4 C 204/2025

Plný text

Okresní soud v Táboře rozhodl soudkyní Mgr. Michaelou Bílou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně , sídlem Adresa žalobkyně , zastoupená advokátem Jméno advokáta , sídlem Adresa advokáta , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 48 964,01 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 19 070 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 12,75 %. p. a. od 9. 11. 2024 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni 29 894,01 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 428 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 278,24 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 2 000 Kč od 9. 11. 2024 do zaplacení, úrok 8 %, p. a. z částky 20 495,54 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se jako právní nástupce společnosti, Anonymizováno, , Anonymizováno, , právnická osoba, , a.s., podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku uvedenou v předmětu tohoto řízení s příslušenstvím, neboť právní předchůdce žalobkyně uzavřel se žalovanou dne 8. 9. 2023 Smlouvu o úvěru číslo , hodnota, (dále jen smlouva). Na jejím základě poskytla žalované částku 22 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit spolu s úrokem ve výši 1116 Kč, dále s částkou za poskytnutí úvěru ve výši 10 780 Kč, dále s náklady na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 3 038 Kč a za inkaso plateb v hotovosti ve svém bydlišti ve výši 3 960 Kč. Celkem se zavázala žalovaná k úhradě dlužné částky ve výši 40 894 Kč při celkových nákladech spotřebitelského úvěru 18 894 Kč. Dlužnou částku se zavázala splatit ve 14 splátkách po 2921 Kč. Žalovaná však uhradila toliko jednu jedinou splátku v hotovosti dne 9. 9. 2023 ve výši 2 930 Kč. Žádnou další splátku na úhradu dluhu žalovaná již neuhradila. Žalobkyně proto tvrdí, že žalovaná dluží na jistině částku 20 495,54 Kč, na úrocích za sjednanou dobu poskytnutí úvěru částku 969,17 Kč, dále částku 10 001 Kč za úhradu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy, dále za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu částku 2 821,16 Kč, úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 3 677,14 Kč, smluvní pokuty ve výši 11 000 Kč, úrok vyčíslený od 9. 11. 2024 do 20. 2. 2025 z dlužné jistiny ve výši 1 278,24 Kč a zákonný úrok z prodlení vyčíslený od prodlení do 20. 2. 2025 ve výši 2 428,28 Kč. Žalobkyně dále požaduje úrok z úvěru ve výši 8 % p. a. z dlužné jistiny úvěru ve výši 20 495,54 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení, zákonné úroky z prodlení ve výši 12,75 % p. a. z částky 21 464,71 Kč sestávající se z dlužné jistiny úvěru ve výši 20 495,54 Kč, úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 969,17 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení. Žalovaná dluh neuhradila ani přes předžalobní upomínku, kterou jí zaslala žalobkyně po postoupení pohledávky.

2. Ve věci bylo na den 21. 11. 2025 nařízeno ústní jednání, na které se však žalovaná nedostavila, z jednání se neomluvila, ani nepožádala z důležitého důvodu o jeho odročení, ačkoliv soud měl prokázáno doručení předvolání na jednání desátým dnem od uložení zásilky k vyzvednutí, neboť žalovaná nebyla zastižena v místě svého bydliště. Soud měl tedy splněny podmínky pro to, aby jednal bez její osobní účasti ve smyslu § 101 odst. 3 o. s. ř.

3. V dané věci má soud z žalobkyní předložených listin, a to zejména ze Smlouvy o úvěru číslo , hodnota, ze dne 8. 9. 2023 za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně, společnost , právnická osoba, . a žalovaná dne 8. 9. 2023 uzavřeli smlouvu o úvěru, na jejímž základě, právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované v hotovosti částku 22 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku vrátit a zaplatit veškeré poplatky tak, jak jsou již specifikovány shora. Žalovaná však od uzavření smlouvy o úvěru uhradila pouze jednu splátku v hotovosti a to dne 9. 9. 2023 ve výši 2 930 Kč. Právní předchůdce žalobkyně následně Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 3. 2023 postoupil svoji pohledávku za žalovanou na žalobkyni. Žalovaná byla vyzvána k zaplacení zbývající části dluhu předžalobní upomínkou ze dne 17. 7. 2025, která byla žalobkyní předložena, včetně dokladu o odeslání.

4. Po právní stránce soud věc posoudil dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), dle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Podle § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

5. Soud se nejprve zabýval platností smlouvy o úvěru, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. , spisová značka, ). V dané věci byl dle předložené smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednán úrok z úvěru ve výši 88 % ročně. Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu ČR (dále jen NS ČR), kdy lze konkrétně uvést nejprve např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. , spisová značka, , sp. zn. , spisová značka, , sp. zn. , spisová značka, a sp. zn. , spisová značka, , od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. , spisová značka, NS ČR dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS ČR odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS ČR sp. zn. , spisová značka, ) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. , spisová značka, lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.) je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, , adresa, : , právnická osoba, . Beck, 2014, str. 2077–2091). I Ústavní soud (dále jen ÚS) již v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (spolu se zajištěním prostřednictvím 2 bianko směnek a souborem sankcí) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. Tato judikatura se dále prohlubovala a např. nález ÚS ve věci sp. zn. II. ÚS 3194/18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS ČR v rozhodnutích sp. zn. , spisová značka, , , spisová značka, , , spisová značka, nebo , spisová značka, uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, kde dlužník měl při splatnosti v průměru 3 až 4 roky zaplatit 2x až 3x víc, než byla poskytnutá částka, jejíž zaplacení bylo zajištěno i několika smluvními pokutami, denními i jednorázovými. Podepsaný soud má v souladu s právním názorem odvolacího Krajského soudu v , adresa, – pobočka v Táboře (např. rozsudek č. j. , spisová značka, ze dne 12. 4. 2022) za to, že uvedené právní závěry NS ČR a ÚS, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Podle uvedeného rozhodnutí: „exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí a jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva.“6. Jak již bylo výše uvedeno, Smlouvou o úvěru číslo , hodnota, ze dne 8. 9. 2023 byl mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou sjednán úrok z úvěru ve výši 8 % p. a. vše při splatnosti úvěru 14 měsíců, což činí RPSN 272,44 %. Úrok byl propočítán po dobu trvání smlouvy a vyčíslen pevnou částkou 1 116 Kč. Obvyklá výše úroku dle obecně dostupného přehledu statistických údajů zveřejněný Českou národní banku pro období září 2023 činila pro korunové úvěry poskytnuté bankami domácnostem v ČR na spotřebu v průměr 9,50 %, tedy sjednaná výše sama o sobě nepřesahuje míru obvyklé hodnoty. Vedle toho však byla žalovaná povinná uhradit další poplatky tak, jak jsou specifikovány již v odůvodnění tohoto rozsudku shora, s tím, že v součtu roční procentní sazba nákladů (RPSN) tak činila dle uzavřené smlouvy o úvěru s ohledem na velmi krátkou zápůjční lhůtu 272,44 %. Jednotlivá smluvní ujednání přitom nelze vytrhovat z kontextu celé smlouvy, ale naopak na každé je třeba pohlížet v souvislosti s ostatními, kdy v dané věci jsou tato ve svém souhrnu zjevně nevyvážená.

7. Právní předchůdce žalobkyně si do předtištěného formuláře smlouvy zakotvil poplatky za zpracování úvěru a péči o zákazníka, jak již bylo uvedeno shora, přičemž administrativa tohoto typu smlouvy je jednoduchá a rychlá, tudíž nevede k takto vysokým nákladům. Veškeré formuláře jsou připraveny, nutné je doplnit jen několik málo údajů, pro něž jsou ve formulářích připraveny i na ně navazující skutečnosti. Ve smlouvě zakotvené poplatky tak v celkové výši neodpovídají ekonomické realitě, když jak mzdy, tak příjmy z podnikání jsou vypláceny na účty prakticky každý ekonomicky činný člověk má nějaký účet, a proto právním předchůdcem žalobkyně předepsané poplatky soud považuje za poplatky, které ve skutečnosti mají vést ke generování dalších příjmů ze spotřebitelského úvěru, jde tedy o skryté úroky z úvěru. V součtu, pak veškeré nároky uplatněné žalobkyní značí zcela zjevně nepřiměřenou výši finančního zatížení dlužníka. Neobstojí ani argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků a důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Smluvní ujednání nejsou vyloučená ze soudního přezkumu, naopak tato musí soud ex offo vždy přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy. „Následkem rozporu s dobrými mravy je podle § 580 odst. 1 neplatnost právního jednání, ve spojení s ustanovením § 588 je třeba dospět k závěru, že se jedná vždy o neplatnost absolutní.” (viz výše uvedená odborná literatura, str. tamtéž). Na toto posouzení nemá žádný vliv § 1793 o. z. nebo § 1813 o. z., neboť jimi nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy; právě k takovému absolutně neplatnému právnímu jednání došlo v dané věci. K tomu lze ještě dodat, že v daném případě se jednalo o vztah spotřebitele a podnikatele, kde za použití definice průměrného spotřebitele (viz Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2005/29/ES) nelze objektivně očekávat, že si spotřebitel bude při podpisu smlouvy vědom, že pod pojmem „poplatek“ se bude, byť třeba jen zčásti, ukrývat smluvní úrok. Takové jednání podnikatele je zjevně nemravné.

8. Podle výše uvedené judikatury NS ČR, která navazuje na judikaturu ÚS (viz celá řada rozhodnutí Ústavního soudu uváděná ve zmíněných rozhodnutích NS ČR), je třeba zkoumat neplatnost spotřebitelských smluv týkajících se poskytnutí peněžních prostředků (např. ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci) nikoli izolovaně, ale v celém souhrnu uzavřené spotřebitelské smlouvy, neboť není přípustné nepřiměřené vychýlení v právech a povinnostech stran v zásadní neprospěch spotřebitele. Ve výše uvedených rozhodnutích, která se týkala další fáze uplatnění práva v exekučních řízeních, a to právě ve věcech spotřebitelských smluv o poskytnutí peněžních prostředků, bylo dovozeno, že v případě takovéto nepřiměřenosti se neplatnost vztahuje na celý závazkový vztah. NS ČR dovodil, že pokud jsou povinnosti dlužníka ve svém kontextu nepřiměřené jeho právům, že je na místě exekuci zcela zastavit, a tedy smlouvu je třeba jako celek považovat za neplatnou (viz v podrobnostech shora uvedená judikatura). Tak je tomu i v dané věci. Jednotlivá ujednání dané smlouvy o úvěru poskytnutého podnikatelem spotřebiteli jsou natolik provázaná, že je nelze od sebe oddělit, neboť bez takto sjednaných úroků a poplatků (tj. dalšího skrytého kapitalizovaného úroku), by předchůdce žalobkyně peněžní prostředky žalované nepůjčil, tedy neplatná je celá smlouva o úvěru. Její ustanovení ve svém souhrnu zakládají tak nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, že způsobují absolutní neplatnost smlouvy.

9. Z výše uvedených závěrů vyplývá, že poskytnutí peněžních prostředků žalované je s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení dle citovaného § 2991 odst. 1 o.z. Jak již bylo výše uvedeno, právní předchůdce žalobkyně vyplatil žalované v hotovosti částku 22 000 Kč, žalovaná vrátila právnímu předchůdci žalobkyně na úhradu této částky toliko částku 2 930 Kč, a proto je důvodný nárok žalobkyně toliko co do částky 19 070 Kč, (22 000 Kč - 2 930 Kč). Ta byla žalobkyni přiznána výrokem I, neboť žalovaná musí své bezdůvodné obohacení v této výši žalobkyni jako postupníku vydat (§2991, odst. 1 o.z.). Důvodný je též nárok žalobkyně na úroky z prodlení, neboť žalovaná je v prodlení s plněním peněžitého dluhu (§ 1970 o.z,), když co do výše žalobkyní požadovaných úroků z prodlení, je tato v souladu s nařízením vlády číslo 351/2013 Sb. Ve zbývající části byl nárok žalobkyně výrokem II zamítnut. Lhůta pro plnění ve výroku I byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

10. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť úspěšnějším účastníkem v řízení byla žalovaná, které však žádné náklady řízení nevznikly.