8 C 15/2019

Plný text

Okresní soud v Táboře rozhodl předsedou senátu Mgr. Jiřím Vaňkem jako samosoudcem ve věci žalobkyně: Anonymizováno sídlem Anonymizováno zastoupená advokátem Anonymizováno sídlem Anonymizováno proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 , Anonymizováno sídlem Adresa zainteresované osoby 0/0 zastoupený zmocněncem Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 narozeným dne Anonymizováno bytem Adresa zainteresované osoby 1/0 o zaplacení 434.511 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 434.511 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 26. 12. 2015 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se vůči žalovanému domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že je právní nástupcem společnosti , právnická osoba, , IČ , IČO, (dále jen , Anonymizováno, či právní předchůdce), se kterou žalovaný uzavřel dne , datum, kupní smlouvu na dodávky palet. Dne 1. 12. 2015 žalovaný objednal u jejího právního předchůdce 2.100 kusů palet za cenu 434.511 Kč. Po převzetí objednávky vystavil právní předchůdce žalobkyně žalovanému fakturu č. , hodnota, ze dne , datum, na 2.100 kusů palet splatnou dne 25. 12. 2015 na částku 434.511 Kč. Žalovaný však právnímu předchůdci žalobkyně dlužnou částku neuhradil. Dne 15. 1. 2016 byla předmětná pohledávka postoupena nejprve na , tituly před jménem, , jméno FO, , která jí dne 4. 12. 2017 postoupila na žalobkyni. Žalovaný dluh nezaplatil ani po předžalobní výzvě. Výdajové pokladní doklady předložené žalovaným o zaplacení předmětné částky ve dvou splátkách ze dne , právnická osoba, . 2016 a ze dne 8. 3. 2016 jsou zfalšované, neboť nesouhlasí ani razítko ani podpis právního předchůdce žalobkyně. Námitka promlčení důvodná není, neboť žalobkyně podala žalobu ve lhůtě splatnosti daňového dokladu podle toho, jak byla splatnost mezi účastníky dohodnuta v kupní smlouvě ze dne , datum, . Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ovlivňuje běh promlčecí lhůty legitimní očekávání účastníků, žalobkyně proto podle předchozí zkušenosti a především na základě kupní smlouvy očekávala, že splatnost se řídí splatností uvedenou na daňovém dokladu. Dále ještě doplnila, že podle § 1963 o. z. byla splatnost kupní ceny dne , datum, a před tímto datem nebyla žalobkyně oprávněna uplatnit svůj nárok na zaplacení kupní ceny u orgánu veřejné moci.

2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s odůvodněním, že s právním předchůdcem žalobkyně obchodoval prostřednictvím pana , jméno FO, . , jméno FO, byl zmocněncem předchůdce žalobkyně a zajišťoval přepravu palet na jeho provozovnu. Jemu osobně předával peníze v hotovosti za každou dodávku, což jmenovaný potvrdil v daňovém řízení před finančním úřadem. Žádná písemná kupní smlouva nebyla, vždy se obchodovalo z ruky do ruky. Od právního předchůdce žalobkyně nikdy neobdržel žádnou výzvu k úhradě nějakého dluhu. Postoupení pohledávky mu nebylo oznámeno. Dále doplnil, že částku, která je předmětem žaloby, zaplatil ve dvou splátkách, a to dne , právnická osoba, . 2016 částku 230.000 Kč a dne 8. 3. 2016 částku 204.511 Kč. K prokázání tohoto tvrzení žalovaný současně předložil originály výdajových pokladních dokladů.

3. Podle § 2079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o. z.) kupní smlouvou se prodávající zavazuje, že kupujícímu odevzdá věc, která je předmětem koupě, a umožní mu nabýt vlastnické právo k ní, a kupující se zavazuje, že věc převezme a zaplatí prodávajícímu kupní cenu. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1882 odst. 1 o. z. dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná.. Podle § 609 o. z. nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. Plnil-li však dlužník po uplynutí promlčecí lhůty, nemůže požadovat vrácení toho, co plnil. Podle § 610 odst. 1 o. z. k promlčení soud přihlédne, jen namítne-li dlužník, že je právo promlčeno. Vzdá-li se někdo předem práva uplatnit námitku promlčení, nepřihlíží se k tomu. Podle § 619 odst. 1, 2 o. z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla. Podle § 629 odst. 1 o. z. promlčecí lhůta trvá tři roky. Podle § 1958 odst. 1, 2 o. z. je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele. Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Podle § 1963 odst. 1, 2 je-li obsahem vzájemného závazku podnikatelů povinnost dodat zboží nebo službu za úplatu, je cena splatná, aniž je zapotřebí výzvy k placení, do třiceti dnů ode dne, kdy byla dlužníku doručena faktura nebo jiná výzva podobné povahy, anebo ode dne obdržení zboží nebo služby, podle toho, který z těchto dnů nastal později. Bylo-li však ujednáno převzetí zboží nebo služby, popřípadě ověření, zda bylo řádně splněno, je cena splatná do třiceti dnů ode dne převzetí, popřípadě ověření. To platí i pro závazek podnikatele a veřejnoprávní korporace, popřípadě právnické osoby touto korporací založené, i když nejsou podnikateli. Smluvní strany si mohou ujednat lhůtu splatnosti delší šedesáti dnů jen tehdy, pokud to není vůči věřiteli hrubě nespravedlivé. Je-li však obsahem závazku podnikatele povinnost dodat zboží nebo službu veřejnoprávní korporaci, smluvní strany si mohou ujednat delší dobu splatnosti jen tehdy, pokud je to odůvodněno povahou závazku a lhůta splatnosti nesmí přesáhnout šedesát dní. Podle § 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.) pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Podle § 391 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen obch. zák.) u práv vymahatelných u soudu začíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li tento zákon něco jiného., právnická osoba, dané věci bylo mezi účastníky nesporné, že právní předchůdce žalobkyně dodal žalovanému dle jeho objednávky dne 18. 12. 2015 celkem , hodnota, kusů palet v ceně 171 Kč bez DPH za kus, tedy v částce 434.511 Kč. Sporné bylo, zda tato pohledávka již zanikla splněním dluhu ve dvou výše uvedených splátkách, jak tvrdil žalovaný či nikoli, jak tvrdila žalobkyně, a zda došlo k řádnému postoupení pohledávky na žalobkyni, když tato nepředložila originály smluv o postoupení pohledávek a ani o této skutečnosti právní předchůdce žalobkyně žalovaného neinformoval. Mezi účastníky bylo dále sporné, zda došlo k uzavření písemné kupní smlouvy ze dne , datum, , kterou předložila žalobkyně a žalovaný její platnost popírá a sporným též bylo, zda je žalovaným vznesená námitka promlčení důvodná, či nikoli.

5. Z dosud provedených důkazů lze podle názoru podepsaného soudu ohledně uvedených sporných skutečností dospět ke skutkovému závěru toliko ohledně platnosti postoupení pohledávky na žalobkyni. Z výpovědi svědka , jméno FO, ve spojení s žalobkyní předloženými smlouvami o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2016 a ze dne 4. 12. 2017 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně jím tvrzenou pohledávku vůči žalovanému postoupil na žalobkyni. Přestože žalobkyně nepředložila originály těchto dvou listin, svědek , jméno FO, , který byl zmocněným zástupcem právního předchůdce žalobkyně, jak bylo ostatně mezi účastníky nesporné, výslovně potvrdil, že jím tvrzenou pohledávku vůči žalovanému postoupil na paní , tituly před jménem, , jméno FO, . Potvrdil též, že žalobkyní předložená kopie smlouvy ze dne 15. 1. 2016 je právě tou smlouvou, kterou k postoupení došlo a výslovně uznal svůj podpis na této smlouvě za správný. Jako svědek, a to po poučení podle § 126 o.s.ř. o trestně právních následcích křivé svědecké výpovědi, dále uvedl, že z , tituly před jménem, , jméno FO, byla pohledávka postoupena na žalobkyni a právě pro žalobkyni od žalovaného vymáhal jím tvrzený dluh. Tuto skutečnost prokazuje příjmový pokladní doklad vyplněný tímto svědkem (č. l. 19 spisu). Podle výše citovaného § 1879 o. z. může věřitel postoupit pohledávku i bez souhlasu dlužníka, tedy pro platnost postoupení není třeba oznámit tuto skutečnost dlužníkovi. Námitka žalovaného, že původní věřitel žalovanému neoznámil postoupení pohledávky, a to ani na žalobkyni a ani na jejího právního předchůdce , tituly před jménem, , jméno FO, , tedy nemá žádný vliv na platnost postoupení pohledávky. Důsledkem neoznámení postoupení pohledávky dlužníkovi je pouze a toliko, že dlužník se může zprostit své povinnosti plněním postupiteli (viz § 1882 odst. 1 o. z.). Tento závěr vyplývající přímo z právního předpisu je i součástí soudní judikatury - např. viz právní věta v ASPI k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. , spisová značka, – „Skutečnost, že notifikace (oznámení, vyrozumění) o postoupení pohledávky nebylo učiněno bez zbytečného odkladu, není z hlediska platnosti postoupení nebo notifikace významná (§ 526 odst. 1 obč. zák. a od 1. 1. 2014 pak zejména ust. § 1882 odst. 1 NOZ, v němž již není lhůta bez zbytečného odkladu upravena).“ Po přezkoumání výše uvedených důkazů, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech, proto dospěl soud k závěru, že jsou prokázány všechny formální zákonné předpoklady pro postoupení pohledávky z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni. Tvrzení žalovaného, že společnost Belmonte nemohla postoupit neexitující pohledávku, neboť tato byla již před postoupením v hotovosti zaplacena (č. l. 6), je vyvráceno výdajovými doklady předloženými žalovaným, neboť dle nich (i dle tvrzení žalovaného) mělo dojít k zaplacení kupní ceny dodaného zboží dne , právnická osoba, . 2016 a dne 8. 3. 2016, zatímco k prvnímu , Anonymizováno, pohledávky došlo již dne 15. 1. 2016. Zda tato pohledávka existovala i ke dni 4. 12. 2017, kdy došlo k postoupení na žalobkyni, bylo mezi účastníky sporné, jak je dále uvedeno.

6. Ohledně ostatních sporných skutečností prozatím přijmout žádný skutkový závěr možné není, neboť nejsou provedené důkazy, které účastníci navrhli, a to znalecké posudky z oboru písmoznalectví, jak ohledně výdajových pokladních dokladů, tak ohledně písemné kupní smlouvy. Soud se totiž nejprve musel zabývat důvodností žalovaným vznesené námitky promlčení, neboť pokud tato námitka důvodná je a postoupený nárok žalobkyně je promlčen, pak dlužník není povinen plnit (§ 609 o. z.). Dokazování uvedených sporných skutečností pomocí znaleckých posudků by tak bylo zcela nadbytečné, neboť i kdyby byla prokázána všechna tvrzení žalobkyně, a to jak o tom, že dluh zaplacen nebyl, tak o tom, že byla uzavřena písemná kupní smlouva, nebylo by možné žalobkyni vzhledem k námitce promlčení soudem nárok na zaplacení přiznat (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, , adresa, : , právnická osoba, . Beck, 2014, str. 2166-2172: ,,pokud dlužník využije své právo vznést námitku promlčení, soud po zjištění, že žalované subjektivní právo je skutečně promlčeno, je povinen žalobu věřitele zamítnout bez dalšího zjišťování skutkového stavu. Jestliže dlužník účinně vznese námitku promlčení před soudem, nárok na vymáhání žalovaného subjektivního práva zaniká, ale subjektivní právo věřitele existuje nadále v podobě naturálního, tedy soudní cestou nevymahatelného práva.“).

7. V dané věci bylo rozhodující posouzení, od kdy začala plynout promlčecí lhůta. Podle výše citovaného § 619 o. z. tato počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Podle důvodové zprávy k § 619 o. z. „do prvního odstavce se z § 101 obč. z. a z § 391 odst. 1 obch. z. přejímá myšlenka, že promlčecí lhůta počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být poprvé uplatněno u příslušného orgánu veřejné moci.“ Vzhledem k obsahu důvodové zprávy, jakož i shodnosti textu o. z. a obč. zák. a obch. zák., je i za účinnosti o. z. použitelná judikatura ohledně počátku běhu promlčecí lhůty dle obč. zák. Oproti předchozí právní úpravě byl nově doplněn § 619 odst. 2 o. z., který do úpravy promlčení vnáší subjektivní prvek a okamžik, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé, váže na „vědomost oprávněné osoby o okolnostech rozhodných pro začátek plynutí promlčecí lhůty“ (Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, , adresa, : , právnická osoba, . Beck, 2014, str. 2196-2198). V dané věci je zřejmé, že právní předchůdce žalobkyně se o dodání zboží dozvěděl dne 18. 12. 2015, neboť sám tohoto dne zboží žalovanému dodal, jak to plyne z dodacího listu k faktuře , Anonymizováno, (příloha od žalobkyně v EPR a shodně též v přílohovém spisu od policie). Podle právního názoru žalobkyně mohlo být právo vůči žalovanému jako dlužníku uplatněno poprvé v okamžiku splatnosti stanovené ve faktuře vystavené právním předchůdcem žalobkyně, neboť účastníci si splatnost dohodli v článku 3.2. kupní smlouvy ze dne , datum, (č. l. 42). S tímto názorem se však soud neztotožnil. Ve výše uvedeném článku kupní smlouvy je text, že ,,Kupující se tímto zavazuje k důslednému dodržování splatnosti daňových dokladů za dodané zboží“ a pak již následuje text o následcích, pokud by tak nečinil. Z kupní smlouvy tedy výslovně neplyne žádná dohodnutá lhůta splatnosti kupní ceny dodaného zboží (palet), jako např. 3 dny, 7 dnů, či 21 dnů od dodání zboží či od vystavení faktury. Pokud by tomu tak bylo, jedno by se o sjednání času plnění závazku žalovaného k zaplacení kupní ceny dohodou a žalovaný jako kupující by byl povinen plnit ve stanoveném termínu dle dohody účastníků ve smyslu § 1958 odst. 1 o. z. Závazek žalovaného však byl dle žalobkyní předložené kupní smlouvy důsledně dodržovat splatnost daňových dokladů, tedy tu, kterou žalobkyně stanoví ve svém daňovém dokladu, tj. ať je jakákoli. Žádné ustanovení kupní smlouvy (i kdyby byla znalecky prokázána její platnost) tedy nebránilo vystavit žalovanému v souladu s § 1958 odst. 2 o. z. fakturu, ve které bude požadováno plnění ihned. Tedy jinak řečeno, právo prodávajícího na zaplacení mohlo být uplatněno ihned dne následujícího po dodání objednaného zboží. Tyto závěry soudu jsou přitom v souladu s ustálenou soudní judikaturou. Již v rozhodnutí sp. zn. 3 , právnická osoba, /81, které bylo uveřejněno ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 28/1984, dospěl Nejvyšší soud České republiky (dále jen NS ČR) k závěru, že pro počátek promlčecí lhůty je rozhodný den bezprostředně následující po dni, kdy došlo ke vzniku dluhu, nikoli až den, kdy došlo ke splatnosti dluhu. Vzhledem ke shodné právní úpravě počátku běhu promlčecí lhůty ode dne, kdy mohlo být právo vykonáno (uplatněno) poprvé, a to jak v o. z., tak v obč. zák. i v obch. zák. (viz též citace důvodová zprávy shora), když v dané věci k žádnému posunu počátku této lhůty subjektivním prvkem nedochází (právní předchůdce žalobkyně věděl o dodání zboží dne 18. 12. 2016, neboť toto zboží sám žalovanému uvedeného dne dodal), je tato judikatura zcela aplikovatelná. Ani později nedošlo v judikatuře NS ČR k žádnému odchýlení od výše uvedeného závěru, ale tento je naopak stále uznáván (např. v rozhodnutích sp. zn. , spisová značka, , sp. zn. 33 Odo 345/2002, sp. zn. 28 Cdo 566/2004, sp. zn. 33 Odo 846/2006, sp. zn. 33 Cdo 1475/2008, sp. zn. 33 Cdo 2634/2008, jak jsou uváděna v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 4353/2016 ze dne 22. 5. 2017). Podle závěrů posledně uvedeného rozhodnutí, s kterými se podepsaný soud ztotožňuje, když v dané věci subjektivní prvek vědomosti dodání zboží žalovanému (tj. okolnost rozhodná pro počátek běhu promlčecí lhůty) splývá s objektivní skutečností dodání zboží žalovanému „pro obecnou promlčecí dobu platí, že začíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být – objektivně posuzováno – vykonáno (uplatněno) poprvé. Tímto dnem je zásadně den, kdy právo bylo možno odůvodněně vykonat podáním žaloby u soudu, neboli kdy se právo stalo nárokem (actio nata). Může-li však věřitel vyvolat splatnost dluhu sám, pak – objektivně posuzováno – může své právo jako protiklad dluhu i vykonat. V takových případech je první objektivní možnost vykonání práva dána již okamžikem, kdy věřitel mohl nejdříve o splnění dluhu požádat, tj. dnem, který následuje po vzniku právního vztahu u dluhu, jehož splatnost si smluvní strany nesjednaly a není ani jinak určena. Jinak řečeno, pro počátek promlčecí doby je tedy rozhodný den bezprostředně následující po dni, kdy došlo ke vzniku dluhu, nikoliv tedy až den, kdy došlo ke splatnosti dluhu“.

8. Žalobkyní uvedené rozhodnutí NS ČR ve věci vedené pod sp. zn. 32 Odo 48/2005 a z něj zobecněné závěry právní teorie, jsou pro danou věc nepřípadné, neboť vychází z jiných skutkových okolností. V uvedené věci bylo předmětem řízení vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo zaplacením zálohové faktury na činnost vykonávanou na základě mandátní smlouvy, k jejímuž uzavření však mezi účastníky nikdy nedošlo. V tomto konkrétním případě NS ČR dovodil, že poskytnutá záloha je důvodnou platbou až do doby, kdy je tomu, kdo zálohu poskytl, zřejmé, že zamýšlená smlouva nebude uzavřena. Teprve v tomto okamžiku se poskytnutá záloha stává bezdůvodným obohacením získaným plněním bez právního důvodu a ten, kdo poskytl zálohu, se může domáhat jejího vrácení. V dané věci se nejednalo ani o odpadnutí právního důvodu, ani o vrácení poskytnuté zálohy, ani o vydání bezdůvodného obohacení, ale o zaplacení kupní ceny za zboží, které právní předchůdce žalobkyně dodal žalovanému dne 18. 12. 2016 bez toho, aby byla mezi účastníky sjednána konkrétní lhůta splatnosti (viz výše). Nešlo zde tedy o žádnou změnu právního titulu, od kdy by se posouvala možnost požádat o vydání bezdůvodného obohacení, jako v žalobkyní uvedeném judikátu, kdy původně důvodně poskytnutá záloha se stala bezdůvodným obohacením; dané skutkové okolnosti jsou zcela jiné, vždy šlo a v tomto řízení jde žalobkyni o zaplacení kupní ceny a k žádné změně tohoto legitimního očekávání plnění z kupní smlouvy nedošlo. Zákon (obč. zák. i obch. zák.) vždy určoval a i za současné právní úpravy (o. z.) určuje počátek běhu promlčecí lhůty nikoli od okamžiku uplatnění práva, ale od okamžiku kdy právo mohlo být uplatněno (vykonáno) a žalobkyně nemohla mít legitimní očekávání, že právě v jejím případě zákon platit nebude. Kupní cena dodaného zboží mohla být daňovým dokladem vyúčtována žalovanému v souladu s § 1958 odst. 2 o. z. ihned dne následujícího po dodání zboží (čemuž odpovídá zdůraznění povinnosti žalovaného v žalobkyní předložené kupní smlouvě dodržovat splatnosti daňových dokladů za dodané zboží), a proto platí závěry uvedené v odst. 7 tohoto rozsudku.

9. Právní názor žalobkyně v jejím posledním podání, že splatnost kupní ceny byla vlastně až dne , datum, , a to podle 1963 o. z., a že před tímto datem nebyla žalobkyně oprávněna uplatnit svůj nárok na zaplacení kupní ceny u orgánu veřejné moci (č. l. 45 p. v.), jednak popírá vlastní dřívější právní názory žalobkyně, a to, že svůj nárok mohla u soudu požadovat uplynutím lhůty uvedené ve vystaveném daňovém dokladu č. , hodnota, , tj. po , datum, , a jednak jej soud považuje za nesprávný. Uvedené zákonné ustanovení je implementací směrnice 2011/7/, právnická osoba, postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích do českého práva a jeho smyslem je ochrana věřitelů v obchodním platebním styku. Podle odborné literatury k tomuto ustanovení (Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V., komentář. 1. vydání. , adresa, : , právnická osoba, . Beck, 2014, str. 1024-1029) „úprava reaguje na nedostatečnou platební morálku, nedodržování lhůt splatnosti, stejně jako neopodstatněné sjednávání příliš dlouhých lhůt splatnosti (kromě toho směrnice významně reguluje též úroky z prodlení a náklady spojené s vymáhání pohledávky – k tomu srov. komentář k § 1970 až 1972; ostatně i úprava splatnosti je ve směrnici koncipována pouze s ohledem na okamžik, odkdy je možno požadovat úroky z prodlení“. Smyslem této úpravy tedy je zlepšit postavení věřitelů, ochránit věřitele před neúměrně dlouhou lhůtou splatnosti, nikoli, že by jí byl věřitel omezen ve svém právu vyúčtovat dříve dlužníku jeho platební povinnost ze smluvního vztahu. Takový výklad by byl proti významu a smyslu zákona (§ 2 odst. 2 o. z.), neboť jeho smyslem je chránit věřitele před nepřiměřenou délkou splatnosti faktur a nikoli stanovit, že věřitel nemůže před uplynutím lhůty 30 dnů od dodání zboží či doručení faktury požádat dlužníka o plnění. Tím by se přece naopak postavení věřitelů ještě více zhoršilo. Uvedené ustanovení platí dle téže odborné literatury „pouze podpůrně, dispozitivně. Dlužník je povinen plnit (platit) i bez vyzvání věřitele. V § 1963 se nezávislost na výzvě k placení znovu explicitně zdůrazňuje“. Tím, že zákon stanoví podpůrně lhůtu splatnosti třiceti dnů a že smluvní strany si mohou ujednat lhůtu splatnosti delší šedesáti dnů jen tehdy, pokud to není vůči věřiteli hrubě nespravedlivé (atd.), není vylučeno právo věřitele ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. požádat dlužníka o plnění ihned, není-li splatnost konkrétně sjednána. To, že „dlužník je povinen plnit (platit) i bez vyzvání věřitele“ neznamená, že věřitel dlužníka nemůže vyzvat k plnění. To, že „v § 1963 se nezávislost na výzvě k placení znovu explicitně zdůrazňuje“ neznamená, že výzva k placení nesmí být věřitelem uplatněna. Tak tomu bylo právě v dané věci, sama žalobkyně tvrdí, že žalovaný byl jejím právním předchůdcem vyzván k plnění výše uvedenou fakturou se stanovenou lhůtou splatnosti. Nic mu však nebránilo vyzvat žalovaného dle již uváděného § 1958 odst. 2 o. z. k splnění závazku dne 19. 12. 2015, když na uvedené nemá žádný vliv ani platnost či neplatnosti žalobkyní předložené kupní smlouvy ze dne , datum, , neboť ta jen zdůraznila povinnost žalovaného plnit dle termínu v daňovém dokladu. V těchto souvislostech lze jen zmínit, že ustanovení § 1963 o. z. by se použilo, pokud by si účastníci skutečně sjednali 3 měsíční lhůtu splatnosti, jak o tom mluvil svědek , jméno FO, . Jeho výpověď v této části však má soud za vyvrácenou jednak kupní smlouvou ze dne , datum, , ohledně které svědek prohlásil, že je to jím uzavřená kupní smlouva a žádná takováto jím uvedená lhůta splatnosti se v ní nenachází, dále jeho vlastní výpovědí, kdy uvedl, že „splatnost jsme dávali ve fakturách“ (č. l. 37) a navíc i samotnými fakturami, které nikdy nebyly vystaveny na 3 měsíční lhůtu splatnosti od dodání zboží. I uvedená výpověď svědka svědčí o tom, že zvolení data splatnosti ve lhůtě 7 dnů od dodání zboží bylo jen na právním předchůdci žalobkyně, nikoli jeho smluvní či zákonnou povinností, tedy tato mohla být zvolena i kratší.

10. Lze proto shrnout, v dané věci nebyla splatnost dluhu žalovaného určena dohodou, právní předchůdce vyzval žalovaného k plnění v jím uvedené lhůtě, když však mohl o splnění dlužníka požádat kdykoli po dodání zboží. Žalovaný jako kupující byl povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o splnění věřitelem (právním předchůdcem žalobkyně) požádán (splatnost je určena výzvou věřitele). Může-li věřitel vyvolat splatnost dluhu sám, pak je možnost vykonat právo dána již okamžikem, kdy mohl nejdříve o splnění dluhu požádat, to je dnem, který následoval po vzniku právního vztahu u dluhu, jehož splatnost si smluvní strany nesjednaly a ani nebyla jinak určena. Právní předchůdce žalobkyně tedy mohl vyzvat žalovaného ke splacení dluhu dne 19. 12. 2015, od té doby tedy běžela tříletá promlčecí lhůta, která uplynula dne 19. 12. 2018. Protože žalobkyně žalobu u soudu podala dne 24. 12. 2018, podala jí po uplynutí tříleté promlčecí lhůty a žaloba byla z důvodu promlčení tvrzeného nároku žalobkyně zamítnuta. Z téhož důvodu soud žádné další dokazování neprováděl.

11. O náhradě nákladů řízení rozhodoval podle § 142 odst. 1 o.s.ř. soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť zcela úspěšný žalovaný se práva na náhradu nákladů řízení výslovně vzdal.