8 C 148/2024

Plný text

Okresní soud v Táboře rozhodl předsedou senátu Mgr. Jiřím Vaňkem jako samosoudcem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 36 499,01 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 11 240 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 4. 1. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 25 259,01 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % z této částky od 4. 1. 2024 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhá vydání rozhodnutí, kterým by žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 36 499,01 Kč s příslušenstvím uvedeným ve výroku tohoto rozsudku z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalované ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi účastníky řízení dne , datum, , na jejímž základě žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 40 000 Kč. Úvěr měla žalovaná splatit v 72 měsíčních splátkách po 1 730 Kč. Žalovaná žalobkyni zaplatil celkem dvanáct splátek, tj. částku 20 760 Kč. Se splátkou splatnou dne 15. 6. 2023 se však dostala do prodlení a dále již splátky nehradila. Po zaslání upomínek žalobkyně dne 5. 7. 2023 úvěr zesplatnila a žalované vyčíslila k zaplacení dlužnou částku. Dle předžalobní výzvy požaduje žalobkyně úhradu 36 499,01 Kč a náklady na právní zastoupení věřitele. Dále požaduje i úrok z prodlení z žalované částky. Do podání žaloby neuhradila žalovaná již ničeho, a to ani na základě předžalobní výzvy žalobkyně.

2. Vzhledem k předloženým listinám, jakož i souhlasu žalobkyně s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání již v podané žalobě, vyzval soud žalovanou, aby se ve smyslu ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), i ona vyjádřila k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaná se v určené lhůtě na výzvu soudu nevyjádřila a soud proto rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise.

3. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku. Podle ust. § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle § 551 o. z. o právní jednání nejde, chybí-li vůle jednající osoby. Podle § 552 o. z. o právní jednání nejde, nebyla-li zjevně projevena vážná vůle. Podle § 554 o. z. se k zdánlivému právnímu jednání nepřihlíží. Podle § 561 odst. 1 o. z. k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat. Podle § 562 odst. 1 o. z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Podle ust. § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle ust. § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle ust. § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila., právnická osoba, dané věci má soud za prokázané z listinných důkazů, a to konkrétně z předsmluvních informací včetně splátkového kalendáře, smlouvy o úvěru ze dne , datum, č. , hodnota, , smluvních podmínek k této smlouvě a ze smlouvy o zřízení doplňkové služby PODPORA, že na žádné z uvedených listin se nenachází podpis žalované. Listiny předložené žalobkyní obsahují pouze předtištěné údaje žalované bez jejího podpisu a bez podpisů obou stran nelze předloženou listinu považovat za platně uzavřenou smlouvu o spotřebitelském úvěru (§ 561 odst. 1 o. z.). Žalobkyně postupovala i dle textu smlouvy při jejím uzavřené elektronicky, distančně, na základě postupu dle článku X. smlouvy, prostřednictvím tzv. „klientského účtu“, avšak ani tímto postupem nelze spolehlivě určit, že by se v dané věci jednalo jednoznačně o projev vůle žalované. Nejsou tak splněny podmínky § 562 o. z., který podmiňuje zachování písemné formy u elektronických prostředků tím, že tyto umožňují zachycení obsahu právního jednání a určení osoby, která právní jednání učinila. „SMS kód“, výpis z účtu či samotný fakt platby z účtu, ale ani kliknutí na elektronický formulář „podepsat“ či registrace na stránkách žalobkyně, nezachycují nejen osobu, která platbu činí, ale ani samotný obsah právního jednání. Na této skutečnosti nemění nic ani SMS či jiná komunikace proběhnuvší na telefonním čísle, které sice může patřit žalované, ale i kdyby jí číslo skutečně patřilo, s mobilním telefonem může disponovat kdokoli (odesílat z něj zprávy atp.), takže opětovně nelze určit osobu, která jednání činí. Není ani možné dojít k jednoznačnému závěru, že by platba z účtu žalované ve výši 1 Kč znamenala právě její souhlas se smlouvami předloženými žalobkyní, neboť název bankovního účtu, z něhož byla částka poslána, se sice shoduje s jménem a příjmením žalované, avšak žalovaná nemusí být jediným disponentem s tímto účtem a předmětnou platbu může zaslat třetí osoba (dokonce i bez vědomí majitele účtu), jak se také opakovaně v některých jiných řízeních již stalo. Zvláště u plateb elektronického bankovnictví, jak plyne z detailu pohybu – platba převodem uvnitř banky, nelze tímto způsobem vůbec prokazovat, že se jedná o projev vůle žalované, neboť elektronickou platbu může zaslat kterákoliv osoba znalá příslušných přihlašovacích údajů k danému elektronickému účtu. Žalobkyní použité prostředky tak neumožňují zachycení obsahu právního jednání a určení osoby, která právní jednání učinila. V daném případě tak absentuje jasný, vážný a srozumitelný projev vůle směřující k uzavření smlouvy, který by byl přičitatelný právě žalované, neboť je třeba si uvědomit, že osobní údaje žalované zná více osob. Smlouvu proto nelze považovat za platnou, neboť z předložených listin plyne nedostatek vůle konkrétní jednací osoby, k takovému zdánlivému právnímu jednání se nepřihlíží, a proto je třeba nárok mezi účastníky vypořádat podle pravidel bezdůvodného obohacení.

5. Nad rámec uvedeného je třeba současně uvést, že smlouvu by nebylo možné považovat za platnou ani z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy, když soud musí k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. , spisová značka, ). Z předložené smluvní dokumentace totiž plyne, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalované spotřebitelský úvěr ve výši 40 000 Kč, který měla žalovaná splatit v 72 měsíčních splátkách po 1 730 Kč, tedy celkem měla zaplatit 124 560 Kč, a dále byla žalovaná povinna za smluvní poplatky v souvislosti s uzavřením úvěrové smlouvy zaplatit žalobkyni částku ve výši 8 000 Kč (čl. 4.8. smlouvy). Tento poplatek si žalobkyně zaúčtovala ihned při sjednání úvěru, čímž vlastně klesl nárok žalované na finanční prostředky od žalobkyně na částka 32 000 Kč, avšak i z této částky byla částka ve výši 20 864 Kč použita za účelem úhrady předchozího závazku žalované u žalobkyně, a proto byla na účet žalované poukázána toliko částka 11 136 Kč. Měsíční splátka ve výši 1 730 Kč se dle předložených shora uvedených listin skládala ze splátky úvěru ve výši 1 029 Kč měsíčně a nákladů spojených s uzavřenou smlouvou o spotřebitelském úvěru (bez uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru by tato smlouva o doplňkové službě nedávala smysl) za sjednání služby PODPORA (čl. VII. smlouvy) ve výši 701 Kč měsíčně. Tato „podpora“ v celkové ceně 50 472 Kč přitom představovala možnost využití tří služeb, a to (1.) odkladu tří splátek úvěru ročně vždy o jeden kalendářní měsíc po řádném termínu splatnosti, (2.) přerušení splácení na dobu až devíti měsíců v případě úrazu, závažného , podezřelý výraz, nebo , podezřelý výraz, , a (3.) přerušení splácení na dobu až devíti měsíců v případě nezaviněné ztráty zaměstnání. Jedná se tedy o zejména o řešení nahodilých situací k žádosti úvěrovaného, které mohou nastat, avšak také vůbec nastat nemusí, a zároveň jde o úkony administrativně nenáročné vzhledem ke způsobu administrace pohledávek nebankovními poskytovateli zápůjček a úvěrů, který je vysoce automatizovaný a v případě všech jednotlivých dlužníků prakticky shodný. Za tohoto stavu je vyloučeno, aby věřiteli v souvislosti s poskytnutím těchto služeb spotřebiteli, které spotřebitel ani využít nemusí, vznikly v tomto jednotlivém případě takto vysoké pravidelné měsíční náklady. Z obsahu smlouvy přitom nevyplývá důvod takto vysoké nákladnosti položek představujících vysoce automatizované a ze své povahy jednoduché činnosti. Jejich cena nikoli za konkrétní využití některé z uvedených 3 služeb, ale ve velmi vysoké měsíční paušální částce, i když se služba vůbec nikdy nevyužije, když navíc celkový poplatek za tuto „podporu“ převyšuje výši samotného sjednaného úvěru (částka úvěru 40 000 Kč, avšak za jeho podporu 50 472 Kč), je zjevně neadekvátně vysoká vzhledem k možnému obsahu poskytovaných služeb (krátkodobé přerušení či odklad splátek). Tyto služby navíc ani fakticky žalované poskytnuty nebyly, jak plyne z žalobkyní předložené tabulky umoření, podle které žalovaná platila žalobkyni souvisle pravidelně každý měsíc od 15. 6. 2022 do 15. 5. 2023 částku 1 730 Kč. Veškeré tyto skutečnosti, včetně toho, že sama žalobkyně v žalobě označuje měsíční splátku 1 730 Kč za úroky z úvěru (viz odst. 3. žaloby: „Úroky z úvěru měly být žalovaným žalobci hrazeny v měsíčních splátkách 1 730 Kč“), vedou soud k jednoznačnému závěru, že smyslem uvedeného poplatku za službu podpory nebylo pokrytí vzniklých nákladů administrativní činnosti věřitele (ty při absenci žádosti o využití služby ani nenastaly), ale šlo o skryté navýšení smluvního úroku tak, aby ve smlouvě uvedená výše úroku sama o sobě formálně svojí výší na první pohled nebyla ve zjevném rozporu s dobrými mravy. Předmětný poplatek tak měl vést ke generování dalších příjmů ze spotřebitelského úvěru, tedy jde o skryté úroky z úvěru; není ovšem přípustné sjednaný kapitalizovaný úrok skrýt pod označení poplatek. Úrok totiž představuje příjem spojený s daňovou povinností. Sjednání poplatku, který pojmově slouží k úhradě vzniklých nákladů, avšak ve skutečnosti je úrokem za poskytnutí půjčky (tj. toliko cenou peněz bez vynaložení dalších nákladů), představuje obcházení zákona, což má též za následek absolutní neplatnost ujednání podle § 580 o. z. Uvedené závěry lze vztáhnout i k žalobkyni tvrzeným nákladům za uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru specifikovaným v čl. IV. 4.8. smlouvy ve výši 8 000 Kč, když tato částka byla žalované stržena současně s poskytnutím úvěru. Při sjednávání tohoto typu smlouvy o spotřebitelském úvěru elektronickou formou, kdy si má úvěrovaný i sám vyplnit své osobní údaje, je administrativa takovýchto smluv plně automatická, jednoduchá, rutinní a rychlá, takže logicky nevede k takto vysokým nákladům. Veškeré formuláře jsou při sjednávání tohoto typu smluv již připraveny, sám úvěrovaný doplní jen několik málo údajů, pro něž jsou formuláře připraveny, a proto žalobkyní účtovaný poplatek ve zcela nepřiměřené výši 8 000 Kč za sjednání formulářového úvěru soud považuje za poplatek, který má ve skutečnosti taktéž vést ke generování dalších příjmů ze spotřebitelského úvěru, tedy jde o skryté úroky z úvěru. K tomu lze ještě dodat, že v daném případě se jednalo o vztah spotřebitele a podnikatele, kde za použití definice průměrného spotřebitele (viz Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2005/29/ES) nelze objektivně očekávat, že si spotřebitel bude při podpisu smlouvy vědom, že pod pojmem „poplatek“ se bude, byť třeba jen zčásti, ukrývat smluvní úrok. Takové jednání podnikatele je zjevně nemravné. Nepřiměřená vychýlenost v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele plyne ze smluvních dokumentů i v části, kde žalobkyně stanovila zpoplatnění upomínek nepřiměřenými částkami ve výši 300 Kč, resp. 500 Kč za upomínku. V daném případě byla žalované poskytnuta věřitelem fakticky částka 32 000 Kč (z čehož 20 864 Kč bylo navíc zaúčtováno na její předchozí dluh vůči témuž věřiteli), avšak vrátit měla včetně sjednaných poplatků celkem částku 124 560 Kč (72 x 1 730 Kč), když další částka 8 000 Kč jí byla naúčtována ihned při uzavření úvěrové smlouvy, tedy celkové náklady na úvěr 40 000 Kč měly žalovanou stát 132 560 Kč. S přihlédnutím k výše uvedenému, jakož i k tomuto hrubému a očividnému nepoměru vzájemného plnění smluvních stran, vnitřní provázanosti smluvních ujednání, by i při jiném právním posouzení ohledně zdánlivého právnímu jednání dle předchozího odstavce, byl plně namístě závěr, že předmětná smlouva o spotřebitelském úvěru je ve smyslu § 588 o. z. absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy.

6. Jak již bylo výše uvedeno, z výše uvedených závěrů vyplývá, že poskytnutí peněžních prostředků žalované je třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení dle citovaného ust. § 2991 odst. 1 o. z. Uvedené jiné právní hodnocení nevyžadovalo poučení dle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť toto soud poskytuje jen předpokladu, kdy je třeba, aby účastník v této souvislosti doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Tak tomu v posuzované věci nebylo, žalobkyní vylíčené skutečnosti a předložené důkazy pro rozhodnutí soudu poskytují dostatečný základ. V dané věci žalobkyně poskytla žalované fakticky jen částku 32 000 Kč, neboť částka dalších 8 000 Kč se nikdy reálně do dispozice žalované nedostala, když tuto si žalobkyně ihned odečetla na zdánlivě, resp. absolutně neplatně, sjednané poplatky za uzavření smlouvy. Z žalobních tvrzení plyne, že žalovaná zaplatila žalobkyni částku 20 760 Kč. Žalovaná musí vydat své bezdůvodné obohacení žalobkyni, neboť tato má právo na vrácení toho, co fakticky žalované plnila (§ 2993 o. z.), a proto je důvodný nárok žalobkyně co do částky 11 240 Kč (32 000 – 20 760), která jí byla přiznána výrokem I. Důvodný je též nárok žalobkyně na úroky z prodlení z této dlužné jistiny dle výše citovaného § § 1970 o. z., přičemž jejich výše požadovaná žalobkyní odpovídá výši zákonných úroků z prodlení dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Výrokem II. byl pak zamítnut nárok na žalobkyní požadovanou další částku jistiny 25 259,01 Kč (36 499,01 - 11 240), a to právě vzhledem k výše podrobně zdůvodněné zdánlivosti, resp. absolutní neplatnosti, celé smlouvy o spotřebitelském úvěru, tedy všech jejích ujednání. Žaloba byla zamítnuta i co do požadovaných úroků z prodlení z uvedené částky vzhledem k jejich akcesoritě. Lhůta k plnění ve výroku I. byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

7. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť úspěšnější žalované, které vzniklo právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady řízení nevznikly