2 C 75/2025

Plný text

Okresní soud v Táboře rozhodl soudkyní JUDr. Martinou Štorkánovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 39 017,75 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 330 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 14. 9. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 26 687,75 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 4 365,84 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 620,10 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 21 210,54 Kč od 30. 7. 2024 do 13. 9. 2024, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 8 880,54 Kč od 14. 9. 2024 do zaplacení, s úrokem ve výši 19,86 % ročně z částky 9 360,24 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení a s úrokem ve výši 29,67 % ročně z částky 11 850,30 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení, se zamítáIII. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se vůči žalovanému domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím, neboť právní předchůdce žalobkyně , právnická osoba, s žalovaným uzavřel dne 11. 1. 2023 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytl žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 10 000 Kč. Podle smlouvy o úvěru se žalovaný zavázal vrátit částku 10 000 Kč spolu s úrokem ve výši 4 971 Kč, částku za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 1 500 Kč, poplatkem za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 1 998 Kč a doplňkovým pojištěním 1 924 Kč, tj. celkem částku 20 393 Kč, do 10. 1. 2024 v 52 týdenních (sedmidenních) splátkách po 393 Kč. Právní předchůdce žalobkyně , právnická osoba, dále s žalovaným uzavřel dne 21. 8. 2022 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytl žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 15 000 Kč. Podle této smlouvy o úvěru se žalovaný zavázal vrátit částku 15 000 Kč spolu s úrokem ve výši 11 770 Kč, částku za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 1 500 Kč, poplatkem za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 3 438 Kč a doplňkovým pojištěním ve výši 2 886 Kč, tj. celkem částku 34 594 Kč, do 18. 2. 2024 ve 78 týdenních (sedmidenních) splátkách po 444 Kč. Žalovaný však předmětné částky řádně a včas nevrátil. Právní předchůdce žalobkyně pohledávky za žalovaným postoupil na žalobkyni, avšak ani poté žalovaný dluh nezaplatil, je v prodlení s plněním peněžitého závazku a žalobkyně proto požaduje též zákonné úroky z prodlení z dlužné jistiny úvěru a úroky z úvěru2. Vzhledem k předloženým listinám, jakož i souhlasu žalobkyně s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání již v podané žalobě, vyzval soud žalovaného, aby se ve smyslu ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.) i on vyjádřil k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný se v určené lhůtě na výzvu soudu nevyjádřil a soud proto rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise3. Z předložených listinných důkazů, a to konkrétně ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 11. 1. 2023, má soud za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným došlo k podpisu smlouvy, ve které se právní předchůdce žalobkyně zavázal žalovanému poskytnout hotovostní úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit s úrokem ve výši 4 971 Kč, částku za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 1 500 Kč, poplatkem za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 1 998 Kč a doplňkovým pojištěním ve výši 1 924 Kč, tj. celkem částku 20 393 Kč, do 10. 1. 2024 ve 52 týdenních (sedmidenních) splátkách po 393 Kč. Ze smlouvy ve spojení se standartními informacemi o spotřebitelském účtu dále plyne, že sjednaná úroková výše úvěru činila 86 % ročně a roční procentní sazba nákladů (dále jen RPSN) 192,45 % ročně. Žalovaný úvěr řádně a včas nevrátil, neboť z výpisu plateb má soud za prokázané, že zaplatil toliko částku 1 900 Kč. Soud má dále ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 21. 8. 2022, za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným došlo k podpisu smlouvy, ve které se právní předchůdce žalobkyně zavázal žalovanému poskytnout hotovostní úvěr ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit s úrokem ve výši 11 770 Kč, částku za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 1 500 Kč, poplatkem za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 3 438 Kč a doplňkovým pojištěním ve výši 2 886 Kč, tj. celkem částku 34 594 Kč, do 18. 2. 2024 v 78 týdenních (sedmidenních) splátkách po 444 Kč. Ze smlouvy ve spojení se standartními informacemi o spotřebitelském účtu dále plyne, že sjednaná úroková výše úvěru činila 86 % ročně a roční procentní sazba nákladů (dále jen RPSN) 156,89 % ročně. Žalovaný ani tento úvěr řádně a včas nevrátil, neboť z výpisu plateb má soud za prokázané, že zaplatil toliko částku 10 770 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 7. 2024, ve spojení s její přílohou, má soud za prokázané, že pohledávky za žalovaným přešly z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni. Z dopisu ze dne 29. 7. 2024 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně v něm oznámil toto postoupení obou pohledávek žalovanému a současně žalovaného vyzval k zaplacení částky 33 648,01 Kč a částky 23 636,71 Kč, do deseti dnů od data doručení tohoto dopisu. Žalobkyně dále zaslala dne 31. 10. 2024 žalovanému předžalobní výzvu. Celkový dluh žalovaného se skládá dle vyúčtování žalobkyně uvedené v žalobě v případě smlouvy ze dne 11. 1. 2023 z neuhrazené jistiny ve výši 9 360,24 Kč, dlužné části poplatku ve výši 7 652,51 Kč, kapitalizovaného úroku 1 037,91 Kč vypočteného za období od 11. 1. 2024 do 29. 7. 2024 z částky 9 360,24 Kč úrokem ve výši 19,86 % ročně, z kapitalizovaného úroku z prodlení 1 926,65 Kč vypočteného za období od 24. 3. 2023 do 29. 7. 2024 z částky 9 360,24 Kč úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně, úroků ve výši 19,86 % ročně z dlužné jistiny ve výši 9 360,24 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení a z úroků z prodlení v zákonné výši 15 % ročně z dlužné jistiny ve výši 9 360,24 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení. U smlouvy ze dne 21. 8. 2022 se celkový dluh žalovaného skládá z neuhrazené jistiny ve výši 11 850,30 Kč, dlužné části poplatku ve výši 10 154,70 Kč, kapitalizovaného úroku 1 582,19 Kč vypočteného za období od 19. 2. 2024 do 29. 7. 2024 z částky 11 850,30 Kč úrokem ve výši 29,67 % ročně, z kapitalizovaného úroku z prodlení 2 439,19 Kč vypočteného za období od 24. 3. 2023 do 29. 7. 2024 z částky 11 850,30 Kč úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně, úroků ve výši 29,67 % ročně z dlužné jistiny ve výši 11 850,30 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení a z úroků z prodlení v zákonné výši 15 % ročně z dlužné jistiny ve výši 11 850,30 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení.

4. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku. Podle ust. § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle ust. § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle ust. § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle ust. § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Podle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Dle ust. § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě. Dle ust. § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

5. Soud se v dané věci nejprve zabýval platností smluv o úvěru, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). V dané věci měl dle předložené smlouvy o úvěru ze dne 11. 1. 2023 žalovaný vrátit namísto poskytnuté částky 10 000 Kč právnímu předchůdci žalobkyně po uplynutí 52 týdnů částku 20 393 Kč, což odpovídá ve standartních informacích o spotřebitelském úvěru (které jsou nedílnou součástí smlouva o spotřebitelském úvěru) uvedenému RPSN úvěru ve výši 192,45 % a samotný úrok byl sjedná ve výši 86 % ročně. V případě smlouvy o úvěru ze dne 21. 8. 2021 měl žalovaný vrátit namísto poskytnuté částky 15 000 Kč právnímu předchůdci žalobkyně po uplynutí 78 týdnů částku 15 000 Kč, což odpovídá ve standartních informacích o spotřebitelském úvěru (které jsou nedílnou součástí smlouva o spotřebitelském úvěru) uvedenému RPSN úvěru ve výši 156,89 % a samotný úrok byl sjednán ve výši 86 % ročně. Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu České republiky (dále jen NS ČR), kdy lze konkrétně uvést např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 NS ČR dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS ČR odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS ČR sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.), je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 2077 – 2091). Také Ústavní soud České republiky (dále jen ÚS) již v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (spolu s dalšími sankcemi) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Tato judikatura se dále prohlubovala a např. nález ÚS ve věci sp. zn. II. ÚS 3194/18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS ČR v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, a jejíž zaplacení bylo zajištěno smluvními pokutami. Podepsaný soud má v souladu s právním názorem odvolacího Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (např. rozsudek č. j. 15 Co 61/2022 – 69 ze dne 12. 4. 2022), že uvedené právní závěry NS ČR a ÚS, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Podle uvedeného rozhodnutí: „exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí a jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva.“6. V dané věci byl žalovaný dle smluvních ujednání povinen v bezprostřední souvislosti s poskytnutím úvěru zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně kromě částek 4 971 Kč a 11 770 Kč formálně jediné označené jako úroky, ještě celou řadu různých výše uvedených poplatků, které se ve smlouvách neoddělitelně pojí s poskytnutými úvěry, když k jistině jsou připočítávány veškeré tyto sjednané platby, a povinnost žalovaného se konstituuje jako zaplacení jediné „celkové dlužné částky splatné dlužníkem“ ve výši 20 393 Kč v pravidelných splátkách po 393 Kč týdně v případě smlouvy ze dne 1. 1. 2023 a ve výši 34 594 Kč v případě smlouvy ze dne 21. 9. 2022, právě proto roční procentní sazba nákladů činila u první těchto smluv 192,45 % a 156,89 % v případě druhé smlouvy. Jednotlivá smluvní ujednání nelze vytrhovat z kontextu celé smlouvy, ale naopak je třeba každé z nich posoudit v souvislosti s ostatními, kdy v dané věci jsou tato ve svém souhrnu zjevně nevyvážená. Právní předchůdce žalobkyně si do předtištěného formuláře u obou smluv zakotvil poplatek již jen „za zpracování úvěru“ ve výši 1 500 Kč, který činí 15 % z výše jistiny u první se smluv a 10 % u druhé smlouvy, ačkoli administrativa tohoto typu smlouvy je jednoduchá, rutinní a rychlá, takže nevede k takto vysokým nákladům. Veškeré formuláře jsou připraveny, nutné je doplnit jen několik málo údajů, pro něž jsou ve formulářích připraveny i na ně navazující skutečnosti, a proto právním předchůdcem žalobkyně předepsaný poplatek soud považuje za poplatek, který ve skutečnosti má vést ke generování dalších příjmů ze spotřebitelského úvěru, tedy jde o skryté úroky z úvěru. Stejně tak je tomu i s dalším poplatkem za „komfortní a flexibilní splácení“; není ovšem přípustné sjednaný kapitalizovaný úrok skrýt pod označení poplatek. Úrok totiž představuje příjem spojený s daňovou povinností. Sjednání poplatku, který pojmově slouží k úhradě vzniklých nákladů, avšak ve skutečnosti je úrokem za poskytnutí půjčky (tj. toliko cenou peněz bez vynaložení dalších nákladů), představuje obcházení zákona, což má též za následek absolutní neplatnost ujednání podle § 580 o. z. Navíc sama výše sjednaného úvěru činila u obou smluv 86 % ročně. Obvyklá výše úroků dle obecně dostupného přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou pro období leden 2023 přitom pro korunové úvěry poskytnutými bankami domácnostem v ČR na spotřebu v průměru 9,72 % ročně, tedy jeho faktická výše dosahuje sama o sobě téměř devítinásobku obvyklé hodnoty. Pro období srpen 2022 pak obvyklá výše úroků pro korunové úvěry poskytnutými bankami domácnostem v ČR na spotřebu činila v průměru 9,72 %, tedy jeho faktická výše opět dosahuje sama o sobě téměř devítinásobku obvyklé hodnoty. Neobstojí ani argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Smluvní ujednání přece nejsou vyloučené ze soudního přezkumu, naopak tyto musí soud ex offo vždy přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy. „Následkem rozporu s dobrými mravy je podle § 580 odst. 1 neplatnost právního jednání, ve spojení s ustanovením § 588 je třeba dospět k závěru, že se jedná vždy o neplatnost absolutní.” (viz výše uvedená odborná literatura, str. tamtéž). Na toto posouzení nemá žádný vliv ust. § 1793 o. z. nebo § 1813 o. z., neboť jimi nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy; právě k takovému absolutně neplatnému právnímu jednání došlo v dané věci. K tomu lze ještě dodat, že v daném případě se jednalo o vztah spotřebitele a podnikatele, kde za použití definice průměrného spotřebitele (viz Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2005/29/ES) nelze objektivně očekávat, že si spotřebitel bude při podpisu smlouvy vědom, že pod pojmem „administrativní poplatek“ se bude, byť třeba jen zčásti, ukrývat smluvní úrok. Takové jednání podnikatele je zjevně nemravné.

7. Podle výše uvedené judikatury NS ČR, která navazuje na judikaturu ÚS (viz celá řada rozhodnutí ÚS uváděná ve zmíněných rozhodnutích NS ČR), je třeba zkoumat neplatnost spotřebitelských smluv způsobenou nepřiměřenými úroky nikoli izolovaně, ale v celém souhrnu uzavřené spotřebitelské smlouvy, neboť není přípustné nepřiměřené vychýlení v právech a povinnostech stran v zásadní neprospěch spotřebitele. Ve výše uvedených rozhodnutích, která se týkala další fáze uplatnění práva v exekučních řízeních, a to právě ve věcech spotřebitelských smluv o poskytnutí peněžních prostředků, bylo dovozeno, že v případě takovéto nepřiměřenosti se neplatnost vztahuje na celý závazkový vztah. NS ČR dovodil, že pokud jsou povinnosti dlužníka ve svém kontextu nepřiměřené jeho právům, že je na místě exekuci zcela zastavit, a tedy smlouvu je třeba jako celek považovat za neplatnou (viz v podrobnostech shora uvedená judikatura). Tak je tomu i v dané věci, kdy právě ujednání o nemravné výši částek, které měl dlužník splatit spolu s úvěrem, jsou v obou smlouvách tučně vytištěna s uvedením poplatek s vyplněním částky 20 393 Kč smlouvy ze dne 11. 1. 2023 a ve výši 34 594 Kč u smlouvy ze dne 21. 8. 2022 jako základní ujednání daných spotřebitelských úvěrů. Jednotlivá ustanovení daných smluv o spotřebitelském úvěru poskytnuté podnikatelem spotřebiteli jsou natolik provázaná, že je nelze od sebe oddělit, neboť bez takto sjednaných úroků (poplatků za poskytnutí úvěru) by předchůdce žalobkyně peněžní prostředky žalovanému nepůjčil. Jak již bylo výše uvedeno, administrativa tohoto typu smluv o bagatelních úvěrech navíc není složitá, spočívá ve vyplnění několika údajů do předtištěné formulářové smlouvy, tedy časová náročnost na její vyplnění je v řádu minut a nevede tedy k vyplňovaným vysokým nákladům. Ustanovení daných smluv ve svém souhrnu zakládají proto tak nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, že způsobují absolutní neplatnost těchto smluv.

8. Z výše uvedených závěrů vyplývá, že poskytnutí peněžních prostředků žalovanému je s ohledem na absolutní neplatnost obou smluv o úvěru třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení dle citovaného ust. § 2991 odst. 1 o. z. Uvedené jiné právní hodnocení nevyžadovalo poučení dle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť toto soud poskytuje jen předpokladu, kdy je třeba, aby účastník v této souvislosti doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Tak tomu v posuzované věci nebylo, žalobkyní vylíčené skutečnosti a předložené důkazy pro rozhodnutí soudu poskytují dostatečný základ. Jak již bylo výše uvedeno, právní předchůdce žalobkyně poskytl smlouvou ze dne 11. 1. 2023 žalovanému částku úvěru 10 000 Kč. Z žalobních tvrzení plyne, že žalovaný zaplatil právnímu předchůdci žalobkyně toliko částku 1 900 Kč. Smlouvou ze dne 21. 8. 2022 pak právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku úvěru ve výši 15 000 Kč, na kterou žalovaný uhradil toliko 10 770 Kč. Při výše uvedeném závěru o neplatnosti obou smluv o úvěru a posouzení vztahu mezi účastníky jako bezdůvodného obohacení, musí žalovaný vydat své bezdůvodné obohacení žalobkyni jako postupníku, neboť tato má právo na vrácení toho, co bylo plněno (§ 2993 o. z.), a proto je důvodný nárok žalobkyně co do částky 12 330 Kč (10 000 + 15 000 – 1 900 – 10 770), která jí byla přiznána výrokem I. Důvodný je též nárok žalobkyně na úroky z prodlení z těchto dlužných jistin, když prodlení žalovaného začalo plynout v souladu s výzvou právního předchůdce žalobkyně ze dne 29. 7. 2024 o zaplacení do deseti dnů od data doručení oznámení o postoupení pohledávek, kterou lze dle faktického obsahu považovat za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení žalovaného. Podle výše citovaného § 573 o. z. se má za to, že výzva byla žalovanému doručena dne 3. 9. 2024, posledním dnem včasného zaplacení ve stanovené lhůtě byl tedy den 13. 9. 2024. Od 14. 9. 2024 byl proto žalovaný v prodlení s plněním vzniklého bezdůvodného obohacení, když co do výše žalobkyní požadovaných úroků z prodlení tato nepřekračuje výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Výrokem II. byl pak zamítnut nárok na žalobkyní požadovanou další částku jistiny a poplatků, jakož i úroků z úvěrů, a to právě vzhledem k výše podrobně zdůvodněné absolutní neplatnosti obou celých smluv o úvěru, tedy i těchto ujednání. Pokud jde o příslušenství pohledávky v podobě dalších požadovaných úroků z prodlení, soud pro vyčerpání žalobního petitu zamítl rovněž nárok na požadované úroky z prodlení do 13. 9. 2024, kdy byl poslední den včasného splnění bezdůvodného obohacení vzniklého žalovanému, a dále pak z částky rozdílu přiznané částky oproti návrhu žalobkyně, a to vzhledem k jejich akcesoritě. Lhůta k plnění ve výroku I. byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

9. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.