2 C 278/2024

Plný text

Okresní soud v Táboře rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Martinou Štorkánovou jako samosoudkyní ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupená advokátem Anonymizováno sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 60 235,84 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 40 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 20. 7. 2024 do zaplacení, to vše v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 850 Kč splatných vždy ke každému 25. dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba se v části, jíž se žalobkyně domáhala toho, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 20 235,84 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 60 235,84 Kč od 2. 7. 2024 do 19. 7. 2024 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 20 235,84 Kč od 20. 7. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 6 887 Kč, v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 150 Kč splatných vždy ke každému 25. dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek.

1. Žalobkyně se vůči žalované domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím, neboť právní předchůdce žalobkyně , Anonymizováno, (dříve , Anonymizováno, , Anonymizováno, ) s žalovanou uzavřel dne 1. 3. 2024 smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr až do výše 40 000 Kč. Žalovaná vyčerpala částku ve výši 60 235,84 Kč se splatností do 1. 7. 2024, poskytnutý úvěr však řádně a včas nesplatila, čímž ji vznikla povinnost uhradit nesplacenou jistinu úvěru ve výši 60 235,84 Kč. Následně byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni. Žalovaná na svůj dluh neuhradila ničeho ani po zaslání předžalobní výzvy.

2. V předmětné věci byl vydán elektronický platební rozkaz, proti němuž žalovaná včas podala odůvodněný odpor. V něm žalovaná uvedla, že žádá bližší informace ohledně jejího údajného závazku vůči žalobkyni, neboť si není vědoma uzavření jakékoliv smlouvy se žalobkyní, přičemž od ní nemá ani žádnou výzvu k úhradě. V případě prokázání smluvního závazku vůči žalobkyni požádala žalovaná o umožnění splátkového kalendáře ve výši 1 000 Kč měsíčně, jelikož se nachází v tíživé životní situaci, léčí se na psychiatrii a podala žádost o přiznání invalidního důchodu.

3. Soud vyzval žalobkyni opakované výzvou doručenou dne 1.10.2024 a 21.10.2024, aby se vyjádřila k odporu žalované a ke sdělení, zda by případě souhlasila se splátkovým kalendářem, a to ve výši navržené žalovanou. Žalobkyně na výzvu soudu reagovala až dne 10.12.2024 po jednání soudu, které proběhlo dne 5.12.2024 s tím, že na žalobě trvá a s výší splátky navrženou žalovanou souhlasí.

4. Soud má v dané věci z vyjádření žalované, jakož i z předložených listinných důkazů, a to konkrétně ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 1. 3. 2024 ve spojení s obchodními podmínkami právního předchůdce žalobkyně za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované úvěr s limitem ve výši 40 000 Kč. Z předložených platebních informací má pak soud za prokázané, že žalovaná čerpala částku v celkové výši 40 000 Kč se splatností do 1. 7. 2024. Žalovaná úvěr řádně a včas nesplatila a dlužila na jistině čerpanou částku ve výši 40 000 Kč. Právní předchůdce žalobkyně následně celou pohledávku za žalovanou postoupil na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020 a dodatku ze dne 18.11.2021, v nichž se dohodli žalobkyně a její právní předchůdce o pokračování v postupování pohledávek podle smlouvy o postoupení pohledávek až do 20.1.2026, na žalobkyni, jak je doloženo uvedenou smlouvou a oznámením o postoupení pohledávky. Z podkladů pro soudní řízení a upomínky před podáním žaloby, jakož i výpovědi samotné žalované má soud za prokázané, že žalovaná dosud na dluh neuhradila ničeho a dluží žalobkyni částku uvedenou shora.

5. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku. Podle ust. § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle ust. § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle ust. § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle ust. § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Podle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Dle ust. § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě. Dle ust. § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

6. Soud se v dané věci nejprve zabýval platností smluv o úvěru, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). V dané věci měla dle předložené smlouvy o úvěru ze dne 1. 3. 2024 a platebních informací žalovaná vrátit namísto poskytnuté částky 40 000 Kč právnímu předchůdci žalobkyně po uplynutí 4 měsíců (do 1. 7. 2024) částku 60 396,88 Kč, což odpovídá ve standartních informacích o spotřebitelském úvěru (které jsou nedílnou součástí smlouva o spotřebitelském úvěru) uvedenému RPSN úvěru ve výši 299,98 % a samotný úrok byl sjednán ve výši 146,949 % ročně. Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu České republiky (dále jen NS ČR), kdy lze konkrétně uvést např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 NS ČR dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS ČR odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS ČR sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.), je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 2077 – 2091). Také Ústavní soud České republiky (dále jen ÚS) již v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (spolu s dalšími sankcemi) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Tato judikatura se dále prohlubovala a např. nález ÚS ve věci sp. zn. II. ÚS 3194/18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS ČR v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, a jejíž zaplacení bylo zajištěno smluvními pokutami. Podepsaný soud má v souladu s právním názorem odvolacího Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (např. rozsudek č. j. 15 Co 61/2022 – 69 ze dne 12. 4. 2022), že uvedené právní závěry NS ČR a ÚS, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Podle uvedeného rozhodnutí: „exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí a jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva.“7. V dané věci byla žalovaná dle smluvních ujednání povinna v bezprostřední souvislosti s poskytnutím úvěru zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně kromě úroku i náhrada účelně vynaložených nákladů v celkové výši 750 Kč. Z předložených platebních informací pak plyne, že úroky za období čerpání úvěru (tj. od 1. 3. 2024 do 1. 7. 2024) byly právním předchůdcem žalobkyně kapitalizovány ve výši 19 646,88 Kč. Žalobkyně sice v žalobním návrhu uvádí, že žalovaná “čerpal úvěr v konečné výši 60 235,84 Kč”, toto tvrzení ovšem neodpovídá skutečnosti, když jak z předložených platebních informací, tak z anglického přehledu plateb jasně vyplývá, že jistina (Capital) byla tvořena toliko částkou 40 000 Kč, což koresponduje s údajem v předložení úvěrové smlouvě. Částka ve výši 19 485,84 Kč pak představuje již částku kapitalizovaných úroku (Interest) a částka 750 Kč náhradu účelně vynaložených nákladů (Fees). Součet těchto částek ve výši 60 235,84 Kč pak měla žalovaná uhradit do 1. 7. 2024 (tedy do čtyř měsíců od uzavření úvěrové smlouvy). Právě proto roční procentní sazba nákladů činila 299,98 %. Jednotlivá smluvní ujednání nelze vytrhovat z kontextu celé smlouvy, ale naopak je třeba každé z nich posoudit v souvislosti s ostatními, kdy v dané věci jsou tato ve svém souhrnu zjevně nevyvážená. Sama výše sjednaného úvěru pak činila 146,949 % ročně (0, 4026 % denně). Obvyklá výše úroků dle obecně dostupného přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou pro období leden 2024 přitom pro korunové úvěry poskytnutými bankami domácnostem v ČR na spotřebu v průměru 9,23 % ročně, tedy jeho faktická výše dosahuje sama o sobě více jak 16násobku obvyklé hodnoty. Neobstojí ani argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Smluvní ujednání přece nejsou vyloučené ze soudního přezkumu, naopak tyto musí soud ex offo vždy přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy. „Následkem rozporu s dobrými mravy je podle § 580 odst. 1 neplatnost právního jednání, ve spojení s ustanovením § 588 je třeba dospět k závěru, že se jedná vždy o neplatnost absolutní.” (viz výše uvedená odborná literatura, str. tamtéž). Na toto posouzení nemá žádný vliv ust. § 1793 o. z. nebo § 1813 o. z., neboť jimi nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy; právě k takovému absolutně neplatnému právnímu jednání došlo v dané věci. K tomu lze ještě dodat, že v daném případě se jednalo o vztah spotřebitele a podnikatele, kde za použití definice průměrného spotřebitele (viz Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2005/29/ES) nelze objektivně očekávat, že si spotřebitel bude při podpisu smlouvy vědom, že pod pojmem „administrativní poplatek“ se bude, byť třeba jen zčásti, ukrývat smluvní úrok. Takové jednání podnikatele je zjevně nemravné.

8. Podle výše uvedené judikatury NS ČR, která navazuje na judikaturu ÚS (viz celá řada rozhodnutí ÚS uváděná ve zmíněných rozhodnutích NS ČR), je třeba zkoumat neplatnost spotřebitelských smluv způsobenou nepřiměřenými úroky nikoli izolovaně, ale v celém souhrnu uzavřené spotřebitelské smlouvy, neboť není přípustné nepřiměřené vychýlení v právech a povinnostech stran v zásadní neprospěch spotřebitele. Ve výše uvedených rozhodnutích, která se týkala další fáze uplatnění práva v exekučních řízeních, a to právě ve věcech spotřebitelských smluv o poskytnutí peněžních prostředků, bylo dovozeno, že v případě takovéto nepřiměřenosti se neplatnost vztahuje na celý závazkový vztah. NS ČR dovodil, že pokud jsou povinnosti dlužníka ve svém kontextu nepřiměřené jeho právům, že je na místě exekuci zcela zastavit, a tedy smlouvu je třeba jako celek považovat za neplatnou (viz v podrobnostech shora uvedená judikatura). Tak je tomu i v dané věci, kdy právě ujednání o nemravné výši částek, které měl dlužník splatit spolu s úvěrem, činila 19 646,88 Kč, respektive 19 485,84 Kč. Ustanovení daných smluv o spotřebitelském úvěru poskytnuté podnikatelem spotřebiteli jsou natolik provázaná, že je nelze od sebe oddělit, neboť bez takto sjednaných úroků (poplatků za poskytnutí úvěru) by předchůdce žalobkyně peněžní prostředky žalované nepůjčil. Jak již bylo výše uvedeno, administrativa tohoto typu smluv o bagatelních úvěrech navíc není složitá, spočívá ve vyplnění několika údajů do předtištěné formulářové smlouvy, tedy časová náročnost na její vyplnění je v řádu minut a nevede tedy k vyplňovaným vysokým nákladům. Ustanovení daných smluv ve svém souhrnu zakládají proto tak nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, že způsobují absolutní neplatnost těchto smluv.

9. Z výše uvedených závěrů vyplývá, že poskytnutí peněžních prostředků žalované je s ohledem na absolutní neplatnost obou smluv o úvěru třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení dle citovaného ust. § 2991 odst. 1 o. z. Uvedené jiné právní hodnocení nevyžadovalo poučení dle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť toto soud poskytuje jen předpokladu, kdy je třeba, aby účastník v této souvislosti doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Tak tomu v posuzované věci nebylo, žalobkyní vylíčené skutečnosti a předložené důkazy pro rozhodnutí soudu poskytují dostatečný základ. Jak již bylo výše uvedeno, právní předchůdce žalobkyně poskytl smlouvou ze dne 1. 3. 2024 žalované částku úvěru 40 000 Kč. Z žalobních tvrzení plyne jakož i výpovědi žalované plyne, že žalovaná nezaplatila právnímu předchůdci žalobkyně ničeho. Při výše uvedeném závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru a posouzení vztahu mezi účastníky jako bezdůvodného obohacení, musí žalovaná vydat své bezdůvodné obohacení žalobkyni jako postupníku, neboť tato má právo na vrácení toho, co bylo plněno (§ 2993 o. z.), a proto je důvodný nárok žalobkyně co do částky 40 000 Kč, která jí byla přiznána výrokem I. Důvodný je též nárok žalobkyně na úroky z prodlení z této dlužné jistiny, když prodlení žalované začalo plynout v souladu s výzvou právního předchůdce žalobkyně ze dne 11. 7. 2024 o zaplacení do tří dnů od data doručení oznámení o postoupení pohledávek, kterou lze dle faktického obsahu považovat za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení žalované. Podle výše citovaného § 573 o. z. se má za to, že výzva byla žalované doručena dne 16. 7. 2024, posledním dnem včasného zaplacení ve stanovené lhůtě byl tedy den 19. 7. 2024. Od 20. 7. 2024 byla proto žalovaná v prodlení s plněním vzniklého bezdůvodného obohacení, když co do výše žalobkyní požadovaných úroků z prodlení tato nepřekračuje výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Výrokem II. byl pak zamítnut nárok na žalobkyní požadovanou další částku jistiny a poplatků, a to právě vzhledem k výše podrobně zdůvodněné absolutní neplatnosti celé smlouvy o úvěru, tedy i těchto ujednání. Pokud jde o příslušenství pohledávky v podobě dalších požalovaných úroků z prodlení, soud pro vyčerpání žalobního petitu zamítl rovněž nárok na požadované úroky z prodlení do 19. 7. 2024, kdy byl poslední den včasného splnění bezdůvodného obohacení vzniklého žalované, a dále pak z částky rozdílu přiznané částky oproti návrhu žalobkyně, a to vzhledem k jejich akcesoritě. Lhůta k plnění ve výroku I. byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

10. Soud zároveň umožnil žalované vzhledem k její současné situaci, kdy je v dlouhodobé pracovní neschopnosti s příjmem cca 14 500 Kč měsíčně a řadě dalších splácených dluhů uhradit dlužnou částku ve splátkách ve výši 1 000 Kč. Soud přitom tuto splátku rozdělil tak, že žalovaná má hradit na jistinu a úroky z prodlení částku 850 Kč měsíčně a na náklady řízení částku 150 Kč měsíčně. Je přitom v zájmu žalované uhradit dluh vůči žalobkyni co nejdříve s ohledem na narůstající příslušenství pohledávky ve formě úroků z prodlení a smluvních úroků. Stanovené splátky jsou minimálními měsíčními splátkami, žalovaná tedy může samozřejmě plnit i částku vyšší, pokud to bude v jejích možnostech. Platební povinnost byla stanovena pod ztrátou výhody splátek, což znamená, že pokud by žalovaná včas nezaplatila některou splátku, může žalobkyně do splatnosti nejbližší příští splátky požadovat vyrovnání celé pohledávky.

11. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ust. § 146 odst. 2 o. s. ř., neboť úspěch žalobkyně v dané věci byl jen částečný. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 60 235,84 Kč, ale úspěšná byla toliko co do částky 40 000 Kč, což představuje její úspěch ve výši 66,4 % a úspěch žalované ve výši 33,6 %, tedy čistý úspěch žalobkyně (po odečtení neúspěchu žalobkyně od jejího úspěchu) činí 32,8 %. Vynaložené náklady řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 410 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle ust. § 6 a 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen vyhláška), ve výši 3 540 Kč za každý ze 4 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé, výzva k plnění a písemné vyjádření ve věci samé z 10.12.2024) a paušální náhrada výdajů stanovená dle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky v částce 300 Kč za každý z těchto 4 úkonů právní služby a dále dle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % stanovená ze základu ve výši 15 360 Kč částkou 3 225,60 Kč.; celkové náklady řízení tedy činily 20 995,60 Kč. Žalobkyni z této částky náleží dle míry čistého úspěchu 32,8 %, což činí po zaokrouhlení na celé koruny 6 887 Kč. Platební místo vyplývá z ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.