2 C 183/2025

Plný text

Okresní soud v Táboře rozhodl soudkyní JUDr. Martinou Štorkánovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená Jméno Zástupce , advokátem se sídlem Anonymizováno proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 36 877,92 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 17 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 17 000 Kč od 29. 5. 2025 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 19 877,92 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 17 338,26 Kč od 21. 1. 2025 do 28. 5. 2025 a s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 338,26 Kč od 29. 5. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

1. Žalobkyně se vůči žalované domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím, neboť s žalovanou uzavřela dne 2.9. 2024 smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, (dále jen smlouva), na jejímž základě poskytla žalované peněžní prostředky až do výše 50 100 Kč, z nichž fakticky vyčerpala dne 20.9.2024 částku 17 000 Kč. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou pravidelných denních splátek, načež žalobkyně zesplatnila dluh ke dni 20.1. 2025. Žalovaná je tedy od 21.1.2025 v prodlení s plněním peněžitého závazku, přičemž žalobkyně požaduje též kapitalizovaný smluvní úrok z prodlení ve výši 18 923,09 Kč, poplatek za vyplacení tranší úvěru ve výši 338,30 Kč a zákonný úrok z prodlení. Podle vyjádření žalobkyně z 6.10.2025 žalovaná na úvěr neuhradila žalobkyni ničeho2. Vzhledem k předloženým listinám, jakož i souhlasu žalobkyně s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání již v podané žalobě, vyzval soud žalovaného, aby se ve smyslu ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.) i on vyjádřil k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaná se v určené lhůtě na výzvu soudu nevyjádřila a soud proto rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise.

3. Soud má z listinných důkazů, a to zejména ze smlouvy, za prokázané, že žalobkyně a žalovaná uvedeného dne uzavřeli smlouvu, ve které se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěr až do výše 50 100 Kč s možností postupného čerpání a žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky vrátit a zaplatit poplatek za vyplacení tranší úvěru ve výši 1,99 % z vyplacené tranše. Žalobkyně žalované vyplatila dne 20.9.2024 na čerpání úvěru částku ve výši 10 100 Kč a 6 900 Kč, tj. celkem 17 000 Kč, a to převedením na účet žalované, jak je prokázáno předloženým potvrzením. Úvěr byl poskytnut na účet žalované, který žalovaná uvedla. Ve smlouvě žalobkyně pak byl sjednán smluvní úrok ve výši 0,93 % denně z nesplacené části jistiny až do zaplacení stávajícího dluhu. Dále byla ve smlouvě žalobkyně sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z jistiny až do zaplacení stávajícího dluhu. Splatnost úvěru jako celku nastala v souladu s výzvou žalobkyně dne 20.1.2025. Žalovaná však sjednanou částku nevrátila řádně a včas. Žalobkyně proto po žalované požaduje uhradit jistinu ve výši 16 999,96 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 18 923,09 Kč, poplatek za vyplacení tranší ve výši 338,30 Kč a částku 616,57 Kč na smluvní pokutě. Žalované byla zaslána též předžalobní upomínka, jak vyplývá z upomínky ze dne 21. 5. 2025.

4. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku. Podle ust. § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle ust. § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle ust. § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle ust. § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Podle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Podle § 607 o. z. připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty pracovní den nejblíže následující.

5. Soud se v dané věci nejprve zabýval platností smlouvy, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). V dané věci měla dle předložené smlouvy žalovaná vrátit namísto poskytnuté částky 17 000 Kč žalobkyni částku 36 261,35 Kč, přičemž splatnost celého úvěru nastala dne 20.1. 2025. Žalovaná měla přitom splatit dlužnou částku původně do 10. 3. 2026. Reálně tedy úrok představoval 0,93 % denně což představuje 339,45 % ročně (0,936 x 365) z dlužné částky. Právě proto RPSN činí 1 415,64 %. Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu České republiky (dále jen NS ČR), kdy lze konkrétně uvést např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 NS ČR dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS ČR odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS ČR sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.), je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 2077 – 2091). Také Ústavní soud České republiky (dále jen ÚS) již v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (spolu s dalšími sankcemi) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. o. s. ř.. Tato judikatura se dále prohlubovala a např. nález ÚS ve věci sp. zn. II. ÚS 3194/18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS ČR v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, a jejíž zaplacení bylo zajištěno smluvními pokutami. Podepsaný soud má v souladu s právním názorem odvolacího Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (např. rozsudek č. j. 15 Co 61/2022 – 69 ze dne 12. 4. 2022), že uvedené právní závěry NS ČR a ÚS, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Podle uvedeného rozhodnutí: „exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí a jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva.“6. V dané věci byla žalovaná dle smluvních ujednání povinna v bezprostřední souvislosti s poskytnutím úvěru zaplatit žalobkyni částku úroku ve výši 18 923,09 Kč, tedy byla dohodnuta zcela zjevně nemravná zápůjční úroková sazba ve výši 339,45 % ročně (0,93 % denně x 365) a RPSN 1415,64 %. Obvyklá výše úroků dle obecně dostupného přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou pro období září 2024 přitom pro korunové úvěry poskytnuté bankami domácnostem v ČR na spotřebu činila v průměru 8,70 % ročně, tedy jeho výše přesahuje 39násobek obvyklé hodnoty. Neobstojí ani argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Smluvní ujednání přece nejsou vyloučené ze soudního přezkumu, naopak tyto musí soud ex offo vždy přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy. „Následkem rozporu s dobrými mravy je podle § 580 odst. 1 neplatnost právního jednání, ve spojení s ustanovením § 588 je třeba dospět k závěru, že se jedná vždy o neplatnost absolutní.” (viz výše uvedená odborná literatura, str. tamtéž). Na toto posouzení nemá žádný vliv ust. § 1793 o. z. nebo § 1813 o. z., neboť jimi nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy; právě k takovému absolutně neplatnému právnímu jednání došlo v dané věci. Podle výše uvedené judikatury NS ČR, která navazuje na judikaturu ÚS (viz celá řada rozhodnutí Ústavního soudu uváděná ve zmíněných rozhodnutích NS ČR), je třeba zkoumat neplatnost spotřebitelských smluv týkajících se poskytnutí peněžních prostředků (např. ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci) nikoli izolovaně, ale v celém souhrnu uzavřené spotřebitelské smlouvy, neboť není přípustné nepřiměřené vychýlení v právech a povinnostech stran v zásadní neprospěch spotřebitele. Ve výše uvedených rozhodnutích, která se týkala další fáze uplatnění práva v exekučních řízeních, a to právě ve věcech spotřebitelských smluv o poskytnutí peněžních prostředků, bylo dovozeno, že v případě takovéto nepřiměřenosti se neplatnost vztahuje na celý závazkový vztah. NS ČR dovodil, že pokud jsou povinnosti dlužníka ve svém kontextu nepřiměřené jeho právům, že je na místě exekuci zcela zastavit, a tedy smlouvu je třeba jako celek považovat za neplatnou (viz v podrobnostech shora uvedená judikatura). Tak je tomu i v dané věci. Jednotlivá ujednání dané smlouvy o spotřebitelském úvěru poskytnuté podnikatelem spotřebiteli jsou natolik provázaná, že je nelze od sebe oddělit, neboť bez takto sjednaných úroků by žalobkyně peněžní prostředky žalované nepůjčila, tedy neplatná je celá spotřebitelská smlouva o úvěru. Její ustanovení ve svém souhrnu zakládají tak nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, že způsobují absolutní neplatnost smlouvy.

7. Z výše uvedených závěrů vyplývá, že poskytnutí peněžních prostředků žalované je s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení dle citovaného ust. § 2991 odst. 1 o. z. Uvedené jiné právní hodnocení nevyžadovalo poučení dle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť toto soud poskytuje jen předpokladu, kdy je třeba, aby účastník v této souvislosti doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Tak tomu v posuzované věci nebylo, žalobkyní vylíčené skutečnosti a předložené důkazy pro rozhodnutí soudu poskytují dostatečný základ. Jak již bylo výše uvedeno, žalobkyně poskytla žalované částku úvěru 17 000 Kč, přičemž žalovaná neuhradila žalobkyni ničeho. Při výše uvedeném závěru o neplatnosti smlouvy a posouzení vztahu mezi účastníky jako bezdůvodného obohacení, musí žalovaná vydat své bezdůvodné obohacení žalobkyni, neboť tato má právo na vrácení toho, co bylo plněno (§ 2993 o. z.), a proto je důvodný nárok žalobkyně co do částky 17 000 Kč, která jí byla přiznána výrokem I. Důvodný je též nárok žalobkyně na úroky z prodlení z této dlužné jistiny, když prodlení žalované začalo plynout v souladu s výzvou k zaplacení žalobkyně ze dne 21.5. 2025 do tří dnů od data doručení předžalobní výzvy, kterou lze vzhledem k jejímu obsahu považovat za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení (kvůli absolutní neplatnosti celé smlouvy o úvěru nelze přihlížet k v ní dohodnuté splatnosti úvěru). Podle výše citovaného § 573 o. z. se má za to, že výzva byla žalovanému doručena dne 26.5. 2025 (třetí pracovní den po odeslání). Žalovaná byla vyzvána k okamžitému uhrazení dlužné částky do tří dnů od data doručení této upomínky. Od 29.5. 2025 byla proto žalovaná v prodlení s plněním vzniklého bezdůvodného obohacení, když co do výše žalobkyní požadovaných úroků z prodlení tato nepřekračuje výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Výrokem II. byl pak zamítnut nárok na žalobkyní požadovanou částku úroků z úvěru, poplatků za poskytované služby a smluvní pokuty, a to právě vzhledem k výše podrobně zdůvodněné absolutní neplatnosti celé smlouvy o úvěru, tedy i těchto ujednání. Pokud jde o příslušenství pohledávky v podobě dalších požadovaných úroků z prodlení, soud pro vyčerpání žalobního petitu zamítl rovněž nárok na požadované úroky z prodlení do 28.5. 2025, kdy byl poslední den včasného splnění bezdůvodného obohacení vzniklého žalované, a dále pak z částky rozdílu přiznané částky oproti návrhu žalobkyně, a to vzhledem k jejich akcesoritě. Lhůta k plnění ve výroku I. byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

8. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť úspěšnější žalované žádné náklady řízení nevznikly.