7 C 27/2015

Plný text

Okresní soud v Táboře rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Josefa Mládka a přísedících Zdeňky Hrochové a Marie Malé ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa žalobce proti žalovanému: osobní údaje žalovaného sídlem adresa žalované zastoupenému titul . jméno příjmení , advokátem, sídlem adresa o zaplacení dlužné mzdy 39.482,50 Kč a náhrady mzdy za dovolenou 30.227 Kč s příslušenstvím

I. Návrh, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci dlužnou mzdu ve výši 39.482,50 Kč a náhradu mzdy za dovolenou ve výši 30.227 Kč, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 65.081,40 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného [titul]. [jméno] [příjmení], advokáta v [obec].

1. Žalobou, podanou u Okresního soudu v Táboře dne [datum] se žalobce vůči žalovanému – svému bývalému zaměstnavateli domáhal v prvém pořadí určení neplatnosti okamžitého rozvázání pracovního poměru. K tomu tvrdil, že u žalovaného byl zaměstnán od roku 2011 jako obchodní zástupce pro Moravu a šlo o pracovní poměr na dobu neurčitou. Dne [datum] byl žalobci doručen dopis žalovaného, který obsahoval okamžité zrušení pracovního poměru, ovšem důvody žalovaným uvedené žalobce označil za nepravdivé. Ihned proto dne [datum] oznámil žalovanému – zaměstnavateli, že nesouhlasí s touto okamžitou výpovědí a trvá na dalším zaměstnání a také oznámil, že podává žalobu o neplatnost tohoto okamžitého rozvázání pracovního poměru na soud. Kromě tohoto jednoznačně uplatněného nároku pak žalobce v žalobě popsal další věci, které by měl vůči němu žalovaný udělat, takže po výzvě ze strany soudu doplnil své další nároky s tím, že žádá doplacení dlužných mezd ve výši 90.000 Kč hrubého, proplacení dovolené v částkách 21.136 Kč a 9.091 Kč, proplacení stravného v částkách 18.000 Kč a 3.000 Kč, doplacení zdravotního a sociálního pojištění v částkách 5.484 Kč a 15.238 Kč, zaplacení odstupného 90.000 Kč, vyplacení provize 24.369 Kč, náhradu nemajetkové újmy ve výši 100.000 Kč a dále žádal osobní a veřejnou omluvu od jednatele žalovaného pana [příjmení] za nevhodné jednání a výroky o žalobci a rozeslání této omluvy všem zákazníkům žalovaného a dále pak ještě požadoval zaplacení částky 1.600 Kč za tankování PHM, když nemohl zaplatit kartou CCS a částku musel uhradit ze svého.

2. Okresní soud v Táboře nejprve částečným rozsudkem č. j. 7 C 27/2015 – 67 ze dne 15. 2. 2016 rozhodl tak, že návrh na určení, že okamžité zrušení pracovního poměru mezi účastníky provedené dopisem žalovaného ze dne [datum] je neplatné se zamítá. Přestože žalobce podal proti tomuto částečnému rozsudku odvolání, odvolací soud – Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře svým rozsudkem č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] rozsudek soudu I. stupně zcela potvrdil a ten tedy nabyl právní moci dne [datum]. K žádné změně nedošlo ani po dovolání, které žalobce [celé jméno žalobce] podal proti rozsudku odvolacího soudu u Nejvyššího soudu ČR – protože Nejvyšší soud ČR svým usnesením č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] toto dovolání odmítl a bylo tedy možné do budoucna zásadně vycházet z toho, že pracovní poměr mezi žalobcem a žalovaným byl okamžitě zrušen a skončil dne [datum], kdy byl dopis o okamžitém zrušení pracovního poměru žalobci doručen – toto datum je mezi účastníky nesporné.

3. Následně soud I. stupně – tedy Okresní soud v Táboře pokračoval v projednávání věci ohledně dalších nároků uplatňovaných žalobcem vůči žalovanému – šlo o mzdové a další nároky, když navíc žalovaný vůči žalobci uplatnil vlastní vzájemný návrh na zaplacení částky 35.462,50 Kč. Veškeré nároky na zaplacení dlužné mzdy 83.000 Kč a za rok 2015 v částce 3.000 Kč, doplacení zdravotního a důchodového pojištění 5.484 Kč a 15.238 Kč, zaplacení odstupného 90.000 Kč, zaplacení provize 24.369 Kč, uhrazení nemajetkové újmy 100.000 Kč, zveřejnění omluvy žalovaného za nevhodné jednání a výroků o žalobci a rozeslání všem zákazníkům žalovaného a zaplacení další částky 1.600 Kč pak Okresní soud v Táboře svým rozsudkem č. j. 7 C 27/2015 – 183 ze dne 21. 12. 2017 zamítl. Soud žalobě vyhověl pouze v malé částce 6.969,50 Kč – zde žalovaný mzdový nárok žalobce neoprávněně pokrátil. Naopak však soud stejným rozsudkem uložil žalobci, aby žalovanému zaplatil částku 35.62,50 Kč – šlo o náhradu škody, kterou žalobce žalovanému způsobil. Po následném odvolání žalobce pak rozhodoval ve věci Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, který svým rozsudkem č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] rozsudek soudu I. stupně potvrdil a rozhodl i o náhradě nákladů odvolacího řízení.

4. Žalobce [celé jméno žalobce] podal proti rozsudku odvolacího soudu opět dovolání, o kterém pak rozhodl Nejvyšší soud ČR svým rozsudkem č.j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí]. Dovolání žalobce však bylo z větší části dovolacím soudem odmítnuto, z části bylo pak zamítnuto, ale rozsudky odvolacího soudu i soudu I. stupně byly co do rozhodnutí o dlužné mzdě ve výši 39.482,50 Kč a co do náhrady mzdy za dovolenou ve výši 30.227 Kč a ve výrocích o náhradě nákladů řízení zrušeny a věc byla v tomto rozsahu vrácena Okresnímu soudu v Táboře k dalšímu řízení. Dovolací soud zde uvedl, že nárok na zaplacení dlužné mzdy se týká měsíce února a části měsíce března 2015 do 17. 3. 2015 – jde o 39.482,50 Kč a jde o náhradu mzdy za dovolenou ve výši 30.227 Kč – jde o dovolenou nevyčerpanou do konce roku 2014 a o alikvotní část dovolené za rok 2015. V projednávané věci soud I. a II. stupně při posuzování těchto nároků žalobce vycházely ze zjištění, že žalobce v únoru 2015 neomluveně zameškal dva pracovní dny a v březnu 2015 12 pracovních dnů, neboť v rozporu s dřívější judikaturou dovolacího soudu dovozovaly, že podle § 348 odst. 3 zákoníku práce přísluší rozhodnutí o tom, zda se jedná o neomluvené zameškání práce výhradně zaměstnavateli a že jestliže žalovaný určil, že v uvedených celkem 14 dnech žalobce neomluveně zameškal práci, je nutno z této skutečnosti vycházet. Proto podle názoru odvolacího soudu byla námitka žalobce, že soud I. stupně neprovedl důkazy k tomu, že ve skutečnosti žalobce odpracoval celý únor a poměrnou část března 2015 bezpředmětná. Dovolací soud upozornil na platnou soudní judikaturu, která již dříve dovodila, že rozhodnutí zaměstnavatele o tom, že nepřítomnost zaměstnance v práci je neomluveným zameškáním práce, nepředstavuje takové opatření, kterými byl soud vázán a že je proto v pravomoci soudu posoudit správnost závěru zaměstnavatele o neomluveném zameškání práce konkrétním zaměstnancem, a to jak na základě žaloby o určení této mezi účastníky sporné skutečnosti, tak jako předběžnou otázkou v řízení o jiném nároku. Dovolací soud zde upozornil na konkrétní publikované judikáty, které jsou prakticky konstantní již od roku 1995.

5. Protože se však odvolací soud ani soud I. stupně – vedeny nesprávným právním názorem nezabývaly podrobně dokazováním ohledně činnosti žalobce v celkem 14 dnech trvání pracovního poměru mezi účastníky a vycházely z toho, že žalobce neomluveně zameškal práci, tak došlo k chybnému rozhodnutí, protože žalobce tvrdil, že ve skutečnosti odpracoval celý únor a poměrnou část března 2015 a tedy zde nemůže platit závěr soudu I. stupně i odvolacího soudu, že žalovaný měl zákonný důvod jak ke krácení mzdy, tak ke krácení dovolené a že tedy za únor 2015 a za měsíc březen 2015 žalobci nárok na mzdu nevznikl a že zkrácení dovolené provedl v souladu s ust. § 223 odst. 2 zákoníku práce. Proto odvolací soud v této části zrušil jak rozsudek soudu I. stupně, tak rozsudek soudu odvolacího – včetně výroku o náhradě nákladů řízení a věc v tomto rozsahu vrátil až k Okresnímu soudu v Táboře k dalšímu řízení s tím, že právní názor vyslovený dovolacím soudem je závazný a v novém řízení pak soud musí rozhodnout nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení ale i znovu o nákladech původního řízení.

6. Okresní soud v Táboře po vrácení věci nejprve usnesením ze dne [datum] žalobce [celé jméno žalobce] vyzval k doplnění jeho skutkových tvrzení a důkazů k nim - že v měsících únoru a částečně i v březnu 2015 až do 17. 3. 2015 jako zaměstnanec žalovaného řádně pracoval a plnil si své povinnosti podle uzavřené pracovní smlouvy a pokynů zaměstnavatele. Žalobce tedy navrhl, aby si soud vyžádal výpis z elektronické knihy jízd služebního automobilu, který používal – to však musí předložit žalovaný jako zaměstnavatel a sám předložil vlastní výpis z knihy jízd. Dále tvrdil, kolik mu mělo zbývat dovolené za rok 2014 – mělo to být 20,5 dnů, ale po částečném čerpání už jenom 19,5 dnů, a proto žalobce na svých všech návrzích nadále trval.

7. Žalovaný však nadále namítal, že za únor 2015 musel žalobci vykázat dva dny neomluvené absence, a proto mu krátil nárok na dovolenou dle zákona a za měsíc březen 2015 pak šlo o 12 dnů neomluvené absence a žalobci tedy při skončení pracovního poměru nevznikl nárok na náhradu za nevyčerpanou dovolenou. Evidenci docházky však žalovaný u žalobce nevedl – vycházel především z vlastních hlášení žalobce a elektronické knihy jízd, ovšem pokud žalobce uváděl, že kontaktoval pro žalovaného nějaké zákazníky v rozhodném období – tedy konec února – začátek března 2015, tak žalovaný se k tomu vyjádřil, že s některými z těchto zákazníků už byl v dlouhodobém kontaktu a někteří byli pouze zaevidováni v adresáři – žádné obchody s nimi však neproběhly. Jinak pokud jde o nárok na dovolenou, skutečně k 31. 12. 2014 zbýval žalobci nevyčerpaný nárok na dovolenou 15,5 dne, elektronická kniha jízd pak byla žalovaným do spisu předložena. Pokud jde o přesné označení dnů, ve kterých podle žalovaného žalobce nepracoval, tak šlo o dny 26. a 27. 2. 2015, dále o dny 2., 3., 4., 5., 6., 9., 10., 11., 12., 13., 16., 17. 3. 2015. Přes tyto absence však žalovaný žalobci nárok na dovolenou pokrátil pouze o 13,5 dne – v roce 2015 měl totiž žalobce nárok na starou dovolenou za rok 2014 15,5 dne, vznikl mu nárok na novou dovolenou v délce 3,5 dne, celkem tedy šlo o 19 dní, ale 1 den dovolené si žalobce vyčerpal hned 2.1.2015 a zbývalo mu tedy 18 dní dovolené. Krácení dovolené za absence v únoru a březnu 2015 bylo pouze o 13,5 dne a zůstatek dovolené v rozsahu 4,5 dne byl žalobci proplacen ve výplatě za měsíc březen 2015 – to bylo také listinným důkazem doloženo. Výplatní list (čl. 145 spisu) potvrzuje, že za období březen 2015 byla žalobci proplácena pouze náhrada za dovolenou za 4,5 dne v hrubé výši 7.505 Kč, čistá výše dle vyúčtování je 5.164 Kč a tuto částku pak žalovaný proplatil na účet dne 22. 4. 2016 – jde o účet č. [bankovní účet] a mělo by jít o bankovní účet žalobce (opak žalobce neprokázal) a proto tato částka musela žalobci dojít.

8. Žalobce trval na tom, že chce být k věci vyslechnut – to bylo provedeno prostřednictvím dožádaného Okresního soudu v Uherském Hradišti, kde žalobce velmi rozsáhlým způsobem jako účastník řízení vypovídal (a předkládal listiny) s tím, že především odkazoval na to, v jakém kontaktu byl se zákazníky ze svého bydliště od 26.2.2015, když od 3. 3. 2015 už nemohl používat služební automobil a jak s nimi komunikoval především elektronickou poštou – aniž by však doložil, že by žalovaného jako svého zaměstnavatele o těchto aktivitách jakkoli informoval a doložil konkrétní přínos těchto jednání se zákazníky.

9. Věc pak soud projednal 9. 12. 2020 – žalobce se však z jednání omluvil pro nemožnost spojení, které by umožnilo jeho cestu z bydliště k soudnímu jednání a ještě týž den zpět. Žalobce nadále trval na tom, že jeho nároky jsou zcela oprávněné, veškerá tvrzení žalovaného – především pana [příjmení] jsou vyvrácena a proto nadále trval na tom, aby jeho zbývajícím nárokům bylo zcela vyhověno.

10. Soud při posledním jednání provedl veškeré listinné důkazy, které byly shromážděny dříve i následně po rozhodnutí dovolacího soudu – nic dalšího pak nebylo navrženo ani ze strany žalovaného a po přezkoumání a zhodnocení všech provedených důkazů pak soud dospěl k těmto závěrům:

11. Předmětem řízení z původních rozsáhlých nároků, které žalobce uplatnil vůči žalovanému zůstaly jenom částky 39.482,50 Kč – dlužná mzda a dále náhrada mzdy za dovolenou ve výši 30.227 Kč – zde by tedy mělo jít o mzdu za období od 26. 2. 2015 do 17. 3. 2015 – kdy podle žalovaného žalobce vůbec nepracoval a nárok na mzdu mu tedy nevznikl a pak by tedy mělo jít o náhradu mzdy za dovolenou za celkem 13,5 dne, kde však dle žalovaného došlo k pokrácení dovolené za neomluvenou absenci žalobce v roce 2015 – tedy za období od 26. 2. do 17. 3. 2015. Žádné bližší důkazy týkající se vyčíslení těchto částek však soudu ze strany žalobce předloženy nebyly – ale dle dovolacího Nejvyššího soudu ČR by skutečně o těchto nárocích mělo být znovu rozhodováno – konkrétní částky zůstaly stále stejné, tudíž soud je považuje za nárok řádně uplatňovaný žalobcem, o kterém je nutné rozhodnout a žalovaný nezpochybňuje konkrétní částky, pouze zcela zásadně namítá, že na žádnou z těchto částek žalobci vůbec nárok nevznikl.

12. Přestože žalobce obsáhle vysvětloval a listinami dokládal, jak v době od 26. 2. 2015 do 17. 3. 2015 pracoval – [datum] byl mezi účastníky platně okamžitě zrušen pracovní poměr, tak podle názoru soudu žalobce zcela opomíjí některá zásadní fakta a důkazy. Sám žalobce totiž předložil do spisu všechny své pracovní smlouvy, které měl uzavřené s žalovaným – svým zaměstnavatelem, poslední z nich je datovaná [datum] – smlouvy nejsou sice nikdy podepsány žalobcem jako zaměstnancem, ale ten se jich dovolává a všude je v nich uvedeno, že místo výkonu práce žalobce je [ulice a číslo], [PSČ] [obec]. To je v souladu s ust. § 34 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, podle kterého pracovní smlouva musí obsahovat místo nebo místa výkonu práce, ve kterých má být práce vykonávána – druh práce byl mezi účastníky sjednán jako obchodní zástupce. Pokud mezi účastníky následně došlo k nějaké zřejmě ústní dohodě (nic písemného není doloženo), že žalobce může svojí práci v oblasti Moravy vykonávat ze svého bydliště, šlo pouze o ústní domluvu, která pak podle názoru soudu mohla být kdykoli změněna právě s odkazem na to, co si přesně účastníci sjednali v písemné pracovní smlouvě. Na to, že místo výkonu práce obchodního zástupce žalobce bylo sjednáno na adrese [adresa žalované], takže i z jeho obsahu je nutné vycházet. Žalovaný zde žalobci vytýká, že nejméně od 26. 2. 2015 do interního systému nezadal vůbec žádné hlášení o plnění svých pracovních povinností a nesdělil žádnou informaci o jednání se zákazníky – toto tvrzení se žalobci nepodařilo žádným vlastním důkazem vyvrátit a dále žalovaný odkazuje na své výzvy k tomu, aby se žalobce dne 26. 2. 2015, 6. 3. 2015 a 10. 3. 2015 dostavil do provozovny žalovaného na adresu [adresa], ale žalobce nijak nereagoval a bez omluvy tento pokyn zaměstnavatele nesplnil a nedostavil se. Podle žalovaného tedy od 26. 2. 2015 do dne sepsání dopisu o okamžitém zrušení pracovního poměru žalobce pro žalovaného nevykázal žádnou pracovní činnost a nedoložil žádné důvody, které by mu bránily ve výkonu sjednané práce. Tady je nutné upozornit, že podle ust. § 38 odst. 1 písm. b) ZP je zaměstnanec povinen podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy v rozvržené pracovní době a dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru - navíc podle ust. § 301 písm. a) ZP zaměstnanci jsou povinni pracovat řádně podle svých sil, znalostí a schopností, plnit pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy a spolupracovat s ostatními zaměstnanci, dále také využívat pracovní dobu a výrobní prostředky k vykonání svěřených prací, plnit kvalitně a včas pracovní úkoly. Výzva zaměstnavatele k dostavení se do místa sjednaného výkonu práce dle pracovní smlouvy není žádnou změnou sjednaných pracovních podmínek, navíc žalobce – který v průběhu řízení tvrdil, že mu vlastně nefungovala pošta a žádné pokyny od zaměstnavatele nedostalsám jako přílohu H) do spisu předložil svojí elektronickou zprávu zaměstnavateli z 26. 2. 2015, kde potvrzuje, že od 26. 2. 2015 má být jeho pracoviště v [obec], ale že s tím nesouhlasí, protože to nelze realizovat a takový návrh by musel být s ním jako zaměstnancem nejprve projednán. Fakticky tedy žalobce odmítl splnit přímý pokyn svého zaměstnavatele, mající jednoznačnou oporu v uzavřené pracovní smlouvě mezi účastníky a naopak ve své elektronické zprávě z 26. 2. 2015 ještě žalobce zaměstnavateli nějak vyhrožuje, že se obrátí na Inspektorát práce. Žalobce sice doložil – a potvrzuje to i elektronická kniha jízd služebního vozidla, které mu bylo přiděleno, že ode dne 26. 2. 2015 ještě jezdil po různých městech a místech na jižní Moravě a jeho listinné důkazy prokazují, že jednal s možnými zákazníky – byť jeho jednání zřejmě vůbec neměla žádný hmatatelný výsledek a o výsledcích svých jednání zaměstnavatele hlavně nijak neinformoval – alespoň to žalobce nikdy nijak neprokázal. Taková činnost podle názoru soudu nemohla být žalovaným – zaměstnavatelem považována za plnění pracovních úkolů (dle pracovní smlouvy) a pokynů nadřízených, protože žalobci bylo jednoznačně uloženo, aby se od 26. 2. 2015 dostavil do sjednaného místa výkonu práce dle pracovní smlouvy a tam by obdržel další pokyny, jak má pokračovat ve sjednaném druhu práce obchodního zástupce. Žalobce se takto svévolně rozhodl, že si vlastně bude dělat co chce – bez ohledu na pracovní smlouvu i pokyny svého zaměstnavatele, ale to pak samozřejmě nelze považovat za řádný výkon práce a plnění povinností vyplývajících z pracovního poměru tak, jak mu to ukládá ust. § 38 odst. 1 písm. b) ZP. Nakonec chování žalovaného – zaměstnance vedlo k tomu, že s ním žalovaný – zaměstnavatel dopisem ze dne [datum] okamžitě zrušil pracovní poměr (k doručení došlo [datum] – tohoto dne tedy pracovní poměr mezi účastníky skončil). Postup žalovaného – zaměstnavatele byl u okamžitého rušení pracovního poměru soudem přezkoumán – zde lze odkázat na pravomocný rozsudek Okresního soudu v Táboře č.j. 7C 27/2015 – 67 ze dne 15.2.2016, neplatnost tohoto okamžitého zrušení pracovního poměru nebyla soudem shledána, žalobce si tuto skutečnost a prokázané důvody postupu žalovaného jako zaměstnavatele nějak neuvědomuje. Přece pokud má zaměstnavatel povinnost platit zaměstnanci mzdu, tak podle ust. § 38 odst. 1 písm. a) ZP povinnost platit mzdu je vázána na vykonanou práci – ale podle provedených důkazů nelze činnost žalobce v pracovních dnech od 26. 2. 2015 do [datum], kdy došlo k zákonnému okamžitému zrušení pracovního poměru mezi účastníky považovat za vykonávání práce pro zaměstnavatele podle sjednané a platné pracovní smlouvy. Za dny, kdy žalobce pro žalovaného ve skutečnosti nepracoval – žalobce se mylně domnívá, že tak činil, ale je prokázáno, že se svévolně rozhodl nesplnit jednoznačný pokyn svého zaměstnavatele a prakticky si dělat co chce, nemůže tedy žalobci náležet žádná mzda. Týká se to tedy všech pracovních dnů od 26. 2. 2015 až do [datum], kdy došlo k okamžitému zrušení pracovního poměru mezi účastníky. Je pravda, že při plnění mzdových nároků žalobce vůči žalovanému docházelo k nesrovnalostem, ale pokud v prokázaném případě žalovaný žalobci neoprávněně srazil z vyplácené mzdy částku 6.969,50 Kč, tak tato záležitost byla soudem posouzena jako nesprávný postup a rozsudkem ze dne 21. 12. 2012, č. j. 7 C 27/2015 – 183 bylo toto napraveno a žalovanému bylo uloženo pravomocně, aby tuto částku žalobci zaplatil.

13. Neplnění pracovních povinností v době stálého trvání pracovního poměru, který skončil mezi účastníky až [datum] může tedy podle názoru soudu být označeno za neomluvenou absenci a vést k oprávněnému krácení nároku na dovolenou podle ust. § 223 odst. 2 ZP. Zde došlo k zameškání několika celých směn, zaměstnavatel pak může nárok zaměstnance na dovolenou krátit o jeden až tři dny, neomluvená zameškání kratších částí různých směn se mohou sčítat. I když dle názoru dovolacího soudu nejde o nějaké absolutní právo zaměstnavatele a podléhá i soudnímu přezkumu, v projednávané věci je nutné respektovat skutečnost, že žalobce pro žalovaného v době od 26. 2. 2015 do 17. 3. 2015 vůbec nepracoval a je nutné zopakovat, že si skutečně dělal co chtěl sám v rozporu s pokynem zaměstnavatele a žalovaný - zaměstnavatel měl tedy plné právo krátit nárok žalobce na dovolenou. K datu rozvázání pracovního poměru zde byl zbývající nárok žalobce na dovolenou, skládající se z tzv. staré dovolené a z alikvotní části tzv. nové dovolené ve výši 18 dní. Žalovaný dokládá, že tento nárok krátil pouze o 13,5 dne, když zbývající dovolená v délce 4,5 dne byla žalobci proplacena (soud uznává, že se zpožděním) ve výplatě za březen 2015 – to bylo skutečně také prokázáno, takže celkový výsledek je takový, že i nárok na zaplacení částky 30.227 Kč, který dle žalobce představuje nárok na náhradu za nevyčerpanou dovolenou, musel soud zamítnout.

14. Soud pak byl povinen rozhodnout o nákladech celého řízení mezi žalobcem a žalovaným. Soud považuje za nutné především zdůraznit skutečnost, že žalobce byl sice v této věci osvobozen od soudního poplatku (na počátku téměř zcela – zcela pak i pro další zbývající část řízení), ale nadále nese odpovědnost za výsledek řízení a svůj úspěch či neúspěch ve věci samé. V soudním řízení nelze postupovat formou jakýchsi,,udání“ (jak žalobce činil ve vztahu k řadě kontrolních a správních orgánů, u kterých poukazoval na žalovaného). Podle názoru soudu žalobce až bezhlavě uplatnil v tomto řízení řadu nároků, které mimo jiné nemohly vedle sebe vůbec obstát nebo byly naprosto protichůdné a pokud se pak k nim už ani nevyjadřoval, neučinil ani žádný procesní úkon typu zpětvzetí některých z těchto nároků, proto o všech musel soud nakonec věcně rozhodnout. Žalobce pak ale měl úspěch ve věci prakticky zcela nepatrný – šlo pouze o částku 6.969,50 Kč, zato jeho neúspěch ve věci je naprosto dominantní včetně neúspěchu při neúspěšné obraně žalobce proti vzájemnému návrhu žalovaného na náhradu škody. Pak je tedy nutné celkově uzavřít, že ve věci samé měl až na nepatrnou část úspěch žalovaný a podle ust. § 142 odst. 3 o.s.ř. mu tedy soud může přiznat plnou náhradu nákladů řízení. Navíc žalovaný uplatnil své náklady řízení pouze u dvou nároků žalobce a svého vzájemného návrhu – ostatní zcela pomíjí (což rozhodování o nákladech řízení zásadně zjednodušuje a navíc přináší žalobci výraznou výhodu). Žalovaný pak rozhodování o nákladech řízení dále výrazně zjednodušil svým přípisem ze dne 14.12.2020, kde žádá přiznat jen náklady a odměnu za právní zastoupení přiznané předchozími rozhodnutími ve věci a žádné další náklady a odměnu za další řízení nepožaduje. Podle rozsudku soudu I. stupně z 21.12.2017 žalovaný měl plný úspěch ve věci nároku na vyslovení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, zde uplatnil nárok na náhradu nákladů právního zastoupení - jde o 9 úkonů právní služby po 2.500 Kč a k nim 9 režijních paušálů po 300 Kč dle advokátního tarifu + DPH 21 % - celkem jde o částku 30.492 Kč. Dále žalovaný uplatnil nárok na náhradu nákladů právního zastoupení u nároku žalobce na úhradu mzdy (celkem bylo od počátku žalováno 90.000 Kč) – jde tedy o 3 úkony právní služby po 4.700 Kč, k nim 3 režijní paušály po 300 Kč dle advokátního tarifu + DPH 21 % - celkem jde tedy o částku 18.150 Kč. Úspěšný pak byl žalovaný u svého vzájemného návrhu na náhradu škody, zde uplatnil náklady právního zastoupení – jde o 2 úkony právní služby po 2.540 Kč, k nim 2 režijní paušály po 300 Kč dle advokátního tarifu + DPH 21 % - celkem jde tedy o 6.873 Kč Náklady právního zastoupení žalovaného proto v součtu činí 55.515 Kč a je k nim možné připočíst ještě soudní poplatek zaplacený žalovaným z jeho úspěšného vzájemného návrhu – jde o 1.774 Kč Celkem tedy byla žalovanému na náhradě nákladů řízení rozsudkem ze dne 21.12.2017 přiznána částka 57.289 Kč.

15. Rozsudek odvolacího soudu z 19.4.2018 pak vychází z toho, že v odvolacím řízení uspěl žalovaný a má proto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. právo na náhradu nákladů, které mu v něm vznikly. Tyto náklady představuje odměna advokáta za jeden úkon právní služby (účast u odvolacího jednání) stanovená – ve shodě s tím, jak byly účtovány náklady před soudem I. stupně – z tarifní hodnoty 125.462,50 Kč představované součtem částky 90.000 Kč žalobcem požadované náhrady mzdy a částky 35.462,50 Kč uplatněné z titulu náhrady škody vzájemným návrhem žalovaného. Této tarifní hodnotě odpovídá podle § 7 bodu 5. AT odměna 6.140 Kč, s připočtením paušální částky náhrady výdajů 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 3 AT a náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21% ze součtu obou zmíněných částek (1.352,40 Kč) činí náklady odvolacího řízení na straně žalovaného 7.792,40 Kč Celkem tedy soud žalovanému přiznává na náhradě nákladů řízení částku 65.081,40 Kč a tuto částku je žalobce povinen zaplatit do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zastupujícího advokáta (§ 160 odst. 1, § 149 odst. 1, § 211 o.s.ř.).