2 C 6/2026

Plný text

Okresní soud v Táboře rozhodl soudkyní JUDr. Martinou Štorkánovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Anonymizováno sídlem Anonymizováno proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 14 348,55 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z dlužné částky od 10. 5. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 7 948,55 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 10 199 Kč od 21. 9. 2024 do 9. 5. 2025, s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 3 799 Kč od 10. 5. 2024 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky 6 400 Kč od 10. 5. 2024 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se vůči žalovanému domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovaným uzavřela dne 21. 8. 2024 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč. Podle smlouvy o úvěru se žalovaný zavázal vrátit celou dlužnou částku spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 2 800 Kč a poplatkem službu „Expresní projednání žádosti“ ve výši 199 Kč. Dlužná částka měla být uhrazena do 20. 9. 2024. Pro případ prodlení se žalovaný zavázal uhradit žalobkyni smluvní úrok ve výši 0,5 % denně z celkové dlužné částky po dobu prvních 90 dní prodlení. Žalovaný však na dlužnou částku uhradil toliko 1 600 Kč. Zbytek dlužné částky neuhradil, a to ani na základě předžalobní výzvy ze dne 30. 4. 2025.

2. Vzhledem k předloženým listinám, jakož i souhlasu žalobkyně s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání již v podané žalobě, vyzval soud žalovaného, aby se ve smyslu ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) i on vyjádřil k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný se v určené lhůtě na výzvu soudu nevyjádřil a soud proto rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise.

3. Z předložených listinných důkazů, a to konkrétně ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, má soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaný smlouvu o úvěru podepsali dne 20. 9. 2024 (dále jen „smlouva“) a žalobkyně se v ní zavázala žalovanému poskytnout úvěr v celkové výši 8 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal tento úvěr vrátit společně s částkou ve výši 2 800 Kč, která je v žalobě označena jako poplatek za poskytnutí úvěru a jenž je určena jako 35 % měsíčně z jistiny úvěru. Dále se žalovaný zavázal ve smlouvě zaplatit žalobkyni další poplatek, a to za Expresní posouzení žádosti ve výši 199 Kč a poplatek za SMS servis ve výši 35 Kč. Dále smlouva stanovila, že úvěrovaný je povinen nad rámec ve smlouvě uvedené smluvní pokuty za prodlení s úhradou úvěru zaplatit úvěrujícímu smluvní pokutu ve výši 0,5 % denně celkové dlužné částky po dobu prvních 90 dnů prodlení, následně 0,1 % denně z celkové dlužné částky. Žalovaný žalobkyni na dlužné částce pak uhradil toliko 1 600 Kč. Z předložené předžalobní upomínky má soud za prokázané, že žalovaný žalobkyni zbylou dlužnou částku neuhradil.

4. Podle ust. § 1 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle § 420 odst. 1 o. z. kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele. Podle § 433 odst. 1, 2 o. z. kdo jako podnikatel vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení zneužít k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Má se za to, že slabší stranou je vždy osoba, která vůči podnikateli v hospodářském styku vystupuje mimo souvislost s vlastním podnikáním. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 2048 odst. 1 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Podle ust. § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

5. Soud se v dané věci nejprve zabýval platností smlouvy, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019 dovodil, mimo jiné, že jsou-li právním jednáním porušeny principy dobrých mravů, uplatní se tento korektiv i ve vztazích mezi podnikateli. Porušení korektivu dobrých mravů má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Případný závěr soudu o absolutní neplatnosti ujednání stran pro rozpor s korektivem dobrých mravů je však zásahem výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi daného případu. Korektiv dobrých mravů přitom nevylučuje posouzení, zdali na právní poměry stran nedopadají jiná ustanovení občanského zákoníku poskytující právní ochranu jedné ze stran před zneužívajícím jednáním druhé strany (například právní úprava ochrany slabší strany). Uzavřel-li podnikatel fyzická osoba smlouvu s jiným podnikatelem v rámci své podnikatelské činnosti, nelze vyloučit, že mu bude přináležet zákonná ochrana jako tzv. slabší straně za podmínek § 433 o. z. Ochrany před zneužívajícím jednáním jiného podnikatele podle § 433 o. z. nezbavuje podnikatele, je-li v závazku slabší stranou, ani ustanovení § 1797 o. z. Je-li jeden z podnikatelů slabší stranou, dopadá působnost právní úpravy o adhezní kontraktaci i na vztahy mezi podnikateli (nevyloučí-li si ji strany za splnění zákonných předpokladů podle § 1801 o. z.). Pouhá nepřiměřenost úplaty, tedy i úroku, však předmětem přezkumu právní úpravou adhezních smluv (prostřednictvím § 1800 odst. 2 o. z.) být nemůže. Samotná výše úroků nebude ve vztazích mezi podnikateli zpravidla bez dalších okolností představovat naplnění zákonných předpokladů rozporu s dobrými mravy podle § 588 o. z. Je-li jeden z podnikatelů slabší stranou, nepůjde v otázce samotné výše úroku bez naplnění dalších zákonných předpokladů § 433 o. z. o důvodnou aplikaci tohoto ustanovení.

6. Soud se proto dále v dané věci zabýval otázkou, zda, a pokud ano, kdo v daném smluvní vztahu vystupoval jako slabší strana. Žalobkyně podniká v oboru poskytování půjček, na veřejně přístupných internetových stránkách se prezentuje právě jako poskytovatel krátkodobých půjček a provozovatel internetových stránek www., adresa, .cz. Pokud se jedná o žalovaného, je v předložené smlouvě výslovně uvedeno, že účelem úvěru je rozvoj podnikání. Z uvedeného je zjevné, že žalobkyně v hospodářském styku s žalovaným vystupovala právě v rámci výkonu vlastní podnikatelské činností, zatímco žalovaný nikoli, tedy žalovaný je v rámci předmětného právního vztahu z úvěrové smlouvy slabší stranou ve smyslu § 433 o. z. (opačně by tomu bylo, kdyby žalovaný poskytoval žalobkyni v rámci svého podnikání své služby). Žalobkyně měla v takovém případě povinnost vystupovat ve svém hospodářském postavení vůči žalovanému tak, aby nevytvořila nebo nevyužila závislosti slabší strany k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Nelze zároveň opominout skutečnost, že žalovaný jako osoba samostatně výdělečně činná plně odpovídá veškerým svým majetkem za závazky, které v rámci své hospodářské činnosti uzavře. Jeho postavení proto nutně musí vykazovat mnohem větší míru nejistoty, než např. u podnikatele, které je společností s ručením omezeným či akciovou společností. Nahlížení na osoby samostatně výdělečně činné a na obchodní korporace jako na sobě rovné jenom pro nominální označení „podnikatel“, by představovalo nepřípustný formalismus a ignorovalo by reálné hospodářské možnosti a zejména rozdíl v rozsahu osobní odpovědnosti těchto subjektů. Osoba samostatně výdělečně činná je právě v situacích, kdy musí poptávat peněžní prostředky na další výkon své podnikatelské činnosti, zvlášť zranitelná. Lze dovodit, že v takových situacích je daná osoba více nakloněna uzavírat takové smlouvy, jen aby se, alespoň dočasně, vyhnula platební neschopnosti, tedy nemožnosti dále vykonávat svoji činnost. Právě z toho důvodu by ovšem žalobkyně v pozici poskytovatele úvěrů, a tedy silnější strany, měla posoudit, zda podmínky nejsou pro takového podnikatele ve svém souhrnu nepřiměřené, tedy zda nedochází v daném právním vztahu k zřejmé a nedůvodné nerovnováze ve vzájemných právech a povinnostech stran.

7. Při přezkoumání práv a povinností stran smlouvy nelze jednotlivá smluvní ujednání vytrhovat z kontextu celé smlouvy, ale naopak je třeba každé z nich posoudit v souvislosti s ostatními. Soud při komplexním přezkoumání smlouvy dospěl k závěru, že v dané věci jsou smluvní ustanovení smlouvy ve svém souhrnu zjevně nevyvážená. Žalobkyně si do předtištěného formuláře smlouvy zakotvila již jen za „poskytnutí úvěru“ poplatek ve výši 35 % z výše jistiny, a to ve výši 2 800 Kč, a to za situace, kdy byl úvěr poskytnut toliko na dobu jednoho měsíce (od 21. 8. 2024 do 20. 9. 2024). Žalobkyně stanovila takto vysoký poplatek, ačkoli administrativa tohoto typu formulářových smluv sjednávaných distančně po internetu, kdy si úvěrovaný sám vyplní všechny své údaje, sám si zvolí výši úvěru a dobu splácení, je jednoduchá, rutinní a rychlá, takže evidentně nevede k takto vysokým nákladům. V dané věci formálně ve smlouvě žádný úrok z úvěru sjednán nebyl, smlouva nestanoví žádnou úrokovou míru zatížení žalovaného. Je obecně známou skutečností, že peníze mají samy o sobě cenu, která se vyjadřuje úrokovou mírou. Žalobkyně je podnikatelkou, obchodní společností, která na svých internetových stránkách jako věřitel poskytuje předem neomezenému okruhu osob úvěry, tedy poskytování úvěrů je předmětem jejího podnikání, jak již bylo výše uvedeno. Podnikání je ze své vlastní podstaty založeno na snaze o dosažení zisku, tedy v dané věci na získání hodnoty plynoucí z žalobkyní poskytovaných finančních prostředků. Je přitom zásadní rozdíl mezi poplatkem a úrokem. Poplatek má krýt skutečně vzniklé náklady, zatímco úrok je cena peněz. Je zcela nelogické, aby žalobkyně provozovala své podnikání bez jakéhokoli zisku a platby od úvěrovaných by pokrývaly jen její skutečné náklady. Ze všech uvedených důvodů proto soud považuje žalobkyní předepsaný poplatek za příjem, který mají ve skutečnosti vést ke generování příjmů z poskytnuté částky úvěru, tedy jde o skryté úroky z úvěru. Není ovšem přípustné sjednaný kapitalizovaný úrok skrýt pod označení poplatek. Úrok totiž představuje příjem spojený s daňovou povinností. Sjednání poplatku, který pojmově slouží k úhradě vzniklých nákladů, avšak ve skutečnosti je úrokem za poskytnutí půjčky (tj. cenou peněz), představuje obcházení zákona, což má za následek absolutní neplatnost ujednání podle § 588 o. z. Soud však shledává absolutní neplatnost smlouvy dle uvedeného ustanovení i ve spojení s výše citovaným § 433 o. z., tedy podle názoru podepsaného soudu žalovanému náleží zákonná ochrana jako slabší straně před zneužívajícím jednáním jiného podnikatele. Nejenže výše poplatku, tj. skrytého sjednaného úroku z úvěru, činila při splatnosti jistiny ve 1 měsících 35 % ročně (přesně 420 % ročně), zatímco obvyklá výše úroků dle obecně dostupného přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou pro období prosinec 2023 přitom pro korunové úvěry poskytnutými bankami nefinančním podnikům v ČR činila v průměru 6,98 % ročně, tj. faktická výše úroku dosahovala sama o sobě více než 60násobku obvyklé výše úroků. Pokud jde o úroky z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu ČR (dále jen „NS ČR“), kdy lze konkrétně uvést nejprve např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 NS ČR dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS ČR odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS ČR sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů.“8. Jak již bylo výše uvedeno, samotná výše úroků ve vztazích mezi podnikateli zpravidla bez dalších okolností nepředstavuje naplnění zákonných předpokladů rozporu s dobrými mravy podle § 588 o. z. Soud se proto zabýval dalšími okolnostmi závazkového vztahu mezi účastníky. V něm k takovémuto úvěrovému zatížení přistupují toliko v neprospěch žalovaného sankční ujednání, spočívající v uložení smluvní pokuty v případě prodlení úvěrovaného. Konkrétně ve výši 0,5 % denně (tedy 182,5 % ročně) z celkové dlužné částky po dobu prvních 90 dnů prodlení, následně 0,1 % denně tedy 36,5 % ročně) z celkové dlužné částky. Ve prospěch žalovaného přitom žádná pokuta sjednána nebyla. Ze všech uvedených důvodů má soud za to, že smlouva je mezi účastníky natolik nevyvážená, že je rozporná s dobrými mravy, když žalobkyně jako silnější strana v závazkovém vztahu využila svého hospodářské postavení k zneužití slabší strany dosažením zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Neobstojí ani argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Smluvní ujednání přece nejsou vyloučené ze soudního přezkumu, naopak tyto musí soud ex offo vždy přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy a vzhledem k ustanovení § 588 o. z. je třeba dospět k závěru, že se jedná o neplatnost absolutní. Na toto posouzení nemá žádný vliv ust. § 1793 o. z. nebo § 1813 o. z., neboť jimi nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy; právě k takovému absolutně neplatnému právnímu jednání došlo v dané věci, když skutečnosti uvedené v odst. 6. až 8. tohoto rozsudku (nepřiměřená výše poplatku, skrytý úrok z úvěru, výše smluvní pokuty) svědčí o mimořádných okolnostech daného případu.

9. Z výše uvedených závěrů vyplývá, že poskytnutí peněžních prostředků žalovanému je s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení dle citovaného ust. § 2991 odst. 1 o. z. Uvedené jiné právní hodnocení nevyžadovalo poučení dle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť toto soud poskytuje jen předpokladu, kdy je třeba, aby účastník v této souvislosti doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Tak tomu v posuzované věci nebylo, žalobkyní vylíčené skutečnosti a předložené důkazy pro rozhodnutí soudu poskytují dostatečný základ. Jak již bylo výše uvedeno, žalobkyně poskytla žalovanému částku úvěru 8 000 Kč, na kterou žalovaný uhradil 1 600 Kč. Žalobkyně má tudíž nárok na vrácení částky ve výši 6 400 Kč (8 000 – 1 600). Žalobkyni byla proto částka přiznána výrokem I., neboť žalovaný musí své bezdůvodné obohacení v této výši žalobkyni jako ochuzené vydat, neboť ta má právo na vrácení toho, co bylo plněno (§ 2993 o. z.). Důvodný je též nárok žalobkyně na úroky z prodlení z dlužné jistiny, když prodlení žalované začalo plynout v souladu s výzvou žalobkyně ze dne 30. 4. 2025 o zaplacení dlužné částky do 3 dnů od data doručení předžalobní výzvy, kterou lze dle faktického obsahu považovat za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení žalované. Podle výše citovaného § 573 o. z. se má za to, že výzva byla žalovanému doručena dne 6. 5. 2025 (když 1. 5. 2025 byl státní svátek, 4. 5 a 5. 5. sobota a neděle). Žalovaný byl vyzván k uhrazení dlužné částky do tří dnů data doručení této upomínky. Poslední de včasného plnění byl tudíž 9. 5. 2025. Od 10. 5. 2025 byl proto žalovaný v prodlení s plněním vzniklého bezdůvodného obohacení. Výrokem II. byl pak zamítnut nárok na žalobkyní požadovanou částku úroků z úvěru, a to právě vzhledem k výše podrobně zdůvodněné absolutní neplatnosti celé smlouvy o úvěru, tedy i těchto ujednání. Pokud jde o příslušenství pohledávky v podobě dalších požadovaných úroků z prodlení, soud pro vyčerpání žalobního petitu zamítl rovněž nárok na požadované úroky z prodlení do 9. 5. 2025, kdy byl poslední den včasného splnění bezdůvodného obohacení vzniklého žalovanému, a dále pak z částky rozdílu přiznané částky oproti návrhu žalobkyně, a to vzhledem k jejich akcesoritě. Zároveň soud nově určil výši úroků z prodlení, neboť jejich zákonná výše je dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. za období od 1. 1. 2025 do 30. 6. 2025 (kam spadá počátek prodlení žalované s úhradou bezdůvodného obohacení) nižší než výše požadovaná žalobkyní. Soud pak nárok na úroky z prodlení z bezdůvodného obohacení v části, která překračovala zákonem stanovenou výši, taktéž zamítl. Lhůta k plnění ve výroku I. byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

10. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.