované by byl umožněn blíže neurčenému množství osob. Přitom soud dospěl k závěru, že není v podstatě reálné vymezit rozsah průchodu těchto osob tak, aby bylo i nadále zachováno současné technické a personální zabezpečení areálu a jeho ostraha. To by však znamenalo pro žalobkyni a další osoby v podstatě ničím neomezený průchod areálem 1. žalované. Bylo by zcela mimo jakoukoliv kontrolu, kdo se po areálu 1. žalované (byť v geometrickým plánem vymezeném prostoru), pohybuje. Není zřejmé, jak zabezpečit přístup do areálu přes uzamčenou bránu. Nelze po ostraze požadovat, aby jednotlivě chodila každé z osob otevírat, ať již přední, nebo zadní bránu a rovněž nelze, aby sama žalobkyně měla od obou bran své vlastní klíče. Při zřízení stezky by tak dle názoru soudu šlo o tak zásadní zásah do vlastnictví žalovaných, který je ve značném rozporu s výhodou žalobkyně, které by nezbytná cesta ve formě stezky sloužila. Navíc žalobkyně i další osoby, které nyní dům č. p. , Anonymizováno, užívají, realizují dlouhodobě příchod k nemovitosti po stezce vedoucí kolem dráhy, a to bez jakýchkoliv problémů. Musejí přitom pouze dbát zvýšené opatrnosti, ale více je to nijak neomezuje. Po zvážení uvedených skutečností proto soud návrh žalobkyně na zřízený nezbytné cesty ve formě stezky zamítl, když dospěl k závěru, že pro negativní podmínku § 1032 odst. 2 o.z., nelze žalobě vyhovět.

14. Jinou situaci shledal soud ohledně služebnosti cesty dle § 1276 odstavec jedna o.z. Z provedeného dokazování jednoznačně vyplývá, že žalobkyně v důsledku toho, že nemá naprosto žádnou možnost příjezdu přímo z veřejné cesty, ani přes jiné okolní pozemky, nemůže své nemovitosti řádně užívat. Je přitom řada situací, kdy je příjezd potřebný (dovoz otopu, objemných věcí, materiálu na opravu atd.). Vzhledem k tomu, že nezbytná cesta je geometrickým plánem vytýčena na části pozemků žalovaných, které i sama 1. žalovaná využívá jako plochu pro průjezd vozidel dodavatelů a zákazníků, má soud za to, že vlastnické právo žalovaných tak při stanovení zcela minimální frekvence průjezdu pro žalobkyni nebude zásadním způsobem omezeno. Jako přiměřený pak soud stanovil průjezd přes areál 1. žalované jedenkrát týdně, a to bez jakéhokoliv omezení druhu a nosnosti vozidla, když v uvedeném prostoru se běžně pohybují vozidla nákladní i kamiony a žalovaná hodlá cestu využívat pouze pro zásobování a obhospodařování své nemovitosti. Lze tedy předpokládat, že ji bude podle konkrétní situace využívat buď k průjezdu osobním, nebo nákladním automobilem. Zde záleží na účelu průjezdu. Takto stanovená frekvence pak dle názoru soudu vyhovuje i ustanovení § 1029 odst. 2 o.z., když neznamená nijak zásadní omezení pro zejména 1. žalovanou (2. žalované se zřízení nezbytné cesty v podstatě nedotkne). Vzhledem k tomu, že žalobkyně je při využití nezbytné cesty omezena i tím, že má nejméně jeden den předem den a čas plánovaného průjezdu přes pozemky žalovaných nahlásit 1. žalované písemně (což znamená i mailem), nebude tím nijak narušena ostraha objektu, která přes uzavřený prostor průjezd tam i zpět žalobkyni umožní. K námitkám první žalované ohledně možnosti kontaminace potravinářského provozu se již soudy obou stupňů vyjádřily v předchozích rozhodnutích a na tato lze v tomto ohledu zcela odkázat. Pokud jednatel 1. žalované ve své výpovědi uvedl, že v místech navržené nezbytné cesty hodlají v budoucnu obnovit provoz vlečky, případně zde vystaví automatickou linku, zůstalo v obou případech pouze u teoretických úvah. Protože pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§ 154 o.s.ř.) nebylo k těmto tvrzením jednatele 1. žalované přihlíženo. Ohledně zřízení služebnosti cesty proto soud žalobě z uvedených důvodů vyhověl.

15. Podle § 1030 odst. 1 o.z. pak soud musel rozhodnout o stanovení úplaty za zřízení věcného břemene. Východiskem se stal znalecký posudek vypracovaný znalcem Ing. Zdeňkem Burešem, zejména dodatek tohoto posudku ze dne 23. 12. 2023. Soud použil způsob výpočtu uvedený znalcem v posudku, dosadil však jinou hodnotu stupně omezení (místo znalcem uvedených 40 % pouze 1,5 % viz. níže). Při výpočtu výše úplaty soud zohlednil, že žalované nejsou zásadním způsobem omezeny. Z vyjádření jednatele 1. žalované vyplynulo, že týdně projede po vyznačené části pozemku v průměru 65 aut zákazníků a obchodních partnerů. Žalobkyně má povolenou pouze jednu jízdu tam a zpět týdně. Rozsah pozemků vyznačených geometrickým plánem ke zřízení nezbytné cesty je minimální vzhledem k rozloze celých pozemků. Zohledněno bylo i to, že v důsledku zřízení nezbytné cesty dojde ke snížení ceny dotčených pozemků, ovšem vzhledem k celkové rozloze je toto snížení prakticky zanedbatelné. Na geometrickým plánem vymezené cestě pak nelze ani předpokládat vzhledem k velikosti ploch nějakou stavební činnost 1. žalované, v níž by byla nezbytnou cestou omezena. Při výpočtu újmy vyšel soud z obvyklého ročního nájemného (posudek č.l. 319 p.v. spisu) v částce 63 550 Kč. Upravil však stupeň omezení vlastníků, a to na 1,5 % oproti znalcem stanoveným 40 %, když z průměrných 66 jízd týdně je pouze jedna jízda žalobkyně, tedy 1,5 %. Z výše uvedených důvodů (minimální zásah do vlastnictví s ohledem na celkovou rozlohu pozemků, s přihlédnutím k tomu, že 1. žalovaná využívá dotčenou část rovněž k průjezdu automobilů), soud neshledal důvod pro omezení vlastníků ve výši 40 %, jak uvedl znalec na č.l. 4 dodatku k posudku. Při znalcem stanovené míře kapitalizace 7,5 % a při době trvání věcného břemene na dobu neomezenou, stanovil soud hodnotu věcného břemene částkou 12 710 Kč (63 550 x 0,015 : 7,5 x 100 – výpočet č.l. 19 dodatku k posudku - č.l. 320 spisu). K tomuto pak soud připočetl i újmu vzniklou snížením hodnoty nemovitostí vlivem věcného břemene. Obvyklou cenu části pozemků dotčených věcným břemenem stanovil znalec částkou 668 150 Kč (č.l. 320 p.v.). Po odečtu hodnoty věcného břemene uvedené shora ve výši 12 710 Kč, činí celkové snížení hodnoty nemovitostí vlivem věcného břemene 22 542 Kč (12 710 + 655 440 x 0,015). Celkovou částku 12 710 Kč + 22 542 Kč, tedy po zaokrouhlení 36 000 Kč, rozdělil soud k úhradě žalovaným podle velikosti jejich spoluvlastnických podílů. První žalované (podíl 28/48) má tak žalobkyně zaplatit úplatu 21 000 Kč a druhé žalované (podíl 20/48) pak 15 000 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

16. O nákladech řízení rozhodoval soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. v situaci, kdy úspěch obou stran byl přibližně stejný (nezbytná cesta povolena formou cesty, formou stezky zamítnuta), proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu řízení.

17. Podle § 148 odst. 1 o.s.ř. pak soud uložil každé ze stran povinnost nahradit státu jím vynaložené náklady související s vypracováním znaleckých posudků. Znalec vyúčtoval a celkem mu bylo přiznáno v rámci řízení 32 126 Kč. Žalobkyně zaplatila zálohy ve výši 15 000 Kč. Stát tedy zaplatil z vlastních prostředků 17 126 Kč a tuto částku soud podle výsledku řízení uložil k úhradě oběma stranám rovným dílem, tedy částkou 8 563 Kč, přičemž žalovaným uložil povinnost k náhradě společně a nerozdílně