2 C 296/2024

Plný text

Okresní soud v Táboře rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Martinou Štorkánovou jako samosoudkyní ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované, narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 20 494 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 4 958 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně od 28. 9. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 15 536 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 454,68 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 25 693,14 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 6 455,68 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a s úrokem ve výši 21 % ročně z částky 11 413,68 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, se zamítá

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

1. Žalobkyně se vůči žalované domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím, neboť právní předchůdce žalobkyně právnická osoba s žalovanou uzavřel dne 2. 10. 2011 smlouvu o půjčce č. hodnota, na jejímž základě poskytl žalované peněžní prostředky v celkové výši 10 000 Kč. Podle smlouvy o půjčce se žalovaná zavázala vrátit částku 10 000 Kč spolu s úrokem ve výši 1 277 Kč, částku za administrativní činnost ve výši 1 900 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 183 Kč, tj. celkem částku 18 360 Kč, v 60 týdenních splátkách po 306 Kč. Žalovaná na tuto smlouvu uhradila celkem 5 042 Kč. Právní předchůdce žalobkyně právnická osoba dále se žalovanou uzavřel dne 29. 5. 2011 smlouvu o půjčce č. hodnota, na jejímž základě poskytl žalované peněžní prostředky v celkové výši 18 000 Kč. Podle smlouvy o půjčce se žalovaná zavázala vrátit částku 18 000 Kč spolu s úrokem ve výši 1 716 Kč, částku za administrativní činnost ve výši 2 880 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 455 Kč, tj. celkem částku 31 051 Kč, v 45 týdenních splátkách po 691 Kč. Žalovaná na tuto smlouvu uhradila celkem 23 875 Kč. Právní předchůdce žalobkyně pohledávky za žalovanou postoupil na žalobkyni, avšak ani poté žalovaná dluh nezaplatila, je v prodlení s plněním peněžitého závazku a žalobkyně proto požaduje též zákonné úroky z prodlení z dlužné jistiny půjček a úroky z půjček.

2. Vzhledem k předloženým listinám, jakož i souhlasu žalobkyně s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání již v podané žalobě, vyzval soud žalovanou, aby se ve smyslu ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.) i ona vyjádřila k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaná se v určené lhůtě na výzvu soudu nevyjádřila a soud proto rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise 3. Z předložených listinných důkazů, a to konkrétně ze smlouvy o půjčce č. hodnota ze dne 2. 10. 2011, má soud za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou došlo k podpisu smlouvy, ve které se právní předchůdce žalobkyně zavázal žalované poskytnout půjčku ve výši 10 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku vrátit s úrokem ve výši 1 277 Kč, částkou za administrativu ve výši 1 900 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 183 Kč, tj. celkem částku 18 360 Kč v 60 týdenních splátkách po 306 Kč. Ze smlouvy dále plyne, že sjednaná úroková výše půjčky činila 21 % ročně a roční procentní sazba nákladů (dále jen RPSN) 63,91 % ročně. Žalovaná půjčku řádně a včas nevrátila, neboť z výpisu plateb má soud za prokázané, že zaplatila toliko částku 5 042 Kč. Soud má dále ze smlouvy o půjčce č. hodnota ze dne 29. 5. 2011 za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou došlo k podpisu smlouvy, ve které se právní předchůdce žalobkyně zavázal žalované poskytnout půjčku ve výši 18 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku vrátit s úrokem ve výši 1 716 Kč, částkou za administrativu ve výši 2 880 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 455 Kč, tj. celkem částku 31 051 Kč v 45 týdenních splátkách po 691 Kč. Ze smlouvy dále plyne, že sjednaná úroková výše půjčky činila 21 % ročně a roční procentní sazba nákladů (dále jen RPSN) 70,94 % ročně. Žalovaná na tuto půjčku zaplatila částku 23 875 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023, ve spojení s její přílohou, má soud za prokázané, že pohledávky za žalovanou přešly z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni. Z dopisu ze dne 29. 9. 2023 má soud za prokázané, že žalobkyně v něm oznámila toto postoupení pohledávky žalované a současně žalovanou vyzvala k zaplacení částky v celkové výši 20 494 Kč do deseti dnů od data doručení tohoto dopisu. Žalobkyně dále zaslala dne 20. 8. 2024 žalované předžalobní výzvu. Celkový dluh žalované se v případě smlouvy ze dne 2. 10. 2021 skládá dle vyúčtování žalobkyně uvedeného v žalobě z neuhrazené jistiny ve výši 7 253,81 Kč, dlužné části poplatku ve výši 6 064,19 Kč, kapitalizovaného úroku 16 328,93 Kč vypočteného za období od 5. 3. 2013 do 27. 9. 2023 z částky 7 253,81 Kč úrokem ve výši 21 % ročně, z kapitalizovaného úroku z prodlení 5 970,79 Kč vypočteného za období od 3. 12. 2012 do 27. 9. 2023 z částky 7 253,81 Kč úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně, úroků ve výši 21 % ročně z dlužné jistiny ve výši 7 253,81 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a z úroků z prodlení v zákonné výši 7,5 % ročně z dlužné jistiny ve výši 7 253,81 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení. U smlouvy ze dne 29. 5. 2011 se celkový dluh žalované skládá z žalobě z neuhrazené jistiny ve výši 4 159,87 Kč, dlužné části poplatku ve výši 3 016,13 Kč, kapitalizovaného úroku 9 364,21 Kč vypočteného za období od 5. 3. 2013 do 27. 9. 2023 z částky 4 159,87 Kč úrokem ve výši 21 % ročně, z kapitalizovaného úroku z prodlení 3 483,89 Kč vypočteného za období od 25. 9. 2012 do 27. 9. 2023 z částky 4 159,87 Kč úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně, úroků ve výši 21 % ročně z dlužné jistiny ve výši 4 159,87 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a z úroků z prodlení v zákonné výši 7,5 % ročně z dlužné jistiny ve výši 4 159,87 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení 4. Po právní stránce soud věc posoudil v souladu s ust. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) dle ust. § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), podle kterého smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Dle ust. § 658 obč. zák. při peněžité půjčce lze dohodnout úroky. Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Podle § 451 odst. 1, 2 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle ust. § 517 odst. 2 obč. zák. jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis. Podle ust. § 524 odst. 1, 2 obč. zák. může věřitel svoji pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. S postoupenou pohledávkou přecházejí i její příslušenství a všechna práva s ní spojená.

5. Soud se nejprve zabýval platností smlouvy o půjčce, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). V dané věci byl dle předložené smlouvy o půjčce ze dne 2. 10. 2011 formálně sjednán úrok z půjčky ve výši 21 % ročně, přičemž roční procentní sazba nákladů činila 63,91 % ročně. V případě smlouvy ze dne 29. 5. 2011 pak úrok opět činil 21 % ročně, přičemž roční procentní sazba nákladů činila 70,94 % ročně Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu ČR (dále jen NS ČR), kdy lze konkrétně uvést nejprve např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 NS ČR dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS ČR odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS ČR sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.) je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 2077 – 2091). I Ústavní soud (dále jen ÚS) již v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (spolu se zajištěním prostřednictvím 2 bianko směnek a souborem sankcí) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tato judikatura se dále prohlubovala a např. nález ÚS ve věci sp. zn. II. ÚS 3194/18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS ČR v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, kde dlužník měl při splatnosti v průměru 3 až 4 roky zaplatit 2x až 3x víc, než byla poskytnutá částka, jejíž zaplacení bylo zajištěno i několika smluvními pokutami, denními i jednorázovými. Podepsaný soud má v souladu s právním názorem odvolacího Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (např. rozsudek č. j. 15 Co 61/2022 – 69 ze dne 12. 4. 2022), že uvedené právní závěry NS ČR a ÚS, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Podle uvedeného rozhodnutí: „exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí a jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva.“ 6. V dané věci byla žalovaná dle smluvních ujednání povinna v bezprostřední souvislosti s poskytnutím půjčky zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně kromě částky 1 277 Kč a 1 716 Kč formálně jedině označené jako úrok, ještě celou řadu různých výše uvedených poplatků, které se ve smlouvě neoddělitelně pojí s poskytnutou půjčkou, když k jistině jsou připočítávány veškeré tyto sjednané platby, a povinnost žalované se konstituuje jako zaplacení jediné „celkové dlužné částky“ ve výši 18 360 Kč v pravidelných splátkách po 306 Kč měsíčně v případě smlouvy ze dne 2. 10. 2011 a v případě smlouvy ze dne 29. 5. 2011 ve výši 31 051 v pravidelných splátkách po 691 Kč měsíčně. Jednotlivá smluvní ujednání nelze vytrhovat z kontextu celé smlouvy, ale naopak je třeba každé z nich posoudit v souvislosti s ostatními, kdy v dané věci jsou tato ve svém souhrnu zjevně nevyvážená. Právní předchůdce žalobkyně si do předtištěného formuláře smlouvy zakotvil poplatek již jen za „administrativní činnosti“ ve výši 1 900 Kč, který činí 19 % z výše jistiny u první ze smluv a druhé ze smluv pak ve výši 2 880 Kč, jenž představuje 16 % z výše jistiny, ačkoli administrativa tohoto typu formulářových smluv je jednoduchá, rutinní a rychlá, takže nevede k takto vysokým nákladům. Veškeré formuláře jsou připraveny, nutné je doplnit jen několik málo údajů, pro něž jsou ve formulářích připraveny i na ně navazující skutečnosti, a proto právním předchůdcem žalobkyně předepsaný poplatek soud považuje za poplatek, který ve skutečnosti má vést ke generování dalších příjmů z půjčky, tedy jde o skryté úroky z půjčky. Stejně tak je tomu i s dalším poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 183 Kč, tj. 51,8 % z výše jistiny u první ze smluv a v případě druhé smlouvy ve výši 8 455 Kč, tj. 47 % z výše jistiny, což neodpovídá ekonomické realitě, když jak mzdy, tak příjmy z podnikání jsou vypláceny na účty, prakticky každý ekonomicky činný člověk má nějaký účet, a proto právním předchůdcem žalobkyně předepsané poplatky za hotovostní inkaso sloužily jako další finanční benefit pro věřitele, neboť existuje běžný způsob bezhotovostního plnění a formulář nenabízí žádnou možnost uvedené poplatky odmítnout. Soud je proto považuje za poplatky, které ve skutečnosti mají vést ke generování dalších příjmů z půjčky, tedy jde o skryté úroky z půjčky, když ostatně sama žalobkyně je v petitu žaloby zahrnuje do kapitalizovaného úroku. Není ovšem přípustné sjednaný kapitalizovaný úrok skrýt pod označení poplatek. Úrok totiž představuje příjem spojený s daňovou povinností. Sjednání poplatku, který pojmově slouží k úhradě vzniklých nákladů, avšak ve skutečnosti je úrokem za poskytnutí půjčky (tj. toliko cenou peněz bez vynaložení dalších nákladů), představuje obcházení zákona, což má též za následek absolutní neplatnost ujednání podle § 39 obč. zák. Po tomto posouzení pak hodnota úroku u půjčky ze dne 2. 10. 2021 dosahuje 91,8 % ročně a u půjčky ze dne 29. 5. 2011 84 % ročně. Obvyklá výše úroků dle obecně dostupného přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou pro období říjen 2011 přitom pro korunové úvěry poskytnutými bankami domácnostem v ČR na spotřebu v průměru 13,98 % ročně, tedy jeho faktická výše dosahuje sama o sobě více než šestinásobku obvyklé hodnoty. Pro období květen 2021 přitom pro korunové úvěry poskytnutými bankami domácnostem v ČR na spotřebu v průměru 13,83 % ročně, tedy jeho faktická výše dosahuje sama o sobě taktéž více než šestinásobku obvyklé hodnoty Neobstojí ani argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Smluvní ujednání přece nejsou vyloučené ze soudního přezkumu, naopak tyto musí soud ex offo vždy přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy. „Následkem rozporu s dobrými mravy je podle § 580 odst. 1 neplatnost právního jednání, ve spojení s ustanovením § 588 je třeba dospět k závěru, že se jedná vždy o neplatnost absolutní.” (viz výše uvedená odborná literatura, str. tamtéž). Na toto posouzení nemá žádný vliv ust. § 1793 o. z. nebo § 1813 o. z., neboť jimi nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy; právě k takovému absolutně neplatnému právnímu jednání došlo v dané věci. K tomu lze ještě dodat, že v daném případě se jednalo o vztah spotřebitele a podnikatele, kde za použití definice průměrného spotřebitele (viz Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2005/29/ES) nelze objektivně očekávat, že si spotřebitel bude při podpisu smlouvy vědom, že pod pojmem „administrativní poplatek“ se bude, byť třeba jen zčásti, ukrývat smluvní úrok. Takové jednání podnikatele je zjevně nemravné.

7. Podle výše uvedené judikatury NS ČR, která navazuje na judikaturu ÚS (viz celá řada rozhodnutí Ústavního soudu uváděná ve zmíněných rozhodnutích NS ČR), je třeba zkoumat neplatnost spotřebitelských smluv týkajících se poskytnutí peněžních prostředků (např. ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci) nikoli izolovaně, ale v celém souhrnu uzavřené spotřebitelské smlouvy, neboť není přípustné nepřiměřené vychýlení v právech a povinnostech stran v zásadní neprospěch spotřebitele. Ve výše uvedených rozhodnutích, která se týkala další fáze uplatnění práva v exekučních řízeních, a to právě ve věcech spotřebitelských smluv o poskytnutí peněžních prostředků, bylo dovozeno, že v případě takovéto nepřiměřenosti se neplatnost vztahuje na celý závazkový vztah. NS ČR dovodil, že pokud jsou povinnosti dlužníka ve svém kontextu nepřiměřené jeho právům, že je na místě exekuci zcela zastavit a tedy smlouvu je třeba jako celek považovat za neplatnou (viz v podrobnostech shora uvedená judikatura). Tak je tomu i v dané věci. Jednotlivá ujednání dané smlouvy o spotřebitelském úvěru poskytnuté podnikatelem spotřebiteli jsou natolik provázaná, že je nelze od sebe oddělit, neboť bez takto sjednaných úroků a poplatků (tj. dalšího skrytého kapitalizovaného úroku), by předchůdce žalobkyně peněžní prostředky žalované nepůjčil, tedy neplatná je celá spotřebitelská smlouva o úvěru. Její ustanovení ve svém souhrnu zakládají tak nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, že způsobují absolutní neplatnost smlouvy.

8. Z výše uvedených závěrů vyplývá, že poskytnutí peněžních prostředků žalované je s ohledem na absolutní neplatnost obou smluv o půjčce třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení dle citovaného ust. § 451 odst. 1 obč. zák. Uvedené jiné právní hodnocení nevyžadovalo poučení dle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť toto soud poskytuje jen předpokladu, kdy je třeba, aby účastník v této souvislosti doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Tak tomu v posuzované věci nebylo, žalobkyní vylíčené skutečnosti a předložené důkazy pro rozhodnutí soudu poskytují dostatečný základ. Jak již bylo výše uvedeno, právní předchůdce žalobkyně poskytl smlouvou ze dne 2. 10. 2011 žalované půjčku 10 000 Kč. Z žalobních tvrzení plyne, že žalovaná zaplatila právnímu předchůdci žalobkyně toliko částku 5 042 Kč. Smlouvou ze dne 29. 5. 2021 pak právní předchůdce žalobkyně dále poskytl žalované půjčku 18 000 Kč, přičemž ze žalobních tvrzení plyne, že žalovaná zaplatila právnímu předchůdci žalobkyně částku 23 875 Kč. Při výše uvedeném závěru o neplatnosti obou smluv o půjčce a posouzení vztahu mezi účastníky jako bezdůvodného obohacení, musí žalovaná vydat své bezdůvodné obohacení žalobkyni jako postupníku, neboť tato má právo na vrácení toho, co bylo plněno (§ 451 odst. 1 obč. zák.), a proto je důvodný nárok žalobkyně ze smlouvy ze dne 2. 10. 2011 co do částky 4 958 Kč (10 000 – 5 042), která jí byla přiznána výrokem I. Nárok ze smlouvy ze dne 29. 5. 2011 byl pak zcela zamítnut, neboť žalovaná dlužnou částku jistiny již zcela uhradila (18 000 – 23 875), resp. dokonce zaplatila na tento dluh o 5 875 Kč více, než by bylo přiznáno soudem. Soud tudíž ve zbývající části, tedy co do částky 15 536 Kč, nárok žalobkyně výrokem II. zamítl. Důvodný je též nárok žalobkyně na úroky z prodlení, neboť žalovaná je v prodlení s plněním peněžitého dluhu (§ 517 odst. 2 obč. zák.), když co do výše žalobkyní požadovaných úroků z prodlení, je tato v souladu s nařízením vlády č. 142/1994 Sb. (to vše v souladu s ust. § 3028 odst. 3 o. z. Ve výroku II. soud zamítl i úroky z prodlení požadované z tam uvedené částky, a to vzhledem k jejich akcesoritě. Výrokem II. byl zamítnut i nárok na žalobkyní požadovaný zbytek souhrnného poplatku (který žalobkyně označila za kapitalizované úroky), a to právě vzhledem k výše podrobně popsané absolutní neplatnosti tohoto ujednání, které způsobuje neplatnost obou celých smluv. Lhůta k plnění ve výroku I. byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

9. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť úspěšnější žalované žádné náklady řízení nevznikly. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho stejnopisu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích prostřednictvím Okresního soudu v Táboře. Nesplní-li povinná dobrovolně, co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci.