8 C 116/2025

Plný text

Okresní soud v Táboře rozhodl soudcem Mgr. Jiřím Vaňkem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČ IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupena advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 14 076,50 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 1. 11. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen žalobkyni uhradit částku ve výš 7 576,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 767,50 Kč od 8. 10. 2023 do 31. 10. 2023 a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 267,50 Kč od 1. 11. 2023 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se vůči žalovanému domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím, neboť právní předchůdce žalobkyně , Anonymizováno, . s žalovaným uzavřel dne , Anonymizováno, smlouvu o úvěru č. , Anonymizováno, , na jejímž základě poskytl žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 6 500 Kč. Podle smlouvy o úvěru se žalovaný zavázal vrátit částku 6 500 Kč spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 170 Kč a úrokem ve výši 97,50 Kč, tj. celkem částku 7 767,50 Kč do 30 dní od poskytnutí úvěru. Žalovaný však částku řádně a včas nevrátil. Proto právní předchůdce žalobkyně vyúčtoval žalovanému dále poplatek za administraci prodlení ve výši 700 Kč, částku ve výši 800 Kč za upomínky ve formě SMS a e-mailových zpráv, částku ve výši 1 000 Kč za písemné výzvy k úhradě. Právní předchůdce žalobkyně pohledávku za žalovaným postoupil na společnost , Anonymizováno, Ta následně pohledávku postoupila na společnost , Anonymizováno, . Konečně tato společnost postoupila pohledávku na žalobkyni, avšak ani poté žalovaný dluh nezaplatil, je v prodlení s plněním peněžitého uvedeného závazku a žalobkyně proto požaduje též zákonné úroky z prodlení z dlužné jistiny a úvěru úroku z úvěru, jakož i smluvní pokutu ve výši 3 809 Kč2. Vzhledem k žalobkyní předloženým listinám, vyzval soud žalovaného, aby se ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) vyjádřil k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, když žalobkyně s tímto postupem souhlasila již v podané žalobě. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný se v určené lhůtě na výzvu soudu nevyjádřil, a soud proto rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise.

3. Soud má z předložených důkazů za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným došlo dne , Anonymizováno, k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , Anonymizováno, , ve které se právní předchůdce žalobkyně zavázal žalovanému poskytnout úvěr v celkové výši 6 500 Kč. Právní předchůdce žalobkyně žalovanému poskytl částku úvěru v celkové výši 6 500 Kč na bankovní účet žalovaného a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit do 7. 10. 2023 spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 170 Kč a kapitalizovaným smluvním úrokem ve výši 97,50 Kč. Žalovaný však sjednanou částku nevrátil řádně a včas, jak plyne ze dvou písemných upomínek ze dnů 23. 10. 2023 a 10. 11. 2023, deseti mailových upomínek zaslaných mezi 12. 10. 2023 až 8. 11. 2023 a deseti SMS upomínkami zaslanými ve stejném časovém intervalu. Sjednaná výše nákladů na vymáhání přitom činí 500 Kč za každou písemnou výzvu, 50 Kč za každý e-mail a 30 Kč za každou SMS. Celkem tedy žalobkyně požaduje po žalovaném náklady na vymáhání ve výši 1 800 Kč. Přímo v úvěrové smlouvě je dále sjednáno, že dlužník, který je v prodlení se splacením úvěru, je povinen zaplatit úvěrujícímu smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny. Smluvní pokuta je omezena do výše součinu čísla , Anonymizováno, a celkové výše úvěru. Postoupení pohledávky z právního předchůdce žalobkyně na společnost , Anonymizováno, . je prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 5. 2024. Postoupení poshledávky od společnosti , Anonymizováno, na společnost , Anonymizováno, je prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 22. 5. 2024. Postoupení pohledávky ze společnosti , Anonymizováno, na žalobkyni je prokázáno smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 31. 8. 2024. Ke dni postoupení činil dle vyčíslení celkový dluh žalovaného částku 14 076,50 Kč, kterou tvoří nesplacená jistina ve výši 6 500 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 1 170 Kč, smluvní pokuta ve výši 3 809 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 97,50 Kč, náklady spojené s uplatněním pohledávky v celkové výši 1 800 Kč, tj. náklady ve výši 1 000 Kč za dvě písemné upomínky (2 x 500 Kč), deset SMS zpráv (10 x 50 Kč) a deset mailových zpráva (10 x 30 Kč). Žalovanému byla zaslána též předžalobní upomínka, jak vyplývá z upomínky ze dne 17. 11. 2024.

4. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 2048 o. z. ujednají-li si strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzované povinnosti vznikla škoda. Podle ust. § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku. Podle ust. § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle ust. § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle ust. § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle ust. § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Podle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Podle ust. § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Dle ust. § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě. Dle ust. § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

5. Soud se v dané věci nejprve zabýval platností smlouvy o úvěru, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). V dané věci měl dle předložené smlouvy o úvěru č. , Anonymizováno, žalovaný vrátit namísto poskytnuté částky 6 500 Kč právnímu předchůdci žalobkyně po uplynutí 30 dní částku 7 767,50 Kč, což odpovídá ve smlouvě uvedenému RPSN úvěru ve výši 773,59 % Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu České republiky (dále jen NS ČR), kdy lze konkrétně uvést např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 NS ČR dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS ČR odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS ČR sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, , adresa, : , právnická osoba, . Beck, 2014, str. 2077 – 2091). Také Ústavní soud České republiky (dále jen ÚS) již v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (spolu s dalšími sankcemi) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Tato judikatura se dále prohlubovala a např. nález ÚS ve věci sp. zn. II. ÚS 3194/18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS ČR v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, a jejíž zaplacení bylo zajištěno smluvními pokutami. Podepsaný soud má v souladu s právním názorem odvolacího Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (např. rozsudek č. j. 15 Co 61/2022 – 69 ze dne 12. 4. 2022), že uvedené právní závěry NS ČR a ÚS, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Podle uvedeného rozhodnutí: „exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí a jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva.“6. Dle smlouvy o úvěru č. , hodnota, byl žalovaný dle smluvních ujednání povinen v bezprostřední souvislosti s poskytnutím úvěru zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně kromě částky 97,50 Kč formálně jedině označené jako úrok, ještě poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 1 170 Kč. Celkovou částku ve výši 7 767,50 Kč měl přitom uhradit ve lhůtě 30 dní, a právě proto roční procentní sazba nákladů (RPSN) činila dle uzavřené smlouvy 773,59 %. Jednotlivá smluvní ujednání nelze vytrhovat z kontextu celé smlouvy, ale naopak je třeba každé z nich posoudit v souvislosti s ostatními, kdy v dané věci jsou tato ve svém souhrnu zjevně nevyvážená. Právní předchůdce žalobkyně si do předtištěného formuláře smlouvy zakotvil poplatek již jen „za poskytnutí úvěru“ ve výši 1 170 Kč, ačkoli administrativa tohoto typu smlouvy je jednoduchá, rutinní a rychlá, takže nevede k takto vysokým nákladům. Z charakteru předložených listin plyne, že veškeré formuláře jsou připraveny, nutné je doplnit jen několik málo údajů, pro něž jsou ve formulářích připraveny i na ně navazující skutečnosti, a proto právním předchůdcem žalobkyně předepsaný poplatek soud považuje za platbu, který má ve skutečnosti vést ke generování dalších příjmů ze spotřebitelského úvěru, tedy jde o skryté úroky z úvěru; není ovšem přípustné sjednaný kapitalizovaný úrok skrýt pod označení poplatek. Úrok totiž představuje příjem spojený s daňovou povinností. Sjednání poplatku, který pojmově slouží k úhradě vzniklých nákladů, avšak ve skutečnosti je úrokem za poskytnutí půjčky (tj. toliko cenou peněz bez vynaložení dalších nákladů), představuje obcházení zákona, což má též za následek absolutní neplatnost ujednání podle § 580 o. z. Měl-li žalovaný zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně za poskytnutí úvěru ve výši 6 500 Kč částku 1 267,50 Kč, přičemž doba úvěru činila 30 dní, pak reálná výše úroku činí 255,5 % ročně (výše úroku za 1 den trvání úvěru činila 42,25 Kč, což představuje 0,7 % z poskytnuté částky x 365 dní, představuje výši úroku za rok). Obvyklá výše úroků dle obecně dostupného přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou pro období září 2023 přitom pro korunové úvěry poskytnutými bankami domácnostem v ČR na spotřebu v průměru 9,50 % ročně, tedy jeho faktická výše dosahuje sama o sobě přesahuje 26 násobek obvyklé hodnoty. K výše uvedeným „poplatkům“ pak v případě neplnění povinností přistupovaly další poplatky ve výši, která měla generovat další zisk, neboť jejich výše evidentně přesahuje výši skutečných nákladů: poplatek za „administraci prodlení“ ve výši 700 Kč, poplatek za jednu SMS ve výši 50 Kč, za 1 e-mail ve výši 30 Kč, nebo za písemnou výzvu ve výši 500 Kč. Stejně tak četnost zpoplatněných upomínek, kterých bylo 22, svědčí o tom, že jejich pravým smyslem bylo jen získání dalších prostředků od žalovaného, když takto vysoký počet marných upomínek se nejeví logickým. K těmto poplatkům se navíc přidává ještě smluvní pokuta, kterou žalobkyně požaduje v další částce ve výši 3 809 Kč. Výše uvedené poplatky a pokuta podtrhují již takto zcela zjevně nepřiměřenou výši finančního zatížení dlužníka. Neobstojí ani argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Smluvní ujednání přece nejsou vyloučené ze soudního přezkumu, naopak tyto musí soud ex offo vždy přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy. „Následkem rozporu s dobrými mravy je podle § 580 odst. 1 neplatnost právního jednání, ve spojení s ustanovením § 588 je třeba dospět k závěru, že se jedná vždy o neplatnost absolutní.” (viz výše uvedená odborná literatura, str. tamtéž). Na toto posouzení nemá žádný vliv ust. § 1793 o. z. nebo § 1813 o. z., neboť jimi nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy; právě k takovému absolutně neplatnému právnímu jednání došlo v dané věci. K tomu lze ještě dodat, že v daném případě se jednalo o vztah spotřebitele a podnikatele, kde za použití definice průměrného spotřebitele (viz Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2005/29/ES) nelze objektivně očekávat, že si spotřebitel bude při podpisu smlouvy vědom, že pod pojmem „administrativní poplatek“ se bude, byť třeba jen zčásti, ukrývat smluvní úrok. Takové jednání podnikatele je zjevně nemravné.

7. Podle výše uvedené judikatury NS ČR, která navazuje na judikaturu ÚS (viz celá řada rozhodnutí ÚS uváděná ve zmíněných rozhodnutích NS ČR), je třeba zkoumat neplatnost spotřebitelských smluv způsobenou nepřiměřenými úroky nikoli izolovaně, ale v celém souhrnu uzavřené spotřebitelské smlouvy, neboť není přípustné nepřiměřené vychýlení v právech a povinnostech stran v zásadní neprospěch spotřebitele. Ve výše uvedených rozhodnutích, která se týkala další fáze uplatnění práva v exekučních řízeních, a to právě ve věcech spotřebitelských smluv o poskytnutí peněžních prostředků, bylo dovozeno, že v případě takovéto nepřiměřenosti se neplatnost vztahuje na celý závazkový vztah. NS ČR dovodil, že pokud jsou povinnosti dlužníka ve svém kontextu nepřiměřené jeho právům, že je na místě exekuci zcela zastavit, a tedy smlouvu je třeba jako celek považovat za neplatnou (viz v podrobnostech shora uvedená judikatura). Tak je tomu i v dané věci, kdy právě ujednání o nemravné výši částek, které měl dlužník splatit spolu s úvěrem, jež jsou ve smlouvě o úvěru uvedena jako základní ujednání daného spotřebitelském úvěru, přičemž vedle nemravné výše skrytých úroků z úvěru v jednotlivých poplatcích smlouva stanovila dále toliko v neprospěch spotřebitele smluvní pokutu (pro případ porušení povinností věřitele žádná smluvní pokuta sjednána nebyla) a dále i poplatky za upomínky a další smluvní pokuty pro případ zaslání oznámení o prodlení spotřebiteli. Jednotlivá ustanovení dané smlouvy o spotřebitelském úvěru poskytnuté podnikatelem spotřebiteli jsou natolik provázaná, že je nelze od sebe oddělit, neboť bez takto sjednaných úroků (poplatků za poskytnutí úvěru) by předchůdce žalobkyně peněžní prostředky žalovanému nepůjčil. Jak již bylo výše uvedeno, administrativa tohoto typu smluv o bagatelních úvěrech není složitá, zejména když v dané věci byl úvěr uzavřen prostřednictvím webových stránek právních předchůdce žalobkyně www.pujckaplus.cz., tedy jednalo se o elektronicky sjednanou smlouvu, jejíchž údaje zadává do systému sám spotřebitel, a tedy účtované náklady za její sjednání neodpovídají ekonomické realitě. Ustanovení dané smlouvy ve svém souhrnu zakládají proto tak nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, že způsobují absolutní neplatnost smlouvy8. Z výše uvedených závěrů vyplývá, že poskytnutí peněžních prostředků žalovanému je s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení dle citovaného ust. § 2991 odst. 1 o. z. Uvedené jiné právní hodnocení nevyžadovalo poučení dle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť toto soud poskytuje jen předpokladu, kdy je třeba, aby účastník v této souvislosti doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Tak tomu v posuzované věci nebylo, žalobkyní vylíčené skutečnosti a předložené důkazy pro rozhodnutí soudu poskytují dostatečný základ. Jak již bylo výše uvedeno, právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému celkem částku 6 500 Kč. Z žalobních tvrzení plyne, že žalovaný nezaplatil právnímu předchůdci žalobkyně ničeho. Při výše uvedeném závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru a posouzení vztahu mezi účastníky jako bezdůvodného obohacení, musí žalovaný vydat své bezdůvodné obohacení žalobkyni jako postupníku, neboť tato má právo na vrácení toho, co bylo plněno (§ 2993 o. z.), a proto je důvodný nárok žalobkyně co do částky 6 500 Kč a tato byla žalobkyni přiznána výrokem I. Důvodný je též nárok žalobkyně na úroky z prodlení z této dlužné jistiny, když prodlení žalovaného začalo plynout v souladu s výzvou právního předchůdce žalobkyně ze dne 23. 10. 2023 o zaplacení do 5 dnů od obdržení této výzvy, kterou lze dle faktického obsahu považovat za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení žalovanému. Podle výše citovaného § 573 o. z. se má za to, že výzva byla žalovanému doručena dne 26. 10. 2023. Důsledkem absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru je neplatnost všech jejích ujednání, tj. včetně ujednání o splatnosti, a je proto nutno v souladu s § 1958 odst. 2 o. z. dovodit splatnost pohledávky bez zbytečného odkladu, tj. následujícího dne po doručení výzvy. Protože žalovaný včas dne 31. 10. 2023 svůj dluh nezaplatil, je ode dne 1. 11. 2023 v prodlení s plněním vzniklého bezdůvodného obohacení, když co do výše žalobkyní požadovaných úroků z prodlení tato nepřekračuje výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Výrokem II. byl pak zamítnut nárok na žalobkyní požadované poplatky, smluvní pokutu, jakož i úroků z úvěru, a to právě vzhledem k výše podrobně zdůvodněné absolutní neplatnosti celé smlouvy o úvěru, tedy i těchto ujednání. Pokud jde o příslušenství pohledávky v podobě dalších požadovaných úroků z prodlení, soud pro vyčerpání žalobního petitu zamítl rovněž nárok na požadované úroky z prodlení do 31. 10. 2023, kdy byl poslední den včasného splnění bezdůvodného obohacení vzniklého žalovanému, jakož i požadované další úroky nad rámec přiznané jistiny, a to vzhledem k jejich akcesoritě. Lhůta k plnění ve výroku I. byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

9. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.