4 C 291/2024

Plný text

Okresní soud v Táboře rozhodl soudkyní Mgr. Michaelou Bílou v právní věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 83 221 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 31 380 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení za dobu od 24. 12. 2013 do 27. 9. 2023 ve výši 25 015,30 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z částky 31 380 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinná zaplatit žalobkyni částku 51 841 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 7 556,16 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z částky 9 478,30 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem ve výši 65 554,87 Kč a s úrokem ve výši 19 % p. a. z částky 40 858,30 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se jako právní nástupce společnosti právnická osoba žalobou podanou v tomto řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit jí žalovanou částku s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce číslo hodnota (dále jen smlouva), kterou uzavřel její právní předchůdce se žalovanou dne datum. Na jejím základě půjčil žalované částku 50 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit společně s poplatkem za půjčku ve výši 51 841 Kč, který se skládal z: úroku ve výši 10 364 Kč, administrativní činnosti ve výši 11 727 Kč, hotovostního inkasa splátek ve výši 29 750 Kč. Celkem se zavázala žalovaná zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku 101 841 Kč, a to ve 100 splátkách po 1 019 Kč s tím, že první splátka byla splatná do 7 kalendářních dnů ode dne připsání půjčky na účet zákazníka (žalovaná si zvolila platbu v hotovosti) a každá následující splátka byla splatná nejpozději do konce dalšího následujícího týdenního (sedmidenního) období. Poslední splátka měla činit už pouze jen částku 960 Kč. Žalovaná svým podpisem potvrdila, že v den uzavření smlouvy převzala v hotovosti celou částku výše uvedené půjčky. Žalovaná nehradila splátky řádně a včas, když do dne podání žaloby uhradila na svůj dluh toliko částku 18 620 Kč. Dle žalobkyně tedy dluží na jistině částku 40 858,30 Kč, na souhrnném poplatku částku 42 362,70 Kč, celkem tedy částku 83 221 Kč, kterou žalobkyně neuhradila ani na základě předžalobní upomínky, jež jí byla žalobkyní zaslána po postoupení pohledávky.

2. O žalobě bylo rozhodnuto dne datum platebním rozkazem, proti kterému se v zákonné lhůtě bránila žalovaná odporem s odůvodněním, že půjčka byla zmanipulovaná zaměstnankyní Providentu, paní jméno FO. K podvodu se přiznala, byla přítomna výslechu na policii a žádá o prošetření celé kauzy. Následně k výzvě soudu dále uvedla, že paní jméno FO si na ní vzala půjčku 50 000 Kč, jelikož však mají s manželem nízké příjmy a dvě dcery na vysoké škole, na půjčku by nedosáhla, a proto paní jméno FO upravila příjmy rodiny tak, aby na půjčku dosáhla. Už v té době měla i další půjčku 12 000 Kč, musela dokládat příjmy a výdaje rodiny. Zpočátku paní jméno FO půjčku splácela, pak se o ní dozvěděla, že měla zpronevěřit peníze, které vybrala od lidí a že si vzala půjčku i na jiné lidi. Půjčky, které s manželem měli, vždy splatili, nikdo po ní nic dlouhá léta nechtěl. Ačkoliv byla žalovaná soudem vyzvána k doplnění informací týkající se řízení u policie, nic konkrétního soudu nesdělila, ani nedoložila.

3. Na den 1. 4. 2025 nařídil soud ve věci ústní jednání, ze kterého se žalobkyně, respektive její právní zástupce, omluvil, žalovaná se dne 31. 3. 2025 ve 13:35 hod telefonicky omluvila z jednání, neboť je na neschopence a požádala o odročení na jiný termín. Jelikož však nebyly splněny předpoklady pro odročení jednání, žalovaná ničeho o své indispozici a pracovní neschopnosti nedoložila, a to ani dodatečně, omluvila se krátce před nařízeným jednáním, a proto soud její žádosti o odročení nevyhověl a jednal bez její osobní účasti dle ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. Vyšel proto při rozhodování z tvrzení žalobkyně a z důkazů jí předložených a učinil tyto skutkové a právní závěry.

4. Z listin předložených žalobkyní, a to zejména ze smlouvy o půjčce číslo hodnota, má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně právnická osoba a žalovaná uzavřeli dne datum smlouvu o půjčce, na jejímž základě poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované v hotovosti částku 50 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku vrátit včetně poplatku za půjčku ve výši 51 841 Kč (poplatek se skládá z úroku 10 364 Kč, z administrativní činnosti 11 727 Kč a z hotovostního inkasa splátek 29 841 Kč). Celkem se tedy žalovaná zavázala splatit právní předchůdkyni žalobkyně částku 101 841 Kč ve splátkách po 1 019 Kč týdně. Za právního předchůdce žalobkyně smlouvu uzavřela jméno FO. Součástí smlouvy o půjčce byly smluvní podmínky, které však nejsou pevně spojeny se smlouvou a nejsou ani žalovanou podepsány, nejsou ani na zadní straně smlouvy o půjčce tak, jak tvrdí žalobkyně v žalobě. Tvrzením žalobkyně, jakož i přehledem o splácení půjčky má soud prokázáno, že žalovaná za dobu od 4. 7. 2013 do 16. 12. 2013 uhradila v součtu částku 18 620 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně následně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum postoupila svoji pohledávku za žalovanou na žalobkyni. Za období od podpisu smlouvy o postoupení pohledávek ke dni sepisu žaloby nebylo žalovanou na předmětnou pohledávku žalobkyni uhrazeno ničeho. Žalovaná byla žalobkyní vyzvána k zaplacení zbývající části dluhu předžalobní upomínkou ze dne 30. 7. 2024, která byla žalobkyní předložena včetně dokladů o odeslání.

5. Po právní stránce soud věc posoudil v souladu s ust. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) dle ust. § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), podle kterého smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Dle ust. § 658 obč. zák. při peněžité půjčce lze dohodnout úroky. Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Podle § 451 odst. 1, 2 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle ust. § 517 odst. 2 obč. zák. jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis. Podle ust. § 524 odst. 1, 2 obč. zák. může věřitel svoji pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. S postoupenou pohledávkou přecházejí i její příslušenství a všechna práva s ní spojená.

6. Soud se nejprve zabýval platností smlouvy o půjčce, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). V dané věci byl dle předložené smlouvy o půjčce sjednán úrok ve výši 19 % ročně. Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu ČR (dále jen NS ČR), kdy lze konkrétně uvést nejprve např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 NS ČR dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS ČR odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS ČR sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.) je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 2077–2091). I Ústavní soud (dále jen ÚS) již v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (spolu se zajištěním prostřednictvím 2 bianko směnek a souborem sankcí) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tato judikatura se dále prohlubovala a např. nález ÚS ve věci sp. zn. II. ÚS 3194/18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS ČR v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, kde dlužník měl při splatnosti v průměru 3 až 4 roky zaplatit 2x až 3x víc, než byla poskytnutá částka, jejíž zaplacení bylo zajištěno i několika smluvními pokutami, denními i jednorázovými. Podepsaný soud má v souladu s právním názorem odvolacího Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (např. rozsudek č. j. 15 Co 61/2022–69 ze dne 12. 4. 2022), že uvedené právní závěry NS ČR a ÚS, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Podle uvedeného rozhodnutí: „exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí a jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva.“ 7. Jak již bylo uvedeno výše, smlouvou o půjčce číslo hodnota ze dne datum byla mezi účastníky sjednána úroková sazba z úvěru ve výši 19 % ročně, který byl po dobu trvání smlouvy vyčíslen pevnou částkou ve výši 10 364 Kč. Obvyklá výše úroků dle obecně dostupného přehledu statistických údajů zveřejněnou Českou národní bankou pro období červenec 2013 činila pro korunové úvěry poskytnutými bankami domácnostem v ČR na spotřebu v průměru 14,10% procenta ročně, tedy sjednaná výše sama o sobě nikterak výrazně tento průměr nepřekračuje. Vedle toho však byla žalovaná povinna uhradit také odměnu za administrativní činnost ve výši 11 727 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 29 750 Kč; to jest celkové náklady úvěru (poplatek) činily dohromady 51 841 Kč, které měla žalovaná zaplatit spolu s poskytnutým úvěrem ve výši 50 000 Kč. Roční procentní sazba nákladů (RPSN) tak činila dle uzavřené smlouvy o půjčce 49,70 % Jednotlivá smluvní ujednání nelze vytrhnout z kontextu celé smlouvy, ale naopak na každé je třeba pohlížet v souvislosti s ostatními, kdy v dané věci jsou tato ve svém souhrnu zjevně nevyvážená. Právní předchůdkyně žalobkyně si do předtištěného formuláře smlouvy zakotvila poplatek za administrativní činnost ve výši 23,45 % z výše jistiny a náklady za hotovostní inkaso ve výši 59,5 % z výše jistiny, přičemž administrativa tohoto typu smlouvy je jednoduchá a rychlá, tudíž nevede k takto vysokým nákladům. Veškeré formuláře jsou připraveny, nutné je doplnit jen několik málo údajů, pro něž jsou ve formulářích připraveny i na ně navazující skutečnosti. Ve smlouvě zakotvené poplatky v celkové výši 51 841 Kč, tj. 103,6 % výše jistiny neodpovídají ekonomické realitě, když jak mzdy, tak příjmy z podnikání jsou vypláceny na účty, prakticky každý ekonomicky činný člověk má nějaký účet, a proto právní předchůdkyní žalobkyně předepsané poplatky za administrativní činnost a hotovostní inkaso splátek, když existuje běžný způsob bezhotovostního plnění, soud považuje za poplatky, které ve skutečnosti mají vést ke generování dalších příjmů ze spotřebitelského úvěru, tedy jde o skryté úroky úvěru. Po tomto posouzení pak hodnota úroku z úvěru přesahuje hranici 100 % ročně, což značí zcela zjevně nepřiměřenou výši finančního zatížení dlužníka. Neobstojí ani argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sund servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Smluvní ujednání přece nejsou vyloučené ze soudního přezkumu, naopak tato musí soud ex offo vždy přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy. „Následkem rozporu s dobrými mravy je podle § 580 odst. 1 neplatnost právního jednání ve spojení s ustanovením § 588 třeba dospět k závěru, že se jedná vždy o neplatnost absolutní“ (viz. výše uvedená odborná literatura, str. tamtéž). Na toto posouzení nemá žádný vliv ust. § 1793 o. z. nebo § 1813 o. z., neboť jimi nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy; právě k takovému absolutně neplatnému právnímu jednání došlo v dané věci. K tomu lze ještě dodat, že v daném případě se jednalo o vztah spotřebitele a podnikatele, kde za použití definice průměrného spotřebitele (viz. Směrnice Evropského parlamentu a Rady číslo 2005/29/ES). Nelze objektivně očekávat, že si spotřebitel bude při podpisu smlouvy vědom, že pod pojmem „poplatek“ se bude, byť třeba jen zčásti, ukrývat smluvní úrok. Takové jednání podnikatele je zjevně nemravné.

8. Podle výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu ČR, která navazuje na judikaturu ÚS (viz celá řada rozhodnutí Ústavního soudu uváděná ve zmíněných rozhodnutích NS ČR), je třeba zkoumat neplatnost spotřebitelských smluv týkajících se poskytnutí peněžních prostředků (např. ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci) nikoli izolovaně, ale v celém souhrnu uzavřené spotřebitelské smlouvy, neboť není přípustné nepřiměřené vychýlení v právech a povinnostech stran v zásadní neprospěch spotřebitele. Ve výše uvedených rozhodnutích, která se týkala další fáze uplatnění práva v exekučních řízeních, a to právě ve věcech spotřebitelských smluv o poskytnutí peněžních prostředků, bylo dovozeno, že v případě takovéto nepřiměřenosti se neplatnost vztahuje na celý závazkový vztah. NS ČR dovodil, že pokud jsou povinnosti dlužníka ve svém kontextu nepřiměřené jeho právům, že je na místě exekuci zcela zastavit, a tedy smlouvu je třeba jako celek považovat za neplatnou (viz v podrobnostech shora uvedená judikatura). Tak je tomu i v dané věci. Jednotlivá ujednání dané smlouvy o půjčce poskytnuté podnikatelem spotřebiteli jsou natolik provázaná, že je nelze od sebe oddělit, neboť bez takto sjednaných úroků a poplatků (tj. dalšího skrytého kapitalizovaného úroku), by předchůdce žalobkyně peněžní prostředky žalovanému nepůjčil, tedy neplatná jsou celé smlouvy o půjčce. Jejich ustanovení ve svém souhrnu zakládají tak nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, že způsobují absolutní neplatnost smlouvy.

9. Z výše uvedených závěrů vyplývá, že poskytnutí peněžních prostředků žalované je s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o půjčce třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení dle ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák. Jak již bylo výše uvedeno, právní předchůdkyně žalobkyně vyplatila žalované v hotovosti částku 50 000 Kč, žalovaná vrátila právní předchůdkyni žalobkyně na úhradu této částky celkem 18 620 Kč. Důvodný je tedy nárok žalobkyně toliko co do částky 31 380 Kč (50 000 Kč - 18 620 Kč). Tato částka byla žalobkyni přiznána výrokem I., neboť žalovaná musí své bezdůvodné obohacení v této výši žalobkyni jako postupníku vydat (§ 451 odst. 1 obč. zák.). Důvodný je též nárok žalobkyně na úroky z prodlení, neboť žalovaná je v prodlení s plněním peněžitého dluhu (§ 517 odst. 2 obč. zák.), když co do výše žalobkyní požadovaných úroků z prodlení je tato v souladu s nařízením vlády číslo 142/1994 Sb. (to vše zároveň v souladu s ust. § 3028 odst. 3 o. z.). Soud proto přepočítal žalobkyní uplatněné kapitalizované úroky z prodlení za dobu od 24. 12. 2013 do 27. 9. 2023 a přiznal jí částku zákonných úroků z dlužné jistiny 31 380 Kč za toto období ve výši 25 015,30 Kč a dále pokračující zákonné úroky z prodlení. Ve zbývající části, tedy co do částky 51 841 Kč, byl nárok žalobkyně výrokem II. zamítnut. Soud částečně zamítl i část kapitalizovaných úroků z prodlení, které žalobkyně vypočítala z její tvrzené nesplacené jistiny ve výši 32 571,16 Kč, a to ve výši 7 556,16 Kč (32 571,16 Kč – 25 015,30 Kč) a pro vyčerpání žalobního petitu rovněž pokračující úroky z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z částky 9 478,30 Kč (40 858,30 Kč - 31 380 Kč), a to vzhledem k jejich akcesoritě. Výrokem II. byl zamítnut i nárok na žalobkyni požadovaný sjednaný úrok, který žalobkyně částečně kapitalizovala ve výši 65 554,87 Kč, a to právě vzhledem k výše podrobně popsané absolutní neplatnosti tohoto ujednání, které způsobuje neplatnost celé smlouvy. Lhůta k plnění ve výroku I. byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

10. Nutno ještě zdůvodnit, že pokud žalovaná v odporu proti platebnímu rozkazu tvrdila, že si na její jméno půjčila částku 50 000 Kč paní jméno FO, toto tvrzení nikterak neprokázala a z obsahu smlouvy o půjčce ze dne datum vyplývá, že za právní předchůdkyni žalované půjčku sjednávala p. jméno FO a tedy osoba odlišná, něž kterou tvrdila žalovaná.

11. O nákladech řízení bylo rozhodováno dle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť úspěšnější žalované, které vzniklo právo na jejich náhradu dle poměrného úspěchu ve věci, žádné náklady řízení nevznikly. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, prostřednictvím Okresního soudu v Táboře. Nesplní-li povinný dobrovolně povinnosti uložené tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se oprávněný domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.