2 C 314/2025

Plný text

Okresní soud v Táboře rozhodl soudkyní JUDr. Martinou Štorkánovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované , Anonymizováno o zaplacení 16 834 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 9 554 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně od 27. 3. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, se v části, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 7 280 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 13 300 Kč od 21. 3. 2025 do 26. 3. 2025 a s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 3 746 Kč od 27. 3. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se vůči žalované domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím, neboť právní předchůdce žalobkyně , právnická osoba, s žalovanou uzavřel dne 21. 7. 2024 smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytl žalované peněžní prostředky v celkové výši 16 100 Kč, a to na dobu neurčitou. Žalovaná jej však řádně a včas nesplácela. Žalobkyně proto úvěr ke dni 20. 3. 2025 zesplatnila. Žalovaná pak na dlužnou částku neuhradila ničeho. Právní předchůdce žalobkyně pohledávku za žalovanou postoupil na žalobkyni, avšak ani poté žalovaná dluh nezaplatila, je v prodlení s plněním peněžitého závazku a žalobkyně proto požaduje též zákonné úroky z prodlení z dlužné jistiny úvěru a úroky z úvěru, které částečně kapitalizovala.

2. Vzhledem k předloženým listinám, jakož i souhlasu žalobkyně s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání již v podané žalobě, vyzval soud žalovanou, aby se ve smyslu ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) i ona vyjádřila k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaná se v určené lhůtě na výzvu soudu nevyjádřila a soud proto rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise.

3. Z předložených listinných důkazů, a to konkrétně ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. , hodnota, ze dne 21. 7. 2024 má soud za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou došlo k podpisu smlouvy, ve které se právní předchůdce žalobkyně zavázal žalované poskytnout úvěr ve výši 16 100 Kč na dobu neurčitou a žalovaná se zavázala tuto částku vrátit s úrokem ve výši 80 % ročně, přičemž si právní předchůdce žalobkyně s žalovanou ujednali, že úrok bude počítán denně ze skutečné výše vyčerpané a nesplácené jistiny úvěru. Denní úrok měl být přitom stanoven z roční úrokové sazby s předpokladem kalendářního roku trvajícího 365 dní. Žalovaná se pak zavázala splácet dlužnou částku v pravidelných minimálních měsíčních splátkách. Počáteční výše splátky byla stanovena na 1 621 Kč, přičemž výše splátky se dále měla měnit v závislosti na tom, kolik žalovaná již uhradila. Konkrétní výši měsíční splátky se právní předchůdce žalobkyně zavázal sdělit žalobkyni v jejím zákaznickém účtu, v SMS a v e-mailu, a to vždy nejméně 5 dní před datem splatnosti dané splátky. Žalovaná však neuhradila splátky řádně a včas, proto právní předchůdce žalobkyně úvěr ke dni 20. 3. 2025 zesplatnil. I po zaplacení částky 6 546 Kč dlužila žalovaná právnímu předchůdci žalobkyně částku 16 834 Kč, kdy částka 13 300 Kč tvoří jistinu a částka 3 534 Kč kapitalizovaný úrok. Roční procentní sazba nákladů (dále jen „RPSN“) pak činí 117,10 %. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024, ve spojení s její přílohou, má soud za prokázané, že pohledávka za žalovanou přešla z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni. Z dopisu ze dne 16. 4. 2025 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně v něm oznámil toto postoupení pohledávky žalované. Současně byla žalované zaslána i předžalobní upomínka, aby dluh zaplatil do tří dnů od data doručení této upomínky, z níž má soud za prokázané, že žalovaná dluh žalobkyni, či jejímu právnímu předchůdci, nevrátila.

4. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 2048 o. z. ujednají-li si strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzované povinnosti vznikla škoda. Podle ust. § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku. Podle ust. § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle ust. § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle ust. § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle ust. § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Podle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Podle § 607 o. z. připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty pracovní den nejblíže následující. Dle ust. § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě. Dle ust. § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

5. Soud se v dané věci nejprve zabýval platností smlouvy o úvěru, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). V dané věci měla dle předložené smlouvy o úvěru žalovaná vrátit namísto poskytnuté částky 16 100 Kč právnímu předchůdci žalobkyně částku 23 380 Kč (16 834 + 6 546) do 20. 3. 2025, tedy se sjednanou zápůjční úrokovou sazbou ve výši 80 % ročně (RPSN 117,10 %.). Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „NS ČR“), kdy lze konkrétně uvést např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 NS ČR dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS ČR odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS ČR sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 2077 – 2091). Také Ústavní soud České republiky (dále jen „ÚS“) již v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (spolu s dalšími sankcemi) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tato judikatura se dále prohlubovala a např. nález ÚS ve věci sp. zn. II. ÚS 3194/18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS ČR v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, a jejíž zaplacení bylo zajištěno smluvními pokutami. Podepsaný soud má v souladu s právním názorem odvolacího Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (např. rozsudek č. j. 15 Co 61/2022 – 69 ze dne 12. 4. 2022), že uvedené právní závěry NS ČR a ÚS, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Podle uvedeného rozhodnutí: „exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí a jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva.“6. V dané věci byla žalovaná dle smluvních ujednání povinna v bezprostřední souvislosti s poskytnutím úvěru zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku úroku ve výši 7 280 Kč, tedy byla dohodnuta zcela zjevně nemravná úvěrová úroková sazba ve výši 80 % ročně (RPSN 117,10 %). Obvyklá výše úroků dle obecně dostupného přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou pro období červenec 2024 přitom pro korunové úvěry poskytnutými bankami domácnostem v ČR na spotřebu v průměru 9,02 % ročně, tedy jeho výše přesahuje 8násobek obvyklé hodnoty. K tomuto poplatku pak v případě neplnění povinností přistupuje smluvní pokuta v procentuální výši za každý den prodlení, která spolu s poplatky za upomínky při prodlení dlužníka, již pouze podtrhuje takto zcela zjevně nepřiměřenou výši finančního zatížení dlužníka. Neobstojí ani argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Smluvní ujednání přece nejsou vyloučené ze soudního přezkumu, naopak tyto musí soud ex offo vždy přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy. „Následkem rozporu s dobrými mravy je podle § 580 odst. 1 neplatnost právního jednání, ve spojení s ustanovením § 588 je třeba dospět k závěru, že se jedná vždy o neplatnost absolutní.” (viz výše uvedená odborná literatura, str. tamtéž). Na toto posouzení nemá žádný vliv ust. § 1793 o. z. nebo § 1813 o. z., neboť jimi nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy; právě k takovému absolutně neplatnému právnímu jednání došlo v dané věci. Na tom nic nemění ani uzavření dodatku, neboť jde o neplatnost od počátku, a tudíž neplatné jednání nelze nijak měnit. Podle výše uvedené judikatury NS ČR, která navazuje na judikaturu ÚS (viz celá řada rozhodnutí Ústavního soudu uváděná ve zmíněných rozhodnutích NS ČR), je třeba zkoumat neplatnost spotřebitelských smluv týkajících se poskytnutí peněžních prostředků (např. ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci) nikoli izolovaně, ale v celém souhrnu uzavřené spotřebitelské smlouvy, neboť není přípustné nepřiměřené vychýlení v právech a povinnostech stran v zásadní neprospěch spotřebitele. Ve výše uvedených rozhodnutích, která se týkala další fáze uplatnění práva v exekučních řízeních, a to právě ve věcech spotřebitelských smluv o poskytnutí peněžních prostředků, bylo dovozeno, že v případě takovéto nepřiměřenosti se neplatnost vztahuje na celý závazkový vztah. NS ČR dovodil, že pokud jsou povinnosti dlužníka ve svém kontextu nepřiměřené jeho právům, že je na místě exekuci zcela zastavit, a tedy smlouvu je třeba jako celek považovat za neplatnou (viz v podrobnostech shora uvedená judikatura). Tak je tomu i v dané věci. Jednotlivá ujednání dané smlouvy o spotřebitelském úvěru poskytnuté podnikatelem spotřebiteli jsou natolik provázaná, že je nelze od sebe oddělit, neboť bez takto sjednaných úroků by předchůdce žalobkyně peněžní prostředky žalované nepůjčil, tedy neplatná je celá spotřebitelská smlouva o úvěru. Její ustanovení ve svém souhrnu zakládají tak nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, že způsobují absolutní neplatnost smlouvy.

7. Z výše uvedených závěrů vyplývá, že poskytnutí peněžních prostředků žalované je s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení dle citovaného ust. § 2991 odst. 1 o. z. Uvedené jiné právní hodnocení nevyžadovalo poučení dle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť toto soud poskytuje jen předpokladu, kdy je třeba, aby účastník v této souvislosti doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Tak tomu v posuzované věci nebylo, žalobkyní vylíčené skutečnosti a předložené důkazy pro rozhodnutí soudu poskytují dostatečný základ. Jak již bylo výše uvedeno, právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované částku úvěru 16 100 Kč a žalovaná uhradila na dlužnou částku toliko 6 546 Kč. Při výše uvedeném závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru a posouzení vztahu mezi účastníky jako bezdůvodného obohacení, musí žalovaná vydat své bezdůvodné obohacení žalobkyni jako postupníku, neboť tato má právo na vrácení toho, co bylo plněno (§ 2993 o. z.), a proto je důvodný nárok žalobkyně co do částky 9 554 Kč (16 100 – 6 546), která jí byla přiznána výrokem I. Důvodný je též nárok žalobkyně na úroky z prodlení z této dlužné jistiny, když prodlení žalované začalo plynout v souladu s výzvou k zaplacení žalobkyně ze dne 20. 3. 2025, a to od doručení této výzvy, kterou lze vzhledem k jejímu obsahu považovat za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení. Podle výše citovaného § 573 o. z. se má za to, že výzva byla žalované doručena dne 25. 3. 2025 Žalovaná byla vyzvána k plnění ihned. Poslední den včasného plnění byl tudíž 26. 3. 2025. Od 27. 3. 2025 byla proto žalovaná v prodlení s plněním vzniklého bezdůvodného obohacení, když co do výše žalobkyní požadovaných úroků z prodlení tato nepřekračuje výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Výrokem II. byl pak zamítnut nárok na žalobkyní požadovanou částku úroků z úvěru, a to právě vzhledem k výše podrobně zdůvodněné absolutní neplatnosti celé smlouvy o úvěru, tedy i těchto ujednání. Pokud jde o příslušenství pohledávky v podobě dalších požadovaných úroků z prodlení, soud pro vyčerpání žalobního petitu zamítl rovněž nárok na požadované úroky z prodlení do 26. 3. 2025, kdy byl poslední den včasného splnění bezdůvodného obohacení vzniklého žalované, a dále pak z částky rozdílu přiznané částky oproti návrhu žalobkyně, a to vzhledem k jejich akcesoritě. Lhůta k plnění ve výroku I. byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

8. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.