4 C 127/2025

Plný text

Okresní soud v Táboře rozhodl soudkyní Mgr. Michaelou Bílou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Anonymizováno , narozená Anonymizováno bytem Anonymizováno , 390 05 Tábor o 40 381,73 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 13 197,70 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 3 582,38 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 13 197,70 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 4 716,79 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 280,32 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 4 716,79 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem ve výši 7 331,84 Kč, poplatky ve výši 12 467,24 Kč a smluvní pokutu ve výši 10 000 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se vůči žalované domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím, neboť právní předchůdce žalobkyně, společnost , právnická osoba, ., se žalovanou uzavřel dne 21. 1. 2021 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytl žalované peněžní prostředky v celkové výši 20 000 Kč. Podle smlouvy o úvěru se žalovaná zavázala vrátit částku 20 000 Kč spolu s příslušenstvím ve výši 17 184 Kč do 21. 3. 2022 v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaná však částku neuhradila řádně a včas, když zaplatila pouze částku 6 802,30 Kč, která odpovídá necelým třem splátkám, čímž jí vznikla povinnost uhradit vedle jistiny a úroku také smluvní pokutu ve výši 10 000 Kč. Právní předchůdce žalobkyně pohledávku za žalovanou postoupil na žalobkyni, avšak ani poté žalovaná dluh nezaplatila, je v prodlení s plněním peněžitého závazku a žalobkyně proto požaduje též zákonné úroky z prodlení z dlužné jistiny úvěru. Na předžalobní výzvu žalovaná rovněž nereagovala.

2. V dané věci bylo možno rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spisu, a proto soud vyzval účastníky, aby se ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen o.s.ř.) vyjádřili k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Žalobkyně ani žalovaná se k výzvě soudu nevyjádřily a soud proto rozhodoval na základě obsahu spisu.

3. Soud provedl dokazování předloženými listinami a dospěl k závěru o skutkovém stavu, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou došlo dne 21. 1. 2021 k uzavření smlouvy o úvěru č. , hodnota, , ve které se právní předchůdce žalobkyně zavázal žalované poskytnout úvěr v celkové výši 20 000 Kč v hotovosti. Žalovaná se ve smlouvě zavázala úvěr splatit právnímu předchůdci žalobkyně v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 656 Kč do 21. 3. 2022, a to společně s příslušenstvím za dobu trvání úvěru ve výši 17 184 Kč představujícím smluvní úrok ve výši 1 925 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 9 800 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 1 859 Kč a inkasní poplatek ve výši 3 600 Kč. Součástí smlouvy byl také předpis splátek. Z transakční historie soud zjistil, že žalovaná nesplácela úvěr řádně a včas, když poslední splátku ve výši 85,13 Kč uhradila dne 1. 12. 2023. Celkem zaplatila 6 802,30 Kč, tedy necelé tři splátky. Přímo v úvěrové smlouvě bylo dále mimo jiné sjednáno, že klient (úvěrovaný), který je v prodlení se splacením úvěru, je povinen zaplatit věřiteli (úvěrujícímu) smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny za každý den prodlení. Dle výpočtu žalobkyně činila ke dni 22. 8. 2022 neuhrazená smluvní pokuta vypočtená z neuhrazené jistiny úvěru částku 10 000 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 3. 10. 2024 byla pohledávka za žalovanou s účinností ke dni 8. 10. 2024 postoupena na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 14. 10. 2024. Žalované byla zaslána též předžalobní výzva, jak vyplývá z upomínky ze dne 24. 1. 2025 včetně dokladu o odeslání.

4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2048 o. z. ujednají-li si strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzované povinnosti vznikla škoda. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku. Podle § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Dle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě. Dle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

5. Soud se nejprve zabýval platností smlouvy o úvěru, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). V dané věci byl dle předložené smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednán úrok z úvěru ve výši 15 % ročně. Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu ČR (dále jen NS ČR), kdy lze konkrétně uvést nejprve např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 NS ČR dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS ČR odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS ČR sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.) je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 2077 – 2091). I Ústavní soud (dále jen ÚS) již v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (spolu se zajištěním prostřednictvím 2 bianko směnek a souborem sankcí) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. Tato judikatura se dále prohlubovala a např. nález ÚS ve věci sp. zn. II. ÚS 3194/18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS ČR v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, kde dlužník měl při splatnosti v průměru 3 až 4 roky zaplatit 2x až 3x víc, než byla poskytnutá částka, jejíž zaplacení bylo zajištěno i několika smluvními pokutami, denními i jednorázovými. Podepsaný soud má v souladu s právním názorem odvolacího Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (např. rozsudek č. j. 15 Co 61/2022-69 ze dne 12. 4. 2022) za to, že uvedené právní závěry NS ČR a ÚS, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Podle uvedeného rozhodnutí: „exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí a jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva.“6. Jak již bylo výše uvedeno, předmětnou smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne 21. 1. 2021 byla mezi účastníky sjednána úroková sazba z úvěru ve výši 15 % ročně, který byl pro dobu trvání smlouvy vyčíslen pevnou částkou ve výši 1 925 Kč. Tento úrok tedy odpovídá obvyklé výši úroků dle obecně dostupného přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou pro korunové úvěry poskytnuté bankami domácnostem v ČR. Vedle toho byla však žalovaná povinna uhradit také poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 9 800 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 1 859 Kč a inkasní poplatek ve výši 3 600 Kč, tj. náklady úvěru činily celkem 17 184 Kč, které měla žalovaná zaplatit spolu s poskytnutým úvěrem, a proto roční procentní sazba nákladů (RPSN) činila dle uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru 272,44 %. Jednotlivá smluvní ujednání nelze vytrhovat z kontextu celé smlouvy, ale naopak je třeba každé posuzovat v souvislosti s ostatními, když v dané věci jsou tato smluvní ujednání ve svém souhrnu zjevně nevyvážená. Právní předchůdce žalobkyně si do předtištěného formuláře smlouvy zakotvil poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 49 % z výše jistiny, poplatek za vyhodnocení úvěru ve výši 9,3 % z výše jistiny a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 18 % z výše jistiny, přičemž administrativa tohoto typu smlouvy je jednoduchá a rychlá, takže nevede k takto vysokým nákladům. Veškeré formuláře jsou připraveny, nutné je doplnit jen několik málo údajů, pro něž jsou ve formulářích připraveny i na ně navazující skutečnosti. Ve smlouvě zakotvený inkasní poplatek (inkaso plateb v hotovosti v bydlišti dlužníka) ve výši 3 600 Kč, tj. 18 % výše jistiny, neodpovídá ekonomické realitě, když jak mzdy, tak příjmy z podnikání jsou vypláceny na účty, prakticky každý ekonomicky činný člověk má nějaký účet, a proto právním předchůdcem žalobkyně předepsané poplatky za hotovostní inkaso, když existuje běžný způsob bezhotovostního plnění, soud považuje za poplatky, které ve skutečnosti mají vést ke generování dalších příjmů ze spotřebitelského úvěru, tedy jde o skryté úroky z úvěru, když ostatně sama žalobkyně je v petitu žaloby zahrnuje do kapitalizovaného úroku. Po tomto posouzení pak hodnota úroku z úvěru přesahuje hranici 90 % ročně, přičemž přímo ve smlouvě samotný právní předchůdce žalobkyně uvádí RPSN ve výši 272,44 %. K těmto poplatkům pak v případě neplnění povinností přistupuje smluvní pokuta v procentuální výši za každý den prodlení, která sama o sobě opět není v nepřiměřené výši a poplatky za upomínky a prodlení dlužníka, které již pouze podtrhují již takto zcela zjevně nepřiměřenou výši finančního zatížení dlužníka. Neobstojí ani argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Smluvní ujednání nejsou vyloučená ze soudního přezkumu, naopak tyto musí soud ex offo vždy přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy. „Následkem rozporu s dobrými mravy je podle § 580 odst. 1 neplatnost právního jednání, ve spojení s ustanovením § 588 je třeba dospět k závěru, že se jedná vždy o neplatnost absolutní.” (viz výše uvedená odborná literatura, str. tamtéž). Na toto posouzení nemá žádný vliv ustanovení § 1793 o. z. nebo § 1813 o. z., neboť jimi nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy; právě k takovému absolutně neplatnému právnímu jednání došlo v dané věci. K tomu lze ještě dodat, že v daném případě se jednalo o vztah spotřebitele a podnikatele, kde za použití definice průměrného spotřebitele (viz Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2005/29/ES) nelze objektivně očekávat, že si spotřebitel bude při podpisu smlouvy vědom, že pod pojmem „administrativní poplatek“ se bude, byť třeba jen zčásti, ukrývat smluvní úrok. Takové jednání podnikatele je zjevně nemravné.

7. Podle výše uvedené judikatury NS ČR, která navazuje na judikaturu ÚS (viz celá řada rozhodnutí Ústavního soudu uváděná ve zmíněných rozhodnutích NS ČR), je třeba zkoumat neplatnost spotřebitelských smluv týkajících se poskytnutí peněžních prostředků (např. ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci) nikoli izolovaně, ale v celém souhrnu uzavřené spotřebitelské smlouvy, neboť není přípustné nepřiměřené vychýlení v právech a povinnostech stran v zásadní neprospěch spotřebitele. Ve výše uvedených rozhodnutích, která se týkala další fáze uplatnění práva v exekučních řízeních, a to právě ve věcech spotřebitelských smluv o poskytnutí peněžních prostředků, bylo dovozeno, že v případě takovéto nepřiměřenosti se neplatnost vztahuje na celý závazkový vztah. NS ČR dovodil, že pokud jsou povinnosti dlužníka ve svém kontextu nepřiměřené jeho právům, je na místě exekuci zcela zastavit, a tedy smlouvu je třeba jako celek považovat za neplatnou (viz v podrobnostech shora uvedená judikatura). Tak je tomu i v dané věci. Jednotlivá ujednání dané smlouvy o spotřebitelském úvěru poskytnuté podnikatelem spotřebiteli jsou natolik provázaná, že je nelze od sebe oddělit, neboť bez takto sjednaných úroků a poplatků (tj. dalšího skrytého kapitalizovaného úroku), by předchůdce žalobkyně peněžní prostředky žalované nepůjčil, tedy neplatná je celá spotřebitelská smlouva o úvěru. Její ustanovení ve svém souhrnu zakládají tak nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, že způsobují absolutní neplatnost smlouvy.

8. Z výše uvedených závěrů vyplývá, že poskytnutí peněžních prostředků žalované je s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení dle citovaného § 2991 odst. 1 o. z. Jak již bylo výše uvedeno, právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované částku 20 000 Kč, žalovaná vrátila právnímu předchůdci žalobkyně na úhradu této částky celkem částku 6 802,30 Kč, a proto je důvodný nárok žalobkyně co do částky 13 197,70 Kč (20 000 – 6 802,30). Ta byla žalobkyni přiznána výrokem I., neboť žalovaná musí své bezdůvodné obohacení v této výši žalobkyni jako postupníku vydat, neboť ta má právo na vrácení toho, co bylo plněno (§ 2993 o. z.). Důvodný je též nárok žalobkyně na úroky z prodlení z této dlužné jistiny, neboť žalovaná byla a je v prodlení s plněním peněžitého dluhu, když co do výše žalobkyní požadovaných úroků z prodlení, je tato v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Soud proto přepočítal žalobkyní uplatněné kapitalizované úroky z prodlení za dobu od prodlení do 1. 9. 2024 a přiznal jí částku zákonných úroků z dlužné jistiny 13 197,70 Kč za toto období ve výši 3 582,38 Kč a dále pokračující zákonné úroky z prodlení. Ve zbývající části, tedy co do částky 4 716,79 Kč (17 914,49 – 13 197,70), byl nárok žalobkyně výrokem II. zamítnut. Soud zamítl i část kapitalizovaných úroků z prodlení, které žalobkyně vypočítala z jí tvrzené nesplacené jistiny a úroku ve výši 17 914,49 Kč, a to ve výši 1 280,32 Kč (4 862,70 – 3 582,38) a pro vyčerpání žalobního petitu rovněž pokračující úroky z prodlení z částky 4 716,79 Kč (17 914,49 – 13 197,70), a to vzhledem k jejich akcesoritě. Výrokem II. byl zamítnut i nárok na žalobkyní požadovaný kapitalizovaný úrok ve výši 7 331,84 Kč a shora uvedené poplatky v celkové výši 12 467,24 Kč. Dále byla zamítnuta smluvní pokuta ve výši 10 000 Kč, a to právě vzhledem k výše podrobně popsané absolutní neplatnosti celé smlouvy. Lhůta k plnění ve výroku I. byla stanovena dle § 160 odst. 1 o.s.ř.

9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť úspěšnější žalované, které vzniklo právo na jejich náhradu dle poměrného úspěchu ve věci, žádné náklady řízení nevznikly.