2 C 350/2022

Plný text

Okresní soud v Táboře rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Martinou Štorkánovou jako samosoudkyní ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o vypořádání společného jmění manželů

I. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala toho, aby ze zaniklého společného jmění účastníků tohoto řízení byly do výlučného vlastnictví žalovaného přikázány pohledávky k finančním prostředkům na všech bankovních účtech, jež nebyly předmětem dohody o vypořádání společného jmění manželů uzavřené mezi účastníky dne 3. 10. 2019, a to ve výši ke dni právní moci rozsudku o rozvodu manželství a dále, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání podílu ze zaniklého společného jmění manželů částku, jež bude určena soudem, a to do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náhradu nákladů tohoto řízení ve výši 12 302,07 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.

1. Žalobkyně se svou žalobou ze dne 28. 12. 2022 domáhala vypořádání společného jmění manželů (dále jen„ SJM“), a to ve vztahu k pohledávkám k finančním prostředkům na všech bankovních účtech, jež nebyly předmětem dohody o vypořádání SJM uzavřené mezi účastníky dne 3. 10. 2019 a dále vnosů z výlučného vlastnictví žalobkyně do SJM v celkové výši 835 690 Kč. Uvedla, že manželství s žalovaným uzavřela dne [datum] před [stát. instituce] a manželství bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 5. 12. 2019 sp. zn. [spisová značka], který nabyl právní moci dne 2. 1. 2020. V souvislosti s rozvodem manželství uzavřela žalobkyně s žalovaným dne 3. 10. 2019 dohodu o vypořádání SJM a společného bydlení, kterou mělo dojít k vypořádání vzájemných majetkových vztahů vzniklých za trvání manželství. Dohodou bývalých manželů však nebyl vypořádán veškerý majetek, a to zejména vnosy žalobkyně do SJM a dále finanční prostředky na veškerých účtech žalovaného, které nebyly žalobkyni v době uzavření dohody známy, jakož i veškeré odklony žalovaného za dobu manželství. Vnosy z výlučného vlastnictví žalobkyně do SJM představovala jednak částka 510 000 Kč, kterou žalobkyně vynaložila na koupi bytové jednotky [číslo] v budově [adresa] v [obec] včetně podílu na společných částech, která byla zakoupena dne [datum] za kupní cenu ve výši 710 000 Kč, z níž část ve výši 510 000 Kč byla zaplacena z daru, který žalobkyně dostala od svého otce pana [jméno] [příjmení]. Zbývající část kupní ceny pak byla uhrazena dne 17. 4. 2013 z bankovního účtu vedeného na jméno žalovaného. Dalším vnosem z výlučných prostředků žalobkyně do SJM pak má být částka 325 690 Kč, kterou žalobkyně získala [datum] z prodeje poloviny pozemku parc. [číslo] stavby č. ev. 946 v [obec], když tyto nabyla do svého výlučného vlastnictví děděním. Uvedenou částku investovala do výstavby průmyslové haly [adresa] na pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec] u [obec], kterou žalovaný budoval v roce 2010 pro účely svého podnikání a vlivem svého předchozího nerentabilního podnikání neměl na výstavbu haly dostatečné finanční prostředky. Dále se žalobkyně domáhala toho, aby byly vnosy valorizovány ve smyslu § 742 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), přičemž pohledávka z vnosu není vzájemnou pohledávkou mezi manžely, tudíž není v dohodě nijak zmíněna. Dále žalobkyně žádala vypořádání pohledávek z účtů vedených k 2.1.2020 na jméno žalovaného, o jejichž existenci dle svého tvrzení nevěděla, zejména účtu [číslo] vedeného u [právnická osoba] a také pohledávek na všech účtech, jejichž existenci by soud sám v rámci dokazování zjistil, a pokud by zjistil i existenci tzv. odklonů žalovaného ze SJM, má vypořádat i je s tím, že jejich výši a druh by žalobkyně konkretizovala až dle výsledků dokazování. Zde odkazovala na obrácení důkazního břemene a nástup informační povinnosti žalovaného ve smyslu rozsudků Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 883/2010 nebo 22 Cdo 2851/2014 apod. Dále namítla absolutní neplatnost dohody o vypořádání SJM podle ust. § 580 o.z. pro rozpor s dobrými mravy, neboť žalovaný zneužil závislosti žalobkyně na žalovaném, který měl jako jediný přehled o majetkových záležitostech rodiny a měl k celému majetku na rozdíl od žalobkyně přístup a žalobkyni po dobu trvání manželství o hospodaření, příjmech a výdajích nijak neinformoval. Využil její nevědomosti, dal jí podepsat zjevně nevýhodnou dohodu a tlačil jí k co nejrychlejšímu podpisu.

2. Žalovaný k věci uvedl, že považuje jejich SJM za řádně vypořádané v celém rozsahu, a to i ve vztahu k jmění, které nebylo v dohodě o vypořádání SJM ze dne 3. 10. 2019 výslovně uvedeno, neboť v obecných částech dohody nebylo opomenuto nic, co by spadalo do jejich SJM. Zdůraznil zejména články X. odst. 1 a XI. odst. 1. dohody. Dle jeho názoru již neexistuje nic, co by v dohodě nebylo uvedeno, a pokud ano, pak je to stejně touto dohodou vypořádáno, když strany se dohodly, že již po sobě nebudou ničeho na vypořádání SJM v budoucnu požadovat. Navrhl tedy zamítnutí žaloby. Pro úplnost uvedl, že byt [číslo] v domě na adrese [adresa žalobkyně], koupila žalobkyně svým jménem na základě kupní smlouvy ze dne [datum], přičemž v této kupní smlouvě byl uveden účet číslo [bankovní účet] vedený u [právnická osoba], o němž žalobkyně tvrdí, že jej neznala. Tento byt na základě dohody o vypořádání SJM připadl žalobkyni, a pokud by přistoupil na její argumentaci, měla by mu žalobkyni ještě vyplatit valorizovaných 100 000 Kč, které byly na pořízení bytu použity ze SJM. Co se týče částky, kterou získala žalobkyně v roce 2009 za prodej poloviny chaty získané děděním, pak tyto peníze byly spotřebovány v SJM za dob manželství, neboť manželé tehdy financovali svou dceru, která od roku 2010 do roku 2016 studovala vysokou školu, nepracovala, bydlela se svým tehdejším partnerem v nájemních bytech, jak v [obec], tak v [obec], vystřídala za tu dobu 3 byty a rodiče za ní vždy platili energie i služby spojené s užíváním bytu, nájem, stravu i ošacení. Pokud pak žalovaný stavěl spolu se společností [právnická osoba] komerční objekt na parc. [číslo] v obci [obec], pak žalobkyně dne 17. 12. 2012 předala [stát. instituce], odboru výstavby prohlášení o tom, že se jako spolumajitelka pozemků, kde společnost [právnická osoba] staví areál určený pro podnikání, na stavbě nepodílí. Žalovaný navíc stavbu financoval z daru od rodičů, kteří mu bankovním převodem darovali dne 19. 9. 2002 částku 400 000 Kč a dne 10. 3. 2003 částku ve výši 500 000 Kč. Co se týče účtu u [právnická osoba] [bankovní účet], tak k 31. 12. 2019 byl stav na tomto účtu 5 456,96 Kč a co se týče platební karty [číslo] k běžnému účtu v [anonymizována dvě slova], kterou žalovaná obdržela v červnu 2020 na své jméno, tak se jednalo o platební kartu ke společnému bankovnímu účtu číslo [bankovní účet] vedeného u [právnická osoba], který na základě článku VII odst. 1 dohody o vypořádání SJM připadl žalovanému.

3. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře č. j. [číslo jednací] ze dne 5. 12. 2019 je prokázáno, že manželství účastníků bylo uzavřeno dne [datum] před [stát. instituce] a skončilo dne [datum]. Z rozsudku rovněž plyne, že pro účely rozvodu ve smyslu § 757 o. z. byla předložena dohoda o vypořádání SJM a společného bydlení splňující podmínky § 757 o. z. pro tzv. nesporný rozvod. Z dohody o vypořádání SJM a společného bydlení uzavřené dne 3. 10. 2019 s úředně ověřenými podpisy obou účastníků (kterou dle svého posledního vyjádření připravil žalovaný) vyplývá, že byla uzavřena podle § 736 a násl. o. z. v souvislosti s podáním návrhu na rozvod manželství. Účastníci zde shodně prohlásili, že spolu nežijí ve společné domácnosti a že předmětem dohody je vypořádání vzájemných majetkových vztahů vzniklých za trvání manželství a dohoda o bydlení po rozvodu manželství. Dále v dohodě uvedli, že se dohodli na vypořádání jejich SJM po rozvodu, tzn. na úplném vypořádání všech společných pohledávek, závazků a společně nabytého majetku za trvání manželství, přičemž v článku II. byla dohoda týkající se vypořádání nemovitého majetku, který zde byl jmenovitě popsán s tím, že žalovaný zůstane po rozvodu bydlet v rodinném domě na adrese [adresa žalovaného a žalobkyně], který zůstane v jeho výlučném vlastnictví a manželka bude bydlet po rozvodu na adrese [adresa žalobkyně], v bytě, který rovněž zůstane v jejím výlučném osobním vlastnictví. V článku IV. bylo ujednání o rozdělení movitého majetku vyšší hodnoty, zejména motorových vozidel. V článku V. bylo obsaženo prohlášení, že účastníci nemají žádné dluhy, které by byly součástí SJM. V článku VI. bylo vypořádáno podnikání manžela pod [IČO], přičemž manžel (zde žalovaný) se stal výlučným vlastníkem veškerých věcí movitých, nemovitých, práv a povinností, jakož i ostatních součástí tohoto podnikání. V článku VII. byly uvedeny finanční prostředky na bankovních účtech, spořicích účtech, penzijních účtech a životním pojištění, a to v bodě 1 a 2 konkrétní účty u [právnická osoba] a v bodě 3 bylo uvedeno, že veškeré ostatní finanční hotovosti, spořící produkty, penzijní či životní pojištění aj. si ponechá ta ze stran dohody, na jejíž jméno je tento produkt veden nebo je v její osobní držbě, a to v té výši, jaká bude ke dni účinnosti dohody zůstatkem účtu či v osobní držbě. V bodě 2 článku VIII. byla obsažena dohoda o finančním vypořádání s tím, že manžel (zde žalovaný) byl povinen uhradit manželce (zde žalobkyni) částku ve výši 500 000 Kč na její účet u [anonymizována dvě slova] do 31. 10. 2019, přičemž žalobkyně potvrdila, že tato část dohody byla splněna. V bodě 3 článku VIII. strany prohlásily, že takto stanovené finanční vypořádání spravedlivě zohledňuje vypořádání SJM. Ohledně vyživovací povinnosti se v čl. IX. dohodli, že žádné výživné navzájem požadovat nebudou a v článku X. dohody byla obsažena další všeobecná ujednání týkající se ostatních vztahů v dohodě výslovně neuvedených. V bodě 1 čl. X se uvádí, že ohledně vypořádání vzájemných majetkových práv a závazků strany dohody prohlašují, že výše uvedeným způsobem vypořádali všechny své vzájemné majetkové nároky. Pokud do SJM stran dohody patří i jiné věci, práva a závazky než uvedené shora, stávají se tyto věci a práva výlučným vlastnictvím toho, který je má ke dni účinnosti této dohody ve svém držení a závazky toho, který je sjednal. Pokud by šlo o situaci, kdy závazek byl sjednán oběma stranami této dohody, pak závazek zavazuje toho, komu bylo na jeho základě plněno nebo on sám již alespoň částečně plnil. V bodě 2 článku X. se uvádí, že strany dohody prohlašují, že výše uvedeným vypořádáním jsou vyrovnány veškeré jejich vzájemné nároky a že vyjma práv a povinností vyplývajících z této dohody, nebudou mít vůči sobě žádné další nároky z titulu jejich SJM. V bodě 4 článku X. strany dohody prohlásily, že uvedené vypořádání zohledňuje hodnotu majetku v SJM a dle názoru obou stran představuje spravedlivé vypořádání s tím, že v bodě 5 článku X. se obě strany zavázaly, že dodrží všechny své závazky stanovené touto dohodou. V článku XI. dohody bod 1 se uvádí, že strany prohlašují, že splněním závazků stanovených touto dohodou, budou vzájemně vypořádány všechny jejich vzájemné nároky a nebudou vůči sobě ničeho dalšího požadovat ani uplatňovat. V bodě 3 článku XI. strany dohody prohlašují, že jsou plně svéprávné, že si tuto dohodu před podpisem řádně přečetly, že souhlasí s jejím obsahem a dále, že tato dohoda byla ujednána svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, nikoliv v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, což stvrzují svými podpisy. V bodě 4 článku XI. strany dohody vzaly na vědomí, že tato dohoda nabude účinnosti až ke dni, kdy dojde k zániku SJM na základě pravomocného rozsudku o rozvodu jejich manželství, tj. dnem právní moci rozsudku o rozvodu manželství. Z kupní smlouvy uzavřené mezi manželi [anonymizováno] [jméno] [příjmení] [jméno] a [jméno] [příjmení], jako prodávajícími a žalobkyní dne 11. 2. 2013 ohledně bytové jednotky [číslo] o velikosti 3+1 v bytovém domě [adresa], ul. [ulice] v [obec], mimo jiné plyne, že jako účet, kam mají být směřovány veškeré platby ve prospěch kupujícího, tedy žalobkyně, byl uveden účet č. [bankovní účet] vedený u [právnická osoba], a tedy již v r. 2013 byla jeho existence žalobkyni známa.

4. Podle § 757 odst. 1 o. z., připojí-li se manžel k návrhu na rozvod manželství, který podá druhý z manželů, soud manželství rozvede a nezjišťuje příčiny rozvratu manželství, dojde-li k závěru, že shodné tvrzení manželů, pokud se jedná o rozvod manželství a o záměr dosáhnout rozvodu, je pravdivé a pokud za a) ke dni zahájení řízení o rozvod trvalo manželství nejméně 1 rok a manželé spolu déle než 6 měsíců nežijí, b) manželé, kteří jsou rodiči nezletilého dítěte, které nenabylo plné svéprávnosti, se dohodli na úpravě poměrů tohoto dítěte pro dobu po rozvodu a soud jejich dohodu schválil, c) manželé se dohodli na úpravě svých majetkových poměrů, svého bydlení a popřípadě výživného pro dobu po tomto rozvodu. Podle § 757 odst. 2 o. z., dohody uvedené v odstavci 1 písm. c) vyžadují písemnou formu a podpisy musí být úředně ověřeny. Podle § 1759 o. z. smlouva strany zavazuje. Lze ji změnit nebo zrušit jen se souhlasem všech stran, anebo z jiných zákonných důvodů. Vůči jiným osobám smlouva působí jen v případech stanovených v zákoně. Podle § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona. Zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle § 3 odst. 2 písmeno d) o. z. daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny. Podle § 4 o. z. odst. 1 se má za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka, a i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od něho může v právním styku očekávat. Podle § 7 o. z. se má za to, že ten, kdo jedná určitým způsobem, jedná poctivě a v dobré víře. Podle § 556 odst. o.z. 1 co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, nebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysly jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. Podle § 565 o. z. je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a správnost. Je-li soukromá listina použita proti osobě, která listinu zjevně podepsala, nebo proti jejímu dědici nebo proti tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce, má se za to, že pravost a správnost listiny byla uznána. Podle § 574 o. z. je na právní jednání třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné.

5. Dohodou o vypořádání SJM a společného bydlení ze dne 3. 10. 2019 uzavřenou mezi účastníky byla jednak uzavřena dohoda o vypořádání konkrétních položek SJM jako jsou nemovitosti, některé movité věci, podnik manžela pod [IČO], dva konkrétně uvedené bankovní účty a současně byla uzavřena dohoda o finančním vypořádání. Vyjma výčtu konkrétních částí SJM pak dohoda obsahuje obecná ujednání o vypořádání veškerých zbývajících položek společného jmění manželů, které nejsou v dohodě výslovně uvedeny. Soud si je vědom judikatury týkající se možnosti uzavřít pouze částečnou dohodu o vypořádání SJM, na kterou odkazovala žalobkyně, např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 1475/2010 či 22 Cdo 4632/2010, nicméně tato judikatura se týká pouze těch dohod, v nichž jsou vypořádány pouze konkrétní části jmění v SJM a o ostatním výslovně neuvedeném jmění zde není nic ujednáno. V takovém případě je samozřejmě možno za splnění dalších zákonných podmínek ohledně výslovně neuvedeného jmění provést jeho vypořádání soudem. To však není případ dohody uzavřené dne 3.10.2019 mezi účastníky. Pokud je v této dohodě ohledně finančních prostředků v článku VII. bod 3 výslovně uvedeno, že se dohoda týká i finanční hotovosti, spořících produktů, penzijního či životního pojištění aj., které nejsou ve smlouvě výslovně uvedeny, a je zde popsán způsob, jak s nimi má být naloženo, je dohoda v tomto směru dostatečně určitá. Obdobně i v článku X. bod 1, kde se uvádí, že pokud do SJM stran dohody patří i jiné věci, práva a závazky než shora uvedené, stávají se tyto věci a práva výlučným vlastnictvím toho, který je má ke dni účinnosti této dohody ve svém držení a závazky toho, který je sjednal, přičemž tyto obecné klauzule se týkají jak práva z pohledávky k účtu [číslo] [bankovní účet], tak i pohledávek z jiných účtů v dohodě výslovně neuvedených, jejichž vypořádání se obecně žalobkyně žalobou domáhala. Uvedené pohledávky z účtů v dohodě výslovně neuvedené tak nutno považovat mezi účastníky za vypořádané a nelze je tedy dodatečně soudem vypořádávat znovu.

6. Zde nutno zdůraznit to, že pokud žalobkyně ve svém vyjádření uvádí, že důkazní břemeno ohledně existence jiných žalobkyni neznámých účtů, na nichž by se měly nacházet prostředky v SJM, má být řešena přechodem důkazního břemene, resp. vysvětlovací povinnosti na žalovaného, a pokud neprokáže uvedené skutečnosti, mělo by to být přičítáno k jeho tíži, nutno konstatovat, že žalobkyní zmiňované rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 883/2010 a sp. zn. 22 Cdo 2851/2014, případně usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1336/2015 řeší výlučně otázku přechodu důkazního břemene a v žádném případě nelze tato rozhodnutí vykládat tak, že by na žalovaného přešla i povinnost tvrzení o existenci konkrétních účtů či tzv. odklonů. Předmět vypořádání SJM nelze vymezit z hlediska tvrzení způsobem, který zvolila žalobkyně, tedy tak, že soud má nejprve vyžádat důkazy pouze povšechně označené jako dotaz na všechny bankovní ústavy v ČR, dále po provedení těchto důkazů zjistit konkrétní situaci ohledně finančních prostředků a existence pohledávek žalovaného vůči finančním ústavům ke dni zániku SJM, vyžádat výpisy ze všech zjištěných účtů žalovaného za 10 let zpětně od zániku SJM, tedy provést rozsáhlé dokazování v intencích tzv. zásady vyšetřovací a na základě těchto zjištění soudu by pak teprve žalobkyně snad svá tvrzení doplnila. Tzv. vysvětlovací povinnost žalovaného, jíž se žalobkyně dovolává, není takto koncipována, žalobkyni nezbavuje povinnosti tvrzení a nastupuje až tehdy, pokud by žalobkyně uvedla konkrétnější skutková tvrzení o účtech či převodech a užití prostředků SJM žalovaným, která by následně měla být prokázána důkazy, které by objektivně žalobkyně nemohla mít k dispozici. Za situace, kdy žalobkyně de facto neví nic konkrétního o existenci nějakých dalších účtů a má pouze obecné podezření, že žalovaný tzv. odkláněl majetek v SJM, a to i s ohledem na své vyjádření, že za trvání manželství o rodinných financích nic nevěděla, nelze k věci přistoupit tak, že povinnost tvrzení i povinnost důkazní za žalobkyni prakticky splní soud svou činností, když v civilním procesu platí zásada projednací, nikoli zásada vyšetřovací! Pokud pak žalobkyně argumentuje tím, že o existenci nějakých dalších účtů a finančních produktů z doby trvání manželství nevěděla a nebylo jí o tom nic známo, neboť za trvání manželství měl finanční otázky na starosti žalovaný a ona k nim neměla přístup a nebylo jí prakticky nic známo ani o finančním hospodaření rodiny, pak je otázkou, zda tuto skutečnost lze klást k tíži žalovaného, neboť se ve vlastním zájmu o tyto otázky za téměř 30 let manželství měla zajímat a pokud se o ně po tak dlouhou dobu nezajímala a tyto informace neměla, tak jí pravděpodobně tato situace, kdy nemusí kolem finančního zabezpečení rodiny nic řešit, vyhovovala. V opačném případě by jistě již za trvání manželství tuto situaci nějak řešila, informací se dožadovala a o financování chodu rodiny se intenzivněji zajímala. Nemůže se pak s odkazem na tento svůj postoj k finančním otázkám rodiny domáhat absolutní neplatnosti dohody o vypořádání SJM podle § 580 odst. 1 o.z. pro rozpor s dobrými mravy. Na druhé straně, pokud nyní tvrdí, že jí o finančních otázkách rodiny nebylo za trvání manželství nic známo a ani nevěděla, o čem dohodu z 3.10.2019 uzavírá, pak minimálně to, že o financích rodiny nic neví, nepochybně věděla i 3.10.2019, a potom dohodu o vypořádání SJM uzavírat neměla, když v tomto směru lze odkázat na ustanovení § 4 odst. 1 o.z., kdy se má za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat. Tedy pokud nevěděla, o čem dohodu uzavírá (jak sama tvrdí), neměla ji uzavírat vůbec a nikoli se zpětně domáhat její neplatnosti či neúplnosti z důvodu své tvrzené nevědomosti o jejím obsahu.

7. Dále nutno konstatovat, že závěrečné klauzule zahrnující i majetek, který není v dohodě výslovně uveden, nejsou nezbytnou součástí dohody o vypořádání SJM, a pokud tedy žalobkyni skutečně nic o dalším majetku známo nebylo, mohla uzavřít dohodu o vypořádání SJM bez těchto ujednání obsažených v článku X. a v článku XI., a pak by se skutečně jednalo o částečnou dohodu o vypořádání SJM a mohlo by být postupováno ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1475/2010 nebo 22 Cdo 4632/2010. Co se týče tvrzených vnosů žalobkyně a skutečnosti, že podle jejího názoru se na ně tato všeobecná ujednání dohody o vypořádání SJM nevztahují, zde nutno především zdůraznit, že to, že tyto finanční prostředky žalobkyně dle svého tvrzení do SJM vložila, jí v době uzavírání dohody o vypořádání SJM být známo muselo, resp. pokud se tak stalo, muselo jí to být známo již od okamžiku jejich použití v letech 2010 a 2013. Pokud pak žalobkyně argumentuje rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 5441/2015 v tom smyslu, že vnos není pohledávka za manželem, ale za masou SJM, a pokud obsahuje dohoda o vypořádání SJM všeobecné ujednání o vzájemných pohledávkách mezi manžely, pak se toto všeobecné ujednání na ně nevztahuje, nutno říci, že citované rozhodnutí se zabývá otázkou vnosu zejména s ohledem na to, jakým způsobem má být započten vnos při konečném vypořádání, kdy je zřejmé, že v citovaném případě došlo k chybnému odečtení celého vnosu od vypořádacího podílu jednoho z manželů, nikoli pouze jeho 1/2, jak tomu mělo být správně. Pokud se v uvedeném rozhodnutí konstatuje, že vnos není pohledávkou za manželem, ale za masou SJM, tak tím soud vyjadřuje tu skutečnost, že při vypořádání musí být zohledněno, že manžel, který vnos vnesl, jej z ½ vnesl do svého majetku a nemůže být tedy požadován po druhém manželovi celý, ale pouze jeho polovina. Tímto rozhodnutím soud jistě nechtěl říci, že by nebylo mezi manžely možné ohledně vnosu uzavřít jakoukoliv dohodu a že by snad smluvní stranou hypotetické dohody o vypořádání vnosu nemohl být druhý manžel, ale pouze jakási fiktivní masa SJM. Ostatně i touto žalobou se žalobkyně dožaduje zaplacení finančních prostředků po žalovaném nikoli po mase SJM… Takto tedy rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 5441/2015 koncipováno nebylo a uvedený závěr z něj učinit nelze. I ohledně vnosu a jeho případného započtení na vypořádací podíly mohou manželé uzavírat dohody ve smyslu § 1 odst. 2 o. z. Je pravdou, že dva tvrzené vnosy žalobkyně nejsou v dohodě ze dne 3. 10. 2019 zmíněny výslovně, ale pokud jsou v článku X. bod 2 uvedena výslovná prohlášení stran, že tímto vypořádáním jsou vyrovnány veškeré jejich vzájemné nároky a že vyjma práv a povinností z této dohody nebudou mít vůči sobě žádné další nároky z titulu jejich SJM, když dle článku X. bod 4 strany dohody prohlašují, že uvedené vypořádání zohledňuje hodnotu majetku v SJM a dle názoru obou stran představuje spravedlivé vypořádání, že se v bodě 5 obě strany zavazují, že dodrží všechny své závazky stanovené touto dohodou a že v článku XI. bod 1 strany prohlašují, že splněním závazků stanovených touto dohodou budou vzájemně vypořádány všechny jejich vzájemné nároky a nebudou vůči sobě ničeho dalšího požadovat ani uplatňovat, lze mít v souladu s § 556 o. z. za to, že tato ujednání by běžná osoba chápala tak, že obě strany dohody skutečně projevily vůli, že po sobě v budoucnu již nebudou z titulu vypořádání SJM ničeho chtít a že touto dohodou je vypořádáno vše, co se jakkoli vztahuje k jejich SJM, že se případně jiných nároků z titulu vypořádání SJM vůči sobě účastníci vzdávají a jsou tak vypořádáni jednou provždy. Objektivně lze tato ujednání v dohodě o vypořádání SJM z 3. 10. 2019 takto chápat a pokud takovou dohodu žalobkyně podepsala, nelze nyní tvrdit, že si těchto ujednání nevšimla a že v podstatě nevěděla, co podepisuje a že jí rozsah SJM nebyl znám. Pokud jí skutečně znám nebyl, tak jak již bylo řečeno, nebyla nucena tuto dohodu podepisovat, když manželství je možno podle § 755 o.z. rozvést i bez dohody o vypořádání SJM. Pokud ji však už podepsala a spolu s žalovaným ji s úředně ověřenými podpisy předložili soudu v rámci řízení o rozvod manželství, kde potvrdila, že takovou dohodu uzavřela a na základě toho bylo manželství rozvedeno podle § 757 o. z., pak je taková smlouva pro obě strany závazná, nabyla účinnosti dnem 2.1.2020, a ve smyslu § 3 odst. 2 písm. d) o. z. je nutno z takové dohody o vypořádání SJM vycházet. Postupem, který zvolila žalobkyně, by totiž mohl de facto kdokoli zpochybnit jakoukoliv smlouvu s tím, že mu některé okolnosti nebyly známy nebo sice podepsal, že dohodou považuje veškeré nároky za vypořádané, ale nyní si to rozmyslel a nějaké další nároky požaduje apod. Ujednání v článku X. a ujednání v článku XI. dohody nelze považovat za nějaká formulářová ujednání na konci smlouvy, která nemusí účastník smlouvy číst, natož aby o jejich obsahu přemýšlel, jde o plnohodnotná smluvní ujednání, a pokud jim žalobkyně nerozuměla, neměla je přijímat, a pokud již je přijala a smlouvu podepsala, pak je jí vázána. Za situace, kdy byla uzavřena mezi účastníky úplná dohoda o vypořádání SJM z 3. 10. 2019, která jednak obsahovala konkrétní majetkové hodnoty a jednak obsahovala všeobecná ustanovení, která se vztahují na jiné věci, práva i závazky, i na úplné vypořádání mezi účastníky, pak není další majetek, závazky ani jiné majetkové hodnoty, které by mohly být soudem vypořádány, a z toho důvodu byla žaloba zamítnuta.

8. Za této situace tedy bylo nadbytečné se zabývat hodnocením dalších důkazů spočívajících v dokladech o dalších finančních prostředcích získaných žalovaným od rodičů, případně žalobkyní od jejího otce, důkazů jimiž má být zjištěna hodnota vnosů apod., neboť tyto další důkazy pro rozhodnutí v této věci nemají význam.

9. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř tak, že zcela úspěšnému žalovanému přiznal vůči žalobkyni právo na plnou náhradu nákladů řízení, neboť žaloba na vypořádání SJM byla zamítnuta (viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 404/2022). Náklady řízení tvoří odměna za zastupování advokátem za 5 úkonů po 1 500 Kč podle § 7, § 9 odst. 1 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (převzetí a příprava zastoupení, písemné vyjádření k žalobě z 24.1.2023, porada s klientem 4.5.2023, písemné vyjádření k replice žalobkyně z 29.6.2023, účast u jednání dne 13.7.2023), tj. 7 500 Kč, náhrada hotových výdajů advokáta dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. za 5 úkonů právní služby po 300 Kč, tj. 1 500 Kč, jízdné osobním automobilem z [obec] do [obec] a zpět, to je celkem 100 km při průměrné spotřebě nafty ve výši 5,6 l /100 km v ceně 44,10 Kč dle § 4 písm. c) vyhl. č. 467/2022 Sb. a náhradu za opotřebení vozidla 5,20 Kč za 1 km dle zákona č. 262/2006 Sb. ve spojení s § 1 písm. b) vyhl. č. 467/2022 Sb., tedy jízdné ve výši 767 Kč, náhrada za promeškaný čas podle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za 4 půlhodiny po 100 Kč, tj. 400 Kč a DPH z těchto částek ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o.s.ř., tj. 2 135,07 Kč, tedy celkem 12 302,07 Kč. Platební místo k náhradě nákladů řízení vyplývá z § 149 odst. 1 o.s.ř.