8 C 129/2025

Plný text

Okresní soud v Táboře rozhodl soudcem Mgr. Jiřím Vaňkem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 20 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně od 12. 8. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně od 12. 8. 2025 do zaplacení a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 000 Kč, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 1 433 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhá vydání rozhodnutí, kterým by žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč s příslušenstvím uvedeným ve výroku tohoto rozsudku z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalované ze smlouvy o úvěru č. , Anonymizováno, uzavřené mezi účastníky řízení dne , Anonymizováno, , na jejímž základě žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 20 000 Kč. Úroky z úvěru měla žalovaná splatit v měsíčních splátkách po 5 000 Kč. Žalovaná žalobkyni zaplatila na dlužné částce toliko 5 000 Kč. Po zaslání upomínek žalobkyně dne 20. 5. 2025 a ze dne 5. 6. 2025 úvěr zesplatnila a žalované vyčíslila k zaplacení dlužnou částku. Do podání žaloby neuhradila žalovaná již ničeho, a to ani na základě předžalobní výzvy žalobkyně.

2. Vzhledem k předloženým listinám, jakož i souhlasu žalobkyně s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání již v podané žalobě, vyzval soud žalovanou, aby se ve smyslu ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) i ona vyjádřila k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaná se v určené lhůtě na výzvu soudu nevyjádřila a soud proto rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise3. Z předsmluvních informací včetně splátkového kalendáře, smlouvy o úvěru ze dne , Anonymizováno, č. , Anonymizováno, a smluvních podmínek k této smlouvě včetně, potvrzení o výplatě částky 20 000 Kč, upomínek, předžalobní výzvy spolu o oznámením o zesplatnění úvěru k 11. 8. 2025 je prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 28. 3. 2025 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , Anonymizováno, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalované spotřebitelský úvěr ve výši 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnou částku vrátit, a to spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 60 000 Kč (čl. 4.8. smlouvy). Žalovaná měla dle č. l. 5.1. splatit kapitalizovaný úrok v pravidelných měsíčních splátkách po 5 000 Kč, přičemž spolu s poslední splátkou měla vrátit i poskytnutý úvěr ve výši 20 000 Kč, celkem měla tedy zaplatit 80 000 Kč. Ze smluvních ujednání také vyplývá, že se žalovaná zavázala uhradit žalobkyni i náklady na první a druhou upomínku – každá ve výši 500 Kč (čl. 5.4). Žalovaná žalobkyni uhradila částku 5 000 Kč a následně se dle žalobkyně dostala do prodlení splátkou splatnou dne 15. 5. 2025. Dne 28. 7. 2025 byla proto žalované odeslána předžalobní výzva, kdy byla upozorněna na možnost soudního vymáhání dlužné částky a dále oznámení o zesplatnění úvěru ke dni 11. 8. 2025.

4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku. Podle ust. § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle ust. § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle ust. § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle ust. § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

5. Soud se v dané věci nejprve zabýval platností smluv o úvěru, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). V dané věci měla dle předložené smlouvy o úvěru ze dne , Anonymizováno, žalovaná vrátit namísto poskytnuté částky 20 000 Kč žalobkyni po uplynutí 12 měsíců částku 80 000 Kč, což odpovídá ve smlouvě i předsmluvních informacích o spotřebitelském úvěru (které jsou nedílnou součástí smlouva o spotřebitelském úvěru) uvedenému RPSN úvěru ve výši 1 356 %; samotný úrok z úvěru byl sjedná ve výši 25 % měsíčně, tj. 300 % ročně (12x25). Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „NS ČR“), kdy lze konkrétně uvést např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 NS ČR dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS ČR odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS ČR sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, , adresa, : , právnická osoba, . Beck, 2014, str. 2077–2091). Také Ústavní soud České republiky (dále jen ÚS) již v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně (v dané věci 300 % ročně!) a RPSN ve výši 115,32 % ročně (spolu s dalšími sankcemi) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tato judikatura se dále prohlubovala a např. nález ÚS ve věci sp. zn. II. ÚS 3194/18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS ČR v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, a jejíž zaplacení bylo zajištěno smluvními pokutami. Podepsaný soud má v souladu s právním názorem odvolacího Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (např. rozsudek č. j. 15 Co 61/2022 – 69 ze dne 12. 4. 2022), že uvedené právní závěry NS ČR a ÚS, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Podle uvedeného rozhodnutí: „exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí a jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva.“6. Jak již bylo výše uvedeno, v dané věci činila výše sjednaného úvěru 300 % ročně. Obvyklá výše úroků dle obecně dostupného přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou pro období březen 2025 přitom pro korunové úvěry poskytnutými bankami domácnostem v ČR na spotřebu činila v průměru 8,16 % ročně, tedy faktická výše sjednaného úroku z úvěru dosahuje sama o sobě více jak 36násobku obvyklé hodnoty. Neobstojí ani argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Smluvní ujednání přece nejsou vyloučené ze soudního přezkumu, naopak tyto musí soud ex offo vždy přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy. „Následkem rozporu s dobrými mravy je podle § 580 odst. 1 neplatnost právního jednání, ve spojení s ustanovením § 588 je třeba dospět k závěru, že se jedná vždy o neplatnost absolutní.” (viz výše uvedená odborná literatura, str. tamtéž). Na toto posouzení nemá žádný vliv ust. § 1793 o. z. nebo § 1813 o. z., neboť jimi nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy; právě k takovému absolutně neplatnému právnímu jednání došlo v dané věci. Podle výše uvedené judikatury NS ČR, která navazuje na judikaturu ÚS (viz celá řada rozhodnutí ÚS uváděná ve zmíněných rozhodnutích NS ČR), je třeba zkoumat neplatnost spotřebitelských smluv způsobenou nepřiměřenými úroky nikoli izolovaně, ale v celém souhrnu uzavřené spotřebitelské smlouvy, neboť není přípustné nepřiměřené vychýlení v právech a povinnostech stran v zásadní neprospěch spotřebitele. Ve výše uvedených rozhodnutích, která se týkala další fáze uplatnění práva v exekučních řízeních, a to právě ve věcech spotřebitelských smluv o poskytnutí peněžních prostředků, bylo dovozeno, že v případě takovéto nepřiměřenosti se neplatnost vztahuje na celý závazkový vztah. NS ČR dovodil, že pokud jsou povinnosti dlužníka ve svém kontextu nepřiměřené jeho právům, že je na místě exekuci zcela zastavit, a tedy smlouvu je třeba jako celek považovat za neplatnou (viz v podrobnostech shora uvedená judikatura). Tak je tomu i v dané věci, kdy se žalovaná zavázala žalobkyni uhradil společně s poskytnutým úvěrem úroky z úvěru ve výši 300 % ročně, které byly ve smlouvě kapitalizované částkou ve výši 60 000 Kč, jakož žalobkyní ve smlouvě uvedené poplatky za zaslání upomínky (čl. 5. 4.) v nepřiměřené výši 500 Kč za jednotlivé upomínky. V dané věci žalobkyně požaduje za 2 upomínky částku 1 000 Kč. Takto vysoké částky poplatků za upomínky neodpovídají ekonomické realitě, zaslání upomínky nevede k takto vysokým nákladům, a ve skutečnosti mají vést ke generování dalších příjmů ze spotřebitelského úvěru, tedy jedná se o skryté úroky. K tomu lze ještě dodat, že v daném případě se jednalo o vztah spotřebitele a podnikatele, kde za použití definice průměrného spotřebitele (viz Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2005/29/ES) nelze objektivně očekávat, že si spotřebitel bude při podpisu smlouvy vědom, že pod pojmem „poplatek“ se bude, byť třeba jen zčásti, ukrývat smluvní úrok. Takové jednání podnikatele je zjevně nemravné. Jednotlivá ustanovení smlouvy o spotřebitelském úvěru poskytnuté podnikatelem spotřebiteli jsou natolik provázaná, že je nelze od sebe oddělit, neboť bez takto sjednaných úroků a poplatků by žalobkyně peněžní prostředky žalované nepůjčila. Ustanovení smlouvy ve svém souhrnu zakládají proto tak nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, že způsobují absolutní neplatnost této smlouvy.

7. Z výše uvedených závěrů vyplývá, že poskytnutí peněžních prostředků žalované je s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení dle citovaného ust. § 2991 odst. 1 o. z. Toto jiné právní hodnocení nevyžadovalo poučení dle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť toto soud poskytuje jen za předpokladu, kdy je třeba, aby účastník v této souvislosti doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Tak tomu v posuzované věci nebylo, žalobkyní vylíčené skutečnosti a předložené důkazy pro rozhodnutí soudu poskytují dostatečný základ. Jak již bylo výše uvedeno, žalobkyně poskytla žalované částku 20 000 Kč. Z žalobních tvrzení plyne, že žalovaná zaplatila žalobkyni celkem 5 000 Kč, a proto je důvodný nárok žalobkyně co do částky 15 000 Kč (20 000 – 5 000). Ta byla žalobkyni přiznána výrokem I., neboť žalovaná musí své bezdůvodné obohacení v této výši žalobkyni vydat, neboť ta má právo na vrácení toho, co bylo plněno (§ 2993 o. z.). Důvodný je též nárok žalobkyně na úroky z prodlení z této dlužné jistiny, když prodlení žalované začalo plynout v souladu s výzvou žalobkyně ze dne 28. 7. 2025 k zaplacení dlužné částky do 11. 8. 2025. Ode dne 12. 8. 2025 je proto žalovaná v prodlení se splacením dlužné částky. Výrokem II. byl pak zamítnut nárok na žalobkyní požadovanou částku přesahující bezdůvodné obohacení žalované, jakož na smluvní poplatky za upomínky (žalovanou označeno jako náklady spojené s uplatněním pohledávky), a to právě vzhledem k výše podrobně zdůvodněné absolutní neplatnosti celé smlouvy o úvěru, tedy i těchto ujednání. Pokud jde o příslušenství pohledávky v podobě dalších požadovaných úroků z prodlení, soud pro vyčerpání žalobního petitu zamítl rovněž nárok na požadované úroky z prodlení z částky rozdílu přiznané částky oproti návrhu žalobkyně, a to vzhledem k jejich akcesoritě. Lhůta k plnění ve výroku I. byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

8. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť úspěch žalobkyně v dané věci byl jen částečný. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 20 000 Kč, ale úspěšná byla toliko co do částky 15 000 Kč, což představuje její úspěch ve výši 75 % a úspěch žalované ve výši 25 %, tedy čistý úspěch žalobkyně (po odečtení neúspěchu žalobkyně od jejího úspěchu) činí 50 %. Vynaložené náklady řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 050 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle ust. § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 400 Kč a paušální náhrada výdajů stanovená dle odst. 5 stejného ustanovení v částce 100 Kč za každý ze tří úkonů právní služby (za převzetí a přípravu zastoupení, výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé a návrh ve věci samé) a dále dle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % stanovená ze základu ve výši 1 500 Kč částkou 315 Kč; celkové náklady řízení tedy činily 2 865 Kč. Žalobkyni z této částky náleží dle míry čistého úspěchu 50 %, což činí po zaokrouhlení na celé koruny 1 433 Kč. Platební místo vyplývá z ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.