8 C 17/2026

Plný text

Okresní soud v Táboře rozhodl soudcem Mgr. Jiřím Vaňkem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované, narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení částky 24 885 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně od 7. 2. 2025 do zaplacení.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 9 885 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 21 000 Kč od 2. 2. 2025 do 6. 2. 2025 a úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 6 000 Kč od 7. 2. 2025 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 514 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu se žalobkyně domáhala zaplacení částky 21 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení a dále částky smluvní pokuty ve výši 3 885 Kč. Odůvodnila jej tím, že mezi účastníky byla dne Anonymizováno uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. hodnota. Na základě této smlouvy a jejího dodatku z téhož dne poskytla žalované spotřebitelský úvěr na dobu neurčitou ve výši celkem 15 000 Kč, a to převodem na účet žalované. Žalovaná se zavázala platit žalobkyni smluvní úrok ve výši 40 % měsíčně s tím, že měla ke každému 29. dni v měsíci splácet úrok přirostlý za uplynulé období. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou dluhu a byla opakovaně upomínána. Žalobkyně proto s odkazem na článek VI. smlouvy úvěr zesplatnila ke dni 1. 2. 2025. Nyní požaduje úhradu částky 24 885 Kč představující nesplacenou jistinu ve výši 15 000 Kč a smluvní úrok ve výši 40 % měsíčně za první měsíc doby čerpání úvěru v kapitalizované výši 6 000 Kč, to vše spolu s úrokem z prodlení. Současně s odkazem na odst. 4.2. písm. c) smlouvy požaduje kapitalizovanou smluvní pokutu ve výši 3 885 Kč za období od 2. 2. 2025 do 19. 10. 2025.

2. Vzhledem k předloženým listinám, jakož i souhlasu žalobkyně s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání již v podané žalobě, vyzval soud žalovanou, aby se ve smyslu ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) i ona vyjádřila k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaná se v určené lhůtě na výzvu soudu nevyjádřila a soud proto rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise.

3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. hodnota ze dne Anonymizováno, ve spojení s dodatkem k této smlouvě z téhož dne Anonymizováno, soud má soud za prokázané, že mezi účastníky bylo ujednáno poskytnutí úvěru až do výše 15 000 Kč. Jednalo se o nezajištěný bezhotovostní úvěr s pravidelným splácením úroků a možností opakovaného čerpání splacené části úvěru. Úvěr byl sjednán na dobu neurčitou s úrokovou sazbou 40 % měsíčně. Žalovaná jako úvěrovaná měla splatit každý měsíc k 29. dni úrok přirostlý za uplynulé období, jistina úvěru mohla být splacena zcela nebo zčásti kdykoli. Roční procentní sazba nákladů představovala 5 512,23 %. Současně strany v bodě IV. smlouvy sjednaly pro případ prodlení úvěrovaného povinnost zaplatit účelně vynaložené náklady, které úvěrujícímu vznikly v souvislosti s prodlením úvěrovaného, dále zákonný úrok z prodlení a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, a ohledně níž je úvěrovaná v prodlení. Úvěr ve výši 15 000 Kč byl žalobkyní poskytnut žalované na účet uvedený ve smlouvě o spotřebitelském úvěru č. č. účtu, a to ve dvou splátkách – dne 29. 9. 2024 v 16:06 hodin pod v. s. Anonymizováno, a dne 29. 9. 2024 v 17:06 hodin pod v. s. Anonymizováno, jak je prokázané z potvrzení o provedené platbě vystavených dne 29. 9. 2024. Dopisem ze dne 29. 1. 2025 byla žalovaná vyzvána žalobkyní k zaplacení úvěru ve lhůtě 3 dnů od doručení tohoto dopisu, jak plyne z uvedeného dopisu. Dle předžalobní výzvy ze dne 19. 10. 2025, která byla žalované odeslána dne 21. 10 2025, jak prokazuje potvrzení o podání doporučené zásilky, žalovaná dosud dlužnou částku žalobkyni nevrátila.

4. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku. Podle ust. § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle ust. § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle ust. § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle ust. § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Podle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání.

5. Soud se v dané věci nejprve zabýval platností smlouvy o úvěru, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). V dané věci byl dle smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednán úrok ve výši 40 % měsíčně, tj. 480 % ročně (40 x 12). Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „NS ČR“), kdy lze konkrétně uvést např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 NS ČR dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS ČR odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS ČR sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 2077 – 2091). Také Ústavní soud České republiky (dále jen „ÚS“) již v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (spolu s dalšími sankcemi) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tato judikatura se dále prohlubovala a např. nález ÚS ve věci sp. zn. II. ÚS 3194/18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS ČR v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 % (v dané věci 5 512,23 %!), a jejíž zaplacení bylo zajištěno smluvními pokutami. Podepsaný soud má v souladu s právním názorem odvolacího Krajského soudu v adresa – pobočka v Táboře (např. rozsudek č. j. 15 Co 61/2022–69 ze dne 12. 4. 2022), že uvedené právní závěry NS ČR a ÚS, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Podle uvedeného rozhodnutí: „exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí a jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva.“ 6. V dané věci z předložených listinných důkazů vyplývá, že žalobkyně poskytla žalované úvěr v celkové výši 15 000 Kč a to tak, že dne Anonymizováno poukázala tuto částku ve dvou splátkách na účet žalované uvedený ve smlouvě o spotřebitelském úvěru. Žalovaná byla dle smluvních ujednání povinna zaplatit žalobkyni za poskytnutí úvěru úrok ve výši 40 % měsíčně. Roční procentní sazba nákladů tak činila 5 512,23 %. Vedle toho byla žalovaná zavázána zaplatit pro případ prodlení blíže neurčené náklady úvěrujícího spojené s prodlením, dále mluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky denně a dále zákonný úrok z prodlení. V případě, že v den splatnosti nepostačí uhrazená částka na zaplacení všech povinností, započítává se nejprve na náklady vymáhání, na smluvní pokutu, úrok z prodlení, úrok a teprve potom na jistinu. Jednotlivá smluvní ujednání nelze vytrhovat z kontextu celé smlouvy, ale naopak je třeba každé z nich vždy posoudit v souvislosti s ostatními. V posuzované věci je již sama výše sjednaného úroku nemravně vysoká, činila 40 % měsíčně, tedy 480 % ročně. Obvyklá výše úroků dle obecně dostupného přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou pro období září 2024 přitom pro korunové úvěry poskytnuté bankami domácnostem v ČR na spotřebu činí v průměru 8,70 % ročně. Výše sjednaného úroku tak dosahuje nemravné výše 55násobku obvyklé hodnoty. Neobstojí ani argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Smluvní ujednání přece nejsou vyloučené ze soudního přezkumu, naopak tyto musí soud ex offo vždy přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy. „Následkem rozporu s dobrými mravy je podle § 580 odst. 1 neplatnost právního jednání, ve spojení s ustanovením § 588 je třeba dospět k závěru, že se jedná vždy o neplatnost absolutní.” (viz výše uvedená odborná literatura, str. tamtéž). Na toto posouzení nemá žádný vliv ust. § 1793 o. z. nebo § 1813 o. z., neboť jimi nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy; právě k takovému absolutně neplatnému právnímu jednání došlo v dané věci.

7. Podle výše uvedené judikatury NS ČR, která navazuje na judikaturu ÚS (viz celá řada rozhodnutí ÚS uváděná ve zmíněných rozhodnutích NS ČR), je třeba zkoumat neplatnost spotřebitelských smluv způsobenou nepřiměřenými úroky nikoli izolovaně, ale v celém souhrnu uzavřené spotřebitelské smlouvy, neboť není přípustné nepřiměřené vychýlení v právech a povinnostech stran v zásadní neprospěch spotřebitele. Ve výše uvedených rozhodnutích, která se týkala další fáze uplatnění práva v exekučních řízeních, a to právě ve věcech spotřebitelských smluv o poskytnutí peněžních prostředků, bylo dovozeno, že v případě takovéto nepřiměřenosti se neplatnost vztahuje na celý závazkový vztah. NS ČR dovodil, že pokud jsou povinnosti dlužníka ve svém kontextu nepřiměřené jeho právům, že je na místě exekuci zcela zastavit, a tedy smlouvu je třeba jako celek považovat za neplatnou (viz v podrobnostech shora uvedená judikatura). Tak je tomu i v dané věci, kde se k extrémní výši úroků z úvěru připojila ještě smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně, která byla stanovena toliko v neprospěch spotřebitele (pro případ porušení povinností věřitele žádná smluvní pokuta sjednána nebyla) a vedle toho smlouva dále stanovila povinnost žalované platit pro případ prodlení blíže neurčené náklady úvěrujícího spojené a dále zákonně úroky z prodlení. Jednotlivá ustanovení dané smlouvy jsou navzájem provázaná, bez takto sjednaných úroků a dalších ujednání by žalobkyně peněžní prostředky žalované nepůjčila. Ustanovení dané smlouvy ve svém souhrnu zakládají proto tak nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, že způsobují absolutní neplatnost smlouvy.

8. Z výše uvedených závěrů vyplývá, že poskytnutí peněžních prostředků žalované je s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení dle citovaného ust. § 2991 odst. 1 o. z. Uvedené jiné právní hodnocení nevyžadovalo poučení dle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť toto soud poskytuje jen za předpokladu, kdy je třeba, aby účastník v této souvislosti doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Tak tomu v posuzované věci nebylo, žalobkyní vylíčené skutečnosti a předložené důkazy pro rozhodnutí soudu poskytují dostatečný základ. Z nich plyne, že žalované byla skutečně poskytnuta celková částka 15 000 Kč, a to ve dvou výše uvedených splátkách, na kterou žalovaná nic nezaplatila. Při výše uvedeném závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru a posouzení vztahu mezi účastníky jako bezdůvodného obohacení, musí žalovaná své bezdůvodné obohacení žalobkyni vydat. Důvodný je též nárok žalobkyně na úroky z prodlení z této dlužné jistiny, když prodlení žalované začalo plynout v souladu s výzvou žalobkyně ze dne 29. 1. 2025 o zaplacení, kterou lze dle obsahu považovat za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení žalované, do tří dnů od data doručení upomínky. Podle výše citovaného § 573 o. z. se má za to, že výzva byla žalované doručena dne 3. 2. 2025, posledním dnem včasného zaplacení ve stanovené lhůtě byl tedy den 6. 2. 2025 (třetí den připadl na neděli). Od 7. 2. 2025 byla tudíž žalovaná v prodlení s úhradou svého bezdůvodného obohacení. Výrokem II. byl pak zamítnut nárok na žalobkyní požadovanou další částku jistiny a smluvní pokuty, jakož i úroků z úvěru, a to právě vzhledem k výše podrobně zdůvodněné absolutní neplatnosti celé smlouvy o úvěru, tedy i těchto ujednání. Zamítnut byl i vznesený nárok na úroky z těchto částek, a to vzhledem k jejich akcesoritě. Lhůta k plnění ve výroku I. byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

9. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť úspěch žalobkyně v dané věci byl jen částečný. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 24 885 Kč, ale úspěšná byla toliko co do částky 15 000 Kč, což představuje její úspěch ve výši 60,3 %. Úspěch žalované tak činí 39,7 %, tedy čistý úspěch žalobkyně (po odečtení neúspěchu žalobkyně od jejího úspěchu) činí 20,6 %. Vynaložené náklady řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 996 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle ust. § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve výši 400 Kč za tři úkony právní služby (převzetí a příprava, předžalobní upomínka a návrh ve věci samé) a paušální náhrada výdajů stanovená dle odst. 5 stejného ustanovení v částce 100 Kč za každý z těchto tří úkonů právní služby. O dani z přidané hodnoty soud nerozhodoval, neboť právní zástupkyně žalobkyně není jejím plátcem. Celkové náklady řízení tedy činily 2 496 Kč. Žalobkyni z této částky náleží dle míry čistého úspěchu 20,6 %, což činí po zaokrouhlení na celé koruny 514 Kč. Platební místo vyplývá z ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho stejnopisu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích prostřednictvím Okresního soudu v Táboře. Nesplní-li povinná dobrovolně, ji mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci.