4 C 248/2022

Plný text

Okresní soud v Táboře rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Michaelou Bílou jako samosoudkyní ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o určení výživného pro manželku

I. Žalovaný je povinen přispět na výživu žalobkyně výživné ve výši 1 800 Kč měsíčně za dobu od 2. 11. 2022 do 23. 6. 2023.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen přispět na výživu žalobkyně od 30. 10. 2022 do 1. 11. 2022 výživné ve výši 4 000 Kč měsíčně a od 2. 11. 2022 do 23. 6. 2023 další výživné ve výši 2 200 Kč měsíčně splatné vždy do každého 15. dne v měsíci předem, se zamítá.

III. Nedoplatek na výživném, vzniklý za dobu od 2. 11. 2022 do 23. 6. 2023 ve výši 13 920 Kč, je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni ve 2 splátkách po sobě jdoucích s tím, že 1. splátka ve výši 6 960 Kč je splatná do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku a 2. splátka ve výši 6 960 Kč je splatná do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku, a to vše pod ztrátou výhody splátek.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou k procesnímu soudu dne 2. 11. 2022 se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému přispívat jí počínaje od 30. 10. 2022 výživné ve výši 4 000 Kč měsíčně s odůvodněním, že žalovaný je jejím manželem, manželé mají mezi sebou vzájemnou vyživovací povinnost a jelikož hmotnou a kulturní úroveň má žalovaný oproti ní vyšší a přesto se nikterak nepodílí na chodu společné domácnosti a s ničím jí nepomáhá, je na místě, aby jí na výživném přispíval takovou částku, aby jejich životní a kulturní úroveň byla stejná. Manželé spolu definitivně nevedou společnou domácnost a bydlí odděleně od počátku listopadu 2021.

2. Žalovaný navrhoval výživné ve výši 1 500 Kč měsíčně s tím, že vyšší částku vzhledem ke svým majetkovým poměrům a výdajů není schopen přispívat a s tím, že mnohé tvrzené výdaje žalovanou nejsou v takové výši, kterou ona uvádí a mnohé jsou zbytečné a neúčelně vynakládané.

3. S ohledem na rozdílná stanoviska sporných stran, prováděl soud dokazování, jehož výsledky následně hodnotil dle § 132 o. s. ř. a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti a vyvodil z něho tyto skutkové a právní závěry.

4. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že v době podání žaloby jsou manželé, oddacím listem [městský úřad] má soud prokázáno uzavření manželství účastníků před tímto úřadem dne [datum]. V průběhu řízení bylo jejich manželství rozvedeno rozsudkem [název soudu] [anonymizováno] ze dne [datum], který nabyl právní moci dne [datum]. Žaloba na stanovení vyživovací povinnosti žalovanému byla k procesnímu soudu podána dne 2. 11. 2022.

5. Mezi účastníky dále nebylo sporu o tom, že oba jsou starobní důchodci, žalobkyně výpisy z účtu prokázala, že výše jejího starobního důchodu činila za období od ledna 2022 do května 2022 částku 15 284 Kč měsíčně, od června 2022 do srpna 2022 částku 16 218 Kč měsíčně, od září 2022 do prosince 2022 částku 16 859 Kč měsíčně, od ledna 2023 a nadále částku 19 660 Kč měsíčně. Průměrný měsíční příjem žalobkyně ze starobního důchodu tedy za rozhodné období činí částku 17 248 Kč měsíčně. Dále žalobkyně pobírala příspěvek na mobilitu, který činil od ledna 2022 do prosince 2022 částku 6 950 Kč, tj. částku 579 Kč měsíčně.

6. Žalovaný dílčími oznámeními České správy sociálního zabezpečení prokázal, že výše jeho starobního důchodu činila za období od ledna 2022 do května 2022 částku 20 570 Kč měsíčně, od června 2022 do srpna 2022 částku 21 937 Kč měsíčně, od září 2022 do prosince 2022 částku 22 875 Kč měsíčně, od ledna 2023 a nadále částku 23 983 Kč měsíčně. Průměrný měsíční příjem ze starobního důchodu tedy u žalovaného za rozhodné období činí částku 22 248 Kč měsíčně. Rozdíl mezi příjmem manželů ze starobního důchodu činí cca 5 000 Kč měsíčně ve prospěch žalovaného. Soud při zjištění průměrného příjmu vyšel podpůrně i z období před podáním žaloby, aby si zmapoval situaci manželů za delší časový úsek, nárok žalobkyně je však možné přiznat nejdříve od data podání žaloby, tj. od 2. 11. 2022.

7. Oba účastníci měli v období rozhodném pro posouzení nároku ještě další příjem, neboť pracovali pro [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], a to na základě dohody o provedení práce. Žalovaný vypověděl, že jeho příjem z činnosti pro tuto společnost činil v roce 2022 cca 8 000 Kč za rok. Potvrzením o zdanitelných příjme ze závislé činnosti za období 02-12 2022 žalovaný prokázal, že úhrn příjmů z této činnosti činil 11 300 Kč, příjmy vyplacené 11 300 Kč a základ daně rovněž částku 11 300 Kč. Potvrzení o zdanitelných příjmech ze závislé činnosti za měsíc leden 2022 žalovaný prokázal úhrn zúčtovaných příjmů ze závislé činnosti, příjmy vyplacené nebo obdržené do 31. 1. 2023 ve výši 2 020 Kč, a úhrn sražené daně ve výši 300 Kč. Z uvedeného vyplývá, že přivýdělek žalovaného za rozhodné období z této činnosti činil částku 1 085 Kč měsíčně.

8. Žalovaná svou výpovědí potvrdila, že rovněž ona pracovala v rozhodném období pro [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] a listinami zároveň doložila, že uzavřela dne [datum] s touto obchodní společností dohodu o provedení práce a výpisy od této obchodní společnosti dále prokázala, že jí za období leden 2022 až srpen 2022 byla vyplacena částka 11 170 Kč, tj. 1 396 Kč měsíčně.

9. Příjmy žalobkyně za rozhodné období tedy činí částku 19 223 Kč měsíčně (starobní důchod 17 248 Kč měsíčně, příspěvek na mobilitu 579 Kč měsíčně a přivýdělek [právnická osoba] [anonymizováno] 1 396 Kč měsíčně). Příjmy žalovaného za rozhodné období činí 23 333 Kč měsíčně (starobní důchod 22 248 Kč měsíčně a přivýdělek u [právnická osoba] [anonymizováno] 1 085 Kč měsíčně).

10. Pokud jde o výdaje účastníků, soud při určení výše výživného zohlednil pouze ty, které se pravidelně opakují a mají spojitost se společným hospodařením a domácností účastníků a jsou nezbytnou úhradou jejich osobních potřeb. Naopak nezohlednil ty výdaje, které jsou jednorázového charakteru, a ty, které účastníci vynakládají na údržbu a zvelebení svých výlučných majetků, přičemž nutno dále zdůraznit, že spor o určení vyživovací povinnosti mezi manželi není sporem o vypořádání jejich společného jmění, které je ovládáno jinými principy a zásadami. Z tohoto důvodu mnohé účastníky tvrzené a prokazované výdaje soud nezohlednil, např. úpravu koupelny žalobkyně v domě v jejím výlučném vlastnictví, jakož i odstranění následků pojistné události na téže nemovitosti, daň z nemovitostí účastníků placené 1x ročně, rovněž tak pojištění jejich nemovitostí, revize plynového kotle, servis vozidla a STK, kontaktní čočky placené již v roce 2021, výdaje na pneumatiky, žárovky, baterie automobilu, jakož i dálniční známku atd.

11. Za důvodně vynakládané výdaje u žalobkyně považuje soud platby za elektřinu v domě, který je ve výlučném vlastnictví žalobkyně a které činily v roce 2022 zálohovou platbu 850 Kč měsíčně (žalobkyně už nedoložila vyúčtování za rok 2022, kterým by zároveň prokázala případný nedoplatek či přeplatek za reálnou spotřebu elektřiny). Dále platby za dodávku plynu, které činily v době od ledna 2022 do května 2022 zálohovou platbu 1 200 Kč měsíčně, v srpnu 2022 358 Kč, září 2022 až prosinec 2022 zálohovou platbu 1 020 Kč měsíčně. Celkem se tedy při součtu uvedených záloh jedná o částku 10 438 Kč, přičemž soud odečetl od této částky vrácený přeplatek ve výši 2 029 Kč, tj. průměrná platba za rozhodné období činí u plynu 700 Kč měsíčně. Dále vodné a stočné za rok 2022 ve výši 6 932 Kč ročně, tj. 577 Kč měsíčně, internet ve výši 350 Kč měsíčně, komunální odpad za rok 2022 ve výši 750 Kč ročně, tj. 62,50 Kč měsíčně. Platby za léky za období listopad až prosinec 2022 ve výši 3 562 Kč, výdaje na zdravotní péči za rozhodné období ve výši 24 445 Kč (výdaje zahrnují výjimečné výdaje na operace a pooperační léčbu žalobkyně), přičemž soud zároveň zohlednil vrácení přeplatků zdravotní pojišťovny ve výši 2 533 Kč. Povinné ručení na osobní automobil ve výši 37,60 Kč měsíčně. V součtu celkové výdaje žalobkyně tak činí cca 4 580 Kč měsíčně.

12. Pokud jde o pravidelné výdaje žalovaného, ty jsou představovány zálohovými platbami na elektřinu při zohlednění přeplatku/nedoplatku ve výši 3 365 Kč měsíčně (dům, v němž žalovaný bydlí, je vytápěn elektřinou), komunální odpad ve výši 720 Kč ročně, což je 60 Kč měsíčně, dále záloha na vodu 300 Kč měsíčně, internet ve výši 250 Kč měsíčně, mobilní telefon 5 243 Kč ročně, tj. 437 Kč měsíčně, pohonné hmoty za použití vozidla na většinu přesunů z důvodu zdravotních obtíží pohybového aparátu – např. k lékaři, na úřady apod. ve výši 1 800 Kč měsíčně, povinné ručení na automobil ve výši 3 068 Kč ročně, tj. 255 Kč měsíčně. Žalovaný nevynakládá žádné finanční prostředky na zdravotní léčbu, ani na léky. V součtu celkové pravidelné výdaje žalovaného činí cca 6 470 Kč měsíčně.

13. Pokud jsou tedy příjmy žalobkyně ve výši 19 223 Kč měsíčně a její výdaje ve výši 4 580 Kč měsíčně, zbývá jí po odečtení částka 14 643 Kč měsíčně. Příjmy žalovaného činí 23 333 Kč měsíčně, výdaje činí 6 467 Kč měsíčně, odečtením uvedených částek tedy zbývá žalovanému částka 16 866 Kč měsíčně.

14. Při stanovení výživného zohlednil soud skutečnost, že manželé v době rozhodné pro posouzení nároku žijí odděleně ve svých výlučných nemovitostech, nevedou společnou domácnost, a to od listopadu 2022, dále že žalobkyně vynaložila na své zdravotní obtíže v rozhodném období nejen částky za pravidelné platby léků a zdravotní péči, ale i za operační zákrok a pooperační léčbu, což není věcí běžnou a opakující se, nezohlednil bagatelní měsíční platby, ani platby na výlučný majetek každého z nich (opravy, úpravy nemovitosti, daň z nemovitosti, pojištění nemovitosti, servis a opravy vozidla, dálniční známku a mnohé další). Zásadním podkladem pro výpočet výše výživného tak představují pravidelné, běžně se opakující výdaje a příjmy účastníků, jež vynakládají na úhradu svých bytových, životních, zdravotních potřeb každý měsíc. Soud nezohlednil ani žádné výdaje na jídlo, ošacení, obutí, hygienu, když tyto výdaje má paralelně každý z účastníků.

15. Po právní stránce nahlížel soud na daný případ dle ustn. § 697 odst. 1 o. z., manželé mají vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, který oběma zajišťuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň. Vyživovací povinnost mezi manžely předchází vyživovací povinnosti dítěte i rodičů. Dle odst. 2 citovaného ustanovení, pro vyživovací povinnost mezi manžely jinak platí obecně ustanovení o výživném.

16. Dle § 913 odst. 1 o. z. pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného.

17. Dle § 687 odst. 1 o. z. manželé mají rovné povinnosti a rovná práva.

18. Právě tato posledně citovaná skutečnost je východiskem pro posouzení vyživovací povinnosti. Manželé mají pečovat o uspokojování potřeb života rodiny (zahrnující vedle jiného i poskytování peněžitých a jiných prostředků na náklady rodinné domácnosti), a to podle svých osobních a majetkových poměrů, jakož i svých schopností a možností. Vyživovací povinnost mezi manžely vzniká uzavřením manželství a trvá zásadně po celou dobu jeho existence. Není-li právo na plnění výživného plněno dobrovolně a jsou-li splněny další předpoklady, právo se aktivizuje avšak až soudním určením jeho rozsahu na návrh některého z manželů. Zánikem manželství tato vyživovací povinnost zaniká. Zákonným kritériem rozsahu vyživovací povinnosti mezi manžely je požadavek, aby hmotná a kulturní úroveň obou manželů byla zásadně stejná. Jedním z hmotně právních předpokladů vzniku práva na výživném mezi manžely je rozdílná životní úroveň obou manželů. Na rozdíl od ostatních vyživovacích povinností se nevyžaduje stav odkázanosti jednoho z manželů na výživu od druhého. K aktivizaci vyživovací povinnosti vede i skutečnost, že oba manželé jsou sice schopni sami uspokojovat své hmotné a kulturní potřeby, avšak v rozdílné míře zakládající disproporci v jejich životní úrovni. Soudem určená vyživovací povinnost jednoho manžela k druhému, nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

19. Smyslem ustanovení o vyživovací povinnosti mezi manželi je zajistit stejnou hmotnou a kulturní úroveň oběma manželům, určení vyživovací povinnosti je na místě i tehdy, když oba manželé jsou schopni zajišťovat své potřeba, ale v rozdílné míře. Ve vztahu k požadavku zásadně stejné hmotné a kulturní úrovně Ústavní soud dovozuje:„ Na požadavek stejného životního standardu obou manželů je nutno pohlížet s určitými korekcemi, když životní úroveň nelze posuzovat toliko ve vztahu k dosahovaným měsíčním příjmům, ale je třeba vzít v úvahu všechny majetkové a osobní poměry. Institut výživného mezi manželi pak plní určitou„ dorovnávací“ funkci v případě, že by životní standard jednoho z manželů byl zřetelně odlišný – viz usnesení I ÚS 2822/16. Zákonná úprava nerozlišuje, zda manželé spolu bydlí či ne. Budou-li manželé bydlet v rodinné domácnosti, nebude příliš složité posoudit, zda manželé mají stejnou hmotnou a kulturní úroveň či nikoli. Nepoměrně složitější to bude v případě odděleného bydliště např. v případě faktické odluky manželů, když nebydlí, ani nežijí spolu. V těchto případech je nutné pohlížet na požadavek stejné životní úrovně jinak, jelikož ten manžel, který bydlí mimo rodinnou domácnost, může mít mnohem větší náklady na zajištění svého životního standardu. Proto je tedy nutné zjišťovat nejen majetkové poměry každého z manželů, ale i odůvodněné potřeby a výdaje, které plynou z odděleného soužití.

20. V daném případě bylo provedeným dokazováním prokázáno, že oba manželé jsou starobní důchodci, žijí odděleně ve svých nemovitostech, nevedou tedy společnou domácnost, ani společně nehospodaří, neposkytují si vzájemnou pomoc, ani jinou podporu. Žalobkyně prokázala jisté zdravotní problémy, které řešila operacemi, je medikována, částečně jsou však výdaje zdravotní pojišťovnou následně uhrazeny, a navíc pobírá i příspěvek na mobilitu. Žalovaný žádnou medikaci neužívá, má však problémy s pohybovým aparátem, a proto se ve většině případu přepravuje automobilem, s čímž má jisté náklady. Příjmy účastníků ze starobních důchodů se liší cca o 5 000 Kč ve prospěch žalovaného. S ohledem na výše uvedené toto však není jediné kritérium, které má vliv na výši následně určené vyživovací povinnosti. Každý z účastníků si z důvodu oddělených domácností musí zajišťovat a hradit veškeré výdaje s jejím chodem sám, což je jistě finančně náročnější, než kdyby sdíleli domácnost společnou a o náklady na ní se dělili (nebo se měli dělit). Jak uvádí Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí, aby bylo o určení vyživovací povinnosti na místě, musí být standart jednoho z manželů zřetelně odlišný od standardu druhého z manželů. To je v daném případě naplněno pouze částečně z již výše uvedených důvodů a výpočtů provedených soudem. Proto soud k „ dorovnání“ stejné hmotné a životní úrovně vyměřil žalovanému toliko částku 1 800 Kč měsíčně, kterou považuje za dostatečnou a ve zbytku žalobu zamítl. Nárok byl žalobkyni přiznán až ode dne podání žaloby (viz ustn. § 922 odst. 1 o. z.), tj. od 2. 11. 2022. Proto pokud žalobkyně požadovala určit vyživovací povinnost žalovanému ode dne 30. 10. 2022, byla žaloba rovněž zamítnuta, a to za dobu od 30. 10. 2022 do 1. 11. 2022. Jelikož v průběhu soudního řízení bylo manželství účastníků pravomocně rozvedeno ke dni [datum], rozhodoval soud nikoli o pravidelných měsíčních platbách výživného, neboť rozhodné období je ohraničeno daty od 2. 11. 2022 do 23. 6. 2023, ale pouze o nedoplatku na výživném vzniklým za uvedené období a o způsobu jeho zaplacení žalobkyni tak, jak uvádí výroková část tohoto rozsudku. Výše nedoplatku byla vypočtena tak, že za měsíc listopad 2022 by měl žalovaný zaplatit žalobkyni 1 740 Kč (tj. 1 800 Kč / 30 dny = 60 Kč/den x 29 dnů v měsíci, neboť výživné je přiznáno až od 2. 12. 2022), dále za prosinec 2022 až květen 2023 by měl žalovaný zaplatit žalobkyni 6 x 1 800 Kč = 10 800 Kč a za měsíc červen 2023 by měl žalovaný zaplatit žalobkyni 1 380 Kč (tj. 1 800 kč / 30 dny = 60 Kč/den x 23 dnů). V součtu se tedy jedná o částku 13 920 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný je starobní důchodce a je tudíž odkázán zejména pouze na svůj důchod, umožnil mu soud zaplatit nedoplatek na výživném ve splátkách tak, jak uvádí výroková část tohoto rozsudku.

21. O nákladech řízení bylo rozhodováno za situace, kdy úspěšnějším účastníkem řízení byl žalovaný a měl by tak právo na náhradu poměrné části nákladů řízení, žádné náklady řízení však nepožadoval.