11 C 50/2024

Plný text

Okresní soud v Táboře rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Jaroslavou Novotnou jako samosoudkyní ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupená advokátem Anonymizováno . sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 , Anonymizováno bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 61 397,94 Kč s příslušenstvím

I. Řízení o zaplacení částky 5 233,99 Kč se zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 19. 8. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 44 163,95 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 057,84 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 2 550,02 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 24 914,19 Kč od 12. 7. 2023 do 18. 8. 2023 a zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 914,19 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení, úrokem ve výši 8 % ročně z částky 11 991,85 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení a úrokem ve výši 15 % ročně z částky 11 678,36 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení, se zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se jako právní nástupce , právnická osoba, . podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost uhradit jí částku 31 088 Kč s příslušenstvím, neboť právní předchůdce žalobkyně uzavřel se žalovaným dne , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému částku 15 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu s úrokem ve výši 761 Kč, úhradou za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 7 350 Kč, úhradou za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 077 Kč a úhradou za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 700 Kč, ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč s poslední splátkou splatnou dne 23. 2. 2023. Žalovaný nehradil splátky řádně a včas, a proto právnímu předchůdci vzniklo marným uplynutím lhůty pro úhradu poslední splátky právo na uhrazení celé dlužné částky. Dlužná částka činí dle žalobkyně celkem 31 088 Kč, která na ni byla postoupena a kterou žalovaný nezaplatil ani přes předžalobní upomínku.

2. Dále se žalobkyně jako právní nástupce , právnická osoba, . podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost uhradit jí částku 30 309,94 Kč s příslušenstvím, neboť právní předchůdce žalobkyně uzavřel se žalovaným dne , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému částku 20 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu s úrokem ve výši 1 925 Kč, úhradou za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 9 800 Kč, úhradou za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 859 Kč a úhradou za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 600 Kč, ve 14 měsíčních splátkách po 2 656 Kč s poslední splátkou splatnou dne 20. 10. 2022. Žalovaný nehradil splátky řádně a včas, a proto právnímu předchůdci vzniklo marným uplynutím lhůty pro úhradu poslední splátky právo na uhrazení celé dlužné částky. Dlužná částka činí dle žalobkyně celkem 30 309,94 Kč, která na ni byla postoupena a kterou žalovaný nezaplatil ani přes předžalobní upomínku.

3. Po provedeném dokazování má soud z předložených listinných důkazů, konkrétně ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, , za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému v hotovosti částku 15 000 Kč a žalovaný se zavázal takto poskytnutou částku vrátit spolu s náklady spotřebitelského úvěru v pravidelných měsíčních splátkách. Ty dle uzavřené smlouvy představoval jednak kapitalizovaný úrok ve výši 761 Kč (při úrokové sazbě uvedené ve smlouvě ve výši 8 % ročně a 14 měsíců trvání smlouvy) a úhrada za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 7 350 Kč, úhrada za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 077 Kč a úhrada za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 700 Kč. Z předžalobní výzvy ve spojení s žalobními tvrzeními vyplývá, že žalovaný zaplatil celkem částku 5 800 Kč, ze které byla částka 3 008,15 Kč započtena na jistinu, částka 193,37 Kč na úrok, částka 1575 Kč na úhradu za uzavření smlouvy, částka 444,91 Kč za administrativní činnost a částka 578,57 Kč na hotovostní inkaso splátek. Podle oznámení o postoupení pohledávky ze dne , datum, zaslané právním předchůdcem žalobkyně žalovanému, měl žalovaný žalobkyni dlužit celkem částku 33 782,29 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně postoupil s účinností ke dni , datum, celkovou pohledávku za žalovaným na žalobkyni, když tato skutečnost mu byla oznámena dopisem ze dne 15. 8. 2023. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní upomínku ze dne 2. 11. 2023. Dále má soud ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, , za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému v hotovosti částku 20 000 Kč a žalovaný se zavázal takto poskytnutou částku vrátit spolu s náklady spotřebitelského úvěru v pravidelných měsíčních splátkách. Ty dle uzavřené smlouvy představoval jednak kapitalizovaný úrok ve výši 1 925 Kč (při úrokové sazbě uvedené ve smlouvě ve výši 15 % ročně a 14 měsíců trvání smlouvy) a úhrada za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 9 800 Kč, úhrada za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 859 Kč a úhrada za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 600 Kč. Z předžalobní výzvy ve spojení s žalobními tvrzeními vyplývá, že žalovaný zaplatil celkem částku 17 200 Kč, ze které byla částka 8 321,64 Kč započtena na jistinu, částka 1 248,65 Kč na úrok, částka 4 900 Kč na úhradu za uzavření smlouvy, částka 929,72 Kč za administrativní činnost a částka 1 800 Kč na hotovostní inkaso splátek. Podle oznámení o postoupení pohledávky ze dne 15. 8. 2023 zaslané právním předchůdcem žalobkyně žalovanému, měl žalovaný žalobkyni dlužit celkem částku 34 223,51 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně postoupil s účinností ke dni , datum, celkovou pohledávku za žalovaným na žalobkyni, když tato skutečnost mu byla oznámena dopisem ze dne , datum, . Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní upomínku ze dne 2. 11. 2023.

4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 2048 o. z. ujednají-li si strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzované povinnosti vznikla škoda. Podle ust. § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku. Podle ust. § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle ust. § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

5. Soud se nejprve zabýval platností smlouvy o úvěru, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). V dané věci byla dle předložených smluv o úvěru č. , hodnota, a č. , hodnota, sjednána roční procentní sazba nákladů ve výši 272,44 % ročně, která odráží skutečnou výši úvěrového zatížení spotřebitele, když úroky ze spotřebitelského úvěru byly skryty v celé řadě dalších poplatků, jak bude dále podrobně uvedeno. Ohledně výše úvěrového zatížení z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu ČR (dále jen NS ČR), kdy lze konkrétně uvést nejprve např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 NS ČR dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS ČR odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS ČR sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.) je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 2077 – 2091). I Ústavní soud (dále jen ÚS) již v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (spolu se zajištěním prostřednictvím 2 bianko směnek a souborem sankcí) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tato judikatura se dále prohlubovala a např. nález ÚS ve věci sp. zn. II. ÚS 3194/18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS ČR v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 % (v tomto sporu 272,44 %), kde dlužník měl při splatnosti v průměru 3 až 4 roky zaplatit 2x až 3x víc, než byla poskytnutá částka, jejíž zaplacení bylo zajištěno i několika smluvními pokutami, denními i jednorázovými. Podepsaný soud má v souladu s právním názorem odvolacího Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (např. rozsudek č. j. 15 Co 61/2022 – 69 ze dne 12. 4. 2022), že uvedené právní závěry NS ČR a ÚS, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Podle uvedeného rozhodnutí: „exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí a jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva.“6. V dané věci byla sice ve smlouvě o úvěru č. , hodnota, formálně sjednána úroková výše 8 % ročně, a ve smlouvě o úvěru č. , hodnota, ve výši 15 % ročně, avšak dle předtištěného formuláře se žalovaný navíc zavázal zaplatit řadu dalších úhrad. U smlouvy č. , hodnota, činily tyto další úhrady celkem 12 127 Kč (úvěr činil 15 000 Kč) a u smlouvy č. , hodnota, celkem dalších 15 259 Kč (úvěr činil 20 000 Kč). Předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru jsou přitom typickou formulářovou smlouvu, jejíž zaevidování a správa je logicky jednoduchá a rychlá, tedy nemůže vést k takto vysokým nákladům. Veškeré formuláře jsou připraveny, nutné je doplnit jen několik málo údajů, pro něž jsou ve formulářích připraveny i na ně navazující údaje. Poplatek za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy spolu s úhradou za administrativní činnost činí u každé ze smluv v průměru 60 % dlužné jistiny, a je tedy natolik enormní, že nemůže vést pouze k uspokojení reálných nákladů, ale slouží i ke generování zisku. Zároveň je zcela zřejmé, že se jedná o mechanicky se opakující formulářovou smlouvu, které logicky nemůže vyžadovat takto enormně vysoké administrativní poplatky, když tyto jsou prakticky zcela totožné (liší se jen v několika rukou psaných údajích). Také poplatek označený jako odměna za hotovostní inkaso je ve smlouvě neoddělitelně zakomponován, tedy bez jakékoli možnosti se tomuto poplatku vyhnout, přestože v současné době praktiky každý má možnost bezhotovostního platebního styku. Formulář smlouvy vůbec neumožňuje splácet úvěr bezhotovostně, jak je dnes zcela obvyklé, ale naopak spotřebitel je přinucen bezvýjimečně platit odměnu za hotovostní inkaso. Veškeré tyto další poplatky se ve smlouvách neoddělitelně pojí s poskytnutým úvěrem, když k jistině jsou připočítávány veškeré tyto sjednané platby, a povinnost žalovanému se konstituuje jako zaplacení jediné „celkové částky k zaplacení“. Právě proto roční procentní sazba nákladů (RPSN) činila 272,44 % ročně. Již na první pohled je patrné, že u uvedených smluv měl spotřebitel zaplatit okolo dvojnásobku poskytnuté částky spotřebitelského úvěru. Uvedené poplatky soud považuje ze shora uvedených důvodů za další skryté úroky z úvěru, neboť měly právnímu předchůdci žalobkyně zajistit další výnos ze zapůjčených finančních prostředků; není ovšem přípustné sjednaný kapitalizovaný úrok skrýt pod označení poplatek. Úrok totiž představuje příjem spojený s daňovou povinností. Sjednání poplatku, který je fakticky úrokem za poskytnutí půjčky (tj. cenou peněz), představuje obcházení zákona, což má též za následek absolutní neplatnost ujednání podle § 580 o. z. K tomu je ještě třeba dodat, že v daném případě se jednalo o vztah spotřebitele a podnikatele, kde za použití definice průměrného spotřebitele (viz Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2005/29/ES) nelze objektivně očekávat, že si spotřebitel bude při podpisu smlouvy vědom, že pod pojmem „administrativní poplatek“ se bude, byť třeba jen zčásti, ukrývat smluvní úrok. Takové jednání podnikatele je zjevně nemravné. Obvyklá výše úroků přitom dle obecně dostupného přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou pro období května 2021 činila pro korunové úvěry poskytnutými bankami domácnostem v ČR na spotřebu v průměru 7,91 (resp. 7,67) % ročně (tj. období uzavření uvedených smluv). Je zjevné, že úrokové zatížení spotřebitele je v dané věci mnohonásobně (cca dvanáctkrát) vyšší při porovnání s celkovými náklady, které měl za poskytnutý spotřebitelský úvěr zaplatit, což vede soud k jednoznačnému závěru, že jde o ujednání, která jsou v rozporu s dobrými mravy, a tedy neplatné. Na tomto závěru nic nemění ani to, že právní předchůdce žalobkyně nebyl bankou, neboť tato skutečnost přece nemůže znamenat, že si mohl sjednávat nemravnou výši úroků, a to navíc skrytou ve formě řady poplatků. Tento závěr je v souladu s předchozími pravomocnými rozhodnutími odvolacího (i zdejšího) soudu, kdy jako neplatné byly shledány sjednané úroky ze spotřebitelských úvěrů ve výši např. 86,21 % ročně - č. j. 15 Co 69/2018–93 nebo ve výši 52,21 % ročně (č. j. 24 C 416/2018 – 69). Neobstojí ani argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Smluvní ujednání přece nejsou vyloučené ze soudního přezkumu, naopak tyto musí soud ex offo vždy přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy. „Následkem rozporu s dobrými mravy je podle § 580 odst. 1 neplatnost právního jednání, ve spojení s ustanovením § 588 je třeba dospět k závěru, že se jedná vždy o neplatnost absolutní.” (viz výše uvedená odborná literatura, str. tamtéž). Na toto posouzení nemá žádný vliv ust. § 1793 o. z. nebo § 1813 o. z., neboť jimi nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy; právě k takovému absolutně neplatnému právnímu jednání došlo v dané věci.

7. Podle výše uvedené judikatury NS ČR, která navazuje na judikaturu ÚS (viz celá řada rozhodnutí Ústavního soudu uváděná ve zmíněných rozhodnutích NS ČR), je třeba zkoumat neplatnost spotřebitelských smluv týkajících se poskytnutí peněžních prostředků (např. ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci) nikoli izolovaně, ale v celém souhrnu uzavřené spotřebitelské smlouvy, neboť není přípustné nepřiměřené vychýlení v právech a povinnostech stran v zásadní neprospěch spotřebitele. Ve výše uvedených rozhodnutích, která se týkala další fáze uplatnění práva v exekučních řízeních, a to právě ve věcech spotřebitelských smluv o poskytnutí peněžních prostředků, bylo dovozeno, že v případě takovéto nepřiměřenosti se neplatnost vztahuje na celý závazkový vztah. NS ČR dovodil, že pokud jsou povinnosti dlužníka ve svém kontextu nepřiměřené jeho právům, že je na místě exekuci zcela zastavit, a tedy smlouvu je třeba jako celek považovat za neplatnou (viz v podrobnostech shora uvedená judikatura). Tak je tomu i v dané věci, kdy právě tato nemravná ustanovení byla nazvána jako základní ustanovení o spotřebitelském úvěru. Jednotlivá ujednání dané smlouvy o spotřebitelském úvěru poskytnuté podnikatelem spotřebiteli jsou natolik provázaná, že je nelze od sebe oddělit, neboť bez takto sjednaných úroků a administrativního poplatku (tj. dalšího skrytého kapitalizovaného úroku), by předchůdce žalobkyně peněžní prostředky žalovanému nepůjčil, tedy neplatná je celá spotřebitelská smlouva o úvěru. Nad to právní předchůdce žalobkyně stanovil ve smlouvě další sankce vůči spotřebiteli, a to smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, a též další poplatky v nepřiměřené výši. To dokresluje nevyvážený vztah mezi účastníky smlouvy, neboť ve prospěch spotřebitele ve smlouvě o spotřebitelském úvěru žádná smluvní pokuta sjednána nebyla. Její ustanovení ve svém souhrnu zakládají tak nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, že způsobují absolutní neplatnost smlouvy.

8. Z výše uvedených závěrů vyplývá, že poskytnutí peněžních prostředků žalovanému je s ohledem na absolutní neplatnost obou smluv o úvěru třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení dle citovaného ust. § 2991 odst. 1 o. z. Toto jiné právní hodnocení nevyžadovalo poučení dle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť toto soud poskytuje jen za předpokladu, kdy je třeba, aby účastník v této souvislosti doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Tak tomu v posuzované věci nebylo, žalobkyní vylíčené skutečnosti a předložené důkazy pro rozhodnutí soudu poskytují dostatečný základ. Jak již bylo výše uvedeno, právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému v souvislosti se smlouvu o úvěru ze dne , datum, částku 15 000 Kč, žalovaný vrátil právnímu předchůdci žalobkyně na úhradu této částky částku 5 800 Kč, tedy dluh žalovaného činí v tomto případě 9 200 Kč (15 000 – 5 800 = 9 200). V souvislosti se smlouvou o úvěru ze dne , datum, pak poskytl žalovanému částku 20 000 Kč, žalovaný vrátil právnímu předchůdci žalobkyně na úhradu této částky 17 200 Kč, tedy dluh žalovaného činí 2 800 Kč (20 000 – 17 200 = 2 800). Tyto částky byly žalobkyni přiznány výrokem II., neboť žalovaný musí své bezdůvodné obohacení v této výši žalobkyni jako postupníku vydat, neboť má právo na vrácení toho, co bylo plněno (§ 2993 o. z.). Důvodný je též nárok žalobkyně na úroky z prodlení z této dlužné jistiny, když prodlení žalovaného začalo plynout v souladu s výzvou právního předchůdce žalobkyně ze dne 15. 8. 2023 o zaplacení dnem následujícím po doručení oznámení o postoupení pohledávky, kterou lze dle faktického obsahu považovat za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení žalovaného. Podle výše citovaného § 573 o. z. se má za to, že výzva byla žalovanému doručena dne 18. 8. 2023. Od 19. 8. 2023 byl proto žalovaný v prodlení s plněním vzniklého bezdůvodného obohacení, když co do výše žalobkyní požadovaných úroků z prodlení tato nepřekračuje výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Výrokem I. soud zastavil řízení ohledně částky 5 233,99 Kč, když ohledně této částky vzala žalobkyně žalobu podáním ze dne 6. 3. 2023 zpět. Výrokem III. byl pak zamítnut nárok na žalobkyní požadovanou další částku jistiny a poplatků, jakož i úroků z úvěru, a to právě vzhledem k výše podrobně zdůvodněné absolutní neplatnosti celé smlouvy o úvěru, tedy i těchto ujednání. Pokud jde o příslušenství pohledávky v podobě dalších požalovaných úroků z prodlení, soud pro vyčerpání žalobního petitu zamítl rovněž nárok na požadované úroky z prodlení do 18. 8. 2023, kdy byl poslední den včasného splnění bezdůvodného obohacení vzniklého žalovanému, a dále pak z částky rozdílu přiznané částky oproti návrhu žalobkyně, a to vzhledem k jejich akcesoritě. Lhůta k plnění ve výroku II. byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“).

9. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když v řízení úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.