11 C 234/2025

Plný text

Okresní soud v Táboře rozhodl soudkyní Mgr. Jaroslavou Novotnou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o 93 133,38 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 19 530 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 19 530 Kč od 20. 11. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 73 603,38 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 73 603,38 Kč od 20. 11. 2024 do zaplacení se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se vůči žalované domáhala zaplacení částky 93 133,38 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněných povinností vyplývajících pro žalovanou ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně (, právnická osoba, .), a žalovanou dne , datum, . Právní předchůdce žalobkyně dle této smlouvy žalované poskytl úvěr ve výši 75 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr i sjednaný úrok ve výši 85,49 % ročně splácet v 48 měsíčních splátkách po 5 547 Kč. Žalovaná sjednané podmínky řádně neplnila a ocitla se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Ke dni 19. 11. 2024 došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění celého úvěru, neboť žalovaná byla dle žalobkyně v prodlení s úhradou splátky či její části. Podle bodu 6. části B) úvěrové smlouvy se ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění staly součástí nové jistiny. Tuto novou jistinu byla žalovaná povinna uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění. Žalovaná na pohledávku za celou dobu trvání smluvního vztahu až do okamžiku jejího postoupení žalobkyni uhradila toliko 55 470 Kč a dle žalobních tvrzení tak ke dni podání žaloby dluží žalobkyni novou jistinu úvěru v celkové výši 93 133,38 Kč. Výše uvedenou částku, která byla postoupena na žalobkyni, žalovaná neuhradila ani na základě předžalobní výzvy.

2. V dané věci bylo možno rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spisu, a proto soud vyzval žalovanou, když souhlas žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání byl obsažen přímo v žalobě, aby se ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o.s.ř.), vyjádřila k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitky (§ 101 odst. 4 o.s.ř.). Žalovaná se k výzvě nijak nevyjádřila a soud proto rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spisu.

3. Po provedeném dokazování má soud z předložených listinných důkazů, konkrétně ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, (dále jen „smlouva“) ve spojení s předsmluvním formulářem a formuláři pro hodnocení klienta za prokázané, že byla mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované úvěr ve výši 75 000 Kč a žalovaná se tuto částku zavázala splácet včetně sjednaného úroku v nominální úrokové sazbě ve výši 85,49 % ročně, a to v 48 měsíčních splátkách po 5 547 Kč. Tato úroková sazba byla dohodnuta jako pevná zápůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru. Podle bodu 6. části B) smlouvy, pokud se klient ocitne v prodlení s úhradou kterékoliv splátky o délce 30 dnů, vzniká mu povinnost zaplatit poskytovateli smluvní pokutu ve výši 499 Kč, a to za každou splátku, u které se ocitl v prodlení v délce 30 dnů. Dále jestliže klient po zesplatnění úvěru nezaplatí novou výši jistiny úvěru v den zesplatnění, vzniká mu povinnost zaplatit poskytovateli smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru až do jejího úplného zaplacení. Z dokladu o vyplacení úvěru má pak soud za prokázané, že dne , datum, byla ve prospěch žalované odepsána z účtu žalobkyně částka 75 000 Kč. Dle tvrzení žalobkyně žalovaná na úhradu poskytnutého úvěru zaplatila před prohlášením úvěru za splatný toliko 55 470 Kč a následně se ocitla v prodlení, proto došlo k zesplatnění úvěru. To vyplývá z bodu 6. části B) smlouvy, podle kterého jestliže se klient ocitne v prodlení s úhradou splátky či její části o délce 65 dnů, dojde k zesplatnění úvěru. K tomuto dni se stává okamžitě splatná celá jistina úvěru a veškeré úroky z poskytnutého úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru, veškeré smluvní pokuty a náklady. Podle bodu 6. části B) smlouvy se pak ke dni zesplatnění úvěru stala celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění součástí nové jistiny úvěru s tím, že tuto novou jistinu byla žalovaná povinna uhradit žalobkyni nejpozději do dne zesplatnění. Zesplatnění úvěru ke dni 19. 11. 2024 je prokázáno oznámením o zesplatnění úvěru z uvedeného dne. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, má soud za prokázané ve spojení se společným prohlášením smluvních stran o postoupení pohledávek ze dne , datum, , že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku za žalovanou na žalobkyni, když tato skutečnost jí byla oznámena dopisem ze dne 5. 4. 2025. Předžalobní výzvou z téhož dne je prokázáno, že žalovaná byla vyzvána k úhradě vzniklého dluhu a upozorněna na možnost jeho soudního vymáhání.

4. Po právní stránce soud věc posoudil podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), dle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2048 o. z. ujednají-li si strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzované povinnosti vznikla škoda. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku. Podle § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Dle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě. Dle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

5. Soud se v dané věci nejprve zabýval platností smlouvy o úvěru, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). V dané věci byl dle předložené smlouvy o úvěru sjednán úrok z úvěru ve výši 85,49 % ročně s uváděnou RPSN úvěru ve výši 128,37 %. Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu České republiky (dále jen NS ČR), kdy lze konkrétně uvést např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 NS ČR dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS ČR odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS ČR sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.), je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 2077 – 2091). Také Ústavní soud České republiky (dále jen ÚS) již v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (spolu s dalšími sankcemi) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. Tato judikatura se dále prohlubovala a např. nález ÚS ve věci sp. zn. II. ÚS 3194/18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS ČR v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, a jejíž zaplacení bylo zajištěno smluvními pokutami. Podepsaný soud má v souladu s právním názorem odvolacího Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (např. rozsudek č. j. 15 Co 61/2022 – 69 ze dne 12. 4. 2022), že uvedené právní závěry NS ČR a ÚS, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Podle uvedeného rozhodnutí: „exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí a jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva.“6. Jak již bylo výše uvedeno, předmětnou smlouvou o úvěru ze dne , datum, byla mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou sjednána úroková sazba z úvěru ve výši 85,49 % ročně. Obvyklá výše úroků dle obecně dostupného přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou pro období září 2023 činila pro korunové úvěry poskytnuté bankami domácnostem v ČR na spotřebu v průměru 9,5 % ročně. Dohodnutá výše úroků tedy enormně převyšuje (téměř devětkrát) tuto obvyklou úrokovou míru, což vede soud k jednoznačnému závěru, že jde o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy neplatné. Na tomto závěru nic nemění ani to, že žalobkyně není bankou, neboť tato skutečnost nemůže znamenat, že by si žalobkyně mohla sjednávat takto nemravnou výši úroků. Uvedený závěr je v souladu s předchozími pravomocnými rozhodnutími odvolacího (i zdejšího) soudu, kdy jako neplatné byly shledány sjednané úroky ze spotřebitelských úvěrů ve výši 86,21 % ročně (č. j. 15 Co 69/2018–93) nebo ve výši 52,21 % ročně (č. j. 24 C 416/2018–69). Neobstojí ani případná argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Smluvní ujednání přece nejsou vyloučená ze soudního přezkumu, naopak tyto musí soud ex offo vždy přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy. „Následkem rozporu s dobrými mravy je podle § 580 odst. 1 neplatnost právního jednání, ve spojení s ustanovením § 588 je třeba dospět k závěru, že se jedná vždy o neplatnost absolutní.” (viz výše uvedená odborná literatura, str. tamtéž). Na toto posouzení nemá žádný vliv § 1793 o. z. nebo § 1813 o. z., neboť jimi nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy; právě k takovému absolutně neplatnému právnímu jednání došlo v dané věci.

7. Podle výše uvedené judikatury NS ČR, která navazuje na judikaturu ÚS (viz celá řada rozhodnutí ÚS uváděná ve zmíněných rozhodnutích NS ČR), je třeba zkoumat neplatnost spotřebitelských smluv způsobenou nepřiměřenými úroky nikoli izolovaně, ale v celém souhrnu uzavřené spotřebitelské smlouvy, neboť není přípustné nepřiměřené vychýlení v právech a povinnostech stran v zásadní neprospěch spotřebitele. Ve výše uvedených rozhodnutích, která se týkala další fáze uplatnění práva v exekučních řízeních, a to právě ve věcech spotřebitelských smluv o poskytnutí peněžních prostředků, bylo dovozeno, že v případě takovéto nepřiměřenosti se neplatnost vztahuje na celý závazkový vztah. NS ČR dovodil, že pokud jsou povinnosti dlužníka ve svém kontextu nepřiměřené jeho právům, že je na místě exekuci zcela zastavit, a tedy smlouvu je třeba jako celek považovat za neplatnou (viz v podrobnostech shora uvedená judikatura). Tak je tomu i v dané věci, kdy právě ujednání o nemravné výši úroků z úvěru jsou ve smlouvě o úvěru tučně vytištěna jako základní parametry úvěru, přičemž vedle nemravné výše úroků z úvěru smlouva stanovila dále toliko v neprospěch spotřebitele smluvní pokutu (pro případ porušení povinností věřitele žádná smluvní pokuta sjednána nebyla) a dále i náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením spotřebitele. Jednotlivá ustanovení dané smlouvy o úvěru poskytnuté podnikatelem spotřebiteli jsou natolik provázaná, že je nelze od sebe oddělit, neboť bez takto sjednaných úroků (pokut a poplatků) by žalobkyně peněžní prostředky žalované nepůjčila, tedy neplatná je celá smlouva o úvěru. Její ustanovení zakládají tak nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, že způsobují absolutní neplatnost smlouvy.

8. Z výše uvedených závěrů vyplývá, že poskytnutí peněžních prostředků žalované je s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení dle citovaného § 2991 odst. 1 o. z. Uvedené jiné právní hodnocení nevyžadovalo poučení dle § 118a odst. 2 o.s.ř., neboť toto soud poskytuje jen za předpokladu, kdy je třeba, aby účastník v této souvislosti doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Tak tomu v posuzované věci nebylo, žalobkyní vylíčené skutečnosti a předložené důkazy pro rozhodnutí soudu poskytují dostatečný základ. Jak již bylo výše uvedeno, právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované částku 75 000 Kč. Z žalobních tvrzení plyne, že žalovaná zaplatila právnímu předchůdci žalobkyně toliko 55 470 Kč, a proto je důvodný nárok žalobkyně co do částky 19 530 Kč (75 000 – 55 470). Ta byla žalobkyni přiznána výrokem I., neboť žalovaná musí své bezdůvodné obohacení v této výši žalobkyni vydat, neboť ta má právo na vrácení toho, co bylo plněno (§ 2993 o. z.). Důvodný je též nárok žalobkyně na úroky z prodlení v zákonné výši z této dlužné jistiny, když prodlení žalované začalo plynout v souladu s výzvou právního předchůdce žalobkyně o zaplacení ze dne 19. 11. 2024 ode dne následujícího. Výrokem II. byl pak zamítnut nárok na žalobkyní požadovanou další částku jistiny (úroky přirostlé k původní jistině) a úrok z prodlení z této částky, a to právě vzhledem k výše podrobně zdůvodněné absolutní neplatnosti celé smlouvy o úvěru. Lhůta k plnění ve výroku I. byla stanovena dle § 160 odst. 1 o.s.ř.

9. O nákladech řízení rozhodoval soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. v situaci, kdy úspěšnější žalované žádné náklady řízení nevznikly, proto žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů nepřiznal.