6 C 132/2024

Plný text

Okresní soud v Táboře rozhodl soudkyní Mgr. Ing. Evou Otáhalovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , IČO IČO žalované , narozená Datum narození žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o zaplacení 11 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 3 000 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 300 Kč vždy do 25. dne příslušného kalendářního měsíce, počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém nabude tento rozsudek právní moci, pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 8 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 11 000 Kč od 19. 9. 2024 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady řízení v částce 3 746,24 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

1. Žalobkyně se vůči žalované domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím, neboť s žalovanou uzavřela dne 11. 7. 2024 smlouvu o podnikatelském úvěru, na jejímž základě poskytla žalované peněžní prostředky v celkové výši 5 000 Kč. Podle smlouvy o úvěru se žalovaná zavázala vrátit částku 5 000 Kč do , datum, spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 3 500 Kč. Žalovaná však neuhradila ničeho, je v prodlení s plněním peněžitého závazku a žalobkyně proto požaduje též smluvní pokutu ve výši 2 500 Kč a zákonné úroky z prodlení.

2. Soud ve věci vydal elektronický platební rozkaz, ve kterém zároveň žalovanou vyzval usnesením podle ust. § 114b odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.), aby se v případě podání odporu vyjádřila ve lhůtě 30 dnů ode dne uplynutí lhůty k podání odporu k věci samé a navrhla důkazy k prokázání svých tvrzení. Byla poučena rovněž o tom, že v případě, že se nevyjádří, nastupuje fikce uznání nároku. Proti platebnímu rozkazu podala žalovaná včas dne 30. 10. 2024 odpor, ve kterém se vyjádřila tak, že skutečně s žalobkyní uzavřela výše uvedenou smlouvu, ale dle jejího přesvědčení je tato smlouva neplatná. Uvedla, že žalobkyni z celkových 5 000 Kč již vrátila částku 2 000 Kč a zbytek jistiny je schopna splácet v pravidelných měsíčních splátkách. Zbytek nároku však neuznala, neboť dle jejího názoru nedošlo k platnému uzavření smlouvy o podnikatelském úvěru, když žalobkyně se před uzavřením smlouvy nijak nezajímala o skutečný účel čerpání úvěru a nevyžadovala žádné podklady ohledně podnikání žalované, aby bylo postaveno na jisto, zda se smlouva skutečně týká podnikatelské činnosti žalované. Dle žalované se o takovou smlouvu ve skutečnosti nejednalo, žalovaná ji uzavřela jako spotřebitel, a proto její uzavření podléhá zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru). Žalobkyně tudíž měla před uzavřením smlouvy řádně posoudit úvěruschopnost žalované, což neučinila, a proto je smlouva neplatná. Smlouva je dle žalované rovněž v rozporu s dobrými mravy, když sjednaná úroková sazba mnohonásobně přesahuje obvyklé úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.

3. Žalobkyně se k odporu žalované ani přes opakované výzvy nijak nevyjádřila a k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavila, a soud měl proto splněny podmínky pro rozhodování bez její osobní účasti dle ust. § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.) a při svém rozhodování vycházel z důkazů, které měl k dispozici. Tyto pak hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti a vyvodil z něho tyto skutkové a poté i právní závěry.

4. Soud má z listinných důkazů, a to zejména ze smlouvy o podnikatelském úvěru ze dne 11. 7. 2024 za prokázané, že žalobkyně a žalovaná uvedeného dne uzavřeli smlouvu o úvěru, ve které se žalobkyně zavázala žalované poskytnout úvěr v celkové výši 5 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku vrátit a zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru v celkové výši 3 500 Kč. V záhlaví předmětné smlouvy bylo u žalované uvedeno jak její datum narození, tak identifikační číslo osoby fyzické podnikající. V článku II. dané smlouvy pak bylo uvedeno, že žalobkyně je poskytovatelem nebankovních podnikatelských úvěrů a že úvěr je poskytován výlučně na financování podnikatelských potřeb klienta (žalované) bez omezení konkrétního podnikatelského účelu. Žalobkyně žalované poskytla částku úvěru v celkové výši 5 000 Kč převedením na účet žalované, jak je prokázáno předloženým potvrzením. Úvěr byl poskytnut na účet žalované, který žalovaná uvedla. Ve smlouvě pak byla sjednána smluvní pokuta ve výši 500 Kč v případě prodlení s úhradou jakékoli jednotlivé splátky, dále úrok z prodlení ve výši 0,5 % z nesplaceného zůstatku denně trvajícího do 90 dní ode dne splatnosti úvěru, dále ve výši 0,02 % denně, a smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z nesplaceného zůstatku jistiny. Splatnost úvěru byla sjednána na den 18. 9. 2024. Dále v čl. X. smlouvy byla sjednána promlčecí lhůta 5 let ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Žalovaná však sjednanou částku nevrátila řádně a včas, když žalobkyni uhradila pouze částku 2 000 Kč, jak je prokázáno z tvrzení žalované ve spojení s dopisem žalobkyně ze dne 27. 8. 2024. Žalobkyně žalovanou k úhradě dlužné částky představující nesplacenou jistinu, poplatek za poskytnutí úvěru a smluvní pokutu vyzvala dopisem ze dne 15. 10. 2024, avšak žalovaná již ničeho neuhradila.

5. Z dopisu žalované ze dne 15. 8. 2024 má soud za prokázané, že žalovaná se obrátila na žalobkyni ohledně předmětné smlouvy o úvěru s tím, že ji považuje za neplatnou, neboť žalobkyně nedostatečně zkoumala úvěruschopnost žalované před jejím uzavřením. Upozornila žalobkyni na skutečnost, že žalovaná teprve dne 14. 4. 2021 splnila podmínky oddlužení, k čemuž měla žalobkyně rovněž při poskytování úvěru přihlížet.

6. Z dopisu žalobkyně ze dne 27. 8. 2024 má soud za prokázané, že žalobkyně trvala na tom, že se nejednalo o spotřebitelský úvěr, když jej poskytovala žalované jako fyzické osobě podnikající za účelem financování jejích podnikatelských potřeb bez konkrétního účelu. Dále uvedla, že pokud by žalobkyně měla podezření, že žalovaná nepoužije úvěr na své podnikání, tak by jí úvěr neposkytla. Rovněž uvedla, že si ověřila podnikatelské oprávnění žalované, které je aktivní od , datum, .

7. Z dopisu žalované ze dne 23. 8. 2024 (dle vyjádření žalobkyně při jednání pravděpodobně označený špatným datem) má pak soud za prokázané, že žalovaná se vyjádřila k neplatnosti dané smlouvy, neboť žalobkyně nedostatečně zkoumala, zda se skutečně týká její podnikatelské činnosti a že dle jejího názoru jde o účelové obcházení zákona spotřebitelském úvěru. Jestliže pak žalobkyně nijak nezkoumala úvěruschopnost žalované před jejím uzavřením, jedná se o smlouvu absolutně neplatnou. Žalovaná rovněž žalobkyni navrhla splácení zůstatku jistiny úvěru ve výši 3 000 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 500 Kč.

8. Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, se podává, že v souladu s ustálenou judikaturou je z hlediska poskytovatele podnikatelského úvěru podstatné, aby vyhodnotil okolnosti pro poskytnutí takového úvěru, např. prostřednictvím podnikatelského záměru či plánu pro podnikání, kdy pouhé konstatování skutečností, že úvěr bude použit na financování podnikatelské činnosti, je nedostačující.

9. Z výpisu z živnostenského rejstříku ze dne 23. 1. 2025 má soud za prokázané, že žalovaná má živnostenské oprávnění aktivní od , datum, na dobu neurčitou s tím, že od , datum, do , datum, bylo provozování její živnosti přerušeno.

10. Z výpisu , jméno FO, , Anonymizováno, ze dne , datum, má soud za prokázané, že úroková sazba úvěrů poskytovaných bankami domácnostem v období červenec 2024 byla 9,02 % ročně.

11. Z přehledu závazků žalované má soud za prokázané, že tato čerpala od 27. 10. 2023 úvěry minimálně ve výši 614 521 Kč, z čehož uhradila částku 210 438 Kč. Měsíčně souhrn jejích splátek dosahuje částky 36 336 Kč.

12. Ačkoli žalovaná namítá absolutní neplatnost úvěrové smlouvy z několika důvodů, které podrobně popisuje a odkazuje rovněž na ustálenou judikaturu, k učinění závěru o neplatnosti úvěrové smlouvy postačí, aby byly splněny i pouze některé z nich. Tím se také soud při posuzování platnosti úvěrové smlouvy řídil a dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je absolutně neplatná z důvodu ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

13. Po právní stránce byla věc posouzena dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), podle něhož smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 2048 o. z. ujednají-li si strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzované povinnosti vznikla škoda. Podle ust. § 1970 o. z. jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení. Neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše stanovená nařízením vlády. Podle ust. § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle ust. § 580 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle ust. § 433 odst. 1 o. z. kdo jako podnikatel vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani ve svém hospodářském postavení zneužít k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se má za to, že slabší stranou je vždy osoba, která vůči podnikateli v hospodářském styku vystupuje mimo souvislost s vlastním podnikáním.

14. Soud se nejprve zabýval tím, zda skutečně došlo k uzavření smlouvy o úvěru mezi podnikateli. Po provedeném dokazování však dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky pro kvalifikaci závazku uzavřeného mezi podnikateli, neboť smlouvu sice žalovaná formálně uzavřela jako podnikatel – fyzická osoba (je v záhlaví označena svým identifikačním číslem), nicméně absentuje druhá podmínka takového závazku, a to že se smlouva skutečně týkala podnikatelské činnosti. Vzhledem k tomu, že soud nemohl při jednání žalobkyni poučit v souladu s ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., vycházel z důkazů, které měl k dispozici. Z těchto pak nebylo prokázáno, že by žalobkyně jakkoli vyhodnocovala např. okolnosti podstatné pro zjištění nákladů a výnosů podnikatelské aktivity žalované, která v dané smlouvě není ani nijak konkrétně uvedena, či měla k dispozici její podnikatelský plán. Žalobkyně měla pouze k dispozici kopii občanského průkazu žalované, a dále veřejně dostupné živnostenské oprávnění žalované, které vzniklo teprve dne , datum, a bylo vzápětí na měsíc přerušeno. V době uzavření smlouvy tak žalovaná podnikala teprve zhruba 4 měsíce. Zároveň z veřejně dostupných údajů bylo zřejmé, že žalovaná coby fyzická osoba prošla dne , datum, oddlužením, a ze sdíleného registru poskytnutých úvěrů pak žalobkyně mohla zjistit, že žalovaná má na sebe vedeno hned několik dalších závazků, což žalobkyni ve spojení s dobou trvání jejího podnikatelského oprávnění mělo vést k obezřetnosti při poskytování úvěru, čímž sama argumentovala ve svém dopise ze dne 27. 8. 2024. Soud má tak za to, že při sjednání úvěru žalobkyně nedostatečně zkoumala, zda je tvrzení o „poskytnutí úvěru výlučně k financování podnikatelských potřeb klienta“ obsažené ve formulářové smlouvě o úvěru skutečným účelem úvěru, tedy že nejde jen o pouhé účelové tvrzení, a že se skutečně jednalo o tzv. podnikatelský úvěr. Z tohoto důvodu soud dospěl k závěru, že na předmětnou smlouvu lze aplikovat zákon o spotřebitelském úvěru, když v řízení nebylo prokázáno, že se jedná o tzv. podnikatelský úvěr.

15. Soud se proto z výše uvedených důvodů dále zabýval absolutní neplatností úvěrové smlouvy z důvodu tvrzeného žalovanou, že žalobkyně, coby věřitel, neposoudila s odbornou péčí úvěruschopnost žalované, když tato povinnost je dle ust. § 86 a násl. zákona o spotřebitelském úvěru v nejpřísnější možné podobě uložena věřiteli s cílem získat si takovou podstavu o skutečných příjmech a výdajích dlužníka, za kterých si může věřitel udělat objektivní obraz o jeho finanční situaci. Účelem této povinnosti je ochrana spotřebitele před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, dále ochrana společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, ale i ochrana věřitele snižováním jeho rizika. Věřitel by se tak neměl spokojit s pouhým a ničím nepodloženým prohlášením spotřebitele, ale sám by měl aktivně zjišťovat a prověřovat údaje poskytnuté spotřebitelem. Pokud tak žalobkyně, coby věřitel, nepostupovala, tak je to v rozporu s požadavkem zjištění schopnosti spotřebitele splácet úvěr s odbornou péčí.

16. Žalobkyně nijak nedoložila, že by příjmy a výdaje žalované jakkoli blíže zkoumala a soud ji opět nemohl při jednání poučit v souladu s ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Rovněž nikterak nedoložila, zda zkoumala případné splátky dalších úvěrů žalovanou a ani nijak nereflektovala skutečnost, že dle veřejně dostupných údajů prošla žalovaná v relativně nedávné době oddlužením. Žalobkyně tedy mohla vědět, že již v minulosti měla žalovaná obtíže s úhradou svých závazků, a přesto ji vyhodnotila jako úvěruschopnou. Nevyžádala si ani od žalované úplné výpisy z běžného účtu, ze kterých by si ověřila, zda její měsíční hospodaření s penězi končí v kladném zůstatku, či jaká je výše jejích příjmů z podnikání, na jehož účel měly být peněžní prostředky použity. Uzavření smlouvy o úvěru přitom probíhalo pouze přes webový portál nazivnost.cz, kde žalovaná vyplnila své údaje, doložila kopii občanského průkazu a následně provedla tzv. verifikační platbu ve výši 1 Kč. Věřitel však musí zkoumat čisté měsíční příjmy dlužníka za více předchozích měsíců, jeho pracovní perspektivu po celou dobu trvání úvěru, především také věrohodně prověřit výdajovou stránku dlužníka s ohledem na všechny složky v jeho běžném životě. S ohledem na uvedené má soud za to, že pokud žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky, aniž by jakkoli ověřovala její úvěruschopnost, nepostupovala s odbornou péčí a správně nevyhodnotila schopnost žalované následně poskytnutý úvěr splácet. Žalobkyně tedy naplnila předpoklady ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť dle odst. 1 citovaného ustanovení, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větu druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je pak povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

17. Podle ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

18. Jelikož žalobkyně v daném případě dle názoru soudu takto nepostupovala, spokojila se toliko s obecnými prohlášeními žalované, neposoudila správně úvěruschopnost žalované se splacením poskytnutého úvěru, a proto z tohoto důvodu považuje soud úvěrovou smlouvu za absolutně neplatnou, přičemž neplatnost ve smyslu ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru má přímý dopad na to, že soud zamítl žalobu v části nároku týkajícího se částek nad rámec poskytnuté nesplacené jistiny.

19. Nad to soud dále konstatuje, že důvod absolutní neplatnosti dané smlouvy je v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 16. 3. 2021 sp. zn. 23 ICdo 56/2019) dán i pro její rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 588 o. z. z důvodu významné nevyváženosti smluvních ujednání v neprospěch žalované, která není právnickou osobou, ale fyzickou osobou podnikající, která ručí za své závazky zcela neomezeně, celým svým soukromým majetkem, a proto je dle ust. § 433 odst. 2 o. z. v daném smluvním vztahu slabší stranou. Nevyváženost smlouvy v neprospěch dlužníka vyniká zejména v případě jeho prodlení se splácením, kdy k výše popsaným nákladům zatěžujícím žalovanou jako účastníka konkrétní smlouvy, přistupují ještě další sjednané sankce, které její dluh dále razantním způsobem navyšují. Nepoměr v postavení stran, který takto sjednaný obsah smlouvy umožňuje, názorně ilustruje současné postavení žalované, která oproti přijaté částce ve výši 5 000 Kč má zaplatit 11 000 Kč, z čehož 3 500 Kč tvoří poplatek za poskytnutí úvěru, tj. 70 % poskytnuté jistiny, a dále smluvní pokuta ve výši 2 500 Kč, přičemž tato sankce nemusí být dle uzavřené smlouvy sankcí konečnou (jak bylo uvedeno výše). Z toho vyplývá, že smlouva, z níž odvozuje žalobkyně žalobní nárok a která představuje formulářovou smlouvu, je svým obsahem formulována jednoznačně ve prospěch žalobkyně a odporuje pravidlům ustaveným v ust. § 433 odst. 1 o. z. V celkovém souhrnu je tedy smlouva uzavřena mezi účastníky zjevně nevyvážená a pro žalovanou, jako slabší smluvní stranu, nevýhodná a nároky věřitele plynoucí z této smlouvy, jsou ve svém souhrnu ve zjevném rozporu s dobrými mravy. Neplatnost je nutno dovodit ve vztahu k celé smlouvě, jejíž jednotlivá ujednání tvoří jeden celek.

20. S ohledem na absolutní neplatnost úvěrové smlouvy pak soud posuzoval po právní stránce daný případ dle ust. § 2991 odst. 1 o. z., dle kterého kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle ust. § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. S ohledem na neplatnost právního základu smluvního vztahu je podle pravidel bezdůvodného obohacení na místě, aby každá ze stran vydala druhé straně to, co na základě neplatné smlouvy získala. Žalobkyně poskytla žalované částku 5 000 Kč, žalovaná na úvěr zaplatila toliko 2 000 Kč. Proto byla žalobkyni přiznána dosud neuhrazená část poskytnutého úvěru ve výši 3 000 Kč. Ve zbytku nárokovaných částek byla žaloba z výše uvedených důvodů zamítnuta. Žalobkyni nebyl přiznán ani nárok na zákonný úrok z prodlení, neboť na ten jí v intencích ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru vzniká nárok teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době dle ust. § 87 odst. 1 zákona. Lhůta pro vydání bezdůvodného obohacení přitom není odvislá od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka dluh splácet. Soud umožnil žalované vzhledem k její současné situaci a výši dané pohledávky uhradit dlužnou částku ve splátkách ve výši 300 Kč, která odpovídá jejím finančním možnostem. Stanovené splátky jsou minimálními měsíčními splátkami, žalovaná tedy může samozřejmě plnit i částku vyšší, pokud to bude v jejích možnostech. Platební povinnost byla stanovena pod ztrátou výhody splátek, což znamená, že pokud by žalovaná nesplnila některou splátku, může žalobkyně do splatnosti nejbližší příští splátky požadovat vyrovnání celé pohledávky.

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že jí přiznal úspěšnější žalované. Ta byla v řízení úspěšná v částce 8 000 Kč, která představuje 73 % žalobního nároku, její neúspěch tak činí 27 % a čistý úspěch žalované tedy činí 46 %. V tomto poměru byly žalované náklady řízení přiznány. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem stanovené podle ust. § 6, § 7 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve výši 1 540 Kč za každý ze tří úkonů právní služby (příprava a převzetí zastoupení, odpor proti EPR a účast na jednání dne 5. 3. 2025), tj. celkem 4 620 Kč, a dále paušální náhrada výdajů stanovená dle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky ve znění účinném do 31. 12. 2024 v částce 300 Kč za každý ze dvou úkonů právní služby a paušální náhrada výdajů stanovená dle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky ve znění účinném od 1. 1. 2025 v částce 450 Kč za jeden úkon právní služby, tj. celkem 1 050 Kč. Dále má advokát dle ust. § 13 a.t. nárok na náhradu cestovních výdajů v požadované výši 1 574 Kč za ujetých 200,8 km na jednání k soudu, když ta dle vyhlášky č. 475/2024 Sb. činí 5,80 Kč za 1 km, při ceně nafty 34,70 Kč za 1 litr a průměrné spotřebě vozidla dle TP 5,9 l na 100 km, a dále nárok dle ust. § 14 odst. 1 uvedené vyhlášky na náhradu za promeškaný čas za 6 započatých půlhodin v celkové výši 900 Kč. Náhrada za daň z přidané hodnoty nebyla advokátovi přiznána, když advokát není jejím plátcem. Celkem činily náklady řízení žalované částku 8 144 Kč, 46 % z této částky činí 3 746,24 Kč, jak byla žalované přiznána výrokem II. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. Platební místo bylo určeno dle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.