2 C 345/2025

Plný text

Okresní soud v Táboře rozhodl soudkyní JUDr. Martinou Štorkánovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 37 970,60 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 21 055,30 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 12 % ročně od 8. 5. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Řízení se v části, kterou se žalobkyně vůči žalované domáhala zaplacení částky 3 058,17 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 3 058,17 Kč od 2. 5. 2025 do zaplacení, zastavuje.

III. Žaloba se v části, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 13 857,13 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 34 912,43 Kč od 2. 5. 2025 do 7. 5. 2025 a s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 13 857,13 Kč od 8. 5. 2025 do zaplacení, zamítá.

IV. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 297 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně.

1. Žalobkyně se vůči žalované domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím, neboť právní předchůdce žalobkyně , právnická osoba, s žalovanou uzavřel dne 29. 9. 2024 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytl žalované peněžní prostředky v celkové výši 30 000 Kč, které měly být splaceny nejpozději dne 1. 5. 2025. Žalovaná však do data splatnosti úvěr nesplatila a dostala se s vrácením úvěru do prodlení. Žalovaná pak na dlužnou částku uhradila toliko 8 944,70 Kč. Právní předchůdce žalobkyně pohledávku za žalovanou postoupil na žalobkyni, avšak ani poté žalovaná dluh nezaplatila, je v prodlení s plněním peněžitého závazku a žalobkyně proto požaduje též zákonné úroky z prodlení z dlužné jistiny úvěru a úroky z úvěru, které částečně kapitalizovala.

2. V průběhu řízení vzala žalobkyně žalobu částečně zpět co do částky 3 058,17 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 12 % ročně od 2. 5. 2025 do zaplacení, neboť žalovaná před podáním žaloby zaplatila částku 8 944,70 Kč, z čehož část ve výši 5 886,53 Kč započetla žalobkyně na příslušenství a část ve výši 3 058,17 Kč na jistinu. Soud proto s ohledem na ust. § 96 odst. 2 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.”) výrokem II. tohoto rozsudku řízení v rozsahu zpětvzetí zastavil, když souhlas žalované s částečným zpětvzetím žaloby vzhledem k okamžiku zpětvzetí žaloby nebyl třeba.

3. Vzhledem k předloženým listinám, jakož i souhlasu žalobkyně s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání již v podané žalobě, vyzval soud žalovanou, aby se ve smyslu ust. § 115a n o. s. ř. i ona vyjádřila k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaná se v určené lhůtě na výzvu soudu nevyjádřila a soud proto rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise.

4. Z předložených listinných důkazů, a to konkrétně ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. , hodnota, ze dne 29. 9. 2024 ve spojení s dodatkem č. 1 ze dne 29. 10. 2024 a dodatkem č. 2 ze dne 27. 11. 2024 má soud za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou došlo k podpisu smlouvy, ve které se právní předchůdce žalobkyně zavázal žalované poskytnout úvěr ve výši 30 000 Kč na dobu 12 měsíců počítaných ode dne účinnosti dodatku č. 2 ze dne 27. 11. 2024 a žalovaná se zavázala tuto částku vrátit s úrokem ve výši 112 % ročně. Z tabulky obsažené v dodatku č. 2 přitom vyplývá, že splatnost první splátky měla nastat dne 29. 12. 2024 a splatnost poslední (dvanácté) splátky dne 29. 11. 2025. Žalovaná se pak zavázala splácet dlužnou částku v pravidelných minimálních měsíčních splátkách ve výši 4 021,59 Kč. Žalovaná však neuhradila splátky řádně a včas, proto právní předchůdce žalobkyně úvěr ke dni 1. 5. 2025 zesplatnil. Celkem tedy měla žalovaná právnímu předchůdci žalobkyně uhradit částku 38 434,20 Kč, kdy částka 26 941,33 Kč tvoří jistina a částka 11 028,77 Kč kapitalizovaný úrok. Roční procentní sazba nákladů (dále jen „RPSN“) pak činí 191,80 %. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024, ve spojení s její přílohou, má soud za prokázané, že pohledávka za žalovanou přešla z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni. Z dopisu ze dne 19. 6. 2025 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně v něm oznámil toto postoupení pohledávky žalované. Současně s oznámením o postoupení pohledávky byla žalované zaslána i předžalobní upomínka, aby dluh zaplatila do tří dnů od data doručení této upomínky, z níž má soud za prokázané, že žalovaná dluh žalobkyni, či jejímu právnímu předchůdci, nevrátila.

5. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 2048 o. z. ujednají-li si strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzované povinnosti vznikla škoda. Podle ust. § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku. Podle ust. § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle ust. § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle ust. § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle ust. § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Podle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Podle § 607 o. z. připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty pracovní den nejblíže následující. Dle ust.§ 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě. Dle ust. § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

6. Soud se v dané věci nejprve zabýval platností smlouvy o úvěru, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). V dané věci měl dle předložené smlouvy o úvěru ve znění výše uvedených dodatků žalovaná vrátit namísto poskytnuté částky 30 000 Kč právnímu předchůdci žalobkyně částku 48 259,08 Kč do 29. 11. 2025, tedy se sjednanou zápůjční úrokovou sazbou ve výši 112 % ročně (RPSN 191,80 %). Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „NS ČR“), kdy lze konkrétně uvést např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 NS ČR dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS ČR odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS ČR sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 2077 – 2091). Také Ústavní soud České republiky (dále jen „ÚS“) již v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (spolu s dalšími sankcemi) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tato judikatura se dále prohlubovala a např. nález ÚS ve věci sp. zn. II. ÚS 3194/18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS ČR v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, a jejíž zaplacení bylo zajištěno smluvními pokutami. Podepsaný soud má v souladu s právním názorem odvolacího Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (např. rozsudek č. j. 15 Co 61/2022 – 69 ze dne 12. 4. 2022), že uvedené právní závěry NS ČR a ÚS, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Podle uvedeného rozhodnutí: „exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí a jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva.“7. V dané věci byla žalovaná dle smluvních ujednání povinna v bezprostřední souvislosti s poskytnutím úvěru zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku úroku ve výši 19 938,88 Kč, tedy byla dohodnuta zcela zjevně nemravná úvěrová úroková sazba ve výši 112 % ročně (RPSN 191,80 %). Obvyklá výše úroků dle obecně dostupného přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou pro období září 2024 přitom pro korunové úvěry poskytnutými bankami domácnostem v ČR na spotřebu v průměru 8,70 % ročně, tedy jeho výše přesahuje 12násobek obvyklé hodnoty. K tomuto poplatku pak v případě neplnění povinností přistupuje smluvní pokuta v procentuální výši za každý den prodlení, která spolu s poplatky za upomínky při prodlení dlužníka, již pouze podtrhuje takto zcela zjevně nepřiměřenou výši finančního zatížení dlužníka. Neobstojí ani argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Smluvní ujednání přece nejsou vyloučené ze soudního přezkumu, naopak tyto musí soud ex offo vždy přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy. „Následkem rozporu s dobrými mravy je podle § 580 odst. 1 neplatnost právního jednání, ve spojení s ustanovením § 588 je třeba dospět k závěru, že se jedná vždy o neplatnost absolutní.” (viz výše uvedená odborná literatura, str. tamtéž). Na toto posouzení nemá žádný vliv ust. § 1793 o. z. nebo § 1813 o. z., neboť jimi nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy; právě k takovému absolutně neplatnému právnímu jednání došlo v dané věci. Na tom nic nemění ani uzavření dodatku, neboť jde o neplatnost od počátku, a tudíž neplatné jednání nelze nijak měnit. Podle výše uvedené judikatury NS ČR, která navazuje na judikaturu ÚS (viz celá řada rozhodnutí Ústavního soudu uváděná ve zmíněných rozhodnutích NS ČR), je třeba zkoumat neplatnost spotřebitelských smluv týkajících se poskytnutí peněžních prostředků (např. ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci) nikoli izolovaně, ale v celém souhrnu uzavřené spotřebitelské smlouvy, neboť není přípustné nepřiměřené vychýlení v právech a povinnostech stran v zásadní neprospěch spotřebitele. Ve výše uvedených rozhodnutích, která se týkala další fáze uplatnění práva v exekučních řízeních, a to právě ve věcech spotřebitelských smluv o poskytnutí peněžních prostředků, bylo dovozeno, že v případě takovéto nepřiměřenosti se neplatnost vztahuje na celý závazkový vztah. NS ČR dovodil, že pokud jsou povinnosti dlužníka ve svém kontextu nepřiměřené jeho právům, že je na místě exekuci zcela zastavit, a tedy smlouvu je třeba jako celek považovat za neplatnou (viz v podrobnostech shora uvedená judikatura). Tak je tomu i v dané věci. Jednotlivá ujednání dané smlouvy o spotřebitelském úvěru poskytnuté podnikatelem spotřebiteli jsou natolik provázaná, že je nelze od sebe oddělit, neboť bez takto sjednaných úroků by předchůdce žalobkyně peněžní prostředky žalované nepůjčil, tedy neplatná je celá spotřebitelská smlouva o úvěru. Její ustanovení ve svém souhrnu zakládají tak nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, že způsobují absolutní neplatnost smlouvy.

8. Z výše uvedených závěrů vyplývá, že poskytnutí peněžních prostředků žalované je s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení dle citovaného ust. § 2991 odst. 1 o. z. Uvedené jiné právní hodnocení nevyžadovalo poučení dle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť toto soud poskytuje jen předpokladu, kdy je třeba, aby účastník v této souvislosti doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Tak tomu v posuzované věci nebylo, žalobkyní vylíčené skutečnosti a předložené důkazy pro rozhodnutí soudu poskytují dostatečný základ. Jak již bylo výše uvedeno, právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované částku úvěru 30 000 Kč a žalovaná uhradila na dlužnou částku toliko 8 944,70 Kč. Při výše uvedeném závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru a posouzení vztahu mezi účastníky jako bezdůvodného obohacení, musí žalovaný vydat své bezdůvodné obohacení žalobkyni jako postupníku, neboť tato má právo na vrácení toho, co bylo plněno (§ 2993 o. z.), a proto je důvodný nárok žalobkyně co do částky 21 055,30 Kč (30 000 – 8 944,70), která ji byla přiznána výrokem I. Důvodný je též nárok žalobkyně na úroky z prodlení z této dlužné jistiny, když prodlení žalované začalo plynout v souladu s výzvou k zaplacení právního předchůdce žalobkyně ze dne 1. 5. 2025, a to od doručení této výzvy, kterou lze vzhledem k jejímu obsahu považovat za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení. Podle výše citovaného § 573 o. z. se má za to, že výzva byla žalované doručena dne 6. 5. 2025 (třetí pracovní den). Žalovaná byla vyzvána k plnění ihned. Je proto nutné dovodit, že měla povinnost dlužnou částku uhradit nejpozději následující den, kdy nastala fikce doručení, tedy do 7. 5. 2025. Od 8. 5. 2025 byla proto žalovaná v prodlení s plněním vzniklého bezdůvodného obohacení, když co do výše žalobkyní požadovaných úroků z prodlení tato nepřekračuje výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Výrokem III. byl pak zamítnut nárok na žalobkyní požadovanou částku úroků z úvěru, a to právě vzhledem k výše podrobně zdůvodněné absolutní neplatnosti celé smlouvy o úvěru, tedy i těchto ujednání. Pokud jde o příslušenství pohledávky v podobě dalších požadovaných úroků z prodlení, soud pro vyčerpání žalobního petitu zamítl rovněž nárok na požadované úroky z prodlení do 7. 5. 2025, kdy byl poslední den včasného splnění bezdůvodného obohacení vzniklého žalované, a dále pak z částky rozdílu přiznané částky oproti návrhu žalobkyně, a to vzhledem k jejich akcesoritě. Lhůta k plnění ve výroku I. byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

9. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ust. § 146 odst. 2 o. s. ř., neboť úspěch žalobkyně v dané věci byl jen částečný. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 37 970,60 Kč, ale úspěšná byla toliko co do částky 21 055,30 Kč, což představuje její úspěch ve výši 55,5 % a úspěch žalované ve výši 45,5 %, tedy čistý úspěch žalobkyně (po odečtení neúspěchu žalobkyně od jejího úspěchu) činí 11 %. Vynaložené náklady řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 200 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle ust. § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve výši 400 Kč za tři úkony právní služby (převzetí a příprava, předžalobní upomínka a návrh ve věci samé) a paušální náhrada výdajů stanovená dle odst. 5 stejného ustanovení v částce 100 Kč za každý z těchto tří úkonů právní služby. O dani z přidané hodnoty soud nerozhodoval, neboť právní zástupkyně žalobkyně není jejím plátcem. Celkové náklady řízení tedy činily 2 700 Kč. Žalobkyni z této částky náleží dle míry čistého úspěchu 11 %, což činí 297 Kč. Pro úplnost soud doplňuje, že odměnu a náhradu výdajů za částečné zpětvzetí žaloby ze dne 10. 2. 2026 soud žalobkyni nepřiznal, neboť k částečnému uhrazení dlužné částky došlo ještě před podáním žaloby, a proto uvedený úkon nelze považovat za účelně vynaložené náklady řízení (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Platební místo vyplývá z ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.