8 C 172/2023

Plný text

Okresní soud v Táboře rozhodl předsedou senátu Mgr. Jiřím Vaňkem jako samosoudcem ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupená advokátkou Anonymizováno . sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 18 250 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od 30. 4. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 8 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11, 75 % ročně z částky 13 250 Kč od 16. 4. 2022 do 29. 4. 2022, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 3 250 Kč od 30. 4. 2022 do zaplacení a poplatky za upomínky ve výši 2 500 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se vůči žalované domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím, neboť s žalovanou uzavřela dne , datum, smlouvu o zápůjčce na jejichž základě poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit částku 10 000 Kč spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 3 250 Kč dne 15. 4. 2022. Žalovaná však částku neuhradila řádně a včas, je v prodlení s plněním peněžitého závazku a žalobkyně proto požaduje též smluvní pokutu, účelně vynaložené náklady v souvislosti s prodlením žalovaného a zákonné úroky z prodlení.

2. Vzhledem k předloženým listinám, jakož i souhlasu žalobkyně s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání již v podané žalobě, vyzval soud žalovanou, aby se ve smyslu ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) i ona vyjádřila k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaná se v určené lhůtě na výzvu soudu nevyjádřila a soud proto rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise.

3. Soud má z listinných důkazů, a to konkrétně ze smlouvy o zápůjčce ze dne , datum, ve spojení s jejím dodatkem ze dne , datum, a všeobecnými obchodními podmínkami žalobkyně za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovanou došlo dne , datum, k uzavření smlouvy o zápůjčce, ve které se žalobkyně zavázala žalované poskytnout zápůjčku ve výši 5 000 Kč s tím, že tuto splatí dne 15. 4. 2022 spolu s poplatkem za poskytnutí půjčky ve výši 1 625 Kč. Celková splatná částka tak činila 6 625 Kč, tedy jednalo se půjčku s roční procentní sazbou nákladů (dále jen „RPSN“) 2 969 %. Dodatkem ze dne 21. 3. 2022 se žalobkyně zavázala žalované navýšit zápůjčku o dalších 5 000 Kč s tím, že poplatek za navýšení zápůjčky činí 1 625 Kč, a tyto částky byly též splatné dne 15. 4. 2022. Celková částka zápůjčky s poplatkem tak činila 13 250 Kč splatných dne 15. 4. 2022, tedy RPSN činila 5 986 %. Ostatní ujednání smlouvy zůstali beze změny. Žalobkyně žalované poskytla částku v celkové výši 10 000 Kč převedením na účet žalované, jak vyplývá z předloženého výpisu z účtu. Zápůjčka byla poskytnuta na účet žalované, který žalovaná uvedla. Splatnost zápůjčky byla sjednána na den 25. 4. 2022 spolu s poplatkem ve výši 3 250 Kč za její poskytnutí. Smluvní strany si dále ve smlouvě dohodly smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení a dále celou řadu dalších poplatků, např. za písemná upomínka ve výši 500 Kč, za předání spisu internímu oddělení k vymáhání 500 Kč, za náklady spojené s předáním inkasní agentuře až 1 800 Kč atd. Žalovaná ze zápůjčky nic nevrátila. Dle žalobních tvrzení činí celkový dluh žalované 13 250 Kč, kterou tvoří nesplacená jistina ve výši 10 000 Kč, poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši 3 250 Kč, smluvní pokuta ve výši 5 000 Kč a náklady na vymožení pohledávky ve výši 2 500 Kč za 5 odeslaných upomínek (ze dne 22. 4. 2022, 29. 4. 2022, 6. 5. 2022, 15. 5. 2022 a 30. 5. 2022). Žalované byla zaslána též předžalobní upomínka, jak vyplývá z upomínky ze dne 18. 7. 2023.

4. Podle ust. § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle kterého přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle ust. § 2048 o. z. ujednají-li si strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzované povinnosti vznikla škoda. Podle ust. § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku. Podle ust. § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle § 420 odst. 1 o. z. kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele. Podle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

5. Soud se nejprve zabýval platností smlouvy o zápůjčce, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. , spisová značka, ). V dané věci byl dle předložené smlouvy o zápůjčce, která je smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu citovaného § 2 odst. 1 ZSÚ, sice formálně nebyl sjednán žádný úrok ze zápůjčky, smlouva výslovně uvádí, že zápůjční úroková sazba činí 0 %, přesto však podle téže smlouvy činí roční procentní sazba nákladů činila nejprve 2 969 % a po uzavření dodatku ze dne 21. 3. 2022 dokonce 5 986 % (opět při zápůjční úrokové sazbě 0 % ročně). Žalovaná byla tedy v dané věci dle smluvních ujednání povinna v bezprostřední souvislosti s poskytnutím zápůjčky zaplatit žalobkyni částku 3 250 Kč formálně označenou jako „poplatek ze zápůjčky“. Tento poplatek spolu s jistinou měl žalovaná splatit do 30 dnů, a právě proto RPSN 5 986 %. Jednotlivá smluvní ujednání nelze vytrhovat z kontextu celé smlouvy, ale naopak je třeba každé z nich posoudit v souvislosti s ostatními. Z předložených smluv a obou dodatků je zcela zjevné, že jde o elektronicky vyhotovené smlouvy formulářového typu, kdy se ve smlouvě mění jen několik základních údajů. Administrativa tohoto typu elektronických formulářových smluv, je jednoduchá, rutinní a rychlá, takže nevede k takto vysokým nákladům. Sám spotřebitel totiž na internetových stránkách žalobkyně vyplaní formulář návrhu na uzavření smlouvy dle jím požadovaných parametrů (čl. 2.9 všeobecných podmínek) a odešle návrh na uzavření smlouvy prostřednictvím internetových stránek žalobkyni, tedy je to spotřebitel, kdo vyplňuje údaje do systému žalobkyně a podle spotřebitelem zadaných údajů se sestaví smlouva, popř. její dodatek. Je obecně známou skutečností, že peníze mají samy o sobě cenu, která se vyjadřuje úrokovou mírou. Žalobkyně je podnikatelkou, obchodní společností, která dle čl. 2. 4 všeobecných podmínek jako věřitel poskytuje předem neomezenému okruhu spotřebitelů zápůjčky na svých internetových stránkách, tedy poskytování zápůjček (spotřebitelských úvěrů) je předmětem jejího podnikání (což plyne též z veřejného rejstříku). Podnikání je ze své vlastní podstaty založeno na snaze o dosažení zisku, tedy v dané věci na získání hodnoty plynoucí z žalobkyní poskytovaných finančních prostředků. Tyto úvahy ve spojení s nepřiměřenou výši poplatků za formulářové elektronické smlouvy, jejichž údaje zadává do systému sám spotřebitel, vedou soudu k jednoznačnému závěru, že žalobkyní stanovený poplatek má ve skutečnosti vést ke generování zisku žalobkyně ze zápůjčky, tedy že jde o skryté úroky ze zápůjčky. Není ovšem přípustné sjednaný kapitalizovaný úrok skrýt pod označení poplatek. Úrok totiž představuje příjem spojený s daňovou povinností. Sjednání poplatku, který pojmově slouží k úhradě vzniklých nákladů, avšak ve skutečnosti je úrokem za poskytnutí půjčky (tj. cenou peněz), představuje obcházení zákona, což má za následek absolutní neplatnost ujednání podle § 580 o. z.

6. Soud však shledává absolutní neplatnosti smlouvy i z dalšího důvodu. Při výše uvedeném posouzení poplatku stanoveného žalobkyní ve smlouvě, a to jako kapitalizovaného úroku, plyne, že úvěrové zatížení žalované odpovídá prakticky shora uvedené RPSN, jinak řečeno, dosahovalo řádově tisíců procent. Obvyklá výše úroků dle obecně dostupného přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou pro období březen 2022 přitom pro korunové úvěry poskytnutými bankami domácnostem v ČR na spotřebu činila v průměru 8,20 % ročně. Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu ČR (dále jen „NS ČR“), kdy lze konkrétně uvést nejprve např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. , spisová značka, , sp. zn. , spisová značka, , sp. zn. , spisová značka, a sp. zn. , spisová značka, , od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. , spisová značka, NS ČR dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS ČR odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS ČR sp. zn. , spisová značka, ) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. , spisová značka, lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, , adresa, : , právnická osoba, . Beck, 2014, str. 2077 – 2091). I Ústavní soud (dále jen „ÚS“) již v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (v dané věci 5 986 % ročně!) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tato judikatura se dále prohlubovala a např. nález ÚS ve věci sp. zn. II. ÚS 3194/18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS ČR v rozhodnutích sp. zn. , spisová značka, , , spisová značka, , , spisová značka, nebo , spisová značka, uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, kde dlužník měl při splatnosti v průměru 3 až 4 roky zaplatit 2x až 3x víc, než byla poskytnutá částka, jejíž zaplacení bylo zajištěno i několika smluvními pokutami, denními i jednorázovými. Podepsaný soud má v souladu s právním názorem odvolacího Krajského soudu v , právnická osoba, – pobočka v Táboře (např. rozsudek č. j. , spisová značka, ze dne 12. 4. 2022), že uvedené právní závěry NS ČR a ÚS, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Podle uvedeného rozhodnutí: „exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí a jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva.“7. Podle výše uvedené judikatury NS ČR, která navazuje na judikaturu ÚS (viz celá řada rozhodnutí Ústavního soudu uváděná ve zmíněných rozhodnutích NS ČR), je třeba zkoumat neplatnost spotřebitelských smluv týkajících se poskytnutí peněžních prostředků (např. ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci) nikoli izolovaně, ale v celém souhrnu uzavřené spotřebitelské smlouvy, neboť není přípustné nepřiměřené vychýlení v právech a povinnostech stran v zásadní neprospěch spotřebitele. Ve výše uvedených rozhodnutích, která se týkala další fáze uplatnění práva v exekučních řízeních, a to právě ve věcech spotřebitelských smluv o poskytnutí peněžních prostředků, bylo dovozeno, že v případě takovéto nepřiměřenosti se neplatnost vztahuje na celý závazkový vztah. NS ČR dovodil, že pokud jsou povinnosti dlužníka ve svém kontextu nepřiměřené jeho právům, že je na místě exekuci zcela zastavit, a tedy smlouvu je třeba jako celek považovat za neplatnou (viz v podrobnostech shora uvedená judikatura). Tak je tomu i v dané věci. Jednotlivá ujednání dané smlouvy o zápůjčce poskytnuté podnikatelem spotřebiteli jsou natolik provázaná, že je nelze od sebe oddělit, neboť bez shora uvedeného poplatku, tj. skrytého kapitalizovaného úroku, který suploval sjednané „nulové“ úroky, by žalobkyně peněžní prostředky žalované nepůjčila, tedy neplatná je celá smlouva o zápůjčce se spotřebitelem, tedy smlouva o spotřebitelském úvěru. Nad to žalobkyně stanovila ve smlouvě další sankce vůči spotřebiteli, a to smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, a též další poplatky v nepřiměřené výši např. 500 Kč za jednu písemnou upomínku atd., viz výše, kdy je i z těchto částek zřejmé, že nejde poplatek kryjící skutečné náklady, ale opět o snahu o získání zisku. V dané věci žalobkyně navíc tyto zpoplatněné upomínky žalobkyně zasílala žalované v řádu několika málo dnů, zhruba každý týden pět krát za sebou, což je zjevně zcela neúčelné a jen to dokresluje snahu žalobkyně získat co největší další příjem z tohoto „poplatku“ za upomínky. Z uvedeného ujednání plyne též nevyvážený vztah mezi účastníky smlouvy, neboť ve prospěch spotřebitele ve smlouvě o zápůjčce žádná smluvní pokuta sjednána nebyla. Její ustanovení ve svém souhrnu zakládají tak nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, že způsobují absolutní neplatnost smlouvy.

8. Pro úplnost lze dodat, že neobstojí ani argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Smluvní ujednání přece nejsou vyloučené ze soudního přezkumu, naopak tyto musí soud ex offo vždy přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy. „Následkem rozporu s dobrými mravy je podle § 580 odst. 1 neplatnost právního jednání, ve spojení s ustanovením § 588 je třeba dospět k závěru, že se jedná vždy o neplatnost absolutní.” (viz výše uvedená odborná literatura, str. tamtéž). Na toto posouzení nemá žádný vliv ust. § 1793 o. z. nebo § 1813 o. z., neboť jimi nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy; právě k takovému absolutně neplatnému právnímu jednání došlo v dané věci. K tomu lze ještě dodat, že v daném případě se jednalo o vztah spotřebitele a podnikatele, kde za použití definice průměrného spotřebitele (viz Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2005/29/ES) nelze objektivně očekávat, že si spotřebitel bude při podpisu smlouvy vědom, že pod pojmem „administrativní poplatek“ se bude, byť třeba jen zčásti, ukrývat smluvní úrok. Takové jednání podnikatele je zjevně nemravné.

9. Z výše uvedených závěrů vyplývá, že poskytnutí peněžních prostředků žalované je s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o zápůjčce třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení dle citovaného ust. § 2991 odst. 1 o. z. Toto jiné právní hodnocení nevyžadovalo poučení dle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť toto soud poskytuje jen za předpokladu, kdy je třeba, aby účastník v této souvislosti doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Tak tomu v posuzované věci nebylo, žalobkyní vylíčené skutečnosti a předložené důkazy pro rozhodnutí soudu poskytují dostatečný základ. Jak již bylo výše uvedeno, žalobkyně poskytla žalované částku 10 000 Kč, žalovaná nevrátila žalobkyni na úhradu této částky ničeho, proto je důvodný nárok žalobkyně co do částky 10 000 Kč. Ta byla žalobkyni přiznána výrokem I., neboť žalovaná musí své bezdůvodné obohacení v této výši žalobkyni jako ochuzené vydat, neboť má právo na vrácení toho, co bylo plněno (§ 2993 o. z.). Důsledkem absolutní neplatnosti smlouvy o zápůjčce je neplatnost všech jejích ujednání, tj. včetně ujednání o splatnosti, a je proto nutno v souladu s § 1958 odst. 2 o. z. dovodit splatnost pohledávky bez zbytečného odkladu, tj. následujícího dne po doručení výzvy. Výzvu žalobkyně ze dne 22. 4. 2022 k zaplacení dluhu žalované ihned je možné dle faktického obsahu považovat za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení žalované. Podle výše citovaného § 573 o. z. se má za to, že výzva byla žalované doručena dne 28. 4. 2022. Žalovaná tedy mohla včas plnit následujícího dne po doručení výzvy, tj. dne 29. 4. 2022, avšak protože svůj dluh nezaplatila, je důvodný nárok žalobkyně na úroky z prodlení z této dlužné jistiny počínaje od 30. 4. 2022, od kdy byla žalovaná v prodlení s plněním vzniklého bezdůvodného obohacení, když výše žalobkyní požadovaných úroků z prodlení je v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Výrokem II. byl pak zamítnut nárok na žalobkyní požadovanou další částku poplatků za sjednání smlouvy, smluvní pokutu a poplatků za zaslání pěti upomínek ve výši 2 500 Kč (5 x 500), a to právě vzhledem k výše podrobně zdůvodněné absolutní neplatnosti celé smlouvy o zápůjčce, tedy i ujednání o poplatcích a smluvní pokutě. Pokud jde o příslušenství pohledávky v podobě dalších požadovaných úroků z prodlení, soud pro vyčerpání žalobního petitu zamítl rovněž nárok na požadované úroky z prodlení do 29. 4. 2022, kdy byl poslední den včasného splnění bezdůvodného obohacení vzniklého žalované, a dále pak z částky rozdílu přiznané částky oproti návrhu žalobkyně, a to vzhledem k jejich akcesoritě. Lhůta k plnění ve výroku I. byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

1. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť každý z nich měl úspěch jen částečný a byl obdobně úspěšný, resp. neúspěšný.