6 C 183/2025

Plný text

Okresní soud v Táboře rozhodl soudkyní Mgr. Ing. Evou Otáhalovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 108 645,88 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 46 408,68 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně od 8. 7. 2025 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky 62 237,20 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 6 547,58 Kč od 8. 7. 2025 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 108 645,88 Kč s příslušenstvím uvedeným ve výroku tohoto rozsudku z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. , hodnota, uzavřené účastníky řízení dne 2. 1. 2025 s kreditním rámcem 41 000 Kč. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 55 724 Kč. Doba platnosti kreditního rámce byla stanovena do 30. 5. 2026. Žalovaný uhradil pouze částku 9 315,32 Kč, dále nehradil ničeho. Žalovaný tak nedostál svým smluvním povinnostem, a proto žalobkyně smlouvu vypověděla. Předžalobní výzvou žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky. Žalovaný nezaplatil dluh ani na základě předžalobní výzvy.

2. V dané věci bylo možno rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spisu, a proto soud vyzval žalovaného, když souhlas žalobkyně byl obsažen již v podané žalobě, aby se ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o.s.ř.), vyjádřil k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitky (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný na výzvu soudu nereagoval, soud proto rozhodoval na základě obsahu spisu.

3. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 2. 1. 2025 ve spojení s všeobecnými obchodními podmínkami a sdělením , Anonymizováno, . ze dne 25. 2. 2026 má soud za prokázáno, že účastníci dne 2. 1. 2025 uzavřeli smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, s postupným čerpáním až do výše schváleného kreditního rámce 41 000 Kč, na jehož základě žalobkyně poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr. Žalovaný načerpal celkem finanční prostředky ve výši 55 724 Kč, zaplatil však pouze splátky ve výši 9 315,32 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit úvěr společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1,99 % z každé tranše úvěru. Součástí smluvních ujednání byl také závazek žalované zaplatit věřiteli v souvislosti s poskytnutím finančních prostředků i další poplatky, a to za službu „, Anonymizováno, “, „, Anonymizováno, “ a za službu „, Anonymizováno, Úvěr měl žalovaný hradit denními splátkami počínaje dnem 1. 2. 2025, datum splatnosti úvěru byl sjednán na den 30. 5. 2026. Dále byl smluvně sjednán úrok ve výši 1,066 % denně, roční procentní sazba nákladů činila 2 561,64 % ročně. Žalovaný se dostal do prodlení se zaplacením splátky splatné 5. 4. 2025, proto žalobkyně vyčíslila smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky za období tří měsíců (6. 4. 2025 do 5. 7. 2025) ve výši 4 681,61 Kč. Podle č.l. 7 odst. 1 úvěrové smlouvy žalobkyně vypověděla smlouvu dne 7. 7. 2025 a žalovaný se tak dostal do prodlení s úhradou celého úvěru od 8. 7. 2025. Žalovaná částka sestává z jistiny 50 696,66 Kč, poplatku za vyplacení tranší úvěru 996,29 Kč, smluvního , Anonymizováno, , částka, a poplatků za volitelné služby celkem 1 263,31 Kč. Výzvou ze dne 2. 11. 2025 byl žalovaný upomínán o zaplacení dluhu a zároveň upozorněn na možnost jeho soudního vymáhání.

4. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle ust. § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle ust. § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle ust. § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

5. Soud se v dané věci nejprve zabýval platností smlouvy o úvěru, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). V dané věci byl dle předložené smlouvy o úvěru sjednán úrok z úvěru ve výši 1,066 % denně (tedy 389,09 % ročně) s uváděnou RPSN úvěru ve výši 2 561,64 %. Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu České republiky (dále jen NS ČR), kdy lze konkrétně uvést např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 NS ČR dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS ČR odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS ČR sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.), je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 2077 – 2091). Také Ústavní soud České republiky (dále jen ÚS) již v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (spolu s dalšími sankcemi) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. Tato judikatura se dále prohlubovala a např. nález ÚS ve věci sp. zn. II. ÚS 3194/18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS ČR v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, a jejíž zaplacení bylo zajištěno smluvními pokutami. Podepsaný soud má v souladu s právním názorem odvolacího Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (např. rozsudek č. j. 15 Co 61/2022 – 69 ze dne 12. 4. 2022), že uvedené právní závěry NS ČR a ÚS, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Podle uvedeného rozhodnutí: „exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí a jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva.“6. V dané věci byla smlouvou o úvěru mezi účastníky sjednána úroková sazba z úvěru ve výši 389,09 % ročně. Obvyklá výše úroků dle obecně dostupného přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou pro období leden 2025 činila pro korunové úvěry poskytnuté bankami domácnostem v ČR na spotřebu v průměru 8,63 % ročně. Dohodnutá výše úroků tedy sama o sobě převyšuje mnohonásobně tuto obvyklou úrokovou míru. Úrok dohodnutý v poměrech dané smlouvy je nepřiměřeně vysoký, odporující dobrým mravům. Tato skutečnost je zjevná již ze samotné kapitalizace tohoto úroku provedené žalobkyní v žalobě, z níž je zřejmé, že za dobu od čerpání úvěru do splatnosti (k 7. 7. 2025) činí kapitalizovaný smluvní úrok částku 51 008,01 Kč, jedná se o navýšení téměř o 100 % oproti načerpané částce. Jednotlivá smluvní ujednání přitom nelze vytrhovat z kontextu celé smlouvy, ale naopak každé je nutno posoudit v souvislosti s ostatními. V dané věci jsou tato ujednání ve svém souhrnu zjevně nevyvážená. Žalovaný se totiž kromě uvedeného úroku zavázal žalobkyni platit poplatek za vyplacení každé tranše úvěru a poplatek za doplňkovou službu „, Anonymizováno, a „, Anonymizováno, “ a „, Anonymizováno, “. Pro případ neplnění povinností přistupuje smluvní pokuta v procentuální výši 0,1 % za každý den prodlení, která spolu s úrokem již pouze podtrhuje takto zcela zjevně nepřiměřenou výši finančního zatížení dlužníka. Neobstojí ani argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Smluvní ujednání nejsou vyloučená ze soudního přezkumu, naopak tato musí soud ex offo vždy přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy. „Následkem rozporu s dobrými mravy je podle § 580 odst. 1 neplatnost právního jednání, ve spojení s ustanovením § 588 je třeba dospět k závěru, že se jedná vždy o neplatnost absolutní.” (viz výše uvedená odborná literatura, str. tamtéž). Na toto posouzení nemá žádný vliv § 1793 o. z. nebo § 1813 o. z., neboť jimi nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy; právě k takovému absolutně neplatnému právnímu jednání došlo v dané věci.

7. Podle výše uvedené judikatury NS ČR, která navazuje na judikaturu ÚS (viz celá řada rozhodnutí ÚS uváděná ve zmíněných rozhodnutích NS ČR), je třeba zkoumat neplatnost spotřebitelských smluv způsobenou nepřiměřenými úroky nikoli izolovaně, ale v celém souhrnu uzavřené spotřebitelské smlouvy, neboť není přípustné nepřiměřené vychýlení v právech a povinnostech stran v zásadní neprospěch spotřebitele. Ve výše uvedených rozhodnutích, která se týkala další fáze uplatnění práva v exekučních řízeních, a to právě ve věcech spotřebitelských smluv o poskytnutí peněžních prostředků, bylo dovozeno, že v případě takovéto nepřiměřenosti se neplatnost vztahuje na celý závazkový vztah. NS ČR dovodil, že pokud jsou povinnosti dlužníka ve svém kontextu nepřiměřené jeho právům, je na místě exekuci zcela zastavit, a tedy smlouvu je třeba jako celek považovat za neplatnou (viz v podrobnostech shora uvedená judikatura). Tak je tomu i v dané věci, kdy ujednání o nemravné výši úroků z úvěru jsou základním ujednáním spotřebitelském úvěru, přičemž vedle nemravné výše úroků z úvěru smlouva stanovila dále toliko v neprospěch spotřebitele smluvní pokutu a další poplatky. Jednotlivá ustanovení dané smlouvy o spotřebitelském úvěru poskytnuté podnikatelem spotřebiteli jsou natolik provázaná, že je nelze od sebe oddělit, neboť bez takto sjednaných úroků by žalobkyně peněžní prostředky žalované neposkytla. Ustanovení dané smlouvy zakládají proto tak nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, že způsobují absolutní neplatnost smlouvy.

8. Z výše uvedených závěrů vyplývá, že poskytnutí peněžních prostředků žalovanému je s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení dle citovaného ust. § 2991 odst. 1 o. z. Jak již bylo výše uvedeno, žalobkyně poskytla žalovanému částku 55 724 Kč a ze žalobních tvrzení plyne, že žalovaný zaplatil pouze částku 9 315,32 Kč. Při výše uvedeném závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru a posouzení vztahu mezi účastníky jako bezdůvodného obohacení, musí žalovaný vydat bezdůvodné obohacení žalobkyni, neboť tato má právo na vrácení toho, co bylo plněno (§ 2993 o. z.). Žalobkyně žalobou požaduje zaplacení celkové částky 108 645,88 Kč a důvodným je pouze nárok na vrácení nezaplacené jistiny úvěru 46 408,68 Kč, stejně jako na úrok z prodlení z dlužné jistiny, neboť žalovaný byl a je v prodlení s plněním peněžitého dluhu. Výše žalobkyní požadovaných úroků z prodlení je v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku soud žalobu zamítl (výrok II.). Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 o.s.ř.

9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalovanému, který byl ve věci úspěšnější, žádné náklady řízení nevznikly.