2 C 246/2024

Plný text

Okresní soud v Táboře rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Martinou Štorkánovou jako samosoudkyní ve věci žalobkyně: Anonymizováno , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupená advokátem Anonymizováno . Anonymizováno sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 21 749,47 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 2. 4. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 6 749,47 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 19 955 Kč od 27. 4. 2023 do 1. 4. 2024 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 4 955 Kč od 2. 4. 2024 do zaplacení, se zamítáIII. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 883 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se vůči žalovanému domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím, neboť s žalovaným uzavřela dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 15 000 Kč. Podle smlouvy o úvěru se žalovaný zavázal vrátit částku 15 000 Kč do 26. 4. 2023 spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 4 460 Kč a poplatkem za službu „Presto“ ve výši 495 Kč. Žalovaný však neuhradil ničeho, je v prodlení s plněním peněžitého závazku a žalobkyně proto požaduje též smluvní pokutu ve výši 1 794,47 Kč a zákonné úroky z prodlení.

2. Vzhledem k předloženým listinám, jakož i souhlasu žalobkyně s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání již v podané žalobě, vyzval soud žalovaného, aby se ve smyslu ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.) i on vyjádřil k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný se v určené lhůtě na výzvu soudu nevyjádřil a soud proto rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise.

3. Soud má z listinných důkazů, a to zejména ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, ve spojení se sazebníkem a všeobecnými obchodními podmínkami žalobkyně za prokázané, že žalobkyně a žalovaný uvedeného dne uzavřeli smlouvu o úvěru, ve které se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěr až do výše 15 200 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit a zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 4 460 Kč a poplatek za službu „Presto“ ve výši 495 Kč. Žalobkyně žalovanému poskytla částku úvěru v celkové výši 15 000 Kč převedením na účet žalovaného, jak je prokázáno předloženým potvrzením. Úvěr byl poskytnut na účet žalovaného, který žalovaný uvedl. Ve smlouvě ve spojení s všeobecnými obchodními podmínkami žalobkyně pak byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z jistiny až do zaplacení stávajícího dluhu. Splatnost úvěru byla na žádost žalovaného jedenkrát prodloužena o 30 dní a nastala dne 26. 4. 2023. Žalovaný však sjednanou částku nevrátil řádně a včas. Žalobkyně proto po žalovaném požaduje uhradit jistinu ve výši 15 000 Kč, poplatky ve výši 4 955 Kč a částku 1 794,47 Kč na smluvní pokutě. Žalovanému byla zaslána též předžalobní upomínka, jak vyplývá z upomínky ze dne 24. 3. 2024.

4. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku. Podle ust. § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle ust. § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle ust. § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle ust. § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Podle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Podle § 607 o. z. připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty pracovní den nejblíže následující.

5. Soud se v dané věci nejprve zabýval platností smlouvy o úvěru, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). V dané věci měl dle předložené smlouvy o úvěru žalovaný vrátit namísto poskytnuté částky 15 000 Kč právnímu předchůdci žalobkyně částku 19 995 Kč do 26. 4. 2023. Poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 4 460 Kč je přitom potřeba chápat jako cenu (tedy úrok) za poskytnutí úvěru, byť pevná úroková sazba má být dle sjednané smlouvy 0 %. Poplatek 4 460 Kč pak představuje 29,7 % z poskytnuté jistiny. Žalovaný měl přitom splatit dlužnou částku původně do 27. 3. 2023, tedy do 30 dnů. Reálně tedy úrok představoval 0,99 % denně (361,35 % ročně) z dlužné částky. Právě proto RPSN činí 2115,69 %. Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu České republiky (dále jen NS ČR), kdy lze konkrétně uvést např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 NS ČR dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS ČR odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS ČR sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.), je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 2077 – 2091). Také Ústavní soud České republiky (dále jen ÚS) již v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (spolu s dalšími sankcemi) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Tato judikatura se dále prohlubovala a např. nález ÚS ve věci sp. zn. II. ÚS 3194/18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS ČR v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, a jejíž zaplacení bylo zajištěno smluvními pokutami. Podepsaný soud má v souladu s právním názorem odvolacího Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (např. rozsudek č. j. 15 Co 61/2022 – 69 ze dne 12. 4. 2022), že uvedené právní závěry NS ČR a ÚS, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Podle uvedeného rozhodnutí: „exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí a jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva.“6. V dané věci byl žalovaný dle smluvních ujednání povinen v bezprostřední souvislosti s poskytnutím úvěru zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku úroku ve výši 4 460 Kč, tedy byla dohodnuta zcela zjevně nemravná zápůjční úroková sazba ve výši 361,35 % ročně (0,99 % denně x 365) a RPSN 2115,69 %. Obvyklá výše úroků dle obecně dostupného přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou pro období únor 2023 přitom pro korunové úvěry poskytnutými bankami domácnostem v ČR na spotřebu v průměru 9,54 % ročně, tedy jeho výše přesahuje 37násobek obvyklé hodnoty. Neobstojí ani argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Smluvní ujednání přece nejsou vyloučené ze soudního přezkumu, naopak tyto musí soud ex offo vždy přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy. „Následkem rozporu s dobrými mravy je podle § 580 odst. 1 neplatnost právního jednání, ve spojení s ustanovením § 588 je třeba dospět k závěru, že se jedná vždy o neplatnost absolutní.” (viz výše uvedená odborná literatura, str. tamtéž). Na toto posouzení nemá žádný vliv ust. § 1793 o. z. nebo § 1813 o. z., neboť jimi nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy; právě k takovému absolutně neplatnému právnímu jednání došlo v dané věci. Na tom nic nemění ani prolongace doby splatnosti o 30 dnů, neboť jde o neplatnost od počátku, a tudíž neplatné jednání nelze nijak měnit. Dle čl. 2 sazebníku měl navíc účastní za prodloužení doby splatnosti zaplatit poplatek ve stejné výši jako za poskytnutí úvěru. Podle výše uvedené judikatury NS ČR, která navazuje na judikaturu ÚS (viz celá řada rozhodnutí Ústavního soudu uváděná ve zmíněných rozhodnutích NS ČR), je třeba zkoumat neplatnost spotřebitelských smluv týkajících se poskytnutí peněžních prostředků (např. ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci) nikoli izolovaně, ale v celém souhrnu uzavřené spotřebitelské smlouvy, neboť není přípustné nepřiměřené vychýlení v právech a povinnostech stran v zásadní neprospěch spotřebitele. Ve výše uvedených rozhodnutích, která se týkala další fáze uplatnění práva v exekučních řízeních, a to právě ve věcech spotřebitelských smluv o poskytnutí peněžních prostředků, bylo dovozeno, že v případě takovéto nepřiměřenosti se neplatnost vztahuje na celý závazkový vztah. NS ČR dovodil, že pokud jsou povinnosti dlužníka ve svém kontextu nepřiměřené jeho právům, že je na místě exekuci zcela zastavit, a tedy smlouvu je třeba jako celek považovat za neplatnou (viz v podrobnostech shora uvedená judikatura). Tak je tomu i v dané věci. Jednotlivá ujednání dané smlouvy o spotřebitelském úvěru poskytnuté podnikatelem spotřebiteli jsou natolik provázaná, že je nelze od sebe oddělit, neboť bez takto sjednaných úroků by předchůdce žalobkyně peněžní prostředky žalované nepůjčil, tedy neplatná je celá spotřebitelská smlouva o úvěru. Její ustanovení ve svém souhrnu zakládají tak nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, že způsobují absolutní neplatnost smlouvy.

7. Z výše uvedených závěrů vyplývá, že poskytnutí peněžních prostředků žalovanému je s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení dle citovaného ust. § 2991 odst. 1 o. z. Uvedené jiné právní hodnocení nevyžadovalo poučení dle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť toto soud poskytuje jen předpokladu, kdy je třeba, aby účastník v této souvislosti doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Tak tomu v posuzované věci nebylo, žalobkyní vylíčené skutečnosti a předložené důkazy pro rozhodnutí soudu poskytují dostatečný základ. Jak již bylo výše uvedeno, právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku úvěru 15 000 Kč a žalovaný neuhradil žalobkyni ničeho. Při výše uvedeném závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru a posouzení vztahu mezi účastníky jako bezdůvodného obohacení, musí žalovaný vydat své bezdůvodné obohacení žalobkyni jako postupníku, neboť tato má právo na vrácení toho, co bylo plněno (§ 2993 o. z.), a proto je důvodný nárok žalobkyně co do částky 15 000 Kč, která jí byla přiznána výrokem I. Důvodný je též nárok žalobkyně na úroky z prodlení z této dlužné jistiny, když prodlení žalovaného začalo plynout v souladu s výzvou k zaplacení žalobkyně ze dne 24. 3. 2024 do tří dnů od data doručení předžalobní výzvy, kterou lze vzhledem k jejímu obsahu považovat za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení (kvůli absolutní neplatnosti celé smlouvy o úvěru nelze přihlížet k v ní dohodnuté splatnosti úvěru). Podle výše citovaného § 573 o. z. se má za to, že výzva byla žalovanému doručena dne 28. 3. 2024 (třetí pracovní den po odeslání). Žalovaný byl vyzván k plnění do tří dnů od data doručení této upomínky, což vychází na den 1. 4. 2024 (neboť třetí den připadá na neděli 31. 3. 2024). Od 2. 4. 2024 byl proto žalovaný v prodlení s plněním vzniklého bezdůvodného obohacení, když co do výše žalobkyní požadovaných úroků z prodlení tato nepřekračuje výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Výrokem II. byl pak zamítnut nárok na žalobkyní požadovanou částku úroků z úvěru a smluvní pokuty, a to právě vzhledem k výše podrobně zdůvodněné absolutní neplatnosti celé smlouvy o úvěru, tedy i těchto ujednání. Pokud jde o příslušenství pohledávky v podobě dalších požalovaných úroků z prodlení, soud pro vyčerpání žalobního petitu zamítl rovněž nárok na požadované úroky z prodlení do 1. 4. 2024, kdy byl poslední den včasného splnění bezdůvodného obohacení vzniklého žalovanému, a dále pak z částky rozdílu přiznané částky oproti návrhu žalobkyně, a to vzhledem k jejich akcesoritě. Lhůta k plnění ve výroku I. byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

8. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť úspěch žalobkyně v dané věci byl jen částečný. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 21 749,47 Kč, ale úspěšná byla toliko co do částky 15 000 Kč, což představuje její úspěch ve výši 69 % a úspěch žalovaného ve výši 31 %, tedy čistý úspěch žalobkyně (po odečtení neúspěchu žalobkyně od jejího úspěchu) činí 38 %. Vynaložené náklady řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 870 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle ust. § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300 Kč a paušální náhrada výdajů stanovená dle odst. 5 stejného ustanovení v částce 100 Kč za každý ze tří úkonů právní služby (za převzetí a přípravu zastoupení, výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé a návrh ve věci samé) a dále dle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % stanovená ze základu ve výši 1 200 Kč částkou 252 Kč; celkové náklady řízení tedy činily 2 322 Kč. Žalobkyni z této částky náleží dle míry čistého úspěchu 38 %, což činí po zaokrouhlení částku ve výši 883 Kč. Platební místo vyplývá z ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.