8 C 167/2020

Plný text

Okresní soud v Táboře rozhodl předsedou senátu Mgr Jiřím Vaňkem jako samosoudcem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa žalované a žalobce zastoupený advokátem titul . jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované sídlem adresa žalované zastoupená advokátem titul . jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky 291 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 291 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 1. 1. 2018 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 189 510 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

1. Žalobce se vůči žalované domáhal zaplacení ve výroku uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že jako zapůjčitel uzavřel s žalovanou dne [datum] smlouvu o zápůjčce, na základě které zapůjčil žalované, jejíž byl v té době společníkem a jednatelem, částku 400 000 Kč ve dvou platbách po 200 000 Kč, první dne [datum], druhou dne [datum]. Žalovaná se zavázala vrátit žalobci částku nejpozději do [datum]. V den splatnosti však žalovaná vrátila žalobci pouze částku 109 000 Kč. Žalobce vyzval žalovanou k vrácení zbývající částky, avšak žalovaná nárok žalobce odmítla s tím, že na něj započítává část údajné pohledávky. Ta měla dle tvrzení žalované vzniknout z titulu náhrady škody, kterou měl žalobce jako jednatel žalované způsobit. Žalobce si však není vědom žádné škody, kterou by měl žalované způsobit, žádná škoda nebyla žalovanou konkretizovaná a žalobce považuje tvrzený nárok žalované i jeho započtení na jím uplatněnou pohledávku za ryze účelové jednání ve snaze vyhnout se své platební povinnosti.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že nárok uplatněný žalobcem neuznává ani zčásti a zcela jej rozporuje. Žalovaná žádné platby od žalobce údajně poskytnuté dne [datum] a dne [datum] ve svůj prospěch neeviduje. Má za to, že ve skutečnosti žádná taková zápůjčka žalované ze strany žalobce nebyla nikdy poskytnuta. Žalobce jako jednatel neinformoval druhého většinového společníka o úmyslu uzavřít smlouvu o zápůjčce, neinformoval o tom valnou hromadu, a to ani později. Uzavření této smlouvy bylo zjištěno až v lednu [rok] z předžalobní výzvy. Žalobce tak porušil povinnosti dle ust. § 54 a § 55 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích; dále jen ZOK), a na takovéto jednání dopadá ust. § 437 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen o. z.). Podle tohoto ustanovení se může zastoupená osoba dovolat, že jí jednání člena jejího orgánu neváže, jedná-li zástupce v rozporu se zájmem zastoupeného. Žalovaná proto nebyla a není vázána ze smlouvy o zápůjčce, neboť tato je de facto neplatná. Vzhledem k neexistenci, resp. neplatnosti smlouvy o zápůjčce, by plnění ze strany žalobce představovalo bezdůvodné obohacení žalované, ovšem právo na jeho vydání je již promlčeno a žalovaná vznáší námitku promlčení. Žalobce v době, kdy měl žalované poskytnout zápůjčku, neměl žádné příjmy a nedisponoval odpovídajícími finančními prostředky a je tedy otázkou, jak by vůbec mohl takovouto zápůjčku poskytnout. Jakékoli finanční prostředky, kterými žalovaná disponovala, pocházely ze zápůjček poskytnutých společníkem [jméno] [příjmení]. Poté, co se žalobce se svým nárokem obrátil na žalovanou, byl žalobce žalovanou vyzván dopisem ze dne [datum] k náhradě škody, kterou žalované způsobil v důsledku porušení péče řádného hospodáře při výkonu funkce jednatele. Žalovaná nárok žalobce ze zápůjček odmítá, přesto z důvodu procesní opatrnosti dopisem ze dne [datum] provedla započtení tohoto nároku vůči žalobci, tedy i kdyby se ukázalo, že nárok žalobce na úhradu částky ve výši 291 000 Kč existoval, zanikl na základě tohoto započtení.

3. Podle ust. § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 553 odst. 1 o. z. o právní jednání nejde, nelze-li pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle § 1987 odst. 2 o. z. pohledávka nejistá nebo neurčitá k započtení způsobilá není. Podle § 54 odst. 1, 2 ZOK Dozví-li se člen voleného orgánu obchodní korporace, že může při výkonu jeho funkce dojít ke střetu jeho zájmu se zájmem obchodní korporace, informuje o tom bez zbytečného odkladu orgán, jehož je členem, a kontrolní orgán, byl-li zřízen, jinak nejvyšší orgán. Člen kontrolního orgánu informuje kontrolní orgán; je-li jeho jediným členem, informuje nejvyšší orgán. To platí obdobně pro možný střet zájmů osob členovi voleného orgánu obchodní korporace blízkých nebo osob jím ovlivněných nebo ovládaných. Člen voleného orgánu splní povinnosti podle odstavce 1 i tím, že informuje nejvyšší orgán, ledaže sám jako jediný společník vykonává jeho působnost. Podle § 55 odst. 1 ZOK hodlá-li člen voleného orgánu obchodní korporace uzavřít s touto korporací smlouvu, informuje o tom bez zbytečného odkladu orgán, jehož je členem, a kontrolní orgán, byl-li zřízen, jinak nejvyšší orgán. Člen kontrolního orgánu informuje kontrolní orgán; je-li jeho jediným členem, informuje nejvyšší orgán. Zároveň uvede, za jakých podmínek má být smlouva uzavřena. To platí obdobně pro smlouvy mezi obchodní korporací a osobou členovi jejího orgánu blízkou nebo osobami jím ovlivněnými nebo ovládanými. Podle § 56 odst. 2 ZOK uzavření smlouvy podle odstavce 1 nebo § 55, které není v zájmu obchodní korporace, může její nejvyšší nebo kontrolní orgán zakázat.

4. V dané věci bylo mezi účastníky nesporné (číslo listu (dále jen č. l.) 57 p. v.) a plynulo to též z úplného výpisu z obchodního rejstříku žalované (č. l. 14), že ke dni [datum] byl žalobce společníkem a jediným jednatelem žalované. Druhou skutečností, kterou účastníci učinili nespornou (č. l. 61) bylo, že ke dni [datum] měla žalovaná účet pouze u [anonymizována tři slova] a účet u [obec] [anonymizováno] už byl předtím zrušen. Ostatní skutečnosti a jejich hodnocení zůstaly mezi účastníky sporné, tedy zejména zda žalobce poskytl žalované finanční prostředky, zda byl při uzavření smlouvy o zápůjčce dne [datum] ve střetu zájmu, zda o tomto úkonu informoval druhého společníka, zda žalovaná žalobci vrátila částku 109 000 Kč a zda pohledávka žalobce vůči žalované zanikla zápočtem.

5. V prvé řadě je třeba uvést, že z výslechu svědka [jméno] [příjmení], žalobce, ale i svědka [jméno] [příjmení], má soud za zcela vyvrácené tvrzení žalované, že žalobce o zápůjčce neinformoval druhého společníka a že finanční prostředky, kterými žalovaná disponovala, pocházely výlučně ze zápůjček od [jméno] [příjmení]. Konkrétně svědek [jméno] [příjmení] vypověděl, že žalované půjčky poskytoval on, žalobce i pan [příjmení] (č. l. 61). Připravoval smlouvy o půjčkách a ví, že peníze společnosti půjčoval i žalobce. Žalobce říkal, že si půjčí 300 000 Kč od otce a milion od pana [jméno] [příjmení], aby mohl půjčku společnosti poskytnout. Tuto půjčku od pana [příjmení] žalobci sám zprostředkoval. Dále vypověděl, že si vzpomíná na společnou schůzku s panem [příjmení] i [celé jméno žalobce], kde se mluvilo o tom, že si žalobce bude půjčovat 300 000 Kč od otce a ty peníze pak půjčí do společnosti. Po nahlédnutí do předmětné smlouvy o zápůjčce ze dne [datum] uvedl, že poznává svoji grafiku a že tuto takto skutečně on připravil (je tedy zřejmé, že kde mluví o půjčce, rozumí tím zápůjčku, tedy používá předchozí zažitý právní pojem, který již o. z. nepoužívá (shodně i ostatní vyslechnuté osoby)). Rozhodně se domnívá, že pan [příjmení] o půjčkách věděl, neboť všichni se o tom skutečně bavili (č. l. 61 p. v.). Tato výpověď je v souladu s výpovědí svědka [příjmení], který uvedl, že mu žalobce říkal o tom, že do firmy poskytl prostředky s pomocí své rodiny (č. l. 109 p. v.). Z jeho pohledu se jednalo o nějaké drobné - o částky 200 000 Kč nebo 300 000 Kč (tamtéž). Také žalobce ve své výpovědi uvedl, že svědkové [příjmení] i [příjmení] byli o jeho půjčce žalované informováni (č. l. 59, 59 p. v.).

6. Svědek [příjmení] byl spoluzakládajícím společníkem žalované (č. l. 15), on projekt [anonymizována dvě slova] započal tím, že do něj zapojil žalobce a svědka [příjmení] a i když pak vystoupil ze společnosti, byl do roku [rok] na všech jednáních, kterých se účastnili všichni tři zakládající členové ([celé jméno žalobce] č. l. 59 p. v., [příjmení] č. l. 61, [příjmení] č. l. 109 p. v.). Se svědkem [příjmení] jezdili na schůzky do [obec] společně, oba jsou z východních [obec], někdy bral on jeho, jindy naopak (č. l. 62). Ve společnosti i po vystoupení působil jako právní a ekonomický poradce (č. l. 61). Výpověď tohoto svědka působila na soud věrohodně a nezaujatě vůči žalobci či svědku [příjmení], pozdějšímu jedinému jednateli žalované. Působila též zcela spontánně, svědek dokázal rozlišit, na co si nevzpomíná, a co naopak vylučuje či potvrzuje. Zcela jednoznačně uvedl, že zápůjčky společnosti poskytoval on, pan [příjmení], ale i žalobce (první věta jeho výpovědi – č. l. 61). Z jeho výpovědi soustavně zaznívalo, že na společných schůzkách byl probírán záměr zápůjčky žalobce žalované („ na nějaké schůzce se skutečně mluvilo o tom, že pan žalobce si bude půjčovat 300 000 Kč od otce a ty peníze pak půjčí do společnosti“;„ byl jsem u jednání, kde se mluvilo o tom, že pan [celé jméno žalobce] si vezme půjčku a peníze pak vloží do společnosti“). Svědek tedy vnímal informaci o zápůjčkách žalobce žalované jako informaci o úmyslu budoucí zápůjčky za základě zápůjčky od pana [jméno] [příjmení] a či od otce žalobce. Svědek byl i schopen svoji výpověď opravit tak, jak si v jejím průběhu vybavoval skutečnosti, ke kterým došlo před několika lety (např. nejprve vypověděl, že si nevzpomíná, zda žalobci tiskl a posílal pouze předmětnou smlouvu o zápůjčce nebo nějaké jiné, avšak později uvedl, že si vzpomíná, že půjček bylo více – to je v souladu s jeho dřívější výpovědí, že si žalobce půjčoval 300 000 Kč od otce a poté 1 000 000 Kč od pana [jméno] [příjmení], jak mu svědek tuto půjčku zprostředkoval, aby měl žalobce na půjčku společnosti). Na výslovný dotaz, zda informace o půjčce ve výši 300 000 Kč byla před její realizací nebo až poté, výslovně uvedl, že informace byla taková, že si žalobce půjčí 300 000 Kč od otce (č. l. 62), což je opět budoucí slovesný čas. Všichni tři bývalí zakladatelé se shodli, že do roku [rok] se spolu pravidelně scházeli na jednáních jednou za dva či za tři měsíce ([celé jméno žalobce] č. l. 59 p. v., [příjmení] č. l. 62, [příjmení] č. l. 109 p. v.). Jednání svolával kdokoli z nich a všichni se jich účastnili (tamtéž). Pokud tedy jak žalobce, tak svědek [příjmení], uvádějí, že vše se na těchto schůzkách probíralo, a to včetně záměru zápůjček, které pak poskytoval žalobce společnosti, má soud za logické, že tomu tak bylo, neboť je zřejmé, že tyto pravidelné schůzky sloužily jen a právě k tomu, aby se účastníci informovali o chodu společnosti, do kterého poskytnutí zápůjčky společnosti společníkem a jednatelem v řádu statisíců Kč zcela jistě patří. A to tím spíše, když si na tuto zápůjčku společnosti musí vzít jiné zápůjčky a jednu z nich pro jednatele vyřizuje zakládající společník. Žalobce přece měl i silnou motivaci sdělit majoritnímu společníku, který se zásadním způsobem podílel formou zápůjček na financování projektu, že i on jako minoritní společník a jednatel tímto způsobem přispěje na zdar projektu, tedy že prokazuje loajalitu společné myšlence natolik, že se kvůli ní sám zadluží. Co jiného přece mohlo být obsahem setkání zakladatelů, které se konalo jednou za dva měsíce a někdy i jednou za měsíc, než právě informace o postupu projektu a jeho financování? Soud proto nevěří tvrzení svědka [příjmení], že o projektu neměl prakticky žádné informace, když schůzky se konaly pravidelně (byť v měsíčních intervalech), před setkáním (většinou v restauraci) se konal kontrolní den na stavbě (svědek [anonymizováno] č. l. 61 p. v.), když (svědek [anonymizováno]) opakovaně telefonoval účetní společnosti (č. l. 110) a sám uváděl, že věděl, že zájemci o koupi nebyli a začaly i velké finanční problémy (č. l. 109 p. v.). Nevěrohodně působí i to, když uváděl, že dodnes neví, jaké byly jednotlivé ceny za byt (č. l. 110 p. v.), neboť právě tyto přesné ceny žalovaná uvádí hned v následujícím podání (č. l. 143) a je tedy zřejmé, že tyto informace musela mít v době, kdy tento svědek byl jediným jednatelem žalované a tedy je měl i on sám. Soud proto považuje výpověď svědka [příjmení], že se mluvilo již o záměru zápůjčky žalobce společnosti (když se dokonce mluvilo i o tom, kdo žalobci peníze půjčí, aby on mohl půjčit žalované), za věrohodnější než výpověď svědka [příjmení], který uvedl, že se dozvěděl o poskytnutých půjčkách poprvé někdy v roce 2016 a bylo mu řečeno, že už tam ty půjčky poskytnuté byly (v této části, i tak jak soud vnímal výpověď uvedeného svědka při jednání z hlediska zásady ústnosti a bezprostřednosti, se jeho výpověď nejevila věrohodnou). Výpověď svědka [příjmení] (na rozdíl od svědka [příjmení]) mohla být ovlivněna negativními vyhrocenými vztahy mezi ním a žalobcem, když tito na sebe podávají [anonymizována dvě slova]. Žalobce podává trestní oznámení na svědka [příjmení] zjevně (č. l. 98 – 100), v [anonymizována dvě slova] žalované (č. l. 160 – 164) nelze přehlédnout, že jeho podstatná část se zabývá tím, jak vysoká částka byla svědkem [příjmení] žalované zapůjčena a kolik mu z ní nebylo dosud vráceno. Obsah podání navozuje dojem, jakoby bylo podáno spíše tímto svědkem, když jde v podstatě o výčet zápůjček poskytnutých tímto svědkem žalované společnosti a popis, v jaké výši a kdy byly tomuto svědku jen částečně zápůjčky vráceny a jak byl žalobce vůči němu zvýhodněn, tedy jako by směřovalo na ochranu právě jeho majetkových zájmů. Pravě z obsahu podání lze logicky dovodit, že detailní informace pro toto trestní oznámení žalované na žalobce zabývající se událostmi z let [rok] až [rok] (10 stran textu drobným písmem) přichází od svědka [příjmení] jako bývalého jednatele, když současný jednatel žalované [jméno] [příjmení] (č. l. 33) vykonává funkci až od [datum].

7. Soud se nemůže ztotožnit ani s tvrzením žalované, že se dozvěděla o poskytování zápůjček žalobcem žalované až v lednu [rok] a že žalobce o nich žalovanou vůbec do té doby neinformoval. K tomu je třeba uvést, že právnická osoba nemá svéprávnost, tou je nadán pouze člověk. Právnická osoba proto z povahy nemůže jednat sama, ale musí být vždy k právnímu jednání zastoupena (§ 161 o. z.). Standardně právnickou osobu zastupuje její statutární orgán (§ 162 o. z. a § 164 o. z.). Z již výše uvedeného nesporného tvrzení účastníků, které je v souladu s výpisem z veřejného rejstříku, že žalobce byl ke dni uzavření smlouvy o zápůjčce jednatelem žalované, plyne, že společnost o zápůjčce věděla, neboť za ní při uzavření smlouvy jednal její statutární zástupce zapsaný ve veřejném rejstříku a doklady o ní jsou součástí účetnictví žalované (podrobněji v odst. 10 tohoto rozsudku).

8. Soud se neztotožnil ani s právním hodnocením žalobce, že poskytne-li jednatel společnosti, kterou zastupuje výkonem své jednatelské činnosti, zápůjčku, nejedná se o střet zájmů a o tomto nelze vůbec uvažovat (č. l. 23 p. v.). I z jeho vlastního vyjádření, ve kterém uvádí, že v takovém případě jednatel popírá své osobní zájmy a upřednostňuje zájmy společnosti nad vlastní, tento střet zájmů plyne. Je zcela zřejmé, že ke střetu zájmů může dojít, neboť prostřednictvím smlouvy o zápůjčce lze těžit ze svého postavení zapůjčitele například sjednáním vysokých úroků ze zápůjčky nebo pokud by došlo k sjednání velmi krátké lhůty plnění, kdy by bylo zjevné, že není v možnostech společnosti ji reálně splatit a smlouva by stanovila ještě další povinnosti plnění kromě vrácení částky (smluvní pokuty, náhrada školy a podobně; viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (dále jen NS ČR) ve věci sp. zn. [spisová značka]). I když v dané věci předmětná smlouva o zápůjčce ze dne [datum] (dále též jen smlouva nebo smlouva o zápůjčce) žádné takové zneužívající ustanovení neobsahovala (byla uzavřena na dobu dvou a půl let s úrokem ve výši dle platné legislativy), měl žalobce informační povinnost vůči nejvyššímu orgánu společnosti. Tím byla a je u žalované jako s. r. o. valná hromada (§ 44 ZOK), kterou tvořili v okamžiku uzavření smlouvy žalobce a právě svědek [příjmení] jako druhý společník. Tak jak vypověděli všichni tři výše uvedení zakládající členové žalované společnosti, tito se scházeli ohledně záležitostí společnosti podle potřeby, jednání svolával kdokoli z nich telefonicky, setkání byla neformální, neposílala se pozvánka s programem, neprováděl se zápis, bylo zvykem domlouvat se ústně ([celé jméno žalobce] č. l. 60, [příjmení] č. l. 61 p. v., [příjmení] č. l. 110 p. v.). Vzhledem k této praxi by bylo přepjatým formalismem vyvozovat neplatnost uzavřené smlouvy o zápůjčce jen proto, že společníci neudělili souhlas žalobci ve formě písemného usnesení valné hromady, neboť i ze současného vyjádření svědka [příjmení] plyne, že proti zápůjčce žalobce do společnosti nic nenamítal. Konkrétně uvedl, že z jeho pohledu se jednalo o nějaké drobné, tedy byl s poskytnutím těchto částek v řádu statisíců Kč žalobcem srozuměn. Podle závěru NS ČR ve věci sp. zn. [spisová značka] splní-li člen (statutárního) orgánu svoji informační povinnost podle § 54 odst. 1 a 2 ZOK a nepozastaví-li mu kontrolní či nejvyšší orgán obchodní korporace výkon jeho funkce (§ 54 odst. 4 ZOK), může obchodní korporaci zastupovat bez ohledu na střet zájmu; ustanovení § 437 o. z. se v takovém případě neuplatní. Tak je tomu právě v dané věci, neboť soud má za prokázané, že žalobce splnil svoji informační povinnost sdělit druhému společníku, který s ním tvořil valnou hromadu, záměr zápůjčky (viz odst. 6 tohoto rozsudku), valná hromada proti tomu nic nenamítala, k pozastavení funkce žalobce jako jednatele nedošlo, a proto soud považuje smlouvu o zápůjčce za platnou.

9. I přes tento závěr soud považuje za vhodné se vyjádřit k právnímu názoru žalované, že vzhledem k její námitce relativní neplatnosti podle § 437 odst. 1, 2 o. z. by představovalo plnění ze strany žalobce poskytnuté dne [datum] a dne [datum] bezdůvodné obohacení a tento nárok je promlčen (č. l. 12 p. v.). Tento soud nesdílí, neboť při relativní neplatnosti platí, že úkon je platný do okamžiku, než se oprávněná strana neplatnosti smlouvy dovolá. V dané věci se tak stalo podáním žalované ze dne [datum], které bylo žalobci doručeno dne [datum]. Tohoto dne by se tedy žalobce dozvěděl o neplatnosti smlouvy a začala by běžet jeho subjektivní promlčecí lhůta z bezdůvodného obohacení, neboť až do tohoto okamžiku zde byl právní důvod k plnění, který námitkou relativní neplatnosti odpadl (mutatis mutandis rozhodnutí NS ČR sp. zn. [spisová značka]). Žalobce nenamítá neplatnost smlouvy o zápůjčce, žádnou výhodu z žalovanou namítané neplatnosti neuplatňuje, naopak jeho tvrzení je, že byla uzavřena platná smlouva o zápůjčce, s čímž se soud z výše uvedených důvodů ztotožňuje. Je proto nepřípadný odkaz žalované na § 579 o. z. (č. l. 191). Zápůjčka žalované žalobcem byla řádně zaúčtována a z účetnictví žalované zcela seznatelná i poté, co byl žalobce odvolán z funkce jejího jednatele (viz násl. odstavec rozsudku).

10. Soud má dále za vyvrácené tvrzení žalované, že neeviduje žádné platby od žalobce ve svůj prospěch (č. l. 13). Z knihy analytické evidence předložené jak žalobcem, tak žalovanou (šedý šanon), jednoznačně vyplývá, že v účetní evidenci žalované je vedena předmětná zápůjčka společníka, která byla zaúčtovaná na účet [číslo] ve výši dvakrát 200 000 Kč, a to ke dni [datum] a ke dni 31. 7. 2015. Výše těchto zaúčtovaných částek přesně odpovídá příjmovým pokladním dokladům předloženým žalobcem, podle kterých přijala žalovaná od žalobce dne 1. 6. 2015 dle smlouvy z téhož dne částku 200 000 Kč a dne [datum] dle smlouvy ze dne [datum] také částku 200 000 Kč. Jejich zaúčtování do knihy analytické evidence pozdějším datem vysvětlila účetní společnosti svědkyně [příjmení], která uvedla, že účtovala pro společnost pouze jedenkrát za měsíc a zaúčtovávala půjčky ke konci měsíce. Datum [datum] či [datum] je uveden pouze z účetního hlediska jako den zaúčtování, nikoli jako den poskytnutí půjčky. Je přitom zřejmé, že fakticky musely být peníze poskytnuty dříve, neboť se převáděly na běžný účet (č. l. 112 spisu). Výpověď této svědkyně působila velmi profesionálně, bylo zcela zjevné, že jde o velmi zkušenou účetní, která byla schopna přehledně a srozumitelně vysvětlovat jednotlivé účetní položky uvedené v účetnictví žalované. Z její výpovědi má soud za zcela prokázané, že zápůjčka žalované byla nejen účetně zavedena do účetnictví, ale byla i skutečně poskytnuta. Tento závěr vyplývá nejen z toho, že svědkyně [příjmení] potvrdila svůj podpis na příjmových pokladních dokladech předložených žalobcem, ale též vysvětlila, jak bylo s touto zápůjčkou později naloženo a že se nemohlo jednat o žádnou fiktivní částku. Ve své výpovědi podrobně a velmi věrohodně popsala pohyb v pokladně již od ledna [rok] (č. l. 112), a to po jednotlivých měsících. Konkrétně objasnila ohledně předmětného období, že na konci května byl v pokladně zůstatek 472 700,76 Kč, v červnu pak bylo z pokladny převedeno na účet společnosti u peněžního ústavu dvakrát 390 000 Kč, což je 780 000 Kč, a je tedy zřejmé, že z tohoto předchozího zůstatku takto vysoká částka zaplacena být nemohla a peníze musely být do pokladny reálně vloženy. Z její výpovědi dále plyne, že tomu odpovídá i další zápis z knihy analytické evidence, kdy se právě částka dvakrát 390 000 Kč objevuje na běžném účtu a je též patrné, že z této částky byla zaplacena pokuta panu [příjmení] (strana 15 přílohy A) od [role v řízení] – kniha [anonymizována dvě slova]). Tomu odpovídá i klientský výpis z běžného účtu žalované předložený žalovanou v šedých deskách za období od [datum] do [datum]. Z něj vyplývá na originálním bankovním výpisu od [právnická osoba], že dne [datum] a dne [datum] byl učiněn vklad hotovosti na účet žalované vždy po částce 390 000 Kč. Jak z knihy [anonymizována dvě slova] (dále jen [anonymizováno]; na č. l. 7 [anonymizováno]), tak z výpisu z běžného účtu, pak plyne, že po vkladu výše uvedených částek na účet žalované došlo k úhradě pokuty ve výši 779 630 Kč. Obdobně je tomu i s další zápůjčkou, kdy po jejím poskytnutí vzrostl zůstatek na pokladně na částku 326 871,76 Kč (č. l. 4 [anonymizováno] a č. l. 112 spisu), na což navazuje převod částky 280 000 Kč na účet žalované, jež odpovídá zaúčtování tohoto pohybu na účtu žalované v [anonymizováno] a též originálu klientského výpisu [právnická osoba] z běžného účtu žalované, podle kterého byl dne [datum] proveden vklad hotovosti 280 000 Kč na běžný účet žalované (šedé desky od žalované). Svědkyně vysvětlila, že to bylo zřejmě z důvodu, že k 31. 8. se platilo DPH, jak plyne z první položky na č. l. 8 [anonymizováno], která byla odvedena ve výši 661 779 Kč, což též odpovídá klientskému výpisu z běžného účtu žalované (šedé desky). Svědkyně též podrobně vysvětlila, že zde muselo jít o prostředky, které nemohly plynout ze společnosti, musely přijít odněkud zvenku. Nemohlo se stát to, že by žalobce vybral peníze z pokladny či z banky, které by patřily společnosti, a pak je vložit jako svoji vlastní zápůjčku (č. l. 113 p. v.). Podrobně vysvětlila, že takový pohyb by byl vidět z účetní evidence, peníze by chyběly a nebyl by srovnán účet průběžných položek. Účet průběžných položek má [číslo] pokud se vybere z banky hotovost, pak se zaúčtuje na tento průběžný účet 261 a musí se okamžitě zaúčtovat tento výběr z banky jako vklad na pokladnu, aby souhlasil zůstatek majetku. Jedná se o takzvaný křížový zápis. Účet průběžných položek musí totiž zůstat na nule a uvedla to i na konkrétních příkladech v účetnictví. Soud má proto též za vyvrácené tvrzení žalované, že jí není známo, k jakému účelu měla tvrzená zápůjčka žalované sloužit, respektive jakým způsobem měly být finanční prostředky žalovanou spotřebovány (č. l. 13 spisu), neboť tento účel i způsob spotřeby plynul z účetnictví tak, jak byl výše uveden dle účetnictví předloženého žalovanou.

11. Z důvodu předvídatelnosti rozhodnutí soud již v průběhu řízení po výslechu svědkyně [příjmení] seznámil účastníky se svým předběžným názorem, že má spíše za to, že prostředky žalobce poskytl (č. l. 115). Žalovaná proti tomu namítla (č. l. 124 p. v.), že svědkyně [příjmení] vyvrátila, že žalobce poskytl zápůjčku tak, jak žalobce uvedl ve svém výslechu dne [datum], neboť ten uvedl, že když poskytoval zápůjčku, tak šel do banky a tam v hotovosti složil peníze na účet, předával je bankovní úřednici. Podle žalované jsou tvrzení žalobce nekonzistentní, když po výslechu svědkyně [příjmení] uvedl, že už si to skutečně nepamatuje, zda to bylo tak, že peníze přinese do pokladny a pak se převede na účet, anebo jak to přesně bylo. Dále žalovaná uvedla, že z výslechu této svědkyně vyplynulo, že sice zaúčtovala prostředky, které byly„ zvenku,“ nepotvrdila však, že se jednalo o prostředky žalobce. Soud tyto námitky neshledává jako důvodné.

12. Pokud jde o první z nich, tak žalovanou uváděný rozpor ve výpovědi žalobce a svědkyně [příjmení] je dobře vysvětlitelný tím, že žalobce reálně peníze v hotovosti do [právnická osoba] po poskytnutí zápůjčky nosil. To vyplývá z již uvedených originálů výpisů z běžného účtu žalované za období června a srpna [rok], kdy na účet byly vkládány v hotovosti vysoké sumy peněz, a to dne [datum] a [datum] shodně částka 390 000 Kč a dne [datum] částka 280 000 Kč. Svědkyně [příjmení] uvedla, že skutečně žalobce fyzicky nikdy neviděla, že by vzal 200 000 Kč a před ní je vkládal do nějaké kasičky, avšak že to není ani obvyklé, takto nevidí nikdy u žádného klienta (č. l. 112 p. v.). Vzhledem k tomu, že k účetnímu úkonu, kdy peníze v hotovosti byly nejprve vloženy do pokladny a poté z pokladny vybrány a vloženy na účet, ke kterému došlo v prvém případě v rozmezí několika dnů, ve druhém případě do jednoho měsíce, a od těchto událostí uplynulo okolo šesti let, je pochopitelné, že když žalobce peníze fyzicky na účet žalované v [právnická osoba] u bankovní úřednice skutečně vkládal, jak plyne z výpisu z běžného účtu, mohly mu tyto reálné vklady hotovosti na účet žalované splynout s poskytnutím zápůjčky. Rozhodující však je, že po zaúčtování vkladu zápůjčkou žalobce se prostředky žalované zvýšily, a to nejen účetně, ale reálně vnosem na pokladnu a následně právě vkladem na běžný účet u [právnická osoba], z kterého pak byly placeny výše uvedené zcela konkrétní platby. Na této skutečnosti proto nemůže nic změnit ani nepřesná výpověď žalobce, jak byla zápůjčka do společnosti účetně vložena, ani to, že jeho zápůjčka nebyla řešena v dohodě o narovnání (č. l. 9 – 10 přílohového spisu [spisová značka]) či v notářském zápisu (č. l. 88).

13. Také s druhou výše uvedenou námitkou se soud neztotožnil. Je zcela zjevné, že žalovaná nabyla příjem vklady zaúčtovanými do pokladny dne [datum] a dne [datum] ve výši 400 000 Kč, z kterých následně po jejich vybrání v hotovosti a hotovostním vložení na účet žalované u peněžního ústavu reálně uhradila své závazky a tato skutečnost je zcela v souladu se smlouvou o zápůjčce ze dne [datum] provedenou jako důkaz. Svědkyně [příjmení] potvrdila, že žalobce poskytoval opětovně společnosti půjčky (č. l. 111) a že tak žalobce činí, věděli i ostatní zakládající členové žalované (odst. 5. tohoto rozsudku). Pak je zcela logické, že tyto prostředky poskytl žalobce, že se tedy jednalo o jeho prostředky a není srozumitelné, co žalovaná míní tím, že tyto žalobcem reálně zapůjčené prostředky žalované nebyly žalobce. Koho jiného by měly být než žalobce, který o tom i sepsal písemnou smlouvu a přijal potvrzení od účetní o jejich vnosu? Je absurdní představa, že by se finanční prostředky samy od sebe snesly do pokladny žalované. Žalobce vysvětil i jejich původ (půjčka v rámci rodiny, vlastní úspory), jenž byl z té doby znám i svědku [příjmení] (č. l. 61 p. v.), soud má proto za prokázanou jeho solventnost (k dalším zápůjčkám, které nejsou předmětem tohoto řízení, předložil výpis z účtu manželky, kde byl ke dni [datum] zůstatek přesahující půl milionu Kč (č. l. 119), jakož i výpis z účtu o zápůjčce částky ve výši 1 milion Kč od [jméno] [příjmení] v březnu [rok] (č. l. 120 p. v.) – není tedy pravdou tvrzení žalované, že žalobce se objasnění své solventnosti při poskytování dalších zápůjček žalované vyhnul (č. l. 191 p. v.)). Z výše uvedených důkazů má soud za prokázané, že se jednalo právě o prostředky žalobce, které měl z různých zdrojů k dispozici, mohl je použít dle své volby a použil je právě v souladu s uzavřenou smlouvou o zápůjčce, jak plyne i z účetnictví žalované (viz odst. 10 rozsudku). Argumentace žalované, že zapůjčitelem (žalobcem) poskytnuté prostředky vydlužiteli (žalované) nebyly zapůjčitele je i obecně nepřijatelná a právně irelevantní, neboť pak by přece každý dlužník, kterému byly poskytnuty finanční prostředky, a to třeba i bankou, mohl namísto jejich vrácení začít tvrdit, že tyto nebyly ve skutečnosti banky (či jiného zapůjčitele) a nechť mu tento věřitel prokáže, že poskytnuté prostředky dle písemné smlouvy byly skutečně banky (či jiného zapůjčitele) a bez tohoto prokázání nemá nárok na vrácení splatné částky. Přímo z povahy vztahu mezi věřitelem a dlužníkem přece plyne, že je to věřitel, kdo je aktivně legitimován k vymáhání splatných prostředků, které poskytl dle smlouvy dlužníku. Z knihy analytické evidence za rok [rok] předložené žalovanou jako důkaz při jednání dne [datum] (černé desky s červeným hřbetem) ve spojení s výslechem svědkyně [příjmení] (č. l. 113) má soud za prokázané, že žalobci byla vrácena částka 109 000 Kč (viz text„ půjčka – pan [celé jméno žalobce]“ na č. l. 1 [anonymizováno]). Na této skutečnosti nemůže nic změnit to, že žalobce uvedl, že ji asi vybral z bankomatu (současně ale uváděl, že už neví přesně, jak byla částka vrácena, že si to přesně nepamatuje), byť to bylo výběrem z pokladny. Lze proto v této části uzavřít, že vzhledem k platnosti smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi účastníky a jejímu reálnému poskytnutí žalované ve výši 400 000 Kč, z níž byla vrácena žalobci částka 109 000 Kč, má žalobce vůči žalované pohledávku ve výši 291 000 Kč, která je předmětem tohoto řízení. Soud poté zkoumal, zda tato pohledávka žalobce zanikla započtením, jak tvrdí žalovaná či nikoli.

14. Při posouzení této otázky se soud nejprve zabýval tím, zda jde o pohledávku nejistou ve smyslu výše citovaného § 1987 odst. 2 o. z., která není způsobilá k započtení, jak to výslovně namítl žalobce (č. l. 118). Podle odborné literatura ([příjmení], M. a kol., Občanský zákoník V., Závazkové právo, Obecná část, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. [číslo]) Zvolené pojmy pohledávek„ nejistých“ a„ neurčitých“ jsou oproti předchozí úpravě započtení zcela nové. Definitivní obsah a hranice pojmů bude muset v průběhu času podat teprve česká rozhodovací praxe. Není třeba kritéria„ nejistoty“ a„ neurčitosti“ striktně odlišovat a vymezovat oproti sobě. Nutně se totiž překrývají. Spíše lze oba pojmy chápat jako kritérium jediné, které směřuje na podstatu problému – tou je absence či existence pochybností o těch relevantních parametrech dané pohledávky. Důvodová zpráva zdůrazňuje, že„ započtení sleduje odstranění vzájemných pohledávek zúčastněných osob, nikoli vyvolání nejasností a následných sporů“. Nejvyšší soud ČR reagoval na novou právní úpravu a předchozí judikaturu sjednocujícím rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ve věci sp. zn. [spisová značka]. Podle jeho závěru lze dovodit, že smyslem a účelem vykládaného ustanovení je ochrana věřitele pasivní pohledávky před tím, aby dlužník pasivní pohledávky zabránil jejímu uspokojení či toto uspokojení oddálil jednostranným započtením své sporné (nejisté či neurčité) pohledávky za věřitelem pasivní pohledávky, a dosáhl toho, že místo uspokojení pasivní pohledávky bude mezi stranami veden spor o existenci a výši aktivní pohledávky.„ Nejistou nebo neurčitou“ ve smyslu vykládaného ustanovení je tudíž zásadně právě pohledávka ilikvidní, tj. pohledávka, která je co do základu a/nebo výše sporná (nejistá), a jejíž uplatnění vůči dlužníku (věřiteli pasivní pohledávky) formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši aktivní pohledávky.

15. V dané věci žalovaná uplatnila vůči žalobci pohledávku dopisem ze dne [datum] (č. l. 16) ve kterém však tvrzené porušení povinnosti žalobce není nijak konkretizované. Jde jen o uvádění všeobecných tvrzení bez jednoznačné specifikace způsobem, místem a časem, tedy o jaké konkrétní porušení povinností žalobce se mělo jednat, jakého konkrétního dne se mělo udát a kde a čím, a to tak, aby toto žalovanou tvrzené porušení povinností žalobce jeho jednáním (či opomenutím) bylo nezaměnitelné, tedy aby bylo možné jej odlišit od jiného jednání (či opomenutí) žalobce. Při přezkoumávání dopisu žalované žalobci ze dne [datum] dospěl soud k závěru, že ze strany žalované jde o absolutně neurčité tvrzení porušení povinností žalobce. Je to mu tak jak tehdy, kdy žalovaná zcela obecně uvádí, že žalobce nevykonával funkci jednatel„ řádně“, i tehdy, kdy užívá opět pouze obecný pojem (používaný v zákoně), že žalobce opakovaně porušil povinnost„ jednat s péčí řádného hospodáře“ (viz § 51 odst. 2 ZOK), vždy bez jakéhokoli konkrétního obsahu. Není tedy uvedeno, proč neměl žalobce nevykonávat funkci jednatele, kde působil deset let (od roku 2008 až do roku 2018), dle názoru žalované řádně, v čem je spatřována tvrzená„ neřádnost“ jeho výkonu funkce, ani čím měl žalobce opakovaně (kolikrát?, kdy?, jak?) porušit povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře. Uplatněný nárok neobsahuje ani žádný srozumitelný výpočet či odůvodnění, proč je uplatněno (minimálně) 4 900 000 Kč a nikoli např. 49 000 000 Kč nebo 490 000 Kč či 49 000 Kč.

16. Žalovaná poprvé blíže specifikovala svůj nárok až v podání ze dne [datum] (č. l. 69 p. v. spisu) tak, že žalobce zavinil pozdní uhrazení kupní ceny, v důsledku toho musela žalovaná zaplatit smluvní pokutu ve výši 2 557 887 Kč a dále náklady nalézacího a exekučního řízení. Celková výše škody proto činí 3 249 801 Kč (což je rozporné s jejím předchozím tvrzením o minimální výši škody 4,9 mil. Kč).

17. Žalobce s tímto tvrzením žalované nesouhlasil, podle jeho vyjádření (č. l. 117 – 118) kupní cena nebyla zaplacena řádně a včas proto, že žalovaná nedisponovala potřebnými finančními prostředky i přes zápůjčky pana [příjmení]. Ten zapůjčoval žalované peníze postupně a nikdy nebyla dohodnuta celková výše zápůjčky ani termín poskytnutí. Mezi účastníky existovala dohoda, že primárně je třeba hradit rekonstrukci vily [anonymizováno], aby bylo možné zahájit rezervaci bytových jednotek a doplatit tak nejen náklady na rekonstrukci, ale též kupní cenu. I svědek [příjmení] výslovně uvedl, že na úhradu kupní ceny byly poskytnuté první dvě splátky, tedy 2 100 000 Kč, přičemž kupní cena nemovitosti byla 10 750 000 Kč. V roce [rok] vrcholila ekonomická krize, trh s byty stagnoval a legitimní očekávání žalované i žalobce se nenaplnila. Proto se společníci žalované dohodli, že prioritou je dokončení rekonstrukce, aby bytové jednotky mohly být nabízeny k prodeji již dokončené a financovatelné hypotečními úvěry. K prokázání svých tvrzení žalobce navrhl celkový audit účetnictví žalované od roku [rok] ve formě znaleckého posudku, který by přesně stanovil finanční toky v období, kdy byla neuhrazena část kupní ceny a odpověděl by na otázku zda, kdy a z jakého důvodu provedl žalobce jako jednatel úhrady jiných pohledávek žalovaného a z jakého důvodu je upřednostnil před pohledávkou na zaplacení kupní ceny, zda v případě neuhrazení těchto jiných pohledávek hrozilo srovnatelné nebo ještě vyšší riziko smluvních sankcí a podobně. Dále navrhl opětovný výslech pana [příjmení] a [příjmení]. Dále navrhl provést důkaz účetnictvím (č. l. 128 p. v.), kde by měly být jednotlivé smlouvy s jednotlivými dodavateli, kteří dílo prováděli, měl by z něj být patrný obsah smluv a pokud neměly písemnou formu, měly by tam být objednávky a doklady o placení. Z nich by mělo plynout, že peníze byly vynakládány na rekonstrukci, aby se byty co nejdříve prodaly, a proto nebyl dostatek finančních prostředků na splátky kupní ceny, která měla být placena právě z prodeje bytů.

18. Vzhledem k výpovědi žalobce (č. l. 60) i výše uvedené výpovědi svědka [příjmení], že tento peníze společnosti samozřejmě půjčoval i na rekonstrukci domu, a že na koupi domu byly první dvě splátky, což ví určitě (č. l. 111), má soud za vyvrácené tvrzení žalované, že veškeré prostředky poskytnuté tímto svědkem měly být použity prioritně na úhradu kupní ceny. O plánu žalované splácet kupní cenu ze záloh na koupi bytu (případně zrealizovaných prodejů bytů) svědčí i neobvykle dlouhá doba splácení kupní ceny, kdy kupní smlouva byla mezi žalovanou a prodávajícím uzavřena dne [datum], avšak celková cena měla být doplacena až dne [datum], respektive do [datum] tedy původně po dvou letech a po další dohodě ze dne [datum] do tří let (č. l. 7 - 15 přílohového spisu sp. zn. [spisová značka]). Pokud by totiž zápůjčky společníků společnosti byly primárně určeny na koupi, pak by nemusely být splátky kupní ceny vůbec dohodnuty, nemovitá věc se mohla koupit bez splátek rovnou, když částka přesahující 10 000 000 Kč byla prostřednictvím zápůjček a příplatku k základnímu kapitálu vložena do společnosti již do srpna roku 2009. Zcela neobvyklé splácení kupní ceny nemovitosti v řádu let odpovídá logice podnikatelského záměru, že během této doby několika let se podaří byty zrekonstruovat a prodat, čímž dojde k úhradě kupní ceny. Z uvedeného dodatku ke kupní smlouvě ze dne [datum] naopak vyplývá, že žalobce prosazoval zájmy žalované, choval se jako řádný hospodář, neboť se mu podařilo v době globální ekonomické krize (jejích účinků se dovolával i svědek [příjmení] – č. l. 62) vyjednat další prodloužení termínu splatnosti bez jakékoli sankce, dále že se prodávající vzdal všech nároků z důvodu prodlení s již uhrazenými splátkami kupní ceny (úroků z prodlení, náhrady škody, ušlého zisku) a dokonce se mu podařilo dohodnout zcela bezúročnou zápůjčku od prodávajícího. Pokud jde o výši smluvní pokuty ve výši 0,2 % denně, nelze jí klást k tíži žalobce, neboť s touto souhlasili všichni zakládající společníci žalované, jak to vyplývá ze smlouvy o budoucí kupní smlouvě ze dne [datum] (č. l. 61 téhož přílohového spisu).

19. Vzhledem k tomu, že žalobce nevykonává od roku [rok] funkci jednatele žalované a předal veškerou dokumentaci za období od roku [rok] do skončení jeho funkce žalované, a tedy neměl k dispozici důkazy, které by prokázaly jeho tvrzení o tom, že jednal jako řádný hospodář a naopak žalovaná mohla z těchto důkazů prokázat svá tvrzení o opaku, rozhodl soud podle § 52 odst. 2 ZOK, o přenesení důkazního břemena z žalobce na žalovanou, a to v souladu se soudní judikaturou (viz rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. [spisová značka]). Žalovaná poté navrhla a předložila celou řadu dalších důkazů, a to konkrétně spolu s podáním ze dne [datum] (č. l. 133), s podáním ze dne [datum] (č. l. 140 – tisíce listin účetnictví jako přílohy v objemné krabici) a dále spolu s dalším podáním ze dne [datum] (č. l. 144 - 144 p. v. - důkazy navrženy pod písmeny a) až s ) – listiny a výslechy).

20. I ve výše uvedeném podání, kde žalovaná poprvé konkretizovala škodu, kterou jí měl způsobit žalovaný (odst. 16 tohoto rozsudku), žalovaná uvedla, že trvá na své obraně spočívající v započtení dopisem ze dne [datum]. Uvedeným zápočtem (č. l. 19) započítává na nárok žalobce„ výše specifikovanou pohledávku“. Tou je míněna pohledávka uvedená v dopisu žalované žalobci ze dne [datum], ve kterém však žalovanou tvrzená pohledávka není vymezena konkrétně (podrobně odst. 15 tohoto rozsudku). Žalobce uvedenou pohledávku žalované od počátku zcela popírá, označuje jí za účelovou (odst. 1. žaloby). S přihlédnutím ke skutečnosti, že žalovaná vznáší svůj tvrzený nárok (někdy z období let [rok] až [rok]) bezprostředně poté, co byla žalobcem v lednu [rok] vyzvána k úhradě dluhu dle písemné smlouvy o zápůjčce, a to navíc absolutně neurčitým způsobem, lze se s tímto jeho hodnocením ztotožnit. Soud považuje z výše uvedených důvodů pohledávku žalované za nejistou a neurčitou, neboť místo aby jí došlo k odstranění vzájemných pohledávek, naopak vyvolává nejasnosti a další spory zcela přesahující rámec žalobcem vymezeného řízení o zaplacení pohledávky z písemné smlouvy o zápůjčce.

21. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že žalovanou tvrzená pohledávka nevznikla ze stejného právního vztahu, neboť na jednu stranu je zde zcela konkrétní písemná smlouva o zápůjčce, zatímco tvrzení žalované o pohledávce za žalobcem, které žalobce popírá, je absolutně neurčité a je zde dána objektivní nejistota, zda pohledávka vznikla a z jakého konkrétního důvodu a jaká je její výše. Oproti pohledávce žalobce, kterou má soud za prokázanou (odst. 13 rozsudku), je celá pohledávka uplatněná žalovanou sporná, a to jak co do základu, tak co do její výše. Její uplatnění vůči žalobci formou námitky započtení vyvolává namísto jednoznačného a oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí, spor o její existenci i výši. Důkazní řízení, které by se mělo vést o této žalovanou uplatněné pohledávce, by zcela zásadním způsobem přesahovalo rámec dokazování o nároku žalobce na zaplacení částky dle písemné smlouvy o zápůjčce. Konkrétně by obnášelo vést dokazování znaleckým posudkem, který by měl provést celkový audit účetnictví žalované od počátku jejího vzniku, jaké byly přesně finanční toky v tom kterém období, kdy měla být uhrazena ta která splátka kupní ceny, proč k úhradě nedošlo (nejen zda k tomu vedl nedostatek finančních prostředků, ale též by musel být objasněn důvod, proč k němu došlo a zda v případě neuhrazení těchto jiných pohledávek nehrozilo srovnatelné nebo ještě vyšší riziko smluvních sankcí a podobně), jak navrhl žalobce. Dle návrhu obou účastníků by měl být dále proveden důkaz celým účetnictvím, kde by dle žalobce měly být jednotlivé smlouvy s jednotlivými dodavateli, kteří dílo prováděli, měl by z nich být patrný obsah smluv (včetně sankcí) a pokud neměly písemnou formu, měly by tam být objednávky a doklady o placení. Toto účetnictví žalované představuje mnoho tisíc dalších stran textů (žlutobílá plná krabice o rozměrech cca 30 x 30 x 50 cm) a dále byly oběma účastníky navrženy další výslechy. Podle názoru podepsaného soudu by takovéto dokazování neúměrně prodloužilo řízení (soud je proto neprováděl a tyto důkazní návrhy zamítl), kdy v dané věci lze považovat za spravedlivé a naopak v souladu s dobrými mravy, aby bylo dříve posouzeno, zda je žalovaná jako dlužník povinna splnit dluh ze zápůjčky z roku [rok], než se zabývat důvodností žalovanou tvrzené pohledávky neurčitě formulované a uplatněné až dne [datum].

22. Pro úplnost lze dodat, že ani výše uvedená specifikace žalovanou uplatněné pohledávky neodpovídá prokázaným skutečnostem. Z žalovanou uváděné uplatněné částky smluvní pokuty 2 557 887 Kč totiž ve skutečnosti činila smluvní pokutu částka 2 330 000 Kč a zbývající částka 244 887 Kč byly úroky z prodlení. Navíc nárok na smluvní pokutu nevznikl výhradně v důsledku prodlení žalované s úhradou kupní ceny, jak žalovaná tvrdí (č. l. 69 p.v.), ale i z důvodu prodlení se zaplacením zápůjčky ve výši 2 000 000 Kč Smluvní pokuta přitom byla vypočítána z celkové výše pohledávky p. [příjmení] vůči žalované, která činila 4 750 000 Kč. Žalovaná tento celkový dluh splnila ve dvou splátkách, a to zaplacením částky 1 500 000 Kč dne [datum] a zaplacením částky 3 250 000 Kč dne [datum], jak plyne z žaloby ve věci sp. zn. [spisová značka] (viz č. l. 5 tohoto přílohového spisu). Z žaloby se nepodává, na jakou z těchto částek bylo plněno dříve. [příjmení] soud zjistil, jaká část smluvní pokuty se vůbec vztahuje k „ zapříčiněnému pozdnímu uhrazení kupní ceny“, což žalovaná uvedla v podání ze dne [datum] jako důvod vzniklé škody (opakováno i v podání ze dne [datum] na č. l. 123 p. v.), muselo by být zjišťováno, zda v platebním příkazu žalovaná určila, na jaké plnění (zda kupní ceny nebo zápůjčky) plnila první splátkou. Pokud by první splátkou ve výši 1 500 000 Kč plnila již na kupní cenu, pak by samozřejmě byla zcela jiná výše smluvní pokuty za pozdní úhradu kupní ceny (tj. důvod smluvní pokuty uváděný žalovanou), než kdyby první splátkou plnila splátku zápůjčky, neboť v tomto případě by se nárok na smluvní pokutu za nedoplatek kupní ceny počítal z vyšší částky a za delší období než v prvém možném případě. (Pro úplnost lze dodat, že žalovaná uvedla v podání ze dne [datum] - č. l. 144, že žalobce prodal bytové jednotky za ceny nižší, než byly obvyklé ceny v místě a čase, čímž jí byla způsobena škoda v dosud neupřesněné výši – jde o další nové tvrzení, které však bylo uplatněno po koncentraci řízení (k ní došlo dne [datum] - č. l. 63) a také jde o neurčitou a k zápočtu nezpůsobilou pohledávku, neboť nebyla uvedena žádná konkrétní výše).

23. Z výše uvedeného je zřejmé, že i tato žalovanou dodatečně uváděná specifikace pohledávky je nepřesná a tedy chybná, přinášející opět další nejasnosti namísto jednoznačného započítávaného nároku, který je předpokladem řádného započtení. Žalovanou vyúčtovaná pohledávka„ minimálně 4 900 000 Kč“ je pro svoji absolutní neurčitost nezpůsobilou k započtení, a proto úkon započtení ze dne [datum] nemá žádné právní účinky. Na tom nemůže nic změnit ani podání žalované ze dne [datum], kde se ostatně žalovaná výslovně dovolává právě započtení ze dne [datum]. I podle odborné literatury nemůže dojít k odstranění nedostatku neurčitosti či srozumitelnosti při jednostranném právním jednání jednostranně z vůle samotného jednajícího, ale je nezbytný souhlas všech osob právním jednání dotčených (viz [příjmení], P. a kol., Občanský zákoník I., Obecná část, Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, [rok], str. [rok]). V dané věci žalobce od počátku vyjadřuje nesouhlas se zápočtem a namítá jeho účelovost, tedy k odstranění vady právního jednání nedošlo ani tímto způsobem.

24. Jak již bylo výše uvedeno, vyúčtování náhrady škody, kterou měl způsobit žalobce žalované je zcela neurčité, neboť chybí konkrétně, jak a čím měla být žalované škoda způsobena, chybí její konkrétní výše, když v dopise je uvedena částka„ minimálně“ 4 900 000 Kč, a i způsob, jakým bylo k částce dospěno. Proto když žalovaná započítává tuto pohledávku dopisem ze dne [datum], nezbývá než dospět k závěru, že i tento zápočet trpí stejnou vadou neurčitosti, neboť ani v něm není patrné, čím konkrétně měla být škoda žalobcem žalované způsobena, když se odkazuje na zcela neurčité uplatnění náhrady škody ze dne [datum]. Soud proto v dané věci shledává nejen naplnění podmínek § 1987 odst. 2 o. z., tedy že pohledávka je nejistá a neurčitá a tedy nikoli způsobilá k započtení dle uvedeného zákonného ustanovení, ale též nedostatek podmínky řádného právního jednání, neboť o právní jednání nejde, nelze-li pro jeho neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem (§ 553 o. z.), jak je tomu právě v dané věci. Podle názoru podepsaného soudu takto zcela obecné a absolutně neurčité započtení nemůže vyvolat jakékoli právní následky a je třeba jej považovat za nicotné, a proto i z tohoto důvodu nemohlo dojít k zániku prokázané pohledávky žalobce předmětným započtením ze strany žalované. Tento závěr je v souladu jak s odbornou literaturou ([příjmení], M. a kol., Občanský zákoník V., Závazkové právo, Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, [rok], str. [číslo] - U aktivně započítávané pohledávky je požadavek na její přesnou identifikaci bezvýjimečný, nemá-li jít o právní jednání neurčité, a tedy zdánlivé ve smyslu § 553 odst.

1. Musí být jasné, která pohledávka se započítává.), tak se soudní judikaturou ([ústavní nález] - Předpokladem určitosti právního úkonu je označení jeho předmětu takovým způsobem, aby byl nezaměnitelně rozpoznatelný od předmětů jiných; NS ČR [spisová značka] - Ve smyslu občanského zákoníku je třeba právní úkon považovat za určitý a srozumitelný, jestliže je z něho patrno, kdo tento právní úkon činí a co je jeho předmětem, přičemž tento předmět musí být vymezen tak, aby nemohlo dojít k záměně za věci obdobného druhu. Pokud ta která esenciální náležitost právního úkonu (např. z hlediska jeho určitosti) absentuje, nemůže takto učiněný úkon vyvolat sledovaný vznik, (obsahovou) změnu či zánik příslušného právního vztahu.).

25. Lze proto shrnout, že soud shledal nárok žalobce na vrácení zápůjčky za důvodný, zápočet učiněný žalovanou vůči tomuto nároku jako nezpůsobilý a nicotný, a proto žalobě žalobce vyhověl. Důvodným je též nárok žalobce na zákonné úroky z prodlení, které požaduje v souladu s citovaným ust. § 1970 o. z., ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb, neboť žalovaná je v prodlení se splacením peněžitého dluhu. Lhůta k plnění byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.).

26. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že zcela úspěšnému žalobci byla přiznána jejich plná náhrada. Ta v dané věci přestavuje hotové výdaje žalobce za soudní poplatek v částce 11 640 Kč a dále odměnu advokáta podle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměně advokátů a náhradách advokátu za poskytování advokátních služeb (dále jen a. t.) v částce 9 500 Kč za každý z 15 účelných úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k úhradě, žaloba, vyjádření k odporu žalované, účast při jednání soudu dne [datum], které přesáhlo dvě hodiny – 2 úkony, důkazní návrh ze dne [datum], účast při jednání soudu dne [datum], které přesáhlo 4 hodiny – 3 úkony, doplnění tvrzení dne [datum], účast na jednání soudu [datum], důkazní návrhy ze dne [datum], účast při jednání soudu dne [datum] a závěrečný návrh ve věci samé ze dne [datum]), to je v celkové částce 142 500 Kč. Za účelný úkon právní služby nelze považovat vyjádření k přípisu soudu ze dne [datum], neboť žalobce v něm byl upozorněn, že v rozporu s § 79 odst. 2 nepřipojil listiny, jichž se dovolává, nesplnil též svojí důkazní povinnost podle § 120 odst. 1 o. s. ř. k jím uvedeným tvrzením a dále v něm byl vyzván k odstranění neúplného označení důkazu svědeckou výpovědí (chybějící adresa). Veškeré tyto skutečnosti mohl žalobce uvést již v žalobě a připojit k ní listiny, jichž se dovolává, a proto nelze uměle navyšovat počty úkonů advokáta, pokud nesplní své procesní povinnosti a je vyzván soudem k nápravě. Podle § 14b odst. 5 a. t. byla zároveň zástupci žalobce přiznána paušální náhrada výdajů advokáta za výše uvedených 15 úkonů právní služby po 300 Kč za 1 úkon, tj. 4 500 Kč. Dále advokátu náleží DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 21 %, která činí z částky 147 000 Kč (142 500 + 4 500) částku 30 870 Kč Náklady řízení s připočtením výše uvedeného soudního poplatku proto činí celkem 189 510 Kč. Platební místo plnění plyne z § 149 odst. 1 o. s. ř.