2 C 264/2022

Plný text

Okresní soud v Táboře rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Martinou Štorkánovou jako samosoudkyní ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený anonymizováno údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o určení vlastnictví

I. Žaloba, jíž se žalobce domáhal toho, aby bylo určeno, že je vlastníkem pozemku parc. č. st. [anonymizováno] - zastavěná plocha a nádvoří, parc. [číslo] zahrada, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Tábor, na LV [číslo] pro obec a k. ú. [obec], se zamítá.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou podanou u zdejšího soudu se domáhal původní žalobce [jméno] [celé jméno žalobce], narozen [datum], určení vlastnictví k pozemku parc. č. st. [anonymizováno] - zastavěná plocha a nádvoří a parc. [číslo] – zahrada, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Tábor na [list vlastnictví] pro obec a [katastrální uzemí]. Žalobu odůvodnil tím, že v katastru nemovitostí je jako vlastník těchto pozemků sice uveden žalovaný, žalobce však pozemek parc. [číslo] užívá již od roku 1962, vystavěl na něm rodinný dům [adresa], pro který byla z pozemku parc. [číslo] vyčleněna parc.č.st. [anonymizováno], a uvedený pozemek koupil spolu s manželkou od tehdejší vlastnice [jméno] [příjmení] dne [datum] za 5 875,70 Kč. Ve věci řešené Okresním soudem v Táboře pod sp. zn. [spisová značka], kde se žalovaný domáhal proti žalobci vydání bezdůvodného obohacení za užívání těchto pozemků, byla žaloba žalovaného zamítnuta s tím, že soud tehdy jako předběžnou otázku řešil vlastnické právo k těmto pozemkům a dospěl k závěru, že žalovaný není jejich vlastníkem a tedy není k podání žaloby o vydání bezdůvodného obohacení aktivně legitimován. Otázka vlastnictví pozemků tam byla podrobně řešena a soud měl za to, že pokud by existovala kupní smlouva k pozemku mezi žalobcem a [jméno] [příjmení] v písemné podobě, bylo by možno uvažovat o vzniku vlastnického práva žalobce na základě vydržení, když kupní smlouva neměla zřejmě náležitosti tehdy požadované, zejména nebyla registrována státním notářstvím. V tu dobu měl žalobce k dispozici pouze písemné potvrzení [anonymizováno]. [příjmení] o přijetí kupní ceny za pozemek ze dne [datum]. V rámci řešení pozůstalosti po [jméno] [příjmení] (manželce [anonymizováno] [celé jméno žalobce]) pak našli originál kupní smlouvy ze dne 23. 10.1962, jímž [jméno] [příjmení] prodala [jméno] [celé jméno žalobce] a jeho manželce pozemek parc. [číslo]. [příjmení] [jméno] [příjmení] pozemky nerušeně užíval od r. 1962 až do r. 2014, kdy po něm žalovaný požadoval úhradu za jejich užívání má za to, že je vlastníkem předmětných pozemků na základě vydržení vlastnického práva a domáhá se určení svého vlastnického práva k nim, přičemž naléhavý právní zájem spatřuje v tom, že v katastru nemovitostí je jako jejich vlastník uveden žalovaný.

2. Žalovaný s návrhem nesouhlasil, neboť předkládaná kupní smlouva vykazuje vady, pro které je neplatná a týká se pouze pozemku parc. [číslo] ačkoliv jak deklaruje geometrický plán z 18.2.1963, měl mít tento pozemek několik částí a žalobce byl přípisem Rady Městského národního výboru v [obec] z 9. 10. 1962 informován, že pro komplexní nabytí vlastnického práva ke sporným pozemkům je nezbytné uzavřít trhové smlouvy ještě s paní [příjmení], Městským národním výborem v [obec] a s manželi [příjmení] z [obec]. Následně byl ještě dne 24. 10. 1984 vyzván Střediskem geodézie k šetření vedoucímu k prověření právních vztahů k nemovitostem, kde měl předložit listinné doklady, týkající se nemovitostí, včetně kupních či obdobných smluv a již tehdy musel být srozuměn s tím, že nemůže být vlastníkem sporných pozemků. Žalovaný nemůže souhlasit ani s tvrzením žalobce, že pro něj bylo překvapující zjištění, že není vlastníkem sporných pozemků, neboť jeho případná dobrá víra byla opakovaně přerušena. Žalobce neměl být překvapen, neboť nikdy nesplnil podmínku stavebního úřadu, přestože o ní byl řádně poučen. Z tohoto hlediska nemůže obstát ani případná argumentace žalobce vedoucí k tvrzení o vydržení vlastnického práva. Již Městský národní výbor v [obec] jej poučil o nutnosti uzavřít hned několik smluv, geodézie jej vyzvala k předložení těchto smluv, což žalobce nikdy neučinil a žalovaný jej opakovaně vyzýval přípisy k řešení situace s návrhem na odkup pozemků, o čemž byl již v roce [rok] publikován článek v Týdeníku Táborsko. V roce 2018 navíc žalobce požádal žalovaného jako vlastníka pozemků o udělení souhlasu s uložením inženýrské sítě do pozemku parc. [číslo].

3. K návrhu původního žalobce došlo k rozhodnutí o záměně účastníka na straně žalobce tak, že na místo žalobce [jméno] [celé jméno žalobce] vstoupil se svým souhlasem jeho syn [celé jméno žalobce]. Jako důvod návrhu původní žalobce uvedl, že počátkem května 2023 došlo ke změně vlastnického práva ve vztahu k nemovitosti [adresa] na parc. č. st. [anonymizováno] v katastrálním území a obci [obec] převodem částí nemovitosti z [jméno] [celé jméno žalobce] a [jméno] [celé jméno žalobce] na [celé jméno žalobce], syna [jméno] [celé jméno žalobce], který se tímto stal vlastníkem celého domu [adresa] v [obec] [celé jméno žalobce] i žalovaný s jeho vstupem do řízení na straně žalobce namísto [jméno] [celé jméno žalobce] souhlasili. Uvedený návrh doložili informací z katastru nemovitostí, kde je již jako výlučný vlastník domu [adresa] uveden [celé jméno žalobce]. Návrhu na záměnu účastníků na straně žalobce bylo usnesením vyhověno, účastníci se vzdali odvolání proti tomuto usnesení a do řízení tak jako nový žalobce vstoupil [celé jméno žalobce], narozen [datum], bytem [adresa].

4. Aktuální právní úprava obsažená v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku (dále jen„ o. z.“) počítá konkrétně v § 1089 a násl. s možností vydržení vlastnického práva k nemovitostem za předpokladu, že poctivý držitel drží vlastnické právo po určenou dobu (§ 1089 odst. 1 o. z.). Tato doba pro věci nemovité činí 10 let (§ 1191 odst. 2 o. z.). Pokud tedy účastník, který vydržení uplatňuje, sám všechny jeho podmínky splnil, není na místě zabývat se oprávněností držby jeho právních předchůdců. Vzhledem k tomu, že žalobce [celé jméno žalobce] osobně nabyl vlastnické právo k nemovitostem, od nichž odvozuje následně vydržení vlastnického práva ke sporným pozemkům, počátkem května 2023, nemohl sám splnit základní předpoklad pro vydržení, totiž délku vydržecí doby. Žalobce odkazoval na to, že ve smyslu § 1092 o. z. se do vydržecí doby započte i doba řádné i poctivé držby jeho právního předchůdce [jméno] [celé jméno žalobce]. Setrval na obsahu původní žaloby s tím, že jeho otec držel předmětné pozemky v nezměněné podobě od uzavření kupní smlouvy s [jméno] [příjmení] dne 23. 10. 1962 až do okamžiku, kdy byl žalovaným informován, že není vlastníkem pozemku a došlo ke sporu o tyto pozemky. K tomu došlo v roce 2014, kdy byla žalovaným podána žaloba proti [jméno] [celé jméno žalobce] a [jméno] [příjmení] pod sp. zn. [spisová značka], jíž se domáhal žalovaný vydání bezdůvodného obohacení za užívání sporných pozemků žalobcem a jeho manželkou. S ohledem na tehdy účinnou právní úpravu přitom mohl [jméno] [celé jméno žalobce] vydržet vlastnické právo nejdříve k 1. 1. 1992.

5. Při posuzování vydržení vlastnického práva bylo třeba nejprve zkoumat, za jakých podmínek lze započítat poctivou držbu právního předchůdce žalobce [celé jméno žalobce]. Podle § 1092 o. z. se do vydržecí doby ve prospěch vydržitele započte i doba řádné a poctivé držby jeho předchůdce. Podle § 1096 odst. 1 o. z. nabyl-li někdo poctivě držbu od poctivého držitele, jehož držba se zakládá na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, započítává se mu vydržecí doba jeho předchůdce. To ale platí pouze v případě, že předchozí držitel sám věc či právo nevydržel. Pokud však právní předchůdce držitele uplatňujícího své vlastnictví k věci z titulu vydržení sám vydržel vlastnické právo, je zápočet jeho vydržecí doby pojmově vyloučen. Právní předchůdce účastníka je z hlediska práva vlastníkem, i když jeho právo nebylo dosud řádně zaevidováno. K tomu lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 53/2012 obsahující závěr, že„ nabyl-li někdo na základě převodní smlouvy vlastnictví k určitému řádně označenému pozemku, nemůže si při uplatňování vydržení pozemku sousedního započítat dobu, po kterou jej měl v držení jeho právní předchůdce, jestliže již tento sousední pozemek vydržel. Pokud by sporný pozemek právní předchůdci držitele vydrželi, zůstal by v jejich vlastnictví. Právní nástupce by ho mohl vydržet jen tehdy, jestliže by jeho dobrá víra o tom, že na základě převodní smlouvy nabyl i sporný pozemek, trvala do doby, kdy uplynula vydržecí doba 10 let. Jestliže tedy soudy učiní závěr, že vlastnické právo nabyl vydržením právní předchůdce účastníka, který se určení svého vlastnického práva domáhá, je závěr o vlastnickém právu takového účastníka podmíněn uvedením právní skutečnosti, na základě které vlastnické právo následně od svých předchůdců, kteří ho vydrželi, nabyl.“ Prakticky stejné závěry potom obsahuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 821/2010 ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1484/2011. Soud proto posoudil žalobu v souladu s citovanou judikaturou. Jak vyplývá ze skutečností zjištěných v průběhu řízení, sám žalobce [celé jméno žalobce] vydržecí dobu splnit nemohl, když vlastnictví k pozemku parc. [číslo] parc. č. st. [anonymizováno] na něj nemohl původní žalobce [jméno] [celé jméno žalobce] platně převést, neboť není dosud v katastru jako vlastník těchto pozemků uveden a vlastnické právo k domu [adresa] stojícímu na parcele parc. č. st. [anonymizováno] v katastrálním území a obci [obec] nabyl teprve počátkem května 2023. Vydržecí dobu tedy sám žalobce [celé jméno žalobce] nesplnil. Jeho úspěch ve věci by byl tedy možný pouze za předpokladu, že jeho právní předchůdce sporné pozemky držel ve smyslu § 130 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31.12.2013, a současně, že je držel pouze po dobu, která vylučuje, aby sám sporný pozemek vydržel. To však je v rozporu se skutkovými tvrzeními žalobce [celé jméno žalobce] i původního žalobce [jméno] [celé jméno žalobce] a s provedenými listinnými důkazy. Z nich plyne, že právní předchůdce žalobce držel a užíval uvedené pozemky stále stejným způsobem a ve stejném přesvědčení, že mu pozemky patří, od roku 1962 (kdy ještě před vyčleněním stavební parcely [číslo] tvořily jeden pozemek parc. [číslo]), když v řízení předložil písemnou kupní smlouvu z 23. 10. 1962 na základě níž měl za to, že nabyl vlastnické právo k pozemku [číslo] v [katastrální uzemí] za kupní cenu ve výši 5 875,70 Kč, k čemuž předložil i potvrzení o zaplacení této kupní ceny. Pokud by byly postaveny najisto i další předpoklady vydržení, stal by se [jméno] [celé jméno žalobce] vlastníkem sporných pozemků k 1. 1. 1992, ačkoliv tato skutečnost dosud nebyla zaznamenána v katastru nemovitostí. Z předloženého originálu kupní smlouvy z 23. 10. 1962 ve spojení s potvrzením o zaplacení kupní ceny z téhož dne, u nichž žalovaný nesporoval pravost podpisů, ale pouze formu smlouvy, lze mít za to, že je vysoce pravděpodobná skutečnost, že původní žalobce [jméno] [celé jméno žalobce] mohl na základě zaplacení kupní ceny a této konkrétní listiny sepsané s [jméno] [příjmení], původní vlastnicí pozemku parc. [číslo] dovozovat převod vlastnického práva k pozemku na svou osobu (a jeho manželku), byť skutečně tato kupní smlouva nesplňuje podmínky tehdejších předpisů týkajících se převodu vlastnického práva, a to zejména následnou registraci státním notářstvím. Pokud pak žalovaný argumentoval přípisem Rady Městského národního výboru v [obec] z 9. 10. 1962, kde nabádala [jméno] [příjmení] národního výboru [jméno] a [jméno] [celé jméno žalobce] k tomu, že je zapotřebí odkoupit pozemek nejen od [jméno] [příjmení], ale též od manželů [příjmení] z [obec] a MěNV v [obec] s odkazem na to, že měl být tehdy pozemek parc. [číslo] rozdělen na tři části, jak je tomu dle názoru žalovaného na geometrickém plánu z 18. 2. 1963, je nutno podotknout, že ve vztahu k části„ o“, části„ x“ i části„ hh“ parc. [číslo] je v popisu tohoto geometrického plánu z 18. 2. 1963 jako dosavadní vlastník či držitel vždy evidována pouze [jméno] [příjmení] ze [adresa], nikoliv nějací manželé [příjmení] z [obec] či [územní celek]. Je tedy otázkou, z čeho, vyjma přípisu z 9. 10. 1962, který není dokladem o vlastnickém právu manželů [příjmení] či [územní celek] k pozemku, dovozuje žalovaný skutečnost, že by měl [jméno] [celé jméno žalobce] se svou manželkou uzavírat trhovou smlouvu, respektive smlouvu kupní, i s těmito dalšími osobami. Ke svému tvrzení o tom, že již v roce 1962 byli vlastníky těchto dalších částí manželé [příjmení] z [obec] a [územní celek], nepředložil žalovaný žádný důkaz. Za situace, kdy [jméno] [celé jméno žalobce] se svou manželkou užívali uvedený pozemek parc. [číslo] de facto od roku 1962, postavili na něm rodinný dům [adresa], pro který z něho byla vyčleněna samostatná parcela st. p. [číslo] užívali jej nerušeně až do roku 2012 2014, kdy došlo ke sporu s žalovaným, lze mít za to, že se [jméno] [celé jméno žalobce] mohl důvodně domnívat, že uvedený pozemek parc. [číslo] respektive z něj vyčleněný pozemek parc. [číslo] jsou majetkem jeho a jeho manželky. [příjmení] žalobce a žalovaného o vlastnické právo, řešený tam jako předběžná otázka, je přitom podrobně rozebrán v rámci odůvodnění rozsudku OS Tábor č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, č.j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], které nabyly právní moci dne [datum], kde soud dospěl k tomu, že žalovaný vlastníkem uvedených pozemků být nemůže, ač je jako vlastník uveden v katastru nemovitostí. Pokud pak uváděl žalovaný, že k přetržení vlastnického práva došlo i na základě výzvy Střediska geodézie z roku 1984, pak vyjma toho, že byli žalobci vyzváni k předložení listinných dokladů ohledně nabytí pozemku, z tohoto důkazu nic dalšího neplyne. Na druhé straně nutno říci, že s ohledem na záměnu účastníka na straně žalobce, kdy nyní je žalobcem [celé jméno žalobce], syn [jméno] [celé jméno žalobce], který se stal vlastníkem pouze stavby [adresa] počátkem května 2023, není možné, aby on sám splnil podmínky vydržení, tedy běhu vydržecí doby v trvání 10 let, a proto nemohl být žalobce [celé jméno žalobce] se svou žalobou proti žalovanému úspěšný. Soud proto nehodnotil další v řízení provedené důkazy, neboť s ohledem na vyslovený právní názor nebyly pro jeho závěr relevantní a žalobu [celé jméno žalobce] výučné s ohledem na záměnu účastníka na straně žalobce v plném rozsahu zamítl.

6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 600 Kč představující náhradu hotových výdajů dle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. ve výši 300 Kč za každý ze dvou provedených úkonů (písemné vyjádření ve věci samé a účast u jednání [datum]) dle ust. § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle ust. § 89a exekučního řádu