8 C 194/2024

Plný text

Okresní soud v Táboře rozhodl soudcem Mgr. Jiřím Vaňkem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 31 492 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 13 100 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 14. 10. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 18 392 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 412,72 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 38 401,94 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 17 152,51 Kč od 28. 9. 2023 do 13. 10. 2023, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 4 052,51 Kč od 14. 10. 2023 do zaplacení a s úrokem ve výši 21 % ročně z částky 17 152,51 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se vůči žalovanému domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím, neboť právní předchůdce žalobkyně právnická osoba s žalovaným uzavřel dne datum smlouvu o půjčce č. hodnota, na jejímž základě poskytl žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 10 000 Kč. Podle smlouvy o půjčce se žalovaný zavázal vrátit částku 10 000 Kč spolu s úrokem ve výši 1 277 Kč, částku za administrativní činnost ve výši 1 900 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 183 Kč, tj. celkem částku 18 360 Kč, v 60 týdenních splátkách po 306 Kč. Právní předchůdce žalobkyně právnická osoba dále s žalovaným uzavřel dne datum smlouvu o půjčce č. hodnota, na jejímž základě poskytl žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 12 000 Kč. Podle této smlouvy o půjčce se žalovaný zavázal vrátit částku 12 000 Kč spolu s úrokem ve výši 1 532 Kč, částku za administrativní činnost ve výši 2 280 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 220 Kč, tj. celkem částku 22 032 Kč, v 60 týdenních splátkách po 368 Kč. Žalovaný však předmětné částky řádně a včas nevrátil. Právní předchůdce žalobkyně pohledávky za žalovaným postoupil na žalobkyni, avšak ani poté žalovaný dluh nezaplatil, je v prodlení s plněním peněžitého závazku a žalobkyně proto požaduje též zákonné úroky z prodlení z dlužné jistiny úvěru a úroky z úvěru 2. Vzhledem k předloženým listinám, jakož i souhlasu žalobkyně s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání již v podané žalobě, vyzval soud žalovaného, aby se ve smyslu ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) i on vyjádřil k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný se v určené lhůtě na výzvu soudu nevyjádřil a soud proto rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise 3. Z předložených listinných důkazů, a to konkrétně ze smlouvy o půjčce č. hodnota ze dne datum, má soud za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným došlo k podpisu smlouvy, ve které se právní předchůdce žalobkyně zavázal žalovanému poskytnout půjčku ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit s úrokem ve výši 1 277 Kč, částkou za administrativu ve výši 1 900 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 183 Kč, tj. celkem částku 18 360 Kč v 60 týdenních splátkách po 306 Kč. Ze smlouvy dále plyne, že sjednaná úroková výše půjčky činila 21 % ročně a roční procentní sazba nákladů (dále jen „RPSN“) 63,91 % ročně. Žalovaný poskytnuté peněžní prostředky dosud nevrátil, neboť z výpisu plateb má soud za prokázané, že zaplatil toliko částku 400 Kč. Soud má dále ze smlouvy o půjčce č. hodnota ze dne datum, za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným došlo k podpisu smlouvy, ve které se právní předchůdce žalobkyně zavázal žalovanému poskytnout půjčku ve výši 12 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit s úrokem ve výši 1 532 Kč, částkou za administrativu ve výši 2 280 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 220 Kč, tj. celkem částku 22 032 Kč v 60 týdenních splátkách po 368 Kč. Ze smlouvy dále plyne, že sjednaná úroková výše půjčky činila 21 % ročně a roční procentní sazba nákladů (dále jen RPSN) 63,91 % ročně. Žalovaný poskytnuté peněžní prostředky dosud nevrátil, neboť z výpisu plateb má soud za prokázané, že zaplatil toliko částku 8 500 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum, ve spojení s její přílohou, má soud za prokázané, že pohledávka za žalovaným přešla z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni. Z dopisu ze dne 29. 9. 2023 má soud za prokázané, že žalobkyně v něm oznámila toto postoupení pohledávky žalovanému a současně žalovaného vyzvala k zaplacení celkové dlužné částky ve výši 31 492 Kč do deseti dnů od data doručení tohoto dopisu. Žalobkyně dále zaslala dne 20. 8. 2024 žalovanému předžalobní výzvu. Celkový dluh žalovaného se skládá dle vyúčtování žalobkyně uvedeného v žalobě v případě smlouvy ze dne datum z neuhrazené jistiny ve výši 9 782,14 Kč, dlužné části poplatku ve výši 8 177,86 Kč, kapitalizovaného úroku 21 518,26 Kč vypočteného za období od 1. 6. 2013 do 27. 9. 2023 z částky 9 782,14 Kč úrokem ve výši 21 % ročně, z kapitalizovaného úroku z prodlení 8 789,93 Kč vypočteného za období od 24. 4. 2012 do 27. 9. 2023 z částky 9 782,14 Kč úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně, úroků ve výši 21 % ročně z dlužné jistiny ve výši 9 782,14 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a z úroků z prodlení v zákonné výši 7,75 % ročně z dlužné jistiny ve výši 9 782,14 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení. U smlouvy ze dne datum se celkový dluh dle žalobkyně skládá z neuhrazené jistiny ve výši 7 370,37 Kč, dlužné části poplatku ve výši 6 161,63 Kč, kapitalizovaného úroku 16 883,68 Kč vypočteného za období od 27. 12. 2012 do 27. 9. 2023 z částky 7 370,37 Kč úrokem ve výši 21 % ročně, z kapitalizovaného úroku z prodlení 6 622,79 Kč vypočteného za období od 24. 4. 2012 do 27. 9. 2023 z částky 7 370,37 Kč úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně, úroků ve výši 21 % ročně z dlužné jistiny ve výši 7 370,37 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a z úroků z prodlení v zákonné výši 7,75 % ročně z dlužné jistiny ve výši 7 370,37 Kč od 28. 9. 2023 4. Po právní stránce soud věc posoudil v souladu s ust. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) dle ust. § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), podle kterého smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Dle ust. § 658 obč. zák. při peněžité půjčce lze dohodnout úroky. Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Podle § 451 odst. 1, 2 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle ust. § 517 odst. 2 obč. zák. jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis. Podle ust. § 524 odst. 1, 2 obč. zák. může věřitel svoji pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. S postoupenou pohledávkou přecházejí i její příslušenství a všechna práva s ní spojená.

5. Soud se nejprve zabýval platností smluv o půjčce, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. spisová značka). V dané věci byl dle předložených smluv o půjčce sice formálně sjednán úrok z půjčky ve výši 21 % ročně, avšak žalovaný byl dle smluvních ujednání povinen v bezprostřední souvislosti s poskytnutím půjčky zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně ještě celou řadu různých výše uvedených poplatků. Jako úrok jsou tak v uvedených smlouvách o půjčce formálně jedině označeny jen částky 1 277 Kč a 1 532 Kč, avšak společně s nimi se pojí povinnost platit další poplatky, které se ve smlouvě neoddělitelně pojí s poskytnutím půjčky, když k jistině jsou připočítávány veškeré tyto další sjednané platby, a povinnost žalovanému se konstituuje jako zaplacení jediné „celkové dlužné částky“ ve výši 18 360 Kč v pravidelných splátkách po 306 Kč měsíčně v případě smlouvy ze dne datum, a výši 22 032 Kč v pravidelných splátkách po 368 Kč měsíčně v případě smlouvy ze dne datum. Jednotlivá smluvní ujednání nelze vytrhovat z kontextu celé smlouvy, ale naopak je třeba každé z nich posoudit v souvislosti s ostatními, kdy v dané věci jsou tato ve svém souhrnu zjevně nevyvážená. Právní předchůdce žalobkyně si do předtištěného formuláře smlouvy zakotvil poplatek již jen za „administrativní činnosti“ ve výši 1 900 Kč, což činí 19 % z výše jistiny u první ze smluv, a v případě druhé smlouvy částku ve výši 2 280 Kč, což činí opětovně činí 19 % z výše jistiny, ačkoli administrativa tohoto typu formulářových smluv je jednoduchá, rutinní a rychlá, takže nevede k takto vysokým nákladům. Veškeré formuláře jsou připraveny, nutné je doplnit jen několik málo údajů, pro něž jsou ve formulářích připraveny i na ně navazující skutečnosti, a proto právním předchůdcem žalobkyně předepsaný poplatek soud považuje za poplatek, který ve skutečnosti má vést ke generování dalších příjmů z půjčky, tedy jde o skryté úroky z půjčky. Stejně tak je tomu i s dalším poplatkem za hotovostní inkaso splátek, který v případě první ze smluv činí v 5 183 Kč, tj. 51,8 % z výše jistiny, a u druhé ze smluv činí 6 220 Kč, což je opět 51,8 % z výše jistiny, což neodpovídá ekonomické realitě, neboť ani sjednání inkasa nemůže v jednom konkrétním obchodním případu způsobit tako vysoké náklady, když ve smlouvě byla sjednána povinnost dlužníka splácet dluh do rukou oprávněného zástupce věřitele. Soud proto i tyto platby nazvané jako poplatky, tedy jako částky nahrazující vynaložené náklady, považuje za platby, které mají ve skutečnosti mají vést ke generování dalších příjmů z půjčky, tedy jde o skryté úroky z úvěru. Není ovšem přípustné sjednaný kapitalizovaný úrok skrýt pod označení poplatek. Úrok totiž představuje příjem spojený s daňovou povinností. Sjednání poplatku, který pojmově slouží k úhradě vzniklých nákladů, avšak ve skutečnosti je úrokem za poskytnutí půjčky (tj. toliko cenou peněz bez vynaložení dalších nákladů), představuje obcházení zákona, což má též za následek absolutní neplatnost ujednání podle § 39 obč. zák. Po tomto posouzení pak hodnota úroku u obou půjček přesahuje hranici 91 % ročně. Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu ČR (dále jen NS ČR), kdy lze konkrétně uvést nejprve např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. spisová značka, sp. zn. spisová značka, sp. zn. spisová značka a sp. zn. spisová značka, od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. spisová značka NS ČR dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS ČR odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS ČR sp. zn. spisová značka) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. spisová značka lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Tato judikatura se dále prohlubovala a např. nález ÚS ve věci sp. zn. II. ÚS 3194/18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Podepsaný soud má v souladu s právním názorem odvolacího Krajského soudu v adresa – pobočka v Táboře (např. rozsudek č. j. spisová značka ze dne 12. 4. 2022), že uvedené právní závěry NS ČR a ÚS, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Podle uvedeného rozhodnutí: „exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí a jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva.“ 6. Obvyklá výše úroků dle obecně dostupného přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou pro období duben 2012, kdy byla sjednána půjčka 10 000 Kč, přitom pro korunové úvěry poskytnutými bankami domácnostem v ČR na spotřebu v průměru 14,22 % ročně, tedy jeho faktická výše dosahuje sama o sobě více než šestinásobku obvyklé hodnoty. Pro období listopad 2011, kdy byla sjednána půjčka 12 000 Kč, pak obvyklá výše úroků pro korunové úvěry poskytnutými bankami domácnostem v ČR na spotřebu činila v průměru 7,67 %, tedy jeho faktická výše dosahuje sama o sobě taktéž v tomto případě více než šestinásobku obvyklé hodnoty. Neobstojí ani argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Smluvní ujednání přece nejsou vyloučené ze soudního přezkumu, naopak tyto musí soud ex offo vždy přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy. „Následkem rozporu s dobrými mravy je podle § 580 odst. 1 neplatnost právního jednání, ve spojení s ustanovením § 588 je třeba dospět k závěru, že se jedná vždy o neplatnost absolutní.” (viz výše uvedená odborná literatura, str. tamtéž). Na toto posouzení nemá žádný vliv ust. § 1793 o. z. nebo § 1813 o. z., neboť jimi nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy; právě k takovému absolutně neplatnému právnímu jednání došlo v dané věci. K tomu lze ještě dodat, že v daném případě se jednalo o vztah spotřebitele a podnikatele, kde za použití definice průměrného spotřebitele (viz Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2005/29/ES) nelze objektivně očekávat, že si spotřebitel bude při podpisu smlouvy vědom, že pod pojmem „administrativní poplatek“ se bude, byť třeba jen zčásti, ukrývat smluvní úrok. Takové jednání podnikatele je zjevně nemravné.

7. Podle výše uvedené judikatury NS ČR, která navazuje na judikaturu ÚS (viz celá řada rozhodnutí Ústavního soudu uváděná ve zmíněných rozhodnutích NS ČR), je třeba zkoumat neplatnost spotřebitelských smluv týkajících se poskytnutí peněžních prostředků (např. ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci) nikoli izolovaně, ale v celém souhrnu uzavřené spotřebitelské smlouvy, neboť není přípustné nepřiměřené vychýlení v právech a povinnostech stran v zásadní neprospěch spotřebitele. Ve výše uvedených rozhodnutích, která se týkala další fáze uplatnění práva v exekučních řízeních, a to právě ve věcech spotřebitelských smluv o poskytnutí peněžních prostředků, bylo dovozeno, že v případě takovéto nepřiměřenosti se neplatnost vztahuje na celý závazkový vztah. NS ČR dovodil, že pokud jsou povinnosti dlužníka ve svém kontextu nepřiměřené jeho právům, že je na místě exekuci zcela zastavit, a tedy smlouvu je třeba jako celek považovat za neplatnou (viz v podrobnostech shora uvedená judikatura). Tak je tomu i v dané věci. Jednotlivá ujednání dané smlouvy o půjčce poskytnuté podnikatelem spotřebiteli jsou natolik provázaná, že je nelze od sebe oddělit, neboť bez takto sjednaných úroků a poplatků (tj. dalšího skrytého kapitalizovaného úroku), by předchůdce žalobkyně peněžní prostředky žalovanému nepůjčil, tedy neplatná je celá smlouva o půjčce. Její ustanovení ve svém souhrnu zakládají tak nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, že způsobují absolutní neplatnost smlouvy.

8. Z výše uvedených závěrů vyplývá, že poskytnutí peněžních prostředků žalovanému je s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o půjčce třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení dle citovaného ust. § 451 odst. 1 obč. zák. Uvedené jiné právní hodnocení nevyžadovalo poučení dle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť toto soud poskytuje jen předpokladu, kdy je třeba, aby účastník v této souvislosti doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Tak tomu v posuzované věci nebylo, žalobkyní vylíčené skutečnosti a předložené důkazy pro rozhodnutí soudu poskytují dostatečný základ. Jak již bylo výše uvedeno, právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému smlouvou ze dne datum půjčku ve výši 10 000 Kč. Z žalobních tvrzení plyne, že žalovaný zaplatil právnímu předchůdci žalobkyně toliko částku 400 Kč. Smlouvou ze dne datum pak právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému půjčku ve výši 12 000 Kč, na kterou žalovaný uhradil právnímu předchůdci žalobkyně toliko 8 500 Kč. Při výše uvedeném závěru o neplatnosti obou smluv o půjčce a posouzení vztahu mezi účastníky jako bezdůvodného obohacení, musí žalovaný vydat své bezdůvodné obohacení žalobkyni jako postupníku, neboť tato má právo na vrácení toho, co bylo plněno (§ 451 odst. 1 obč. zák.), a proto je důvodný nárok žalobkyně co do částky 13 100 Kč (10 000 + 12 000 – 400 – 8 500), která jí byla přiznána výrokem I. Důvodný je též nárok žalobkyně na úroky z prodlení z těchto dlužných jistin, když prodlení žalovaného začalo plynout v souladu s výzvou právního předchůdce žalobkyně ze dne 29. 9. 2023 o zaplacení do deseti dnů od data doručení oznámení o postoupení pohledávek, kterou lze dle faktického obsahu považovat za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení žalovaného. Soud má v dané věci v souladu s ust. § 121 o. s. ř. za obecně známou skutečnost, že doručení zásilky provozovatelem poštovních služeb dojde do tří pracovních dnů po odeslání (vtěleno do nyní platného § 573 o. z.), a proto má za to, že výzva byla žalovanému doručena dne 3. 10. 2023, posledním dnem včasného zaplacení ve stanovené lhůtě byl tedy den 13. 10. 2023. Od 14. 10. 2023 byl proto žalovaný v prodlení s plněním vzniklého bezdůvodného obohacení, když co do výše žalobkyní požadovaných úroků z prodlení tato nepřekračuje výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Výrokem II. byl pak zamítnut nárok na žalobkyní požadovanou další částku jistiny a poplatků, jakož i úroků z úvěrů, a to právě vzhledem k výše podrobně zdůvodněné absolutní neplatnosti obou celých smluv o úvěru, tedy i těchto ujednání. Pokud jde o příslušenství pohledávky v podobě dalších požalovaných úroků z prodlení, soud pro vyčerpání žalobního petitu zamítl rovněž nárok na požadované úroky z prodlení do 13. 10. 2023, kdy byl poslední den včasného splnění bezdůvodného obohacení vzniklého žalovanému, a dále pak z částky rozdílu přiznané částky oproti návrhu žalobkyně, a to vzhledem k jejich akcesoritě. Lhůta k plnění ve výroku I. byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

9. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady řízení nevznikly. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho stejnopisu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích prostřednictvím Okresního soudu v Táboře. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci.