13 C 6/2026

Plný text

Okresní soud v Táboře rozhodl soudkyní Mgr. Lucií Kratzerovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Anonymizováno Anonymizováno o zaplacení 23 680 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 3. 6. 2024 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky 3 680 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % od 3. 6. 2024 do zaplacení se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 904,26 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 10 dne 19. 3. 2025 se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 23 680 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené dne , Anonymizováno, mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , IČO , Anonymizováno, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“). Na základě této smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 20 000 Kč. Podle smlouvy o úvěru se žalovaný zavázal vrátit původnímu věřiteli tuto částku spolu s úroky přirostlými k úvěru v celkové výši 23 680 Kč. Úroková sazba činila 223,87 % ročně. Žalovaný však částku řádně a včas nevrátil. Právní předchůdkyně žalobkyně pohledávku za žalovaným postoupila žalobkyni, ani poté žalovaný dlužnou částku neuhradil.

2. Pravomocným usnesením ze dne 6. 11. 2025, č. j. 17 C 105/2025-29, postoupil Obvodní soud pro Prahu 10 tuto věc zdejšímu soudu.

3. Vzhledem k předloženým listinám, soud vyzval účastníky, aby se ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) vyjádřili k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Účastníci se v určené lhůtě na výzvu soudu nevyjádřili, a proto soud rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise.

4. Na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, a to smlouvy o úvěru č. , Anonymizováno, ze dne , Anonymizováno, , potvrzení banky o poukazu částky 20 000 Kč na účet žalovaného, sdělení o zesplatnění ze dne 6. 7. 2024, předžalobní výzvy ze dne 18. 12. 2024 a sdělení , Anonymizováno, .s. ze dne 27. 3. 2026 dospěl soud k závěru o následujícím skutkovém stavu. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným došlo dne 3. 5. 2024 k uzavření smlouvy o úvěru, ve které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěr v celkové výši 20 000 Kč. Žalovaný se úvěr zavázal uhradit formou jedné splátky ve lhůtě do 2. 6. 2024. Úrok z úvěru byl sjednán ve výši 223,87 % ročně a RPSN 680,60 %. Dle smluvních ujednání smlouvy o úvěru má v případě prodlení žalovaného žalobkyně dále právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % z jistiny, a to za každý den prodlení, úrok z prodlení v zákonné výši a také poplatek za každou zaslanou písemnou upomínku ve výši 50 Kč. V průběhu smluvního vztahu žalovaný úvěr ve výši 20 000 Kč čerpal, ovšem nezaplatil ho řádně a včas. Proto žalobkyně ke dni 6. 7. 2024 úvěr zesplatnila. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2023, včetně seznamu postoupených pohledávek, právní předchůdkyně žalobkyně postoupila žalovanou pohledávku žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo oznámeno žalovanému dne 18. 12. 2024. Celková žalovaná dlužná částka sestává z nesplacené jistiny ve výši 20 000 Kč a smluvního úroku ve výši 3 680 Kč. Žalovanému byla zaslána také předžalobní výzva s upozorněním na možné soudní vymáhání.

5. Právně byl věc hodnocena dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).

6. Podle ustanovení § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle ustanovení § 2048 o. z. ujednají-li si strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzované povinnosti vznikla škoda.

8. Podle ustanovení § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku.

9. Podle ustanovení § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.

10. Podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

11. Podle ustanovení § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

12. Podle ustanovení § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

13. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

14. Podle ustanovení § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

15. Dle ustanovení § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě.

16. Dle ustanovení § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

17. S ohledem na shora uvedené se soud nejprve zabýval platností smlouvy o úvěru, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). V dané věci byl dle předložené smlouvy o úvěru sjednán úrok z úvěru ve výši 223,87 % ročně s uváděnou RPSN úvěru ve výši 680,60 %. Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu (dále jen „NS“), kdy lze konkrétně uvést např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 NS dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 2077 – 2091). Také Ústavní soud České republiky (dále jen „ÚS“) již v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (spolu s dalšími sankcemi) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) zákona o. s. ř. Tato judikatura se dále rozvíjela a např. nález ÚS ve věci sp. zn. II. ÚS 3194/18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, a jejíž zaplacení bylo zajištěno smluvními pokutami. Podepsaný soud má v souladu s právním názorem odvolacího Krajského soudu v , adresa, – pobočka v Táboře (např. rozsudek č. j. 15 Co 61/2022-69 ze dne 12. 4. 2022), že uvedené právní závěry NS ČR a ÚS, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Podle uvedeného rozhodnutí: „exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí a jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva.“18. V dané věci byla smlouvou o úvěru ze dne , Anonymizováno, mezi účastníky sjednána úroková sazba z úvěru ve výši 223,87 % ročně. Obvyklá výše úroků dle obecně dostupného přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou pro období květen 2024 činila pro korunové úvěry poskytnutými bankami domácnostem v ČR na spotřebu v průměru 8,86 % ročně. Dohodnutá výše úroků tedy mnohonásobně převyšuje tuto obvyklou úrokovou míru. Vedle toho byl žalovaný povinen uhradit při prodlení také smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny a poplatky za upomínky. Jednotlivá smluvní ujednání nelze vytrhovat z kontextu celé smlouvy, ale naopak je nutné je hodnotit v souvislosti s ostatními, kdy v dané věci jsou tato ve svém souhrnu zjevně nevyvážená. Neobstojí ani argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Smluvní ujednání přece nejsou vyloučena ze soudního přezkumu, naopak tyto musí soud ex offo vždy přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy. „Následkem rozporu s dobrými mravy je podle § 580 odst. 1 neplatnost právního jednání, ve spojení s ustanovením § 588 je třeba dospět k závěru, že se jedná vždy o neplatnost absolutní.” (viz výše uvedená odborná literatura, str. tamtéž). Na toto posouzení nemá žádný vliv ustanovení § 1793 o. z. nebo § 1813 o. z., neboť jimi nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy; právě k takovému absolutně neplatnému právnímu jednání došlo v dané věci.

19. Podle výše uvedené judikatury NS, která navazuje na judikaturu ÚS (viz celá řada rozhodnutí ÚS uváděná ve zmíněných rozhodnutích NS), je třeba zkoumat neplatnost spotřebitelských smluv způsobenou nepřiměřenými úroky nikoli izolovaně, ale v celém souhrnu uzavřené spotřebitelské smlouvy, neboť není přípustné nepřiměřené vychýlení v právech a povinnostech stran v zásadní neprospěch spotřebitele. Ve výše uvedených rozhodnutích, která se týkala další fáze uplatnění práva v exekučních řízeních, a to právě ve věcech spotřebitelských smluv o poskytnutí peněžních prostředků, bylo dovozeno, že v případě takovéto nepřiměřenosti se neplatnost vztahuje na celý závazkový vztah. NS dovodil, že pokud jsou povinnosti dlužníka ve svém kontextu nepřiměřené jeho právům, že je na místě exekuci zcela zastavit, a tedy smlouvu je třeba jako celek považovat za neplatnou (viz v podrobnostech shora uvedená judikatura). Tak je tomu i v dané věci, kdy právě ujednání o nemravné výši úroků z úvěru jsou ve smlouvě o úvěru tučně vytištěna jako základní ujednání daného spotřebitelském úvěru, přičemž vedle nemravné výše úroků z úvěru smlouva stanovila dále v neprospěch spotřebitele smluvní pokutu (pro případ porušení povinností věřitele žádná smluvní pokuta sjednána nebyla) a dále i účelně vynaložené náklady pro případ prodlení spotřebitele. Jednotlivá ustanovení dané smlouvy o spotřebitelském úvěru poskytnuté podnikatelem spotřebiteli jsou natolik provázaná, že je nelze od sebe oddělit, neboť bez takto sjednaných úroků by žalobkyně peněžní prostředky žalovanému nepůjčila. Ustanovení dané smlouvy zakládají proto tak nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, že způsobují absolutní neplatnost smlouvy.

20. Z výše uvedených závěrů vyplývá, že poskytnutí peněžních prostředků žalovanému je s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení dle citovaného ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. Uvedené jiné právní hodnocení nevyžadovalo poučení dle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť toto soud poskytuje jen za předpokladu, že je třeba, aby účastník v této souvislosti doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Tak tomu v posuzované věci nebylo, žalobkyní vylíčené skutečnosti a předložené důkazy pro rozhodnutí soudu poskytují dostatečný základ. Ostatně sama žalobkyně v žalobě navrhuje, aby soud nárok posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, v případě, že nebude uznán jako nárok z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru. Jak již bylo výše uvedeno, právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 20 000 Kč. Při výše uvedeném závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru a posouzení vztahu mezi účastníky jako bezdůvodného obohacení, musí žalovaný vydat své bezdůvodné obohacení žalobkyni jako postupníku, neboť tato má právo na vrácení toho, co bylo plněno (§ 2993 o. z.), a proto je důvodný nárok žalobkyně co do částky 20 000 Kč, která jí byla přiznána výrokem I. Důvodný je též nárok žalobkyně na úroky z prodlení v zákonné výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. z této dlužné jistiny, když žalovaný byl v prodlení s její úhradou.

21. Výrokem III. byla žaloba ve zbývající části žalované částky zamítnuta, neboť se jednalo o nároky z neplatné smlouvy, konkrétně o smluvní úrok.

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 904,26 Kč, přičemž tato částka představuje 68,92 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 84,46 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 15,54 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 948 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „Advokátní tarif”) z tarifní hodnoty ve výši 23 680 Kč za tři realizované úkony právní služby do podání návrhu ve věci samé včetně (příprava a převzetí právního zastoupení, předžalobní výzva, žaloba), tedy 3 x 400 Kč. Žalobkyni dále dle ustanovení § 14b odst. 6 písm. a) Advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů za uvedené tři úkony právní služby v celkové výši 300 Kč (3 x 100 Kč). Zástupce žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty a součástí nákladů je proto i DPH ve výši 21 % z částky 1 500 Kč, tj. 315 Kč.