8 C 151/2024

Plný text

Okresní soud v Táboře rozhodl předsedou senátu Mgr. Jiřím Vaňkem jako samosoudcem ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO 27242617 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupená advokátem Anonymizováno sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 16 549,08 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se vůči žalovanému domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím, neboť právní předchůdce žalobkyně , právnická osoba, . s žalovaným uzavřel dne , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytl žalovanému peněžní prostředky v celkové výši , částka, . Podle smlouvy o úvěru se žalovaný zavázal vrátit částku , částka, spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši , částka, a úrokem ve výši , částka, , poplatkem za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši , částka, a dále poplatkem , částka, za splátky v hotovosti v místě bydliště, tj. celkem částku , částka, do , datum, ve splátkách po , částka, . Žalovaný však částku řádně a včas nevrátil. Právní předchůdce žalobkyně pohledávku za žalovaným postoupil na žalobkyni, avšak ani poté žalovaný dluh nezaplatil, je v prodlení s plněním peněžitého závazku a žalobkyně proto požaduje též zákonné úroky z prodlení z dlužné jistiny úvěru, úroky z úvěru a smluvní pokutu ve výši , částka, .

2. V dané věci bylo možno rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spise, a proto soud vyzval účastníky, aby se ve smyslu ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) vyjádřili k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitky (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalobkyně ani žalovaný se k výzvě nijak nevyjádřili a soud proto rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise.

3. Z předložených listinných důkazů, a to konkrétně ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, , má soudu za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným došlo k podpisu smlouvy, ve které se právní předchůdce žalobkyně zavázal žalovanému poskytnout hotovostní úvěr ve výši , částka, a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši , částka, a úrokem ve výši , částka, , poplatkem za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši , částka, a dále poplatkem za splátky v hotovosti v místě bydliště ve výši , částka, , tj. celkem částku , částka, do , datum, ve splátkách po , částka, . Žalovaný ve smlouvě výslovně prohlásil, že částku sjednaného úvěru od právního předchůdce žalobkyně převzala. Ve smlouvě byla dále sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně které bude dlužník v prodlení s tím, že za prodlení s každou splátkou lze dlužníkovi uložit smluvní pokutu ve výši , částka, , tj. v dané věci , částka, (14 x 500). Dále byla ve smlouvě sjednána smluvní pokuta za zaslání oznámení o prodlení dlužníka ve výši , částka, , a navíc zpoplatnění tohoto oznámení celkovou částkou , částka, včetně uvedené smluvní pokuty. Z výpisu plateb má soud za prokázané, že žalovaný na úvěr zaplatil částku , částka, . Celkový dluh požadovaný žalobkyní se dle jejího vyúčtování uvedeného v žalobě skládá z neuhrazené jistiny ve výši , částka, , z úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši , částka, , z dlužného poplatku za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši , částka, , z dlužného poplatku za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši , částka, , z poplatku za umožnění platit splátky v hotovosti v bydlišti dlužníka ve výši , částka, , ze smluvní pokuty ve výši , částka, , z úroku vyčísleného od , datum, do , datum, z dlužné jistiny ve výši , částka, , se zákonným úrokem z prodlení vyčísleného od prodlení do , datum, ve výši , částka, s tím, že dále žalobkyně požadovala zaplacení úroků z úvěru ve výši 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení a zákonné úroky z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, , ve spojení s její přílohou, má soud za prokázané, že pohledávka za žalovaným přešla z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni. Z dopisu ze dne , datum, má soud za prokázané, že žalobkyně v něm oznámila toto postoupení pohledávky žalovanému, a z výzvy ze dne , datum, má soud za prokázané, že žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení vyúčtované částky , částka, do , datum, . Žalovanému byla zaslána předžalobní upomínka, jak vyplývá z upomínky ze dne , datum, .

4. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle ust. § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Dle ust. § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě. Dle ust. § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

5. Soud se v dané věci nejprve zabýval platností smlouvy o úvěru, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. , spisová značka, ). V dané věci měl dle předložené smlouvy o úvěru č. , hodnota, žalovaný vrátit namísto poskytnuté částky , částka, právnímu předchůdci žalobkyně po uplynutí 14 měsíců částku , částka, , což odpovídá ve smlouvě uvedenému RPSN úvěru ve výši 272,44 % Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu České republiky (dále jen NS ČR), kdy lze konkrétně uvést např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. , spisová značka, , sp. zn. , spisová značka, , sp. zn. , spisová značka, a sp. zn. , spisová značka, , od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. , spisová značka, NS ČR dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS ČR odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS ČR sp. zn. , spisová značka, ) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. , spisová značka, lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.), je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, , adresa, : , právnická osoba, . Beck, 2014, str. 2077 – 2091). Také Ústavní soud České republiky (dále jen ÚS) již v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (spolu s dalšími sankcemi) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tato judikatura se dále prohlubovala a např. nález ÚS ve věci sp. zn. II. ÚS 3194/18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS ČR v rozhodnutích sp. zn. , spisová značka, , , spisová značka, , , spisová značka, nebo , spisová značka, uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 % (v dané věci RPSN 272,44 %!), a jejíž zaplacení bylo zajištěno smluvními pokutami. Podepsaný soud má v souladu s právním názorem odvolacího Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (např. rozsudek č. j. 15 Co 61/2022 – 69 ze dne 12. 4. 2022), že uvedené právní závěry NS ČR a ÚS, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Podle uvedeného rozhodnutí: „exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí a jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva., Anonymizováno6. Dle smlouvy o úvěru č. , hodnota, byl žalovaný dle smluvních ujednání povinen v bezprostřední souvislosti s poskytnutím úvěru zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně kromě částky , částka, formálně jedině označené jako úrok, ještě celou řadu různých výše uvedených poplatků (za poskytnutí úvěru ve výši , částka, , za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši , částka, , za splátky v hotovosti v místě bydliště ve výši , částka, ), které se ve smlouvě neoddělitelně pojí s poskytnutým úvěrem, když k jistině jsou připočítávány veškeré tyto sjednané platby, a povinnost žalovaného se konstituuje jako zaplacení jediné „celkové dlužné částky splatné dlužníkem“ ve výši , částka, v pravidelných splátkách po , částka, ; právě proto roční procentní sazba nákladů (RPSN) činila dle uzavřené smlouvy 272,44 %. Jednotlivá smluvní ujednání nelze vytrhovat z kontextu celé smlouvy, ale naopak je třeba každé z nich posoudit v souvislosti s ostatními, kdy v dané věci jsou tato ve svém souhrnu zjevně nevyvážená. Právní předchůdce žalobkyně si do předtištěného formuláře smlouvy zakotvil poplatek již jen „za poskytnutí úvěru“ ve výši , částka, , který činí 49 % z výše jistiny, a navíc další poplatek „za vyhodnocení úvěru ve výši , částka, “, který činí 9,3 % z výše jistiny, ačkoli administrativa tohoto typu smlouvy je jednoduchá, rutinní a rychlá, takže nevede k takto vysokým nákladům. Na základě výše uvedeného je nutné konstatovat, že veškeré formuláře jsou připraveny, nutné je doplnit jen několik málo údajů, pro něž jsou ve formulářích připraveny i na ně navazující skutečnosti, a proto právním předchůdcem žalobkyně předepsaný poplatek soud považuje za poplatek, který ve skutečnosti má vést ke generování dalších příjmů ze spotřebitelského úvěru, tedy jde o skryté úroky z úvěru; není ovšem přípustné sjednaný kapitalizovaný úrok skrýt pod označení poplatek. Úrok totiž představuje příjem spojený s daňovou povinností. Sjednání poplatku, který pojmově slouží k úhradě vzniklých nákladů, avšak ve skutečnosti je úrokem za poskytnutí půjčky (tj. toliko cenou peněz bez vynaložení dalších nákladů), představuje obcházení zákona, což má též za následek absolutní neplatnost ujednání podle § 580 o. z. Obvyklá výše úroků dle obecně dostupného přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou pro období leden 2021 přitom pro korunové úvěry poskytnutými bankami domácnostem v ČR na spotřebu v průměru 7,83 % ročně. Při součtu pevně stanoveného úroku, poplatku za poskytnutí úvěru a vyhodnocení úvěrového případu činí procentní podíl na dlužné částce 67,9 %, tedy jeho faktická výše dosahuje sama o sobě výše jak osminásobku obvyklé hodnoty. K výše uvedeným „poplatkům“ pak v případě neplnění povinností přistupovala smluvní pokuta v procentuální výši za každý den prodlení, která mohla činit až dalších , částka, , a navíc k tomu ještě další samostatné poplatky za prodlení dlužníka spojené s upomínkami (oznámeními) po , částka, zahrnující další smluvní pokuty za upomínky, které pouze podtrhují již takto zcela zjevně nepřiměřenou výši finančního zatížení dlužníka. Neobstojí ani argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Smluvní ujednání přece nejsou vyloučené ze soudního přezkumu, naopak tyto musí soud ex offo vždy přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy. „Následkem rozporu s dobrými mravy je podle § 580 odst. 1 neplatnost právního jednání, ve spojení s ustanovením § 588 je třeba dospět k závěru, že se jedná vždy o neplatnost absolutní.” (viz výše uvedená odborná literatura, str. tamtéž). Na toto posouzení nemá žádný vliv ust. § 1793 o. z. nebo § 1813 o. z., neboť jimi nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy; právě k takovému absolutně neplatnému právnímu jednání došlo v dané věci. K tomu lze ještě dodat, že v daném případě se jednalo o vztah spotřebitele a podnikatele, kde za použití definice průměrného spotřebitele (viz Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2005/29/ES) nelze objektivně očekávat, že si spotřebitel bude při podpisu smlouvy vědom, že pod pojmem „administrativní poplatek“ se bude, byť třeba jen zčásti, ukrývat smluvní úrok. Takové jednání podnikatele je zjevně nemravné.

7. Podle výše uvedené judikatury NS ČR, která navazuje na judikaturu ÚS (viz celá řada rozhodnutí ÚS uváděná ve zmíněných rozhodnutích NS ČR), je třeba zkoumat neplatnost spotřebitelských smluv způsobenou nepřiměřenými úroky nikoli izolovaně, ale v celém souhrnu uzavřené spotřebitelské smlouvy, neboť není přípustné nepřiměřené vychýlení v právech a povinnostech stran v zásadní neprospěch spotřebitele. Ve výše uvedených rozhodnutích, která se týkala další fáze uplatnění práva v exekučních řízeních, a to právě ve věcech spotřebitelských smluv o poskytnutí peněžních prostředků, bylo dovozeno, že v případě takovéto nepřiměřenosti se neplatnost vztahuje na celý závazkový vztah. NS ČR dovodil, že pokud jsou povinnosti dlužníka ve svém kontextu nepřiměřené jeho právům, že je na místě exekuci zcela zastavit, a tedy smlouvu je třeba jako celek považovat za neplatnou (viz v podrobnostech shora uvedená judikatura). Tak je tomu i v dané věci, kdy právě ujednání o nemravné výši částek, které měl dlužník splatit spolu s úvěrem, jež jsou ve smlouvě o úvěru tučně vytištěna jako základní ujednání daného spotřebitelském úvěru, přičemž vedle nemravné výše skrytých úroků z úvěru v jednotlivých poplatcích smlouva stanovila dále toliko v neprospěch spotřebitele smluvní pokutu (pro případ porušení povinností věřitele žádná smluvní pokuta sjednána nebyla) a dále i poplatky za upomínky a další smluvní pokuty pro případ zaslání oznámení o prodlení spotřebiteli. Jednotlivá ustanovení dané smlouvy o spotřebitelském úvěru poskytnuté podnikatelem spotřebiteli jsou natolik provázaná, že je nelze od sebe oddělit, neboť bez takto sjednaných úroků (poplatků za poskytnutí úvěru) by předchůdce žalobkyně peněžní prostředky žalovanému nepůjčil. Jak již bylo výše uvedeno, administrativa tohoto typu smluv o spotřebitelských úvěrech navíc není složitá, spočívá ve vyplnění několika údajů do předtištěné formulářové smlouvy, tedy časová náročnost na její vyplnění je v řádu minut a nevede tedy k vyplňovaným vysokým nákladům. Ustanovení dané smlouvy ve svém souhrnu zakládají proto tak nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, že způsobují absolutní neplatnost smlouvy.

8. Z výše uvedených závěrů vyplývá, že poskytnutí peněžních prostředků žalovanému je s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení dle citovaného ust. § 2991 odst. 1 o. z. Uvedené jiné právní hodnocení nevyžadovalo poučení dle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť toto soud poskytuje jen předpokladu, kdy je třeba, aby účastník v této souvislosti doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Tak tomu v posuzované věci nebylo, žalobkyní vylíčené skutečnosti a předložené důkazy pro rozhodnutí soudu poskytují dostatečný základ. Při výše uvedeném závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru a posouzení vztahu mezi účastníky jako bezdůvodného obohacení, musí žalovaný vydat své bezdůvodné obohacení žalobkyni jako postupníku, neboť tato má právo na vrácení toho, co bylo plněno (§ 2993 o. z.), a to pokud jeho bezdůvodné obohacení stále trvá. Jak již bylo výše uvedeno, právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému celkem částku , částka, , z žalobních tvrzení plyne, že žalovaný zaplatil právnímu předchůdci žalobkyně částku , částka, . V dané věci tedy již bezdůvodné obohacení žalovaného netrvá, a proto soud žalobu žalobkyně zcela zamítl, neboť částka poskytnutého plnění již byla žalovaným zcela vrácena. Soud zamítl vznesený nároky na úroky z požadovaných částek vzhledem k jejich akcesoritě.

9. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.