2 C 328/2025

Plný text

Okresní soud v Táboře rozhodl soudkyní JUDr. Martinou Štorkánovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 41 743,40 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení částky 81 998 Kč

I. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala toho, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 41 743,40 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 856,64 Kč, s úrokem ve výši 12 % ročně z částky 41 410,40 Kč od 11. 11. 2025 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 403,80 Kč od 30. 7. 2025 do 10. 11. 2025 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 41 743,40 Kč od 11. 11. 2025 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému částku 81 998 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náklady tohoto řízení ve výši 5 450 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost uhradit žalobkyni částku uvedenou v předmětu řízení s příslušenstvím uvedeným ve výroku tohoto rozsudku z titulu nesplněné povinnosti žalovaného vyplývající z úvěrové smlouvy ze dne 24. 10. 2019, na základě které mu byl následně poskytnut úvěr ve výši 100 000 Kč a žalovaný se zavázal jej splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 483 Kč spolu s poplatky a sjednaným úrokem. Žalovaný úvěr čerpal, dostal se však se splácením do prodlení a ani na opakovanou výzvu dlužnou částku zcela neuhradil. Žalobkyně proto v souladu se smlouvou úvěr ke dni 15. 7. 2025 zesplatnila a vyzvala žalovaného ke splacení celého úvěru. Žalovaný na svůj dluh po jeho zesplatnění neuhradil již ničeho a dluží tak žalobkyni částku 41 410,40 Kč na jistině, částku 203 Kč na poplatcích za pojistné a částku 130 Kč na nákladech na vymáhání. Dále žalobkyně uplatnila nárok na úroky z prodlení v zákonné výši, které částečně kapitalizovala.

2. Žalovaný se na výzvu soudu, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání vyjádřil tak, že nárok žalobkyně neuznává. Ve svém vyjádření uvedl, že žalobkyni již uhradil 181 998 Kč, přičemž mu ovšem neúměrné sankční poplatky neumožňovaly jeho závazky včas hradit. Smlouvu o úvěru přitom považuje za absolutně neplatnou. Žalobkyně totiž řádně neposoudila jeho úvěruschopnost jako spotřebitele. V době podání žádosti o poskytnutí úvěru byl žalovaný zaměstnán s průměrným příjmem 22 000 Kč měsíčně. Zároveň měl půjčku u jiného peněžního ústavu ve výši 150 000 Kč, platil na syna 8 000 Kč a za poplatky na bydlení ve výši přibližně 5 500 Kč. Žalovaný má za to, že v době uzavírání předmětné úvěrové smlouvy nebyl schopen správně odhadnout své platební schopnosti a smlouvu uzavíral ve finanční tísni. Žalobkyně přitom jeho skutečné příjmy a nezbytné výdaje (bydlení, energie) nikterak blíže nezkoumala. Dle žalovaného žalobkyně toliko odkázala na lustraci v nebankovním registru klientských informací (dále jen „NKRI“) aniž by konkretizovala, jaká zjištění z ní učinila a dále pouze odkázala na svůj statistický model, pomocí kterého vypočítává maximální limit měsíční splátky. Žalobkyně přitom od žalovaného nežádala doložit jeho skutečné měsíční výdaje, tedy ani nedisponuje doklady, kterými by je mohla prokázat. Vzhledem k tomu, že žalobkyně disponuje toliko doklady o příjmech žalovaného (pracovní smlouva, výplatní pásky), nemohla posoudit jeho celkovou ekonomickou bilanci. Stejně tak se dle žalovaného nemůže žalobkyně omezovat toliko na kritéria stanovená nařízením vlády, jako je životní či existenční minimum, ani na plošné výstupy celonárodní statistiky, neboť jejich vypovídací hodnota je pro konkrétního spotřebitele v zásadě nulová. Žalobce zároveň podal vzájemný návrh na zaplacení 81 988 Kč, neboť žalobkyni na absolutně neplatnou smlouvu uhradil ke dni podání návrhu 181 988 Kč a žalobkyně mu poskytla toliko 100 000 Kč.

3. Žalobkyně k vyjádření žalovaného uvedla, že popsala způsob výpočtu maximálního limitu splátek. Dále uvedla, že ze zpráv NKRI je možné zjistit, jaké závazky žalovaný v minulosti měl, jaké současné má, kolik na existující závazky měsíčně hradí a zda se dostal do prodlení se splácením. Předchozí závazky žalovaného a měsíční splátky na ně byly přitom zjištěny a zahrnuty do výpočtu maximálního limitu splátek. Z NKRI přitom vyplývalo, že se žalovaný po dobu trvání svých přechozích závazků nedostal do prodlení s jejich splácením. Žalobkyně má tedy za to, že pokud následně došlo ke změně poměrů na straně žalovaného, nemohlo to být zapříčiněno nedostatečným prověřením jeho úvěruschopnosti. Žalovaný přitom hradil úvěr pět a půl roku, a byl tak nepochybně schopen úvěr splácet. Žalobkyně provedla (vedle lustrace v NKRI) taktéž lustraci žalovaného v registrech SOLUS, CEE a ISIR. Ve všech těchto registrech vyplynulo, že žalovaný nemá žádný závazek po splatnosti. Žalobkyně na základě výše uvedených zjištění a s ohledem na výši úvěru a výši měsíční splátek proto shledala žalovaného schopného splácet předmětný úvěr.

4. V dané věci má soud z žalobkyní předložených listin, a to zejména z úvěrové smlouvy ze dne 24. 10. 2019 ve spojení s úvěrovými podmínkami, jakož i ze splátkového kalendáře smlouvy, za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru. Podle uzavřené smlouvy o úvěru žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 100 000 Kč, který žalovaný čerpal a zavázal se jej splácet pravidelnými měsíčními splátkami. Z výzvy ke splacení celého úvěru ze dne 15. 7. 2025 ve spojení s podacím archem a splátkovým kalendářem má soud za prokázané, že žalovaný dlužnou částku řádně a včas nehradil a žalobkyně proto celý úvěr zesplatnila. Ke dni podání žaloby tak žalovaný žalobkyni dluží částku 41 410,40 Kč na jistině, částku 203 Kč na poplatcích za pojistné a částku 130 Kč na nákladech na vymáhání. Z výše uvedeného splátkového kalendáře má pak soud za prokázané, že žalovaný dosud uhradil žalobkyni za poskytnutí sumy ve výši 100 000 Kč částku celkem 181 998 Kč.

5. Po právní stránce byla věc posouzena dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle něhož smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle ust. § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Podle ust. § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“) je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Dle ust. § 86 odst. 1, 2 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele Dle ust. § 87 odst. 1, 2 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle § 104 ZSÚ smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až 108 a § 109 odst. 1 uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy.

6. Žalobkyně i přes poučení soudu nepředložila žádné důkazní prostředky ze kterých by vyplývalo, že si před poskytnutím úvěru ověřila skutečné výdaje žalovaného. Tento údaj je přitom nezbytný pro posouzení, zda bude žalovaný schopen dlužnou částku řádně splácet. Znalost příjmové stránky nutně nemůže vést k vytvoření komplexního závěru o majetkových poměrech úvěrovaného. Stejně tak nemůže znalost konkrétních údajů nahradit odkaz na podzákonné právní předpisy či statistická data. Za nepřiléhavý lze označit i odkaz žalobkyně na informace získané z registrů (SOLUS, CEE apod.), ze kterých plynulo, že dosud neměl žalovaný problém se splácením. Jedná se totiž o údaje mířící nutně do minulosti, které ovšem nic nevypovídají o tom, zda žalovaný bude schopen splácet i v budoucnu. Jinými slovy, nelze z dosavadní schopnosti žalovaného splácet vyvozovat, že tomu bude bez dalšího i nadále, a to zejména za situace, kdy žalovanému má vzniknout nový závazek v podobě úvěru. Stejně tak nelze za přiléhavý označit odkaz žalobkyně na skutečnost, že žalovaný byl schopen pět a půl roku řádně splácet. Délka schopnosti splácet konkrétní úvěr přece nic nevypovídá o celkové majetkové situaci žalovaného, respektive o schopnosti uhradit řádně celý úvěr (a nikoliv pouze jeho sebevětší část). Tento závěr žalobkyně by se mohl jevit jako přijatelný pouze za předpokladu, že by jí byly ke dni uzavření smlouvy známy majetkové poměry žalovaného. Žalobkyně ovšem nijak neprokázala, že ke dni poskytnutí úvěru žalovanému věděla o reálné výši výdajů žalovaného. Ten přitom měl z příjmu ve výši cca 22 000 Kč hradit 8 000 Kč výživného na syna a 5 500 Kč na náklady spojené s bydlením. Ze zbylé částky 8 500 Kč musel hradit žalobkyni 2 483 Kč a nadto podle úvěrové zprávy předložené žalobkyní měsíční splátky ve výši dalších 11 335 Kč, když zbývající částka úvěrů podle této zprávy tehdy činila 1 001 421 Kč a z výpisu je zřejmé, že měl několik úvěrů z úvěrových smluv a zcela vyčerpaný kontokorentní úvěr na účtu. Je tedy zcela zřejmé, že tehdejší příjem žalovaného nestačil ani na pokrytí stávajících splátek úvěrů, výdajů na bydlení a výživného, přičemž zde nebyly započteny žádné výdaje na jídlo, ošacení, dopravu a případnou další splátku úvěru od žalobkyně. Žalobkyně tedy neprokázala, že tyto zcela klíčové informace vzala v potaz při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, když je možné, že po nějakou dobu žalovaný opravdu úvěr splácel, ale zřejmě na úkor dalšího zadlužování, když z běžného příjmu tak činit nemohl a skutečnost, že téměř vyčerpal kontokorentní úvěr ve výši 134 544 Kč ze 150 000 Kč nesvědčí ani pro to, že by měl nějaké úspory. Je proto nutno dovodit, že žalobkyně nedostála své zákonné povinnosti a smlouva o úvěru uzavřená mezi účastníky řízení je proto v souladu s § 87 odst. 1 ZSÚ absolutně neplatná.

7. Z výše uvedených závěrů dále plyne, že mezi účastníky je třeba vypořádat vzájemné vztahy za situace, kdy smlouva o spotřebitelskému úvěru, kterou účastníci uzavřeli je pro podle ust. § 87 odst. 1, 2 ZSÚ absolutně neplatná, neboť žalobkyně poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ. V této věci je nutno postupovat namísto obecné úpravy bezdůvodného obohacení v § 2291 odst. 1 a násl o. z. podle výše citovaného ustanovení § 87 odst. 1, 2 ZSÚ. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla na bankovní účet žalovanému dle absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru peněžní částku ve výši 100 000 Kč. Z podkladů poskytnutých přímo žalobkyní (splátkový kalendář na č. l. 35–38) přitom vyplývá, že žalovaný uhradil částku ve výši 181 998 Kč. Bezdůvodné obohacení tudíž v souladu se vzájemným návrhem žalovaného činí 81 988 Kč, když žalovaný částku ve výši 100 000 Kč, jenž mu žalobkyně poskytla na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, již žalobkyně řádně uhradil. Naopak žalobkyně bez právního důvodu disponuje částkou ve výši 81 988 Kč, kterou žalovaný požaduje v souladu s § 2991 odst. 1 o. z. Soud proto žalobu žalobkyně výrokem I. rozsudku zcela zamítl a výrokem II. přiznal žalovanému nárok na vydání bezdůvodného obohacení.

8. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný byl v dané věci zcela úspěšný. Vynaložené náklady řízení žalovaného sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 4 100 Kč a náhrady hotových výdajů ve výši 450 Kč za každý ze tří úkonů žalovaného (vzájemný návrh, vyjádření ve věci a účast na jednání dne 2. 4. 2026). Při stanovení paušální náhrady hotových výdajů účastníka pak soud vycházel z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 11. 2025, ve věci sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, podle kterého je § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, neaplikovatelný pro rozpor s čl. 37 odst. 3 Listiny. Podle § 13 odst. 4 vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. 1. 2025, přísluší paušální náhrada nákladů advokátu za jeden úkon ve výši 450 Kč. Podepsaný soud se ztotožňuje se závěrem, že nelze připustit nerovné zacházení s účastníky zastoupenými zástupcem dle § 137 odst. 2 o. s. ř. a účastníky takovým zástupcem nezastoupenými, a proto nezastoupenému účastníku přiznal srovnatelnou náhradu ve výši 450 Kč za jeden úkon, jaká by za shodných okolností náležela straně zastoupené advokátem. Celkem tak náklady žalovaného činí 5 450 Kč.