8 C 203/2020

Plný text

Okresní soud v Táboře rozhodl předsedou senátu titul Jiřím Vaňkem jako samosoudcem ve věci žalobkyně: ; celé jméno žalobkyně , narozená dne datum bytem adresa žalovaného a žalobkyně zastoupená advokátem titul . jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného a žalobkyně zastoupený advokátem titul . jméno příjmení sídlem adresa o zdržení se užívání budovy a povinnosti strpět užívání budovy

I. Žalovaný je povinen strpět ze strany žalobkyně užívání budovy [adresa], jež je součástí pozemku p. č. st. [anonymizováno] a dále pozemku p. č. st. [číslo], jež jsou evidovány na [list vlastnictví] v k. ú. [obec] pro [územní celek], Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrálním pracovištěm Tábor, a to do [datum].

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zdržet se užívání budovy [adresa], jež je součástí pozemku p. č. st. [anonymizováno] a dále pozemku p. [číslo] jež jsou evidovány na [list vlastnictví] v k. ú. [obec] pro [územní celek], Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrálním pracovištěm Tábor, a to s výjimkou nezbytné údržby označených nemovitostí, a to do [datum], se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se vůči žalovanému domáhala, aby se zdržel užívání ve výroku uvedeného domu a současně, aby byl povinen strpět jeho užívání žalobkyní, a to vždy do [datum], s odůvodněním, že mezi účastníky byla v souvislosti s rozvodem manželství uzavřena dne [datum] smlouva o vypořádání vzájemných majetkových vztahů pro dobu po rozvodu. V ní se účastníci mimo jiné dohodli v odstavci 7) tak, že pokud jde o bydlení v domě [adresa], bude tento dům moci výhradně a bezplatně užívat žalobkyně s dětmi do [datum]. Předmětné nemovité věci jsou přitom v souladu s uvedenou smlouvou ve vlastnictví žalovaného. Smlouva byla v tomto znění uzavřena s přihlédnutím k potřebám nezletilých dětí, aby vyrůstaly ve stabilním prostředí, na které jsou zvyklé. Žalovaný v uzavřené smlouvě dobrovolně dočasně omezil rozsah svých vlastnických práv. Smluvní ujednání však žalovaný porušuje, nemovité věci užívá dle svých představ a odůvodňuje to odkazem na vlastnické právo. Přenechání nemovitých věcí k užívání bývalé manželce s dětmi, byť na relativně dlouhou dobu, nelze posuzovat jako nemravné jednání. Smlouva mezi účastníky nezakládala hrubý nepoměr plnění mezi účastníky, neboť žalovaný získal veškeré nemovité věci do svého výlučného vlastnictví a mimo jiné též získal obchodní podíl ve společnosti [právnická osoba] Žalovaný smlouvu neuzavíral v tísni, nebyl k jejímu uzavření nucen žádnými pohrůžkami, nebyl žádným způsobem manipulován či uváděn v omyl ohledně významu smlouvy. Není důvodný ani žalovaným vznesený nárok na vrácení věci, neboť žalobkyně slečně [příjmení] nemovité věci nepřenechala, ale jednalo se vždy jen o její návštěvu. Podaná žaloba není šikanózním zneužitím práva, naopak je snahou žalobkyně zamezit šikaně vůči své osobě ze strany žalovaného, který v domě narušuje zásadním způsobem její soukromí, zakazuje její návštěvy a konflikty vyvrcholily agresí ze strany žalovaného, kdy dne 6. 9. 2020 byla nucena ze strachu nemovitosti dočasně opustit.

2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s odůvodněním, že smlouvu uzavřenou mezi účastníky o vypořádání společného jmění manželů považuje v části o výhradním užívání předmětných nemovitostí žalobkyní za absolutně neplatnou. Tato část naplňuje znaky lichvy podle § 1796 občanského zákoníku, kdy žalobkyně využila tísně žalovaného a jeho neznalosti k tomu, aby prosadila uzavření dohody, jejíž plnění je v hrubém nepoměru ve prospěch žalobkyně. [příjmení] smlouvy považuje žalovaný za platný, jelikož byl s obsahem srozuměn a vyplýval ze skutečné dohody stran. I kdyby soud dospěl k závěru, že dohoda je v této části platná, byl by požadavek na vystěhování žalovaného proti dobrým mravům a jednalo by se o šikanózní výkon práva, neboť žalovaný nemá kde bydlet a nedisponuje finančními prostředky k tomu, aby si mohl dovolit jakýkoli podnájem další nemovitosti. Dohoda byla uzavřena po dvouletém období neshod mezi žalovaným a žalobkyní za účelem konečného vypořádání jejich majetku po rozvodu a tato byla nakonec vypracována advokátem žalobkyně. Žalovaný nikdy nezamýšlel své nemovitosti opustit a přenechat je pouze žalobkyni, nikdy ani nebydlel ve Slovenské republice, což žalobkyně věděla již v době sepsání dohody. Záměrem žalovaného bylo poskytnout manželce přechodné útočiště do doby, než jí vyplatí slíbené vypořádání, zejména s ohledem na děti a poskytl jí štědré podmínky vypořádání. Bezplatné užívání nemovitostí žalobkyní přesně odpovídá definici výpůjčky dle § 2193 občanského zákoníku. Protože žalobkyně umožňuje slečně [jméno] [příjmení] užívání nemovitosti opakovaně a ve velkém rozsahu, požádal žalovaný o předčasné vrácení věci, neboť žalobkyně užívala věc v rozporu se smlouvou. Smlouva o výpůjčce proto zanikla dnem, kdy žalovaný doručil žalobkyni požadavek na okamžité vrácení nemovitostí. Vzhledem k tomu, že v nemovitosti bydlí i nezletilé děti, nepožaduje žalovaný okamžité vystěhování žalobkyně, ale souhlasí s tím, aby nemovitosti nadále přechodně užívala, než nalezne samostatné bydlení, avšak toto období nemůže trvat do roku [rok].

3. Podle § 739 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) dohoda o vypořádání vyžaduje písemnou formu, pokud byla uzavřena za trvání manželství nebo pokud je předmětem vypořádání věc, u které vyžaduje písemnou formu i smlouva o převodu vlastnického práva. Podle § 740 o. z. nedohodnou-li se manželé o vypořádání, může každý z nich navrhnout, aby rozhodl soud. O vypořádání rozhoduje soud podle stavu, kdy nastaly účinky zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění. Podle § 742 odst. 1 písm. a) o. z. nedohodnou-li se manželé nebo bývalí manželé jinak nebo neuplatní-li se ustanovení § 741, použijí se pro vypořádání tato pravidla: podíly obou manželů na vypořádávaném jmění jsou stejné. Podle § 1796 o. z. neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Podle § 580 o. z. odst. 1 neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle § 2193 o. z. smlouvou o výpůjčce půjčitel přenechává vypůjčiteli nezuživatelnou věc a zavazuje se mu umožnit její bezplatné dočasné užívání. Podle § 2198 o. z. půjčitel se nemůže domáhat předčasného vrácení věci; to neplatí, užije-li vypůjčitel věc v rozporu se smlouvou.

4. V dané věci má soud za prokázané z písemné smlouvy o vypořádání vzájemných majetkových vztahů – společného jmění manželů a práv a povinností k bydlení pro dobu po rozvodu manželství ze dne [datum] (č. l. 4 spisu; dále jen smlouva), že se v ní účastníci mimo jiné dohodli na tom, že ve výroku uvedenou budovu (dále jen nemovitost nebo dům) připadající ze společného jmění manželů (dále jen SJM) do výhradního vlastnictví žalovaného, bude bezplatně a výhradně užívat žalobkyně s dětmi do [datum] (odst. [anonymizováno]) smlouvy). [příjmení] mezi účastníky bylo, že podpisy na této písemné smlouvě jsou jejich pravými podpisy a dále mezi nimi bylo též nesporné, že písemnou smlouvu v totožném znění podepsali ještě i dne [datum] (č. l. 47), a to v souvislosti s řízením o rozvod manželství (č. l. 49 p. v.). Dále má soud za prokázané, že v okamžiku uzavření smlouvy dne [datum] žalovaný dlouhodobě pracovně pobýval ve Slovenské republice. Takto žalovaný výslovně uvedl při jednání dne [datum] ve věci úpravy péče a výživy nezletilých dětí pro dobu po rozvodu manželství (č. l. 37):„ Já v podstatě pracuji již několik let v [anonymizováno], kde bydlím v pronajatém bytě. [příjmení] více než dva roky s manželkou nežijeme.“ Obdobně před soudem vypovídal i při jednání ve věci rozvodu dne [datum], kdy po poučení podle § 131 o. s. ř. uvádí, že žije v [anonymizováno]. Manželku s dětmi navštěvuje, jezdí přibližně jednou za 14 dnů (č. l. 6 p. v. přílohového spisu). Soud má proto za vyvrácené tvrzení žalovaného, že„ nikdy ani nebydlel ve Slovenské republice“ (č. l. 17), neboť i ve svém výslechu při jednání v nyní projednávané věci dne [datum] vypověděl, že bydlel ve Slovenské republice (nejprve v hotelu, pak v pronajatém bytě) a na adresu trvalého bydliště do nemovitosti jezdil jednou za dva nebo za tři týdny (č. l. 118 p. v.). Z výpovědi žalovaného má soud dále za prokázané, že když takto do ČR přijížděl, prakticky celý víkend sekal zahradu, takže neměl vůbec čas se věnovat dětem a někdy ani tuto práci za víkend nedokončil (tamtéž). Bylo tomu tak nejen několik let před rozvodem manželství, ale i několik let po rozvodu, neboť podle výpovědi žalovaného v [anonymizováno]„ přestal dlouhodobě bydlet asi před dvěma lety“ (č. l. 119), tj. v roce [rok] (žalobkyně uvedla, že toto není schopna přesně zařadit - č. l. 114 p. v.) a k pravomocnému rozvodu manželství účastníků došlo dne [datum] (č. l. 9 přílohového spisu sp. zn. [spisová značka], dále jen přílohový spis). Z uvedené frekvence příjezdů žalovaného do ČR jednou za čtrnáct dnů či za 3 týdny (jak jej potvrdila i žalobkyně - č. l. 114), která trvala několik let před podpisem smlouvy a i několik let po jejím podpisu, plyne, že žalovaný v nemovitosti pobýval na víkend jednou, maximálně dvakrát do měsíce, tedy přijížděl cca dvacetkrát za celý rok. Pak nelze než uzavřít, že skutečné centrum života a zájmu žalovaného, kde pobýval většinu doby, kde pracoval, ale i trávil volný čas po práci, navazoval sociální kontakty a vztahy, nebylo v České republice, ale na Slovensku. Žalobkyně po tuto dobu nijak žalovanému nebránila bydlet v domě, a to před uzavřením smlouvy v souladu s rozsahem SJM, do kterého připadal i dům, ani po jejím uzavření v souladu s článkem 13) smlouvy. Před dvěma lety žalovaný začal více pracovat z domu, a to tak, že týden trávil v nemovitosti a týden na Slovensku, tedy v každé zemi zhruba polovinu času, tedy zhruba polovinu roku (viz výpověď žalobkyně na č. l. 114 i žalovaného na č. l. 119). Od března [rok] v souvislosti s pandemií coronaviru žalovaný začal bydlet v nemovitosti nastálo (výpovědi tamtéž), což způsobilo vyhrocení vztahů mezi účastníky natolik, že žalovaný byl uznán vinným pro přestupek proti občanskému soužití, neboť dne [datum] hrubě urazil žalobkyni (příloha 1 od žalovaného).

5. Ze smlouvy má soud dále za prokázané, že podle ní do výhradního vlastnictví manžela připadla nemovitost (odst. 1) smlouvy) a žalovaný se zavázal hradit hypoteční úvěr (č. l. 61-66), což činí (č. l. 70-72, [číslo], 80). Dále do výlučného vlastnictví žalovaného připadl obchodní podíl ve společnosti [právnická osoba] (odst. 3) smlouvy a dále č. l. 73) a každému z účastníků osobní automobil (odst. 2), 4) smlouvy) s tím, že žalovaný se zavázal doplatit leasingové splátky, což učinil (č. l. 58-60, 69). Každému z účastníků připadl do výhradního vlastnictví též účet vedený na jeho jméno (odst. 8) smlouvy). Účastníci se dohodli i ohledně ostatních movitých věci (odst. 5), 10) smlouvy) i co z nich do SJM nepatří (odst. 10) smlouvy). Žalovaný se dále zavázal zaplatit na účet žalobkyně částku 2 miliony Kč do [datum] (odst. 6) smlouvy), které již byly žalované zaplaceny (č. l. 67-58, č. l. 115). Dále se zavázal platit veškeré náklady s bydlením v nemovitosti (odst. 7) smlouvy). Tyto činí dle vyjádření žalovaného [částka] měsíčně (č. l. 119 a též odst. 6 rozsudku zdejšího soudu č. j. [číslo jednací] na č l. 44). Z konkrétních tvrzeních žalovaného, z čeho se tyto náklady skládají (č. l. 53 - 53 p. v.) plyne, že tyto činí okolo [částka] měsíčně (daň [částka] měsíčně, vodné okolo [částka] měsíčně, pojištění [částka] měsíčně, elektřina okolo [částka] měsíčně, brikety okolo [částka] měsíčně), o čemž svědčí i žalovaným předložené listinné důkazy k těmto tvrzením (č. l. 55 - 57, [číslo], [číslo]), a proto se soud přiklání k této výši. Výživné žádný z účastníků vůči druhému nepožadoval (odst. 12) smlouvy). V odst. 13) smlouvy je uvedeno, že manžel již bydlí v SR, manželka potvrzuje, že v případě návštěvy dětí mu umožní bydlet v domě [adresa] a dále zde manžel prohlašuje, že nepožaduje a neuplatňuje žádné nároky na zajištění náhradního bydlení. V odst. 11) účastníci výslovně prohlásili, že si smlouvu řádně přečetli, s jejím textem souhlasí a tato byla uzavřena na základě svobodné vůle bez jakéhokoli nátlaku.

6. Soud se k výše uvedené námitce částečné neplatnosti smlouvy zabýval nejprve právě touto otázkou a dospěl k závěru, že smlouva ani částečně neplatná není. Podle názoru podepsaného soudu nelze shledat tíseň ani nezkušenost žalovaného v době uzavření smlouvy, jak to žalovaný tvrdí. Žalovaný sám uvedl, že účastníci spolu o způsobu vypořádání společného majetku jednali dlouhou dobu, přivítal, že žalobkyně si vzala právního zástupce a návrh smlouvy mu byl zaslán dopředu emailem, smlouvu si pročetl (č. l. 118 p. v.). Stejně takto vypověděla žalobkyně, že dopředu informovala žalovaného o návrhu dohody, posílala mu emaily a právním zástupcem sepsaná dohoda odpovídala odsouhlaseným parametrům (č. l. 115). Pak tedy nelze mluvit o žádné tísni, ale žalovaný měl naopak dostatek času si věc promyslet či vznést protinávrh. Za tíseň ve smyslu výše citovaného zákonného ustanovení § 1796 o. z. nelze podle názoru podepsaného soudu považovat žalovaným uváděné vleklé spory mezi manžely, neboť ty jsou příčinou prakticky každého rozvratu manželství a pak by tedy žádná smlouva o vypořádání SJM uzavřená ve smyslu § 757 o. z. nemohla být platná, což je absurdní. Tato„ tíseň“ způsobená vzájemnými spory a rozvratem manželství se přitom logicky týká každého z manželů a nikdo tak není zvýhodněn nad druhého. Soud neshledává ani tíseň žalovaného jím konkrétně popsanou jako extrémní zájem na dořešení situace a urovnání vztahů zejména kvůli nezletilým dětem (č. l. 19). Toto jeho tvrzení považuje soud za rozporné, neboť na jedné straně uvádí, že měl extrémní zájem na dořešení situace a urovnání vztahů zejména kvůli nezletilým dětem a na druhou stranu uvádí, že kvůli sekání zahrady neměl vůbec čas na děti; to o extrémním zájmu uváděným žalovaným nesvědčí. Jeho tvrzení vyvrací i skutečnost, že ani po jím uváděném dořešení situace a urovnání vztahů se několik dalších let na výkonu jeho rodičovské odpovědnosti nic nezměnilo – stále přijížděl z [anonymizováno] do ČR jednou či dvakrát do měsíce. Tíseň nelze spatřovat ani v tom, že nebyl právně zastoupen, když žalovanému nic nebránilo v právním zastoupení, tak jako je nyní právně zastoupen. [jméno] o tísni, ale o souladu účastníků v jejich postupu svědčí společně podaná žaloba na rozvod podepsaná účastníky téhož dne [datum], kdy došlo k uzavření smlouvy. Oba účastníci v ní shodně uvedli, že spolu nežijí a nevedou společnou domácnost, podávají návrh na schválení dohody o úpravě poměrů k dětem a jako přílohu přikládají dohodu o vypořádání SJM. Navíc žalovaný výslovně ve smlouvě potvrdil, že s ní souhlasí a uzavírá jí na základě svobodné vůle. Takové výslovné písemné prohlášení přitom učinil nejen ke dni jejího uzavření dne [datum], ale opětovně po uplynutí čtvrt roku, kdy konkrétně dne [datum] znovu podepsal účastníky uzavřenou smlouvu. Žalovaného nelze považovat ani za nezkušeného, neboť je podnikatelem, který má vlastní obchodní společnost, ve které vykonává funkci jednatele. Při jednání hovořil o přísných smlouvách, které uzavírá jeho firma (potažmo on sám), jež musí řádně splnit, jinak mu hrozí penále (č. l. 119). Uzavírání smluv, a to i se zahraničními subjekty, je tedy jeho běžnou obchodní činností a z jeho výpovědi zřetelně vyplývá, že si je vědom toho, že smlouvy zavazují.

7. Pokud jde o hrubý nepoměr v plnění a tvrzený rozpor smlouvy s dobrými mravy z tohoto důvodu, je nadbytečné, aby soud znovu opakoval, co již uváděli oba účastníci ve svých vyjádřeních. Soud se zcela ztotožňuje s účastníky uváděným výkladem obsahu pojmu dobrých mravů a hrubého nepoměru v plnění, jak jej vyložila soudní judikatura a uvádí odborná literatura (č. l. 18 – 19, č. l. 26 p. v.; zejména uvedená rozhodnutí NS ČR sp. zn. [spisová značka] nebo [spisová značka] atd.; literatura: [příjmení], M. a kol., Občanský zákoník V, Závazkové právo, 1. vydání, [obec], C. H. Beck, 2014, s. [číslo]). Z uvedeného mimo jiné plyne, že nepoměr mezi plněním musí být hrubý, tedy objektivně snadno rozpoznatelný (č. l. 19). Z citovaného § 740 o. z. je zřejmé, že zákonodárce preferuje dohodu manželů o vypořádání SJM a rozhodnutí soudu nastupuje jen tehdy, pokud se manželé mezi sebou o společně nabytém majetku nedohodnou. Zákonodárce logicky předpokládá, že to jsou právě manželé, kteří nejlépe znají rozsah jejich majetku a je na jejich svobodné vůli, jak si jej mezi sebou pro případ rozvodu vypořádají. Takto platí i v daném případě, kdy přímo ze smlouvy nelze učinit závěr, že by tato byla v hrubém nepoměru, a to konkrétně z toho důvodu, že účastníci v ní neuvedli, jakou hodnotu má ta která součást jejich SJM.

8. V této souvislosti je třeba v prvé řadě uvést, že dle smlouvy účastníků do výhradního vlastnictví manžela připadl celý obchodní podíl ve společnosti [právnická osoba] Je zcela zjevné, že to byla právě tato podnikatelská činnost žalovaného v uvedené obchodní společnosti, která generovala takové příjmy, jež umožňovaly stavbu a zařízení domu, splácení hypotéky, leasing dvou automobilů, bydlení žalovaného na Slovensku atd., tedy příjmy, z kterých byl pořízen dělený majetek, neboť žalobkyně se starala o malé děti (její příjmy byly minimální, a to z dávek, které jí žalovaný ponechával - č. l. 118) a umožnila tak žalovanému věnovat se jeho podnikání. Žalovaný přitom v uvedené obchodní společnosti není jen jednatel, ale je též její jediný společník. Majetek nabytý účastníky za trvání manželství není nepatrný, z jeho rozsahu lze učinit závěr, že firmě se dařilo dobře, a proto ani tato firma žalovaného jistě není nepatrné či dokonce žádné hodnoty, jak opakovaně tvrdí žalovaný (č. l. 17 p. v., 54 p. v., 123). Je obecně známou skutečností, že IT firmy působící řadu let na trhu (předmětná společnost vznikla dne 16. 12. 2011) lze prodat za cenu v řádech milionů Kč, neboť každá firma (i jednočlenná) má nejen svůj hmotný majetek, ale také své know-how, dobré jméno, stálou klientelu, okruh svých zákazníků (v dané věci mezinárodní v ČR a v SR), což tvoří její celkovou majetkovou hodnotu, kterou lze realizovat na trhu. Tvrzení žalovaného, že bez jeho osoby nemá společnost žádnou hodnotu a je neprodejnou neodpovídá tržní realitě a soud je proto nepovažuje za pravdivé. Přece jako např. lékař, který také musí vykonávat svoji činnost osobně, může prodat svoji obchodní firmu, pod kterou provozuje zdravotní služby, jinému lékaři, který se bude místo něj starat o jeho pacienty a získávat tak příjem (což není nijak neobvyklé – stačí zadat na internetu„ prodej lékařské praxe“), stejně tak i IT specialista může prodat jiné IT firmě svoji zavedenou firmu, a ta se bude místo něj starat o jeho klienty a získávat tak příjem. Dále se účastníci ve smlouvě dohodli tak, že každému zůstane účet, na jehož jméno je veden. I zde platí znovu to samé, že ze smlouvy samotné nelze objektivně snadno zjistit žádný hrubý snadno rozpoznatelný nepoměr plnění, když není uvedeno, jaký zůstatek finančních prostředků měl ten který z účastníků na účtu vedeném na své jméno ke dni uzavření smlouvy. Ve smlouvě dále není uvedena ani cena nemovitosti – domu [adresa] - nabývaného žalovaným. Pak skutečně není možné přímo ze smlouvy seznat, že byla či nebyla smlouva pro někoho výhodnější, natož v hrubém nepoměru. Ostatně ani zdejší soud při jednání o rozvodu manželství účastníků, kdy byl sdělen podstatný obsah smlouvy (č. l. 6 p. v. přílohového spisu), žádnou tvrzenou lichevní vadu smlouvy nezjistil, a manželství rozvedl bez zjišťování příčin rozvratu manželství. Vycházel tedy z řádného splnění všech podmínek postupu dle § 757 odst. 1 o. z., což znamená mimo jiné i existenci platné smlouvy o vypořádání majetkových poměrů a bydlení účastníků pro dobu po rozvodu s úředně ověřenými podpisy účastníků (písm. c) uvedeného ustanovení).

9. Podle názoru podepsaného soudu není úkolem tohoto řízení nahrazovat řízení o vypořádání SJM v tom smyslu, že by soud měl za pomoci znaleckého posudku ohledně ceny obchodní společnosti žalovaného, znaleckých posudků ohledně ceny nemovité věci a movitých věcí či dotazy na banky, zjišťovat cenu všech jednotlivých věcí, které byly předmětem smluvního vypořádání SJM účastníků (to ostatně ani žádný z účastníků nenavrhoval) a následně zkoumat, zda se každému z účastníků dostal uzavřenou dohodou přesně stejný podíl na majetku, tedy fakticky vést řízení o vypořádání společného jmění manželů, ale přezkoumat, zda ze smlouvy neplyne hrubý nepoměr plnění mezi stranami. Tento z výše uvedených důvodů není nijak zjevně seznatelný, jak co do rozsahu výlučně nabývaného majetku, tak ani co do dohody účastníků ohledně bydlení pro dobu po rozvodu. Jak plyne z výše uvedených důkazů, žalovaný v době jejího uzavření bydlel ve Slovenské republice (jak sám uváděl, žil v [anonymizováno]), proto nepovažuje soud za nijak nemravné, že umožnil bývalé manželce s jeho dětmi bydlet do konce roku [rok], tj. do 26 let věku mladšího syna, výhradně v jejich dřívějším společném domě, který nabyl smlouvou do výlučného vlastnictví. Na tomto místě je třeba uvést, že dohodu o bydlení pro dobu po rozvodu v odst. 7) smlouvy soud považuje za natolik podstatnou, že nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy. Nelze předpokládat, že by k uzavření smlouvy došlo bez dohody ohledně bydlení pro dobu po rozvodu, neboť se jedná o předpoklad pro nesporný rozvod manželství, ke kterému v dané věci došlo. Neplatnost tohoto ustanovení smlouvy by založila pro jeho neoddělitelnost od ostatního obsahu smlouvy neplatnost celé smlouvy, což by vedlo k podílovému vlastnictví účastníků veškerého majetku v zaniklém SJM dle § 741 o. z., neboť k pravomocnému rozvodu manželství účastníků došlo již v roce [rok]. Také nelze považovat za nijak porušující dobré mravy, pokud se žalovaný zavázal, že bude platit náklady s bydlením, které činí částku cca [částka] měsíčně, a tedy přispívat tímto způsobem na výživu dětí, jak bylo zohledněno v rozsudku zdejšího soudu při stanovení výživného žalovanému ve věci sp. zn. [spisová značka] (č. l. 44).

10. U smluvního vypořádání SJM není nijak neobvyklé, že manžel, který je zpravidla tím, kdo rodinu finančně zajišťuje, přistoupí k uzavření smlouvy o vypořádání vzájemných majetkových vztahů a bydlení velkoryse a poskytne manželce, která se stará o společné děti, vyšší hodnoty, než které nabývá sám, jak to žalovaný tvrdí i v dané věci, že manželce poskytl štědré podmínky vypořádání (č. l. 17). Ve svých úvahách o daném sporu dospěl soud dále k tomu, že při smluvním vypořádání SJM nejde o nabývání majetku v pravém slova smyslu, kde by mohl být hrubý nepoměr mezi předávaným plněním a nově nabývaným protiplněním, ale o nakládání s vlastním majetkem, tedy s majetkem, který již účastníkům patřil. Jejich vlastnické právo není nijak omezeno, pokud by se manželé dohodli tak, že majetek zničí nebo darují, tak je nelze v tomto jejich rozhodnutí nijak omezit. Stejně tak, pokud by se žalovaný rozhodl, že by přenechal veškerý svůj majetek žalobkyni, pak jako svéprávná osoba a spoluvlastník majetku v SJM to učinit mohl (viz analogie s § 2050, podle kterého dárce při nakládání s vlastním majetkem může darovat třeba i všechen svůj současný majetek, či spíše viz § 1012 o. z., podle kterého může vlastník nakládat se svým vlastnictvím libovolně). Pokud by smlouvu o vypořádání SJM uzavírat nechtěl, mohl přeci ponechat rozhodnutí o vypořádání společného jmění právě na soudu, který by majetek rozdělil právě tak, aby každý z účastníků získal přesně jednu polovinu dle shora citovaného § 742 odst. 1 písm. a) o. z., který se uplatní právě a pouze při rozhodování soudu (obsah smluvního ujednání o vypořádání SJM není v § 739 odst. 1 o. z. nijak omezen). Soud si je vědom, že při platnosti této úvahy bylo nadbytečné v odst. 8 podrobně zdůvodňovat, proč nelze ze smlouvy učinit objektivně snadno rozpoznatelný závěr o hrubém nepoměru plnění. Považoval však za vhodné v něm vysvětlit, proč uvedenou konkrétní argumentaci žalovaného považoval za nepřípadnou.

11. V každém případě jsou ale vzhledem k uvedenému žalovaným prováděné nejrůznější výpočty bez právní relevance. Žalovaný v nich navíc vychází z ničím neprokázaných předpokladů, jsou zkreslené, neúplné, a proto nemohou být ani správné. Konkrétně např. žalovaný používá ve svém propočtu obvyklou cenu nájemného v [obec] v částce [částka] měsíčně (č. l. 17 p. v.), aniž by tato výše byla jakkoli prokázána či osvědčena. Dále uvádí, že se jedná o obvyklou cenu nájmu včetně služeb. Ve svém výpočtu však ještě zvlášť násobí náklady na služby v jím tvrzené výši [částka] měsíčně a tyto opět přičítá žalobkyni, a to k částce, která v sobě již cenu služeb (v jím tvrzené částce [částka]) zahrnuje, čímž výsledek zkresluje (tamtéž). Dále je zkreslené i jeho tvrzení, že hradil žalobkyni výživné ve výši [částka] a nyní [částka] měsíčně (č. l. 18), zatímco ve skutečnosti se jedná o výživné pro nezletilé děti. Uvádí, že manželka získala ze SJM televizor, ložnici a pračku, přestože ve smlouvě účastníci výslovně uvedli, že tyto věci do SJM nepatří a ve skutečnosti tyto věci byly již před uzavřením smlouvy jejím výlučným vlastnictvím. Jeho výpočty jsou neúplné v tom, že se v nich neobjevuje cena firmy žalovaného a účty účastníků, kalkuluje s cenou domu, která ve smlouvě uvedena není (viz podrobně v odst. 8 a 9 tohoto rozsudku).

12. Soud se poté zabýval, zda smlouva nezanikla na základě žádosti žalovaného o okamžité vrácení vypůjčené věci dle § 2198 o. z. Žalovaný opírá svojí žádost o předčasné vrácení věci o ust. § [číslo], podle kterého vypůjčitel není oprávněn věc přenechat jiné osobě bez svolení půjčitele. V dané věci tvrdí, že žalobkyně nemovitost bez svolení žalovaného jako vypůjčitele přenechala [jméno] [příjmení]. Podle odborné literatury ([příjmení], M. a kol., Občanský zákoník VI, Závazkové právo, 1. vydání, [obec], C. H. Beck, 2014, s. 204)„ Zákon zakazuje přenechat věc k užití jiné osobě.... Porušením povinnosti není užití třetími osobami zároveň s vypůjčitelem tam, kde nedochází k nepřiměřenému rozšíření závazku (např. autem mohou jet i další osoby, nejenom vypůjčitel). Vypůjčený byt nebo dům mohou užívat i další členové domácnosti (srov. § [číslo] a násl.). Užití třetími osobami může být i účelem výpůjčky (např. pozemek vypůjčený za účelem přístupu k jiné nemovitosti mohou užívat i další osoby, které odvozují své právo od vypůjčitele, např. návštěva, opravář apod.).“ Je pochopitelné, a plyne to i z citované literatury, že vypůjčitel může zvát do vypůjčeného domu návštěvy. Návštěva v domě přitom nemusí být jen na jednu či několik hodin odpoledne nebo večer, ale jistě může trvat i několik dní (např. celý víkend) a to i opakovaně či pravidelně. Přenechání domu vypůjčitelem k užívání jiné osobě by podle názoru podepsaného soudu mohlo být dovozeno v případě, že by vypůjčitel přestal sám dům užívat, tento by začala užívat tato jiná osoba bez přítomnosti vypůjčitele, do domu by se přestěhovala se svými věcmi (oblečením, nábytkem), zrušila by své dosavadní bydliště a měla by od domu klíče. Z provedeného dokazování v dané věci vyplynulo, že slečna [příjmení] neužívala a neužívá dům bez přítomnosti žalobkyně jako vypůjčitele (vyjma situace, kdy žalobkyně odjela s dítětem k lékaři a na její žádost hlídala v domě druhého syna účastníků, neboť žalovaný byl ve SR – č. l. 115, č. l. 117 p. v.), do domu žalovaného si nenastěhovala žádné své věci, měla a má svůj byt, který obvykle užívá, od domu žalovaného klíče neměla a nemá (tamtéž). I z výpovědi všech svědků navržených žalovaným ([jméno] Kubíček, [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení]; č. l. 116 - 117) vyplynulo, že tito viděli slečnu [příjmení] vždy jen v přítomnosti žalobkyně, například byly spolu běhat, byly spolu venku na vycházce, byly spolu na zahradě apod. I kdyby se prokázalo tvrzení žalovaného, že mezi slečnou [příjmení] a žalobkyní existoval partnerský vztah (č. l. 116), což soud z výslechu uvedených svědků, kteří jen citovali hospodské řeči, samozřejmě za prokázané nemá, měla by slečna [příjmení] tím spíše jako osoba blízká žalobkyni právo dům žalovaného užívat, a to nejen jako návštěva, ale trvale ve stejném rozsahu jako žalobkyně, neboť by jí jako osobě žalobkyni blízké svědčilo odvozené užívací právo od práva žalobkyně. To však v řízení prokázáno nebylo (za důkaz soud také nepovažuje opakované přespání v jedné ložnici), ani že by jí žalobkyně nemovitosti k trvalému užívání předala, naopak prokázáno bylo, že svědkyně [příjmení] nemovitost sama trvale neužívala. Žalovaný nijak nerozporoval výpověď žalobkyně či svědkyně [příjmení], z kterých soud vychází a které jsou i v souladu s výslechy výše uvedených svědků, že svědkyně [příjmení] v nemovitosti pobývala vždy jen s žalobkyní, dále že to bylo jen na její pozvání, že má vlastní bydlení, které obvykle užívá, do domu žalobce se nikdy nestěhovala se svým nábytkem a věcmi, že nemá klíče od domu, atd. Užívací právo žalobkyně proto na základě dopisu žalovaného žalobkyni ze dne [datum] (č. l. 86) nezaniklo.

13. Ze shora uvedeného vyplývá závěr, že žalobkyně je oprávněna užívat nemovitost v souladu s uzavřenou smlouvou do [datum] a žalovaný jako vlastník je povinen to strpět. Na tom nemůže nic změnit ani vyjádření žalobkyně při jednání u rozvodového soudu, že plánuje, až se celá situace vyřeší majetkově, že se s dětmi odstěhuje (č. l. 6 p. v. přílohového spisu). Soud se neztotožňuje s hodnocením žalovaného, že tento protokol„ jasně prokazuje, že žalobkyně od počátku uváděla žalovaného svými vyjádřeními v omyl“ (č. l. 52 p. v.). Protokol ze dne [datum] není žádným počátkem. Ve skutečnosti je počátkem protokolace vyjádření účastníků protokol o jednání ze dne [datum] ve věci úpravy péče a výživy pro dobu po rozvodu manželství rodičů. V něm žalobkyně výslovně uvedla, že„ po rozvodu manželství bude dům ve vlastnictví manžela a já tam budu s dětmi nadále bydlet“. Dále uvedla, že„ děti o našem rozvodu ví, jsou s ním smířené, ví, že budou bydlet u mě a manžel je bude navštěvovat“, což je přesně v souladu s uzavřenou smlouvou ze dne [datum]. Je přece nelogické, aby dohoda účastníků dne [datum] byla jiná, než jak jimi byla uvedeného dne podepsána, neboť pokud by dohoda jiná byla, nic žádnému z účastníků nebránilo ji uzavřít v jiném znění či alespoň přeškrtnout část, s kterou by nesouhlasil a dopsat skutečné znění dohody, zejména když žalovaný má léta zkušeností s uzavíráním smluv ve své podnikatelské činnosti, a to i se zahraničními subjekty. To, že později žalobkyně při rozvodovém jednání uvedla, že až se celá situace vyřeší majetkové, že se s dětmi odstěhuje, nemůže změnit písemně uzavřenou smlouvu mezi účastníky. Žalobkyně ostatně i v tomto řízení uvedla, že pokud by našla jinou vhodnou nemovitost, která by byla pro ní cenově dostupná, z domu by se odstěhovala. Protože však k výplatě částky od žalovaného došlo až v dubnu [rok], kdy již ceny nemovitostí vzrostly, nebylo možné za ní žádnou pořídit (č. l. 115). Žádné z těchto ústních podmínečných vyjádření žalobkyně nelze podle názoru podepsaného soudu považovat za řádnou změnu dvoustranné písemné smlouvy uzavřené mezi účastníky řízení dne [datum] o konkrétním dohodnutého termínu, do kdy má žalobkyně právo nemovitosti užívat. Soud považuje za věrohodnou výpověď žalobkyně, že sám žalovaný navrhoval, aby žalobkyně s dětmi v nemovitosti bydlela, rok [rok] navrhl právní zástupce a žalovaný s tím souhlasil (č. l. 115), neboť jak již bylo výše podrobně rozvedeno, žalovaný nemovitost prakticky neužíval, neboť žil v [anonymizováno] a nechtěl na tom nic měnit, jak plyne ze skutečnosti, že tomu tak bylo i další roky.

14. Soud nevěří tvrzení žalovaného, že si nemyslel, že ho smlouva vylučuje z běžného užívání domu, jak nyní tvrdí, když nejenže je ve smlouvě výslovně uvedeno, že dům bude výhradně užívat manželka s dětmi, ale je zde též výslovně upraveno, že žalovaný bude v nemovitosti moci bydlet jen v případě návštěvy dětí a též že nepožaduje a neuplatňuje žádné nároky na zajištění náhradního bydlení. Toto ustanovení smlouvy se naopak jeví jako logické vzhledem k tomu, že bydlel na Slovensku, jak to též smlouva výslovně uvádí a bylo v řízení prokázáno. Užívací právo žalobkyně bylo vyváženo právem žalovaného bydlet v nemovitosti, a to kdykoli, bez jakéhokoli omezení, když přijede na návštěvu za dětmi. Současný pobyt žalovaného v domě však není možné považovat za návštěvu dětí (k rozdílu mezi návštěvou a obýváním domu viz odst. 12). Smlouvu přitom žalovaný podepisuje ve stejném znění hned dvakrát s tím, že si jí přečetl a s obsahem souhlasí – dne [datum] a dne [datum]. Podle názoru soudu lze toto pozdější vyhotovení považovat za další stejnospis smlouvy, neboť se zcela ve všem shoduje s dohodou ze dne [datum], resp. za stvrzení, že i k uvedenému dni se zněním dohody ze dne [datum] účastníci zcela souhlasí, což tedy samozřejmě na platnosti smlouvy ze dne [datum] nic nemění. O jeho skutečné vůli, aby nemovitosti v zásadě (kromě jeho návštěv dle odst. 13) smlouvy) užívala výhradně manželka a děti účastníků svědčí i jeho vyjádření, že„ rezignoval na život na vsi“. Takto opakovaně sám uváděl ve své výpovědi před soudem (č. l. 118 p. v.). Stejně tak, že platnost smlouvy ze dne [datum] zpochybnil poprvé až dne [datum] (č. l. 8), tedy po téměř 4 letech, a po té, co se jí oba účastníci několik let bez problémů řídili. Za neplatnou přitom považuje toliko část smlouvy ohledně práva manželky bydlet s dětmi v domě do [datum] a hradit náklady spojené s bydlením, tj. odst. 7) smlouvy, a o zbytku smlouvy žalovaný výslovně uvádí, že jej považuje za platný, jelikož„ byl s obsahem srozuměn a vyplýval ze skutečné dohody stran“ (č. l. 18 p. v.). To však přináší otázku, proč když celý zbytek smlouvy vyjadřuje skutečnou dohodu stran, s kterou byli účastníci srozuměni, by tomu tak nemělo být i u odst. 7) smlouvy? Z výše uvedených důvodů (dostatek časového prostoru pro úpravy smlouvy, dlouhodobý pobyt žalovaného ve SR, rezignace na život na vsi) dospívá soud k závěru, že i toto ustanovení vyjadřovalo skutečnou dohodu stran ze dne [datum], avšak žalovanému se začalo v průběhu času (zejména poté, co již nemohl pracovat ve SR z důvodu protipandemických opatření) jevit jako pro něj nevýhodné, což je v podstatě základ jeho argumentace pro částečnou neplatnost smlouvy. Tato však důvodnou shledána nebyla (odst. 6 násl. rozsudku), navíc na každé právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako neplatné (§ 574 o. z.; I ÚS 625/03 –„ Není ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu taková praxe, kdy obecné soudy upřednostňují výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy, před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím.“), a ze všech výše uvedených důvodů soud dospívá k závěru, že celá smlouva uzavřená mezi účastníky dne [datum] platná je.

15. Vzhledem k tomu, že právní posouzení vylíčení skutkových okolností a vztahů mezi účastníky přísluší soudu, zvažoval soud, zda na obranu žalovaného nelze vztáhnout ust. § 2000 o. z., tak jak na toto ustanovení žalovaný upozorňoval ve svém dopisu žalobkyni ze dne [datum] (č. l. 8 p. v.). Toto ustanovení však aplikovat nelze, neboť ještě neuplynulo deset let od uzavření smlouvy mezi účastníky. Soud neshledal splněné podmínky ani pro aplikaci ustanovení § 1764 o. z., neboť od podstatné změny okolností, za kterou by bylo možné považovat, že žalovaný přestal bydlet na Slovensku, již uplynula delší lhůta než dva měsíce (§ 1766 odst. 2 o. z.). Proto nevyzýval žalovaného k doplnění tvrzení a důkazů v tomto směru.

16. S právním názorem žalovaného, že smlouva předložená žalobkyní nebyla opatřena ověřenými podpisy, a proto není právně relevantní, se soud neztotožnil, neboť oba účastníci shodně uvedli, že tuto písemnou smlouvu uzavřeli (žalobkyně v první větě žaloby, žalovaný pravost svého podpisu potvrdil na čl. 49 p. v. spisu) a byla tedy splněna zákonná písemná forma dohody o vypořádání SJM dle § 739 o. z. Z dikce daného ustanovení požadavek na úředně ověřený podpis pro písemné právní jednání nikterak nevyplývá. Úředně ověřený podpis nebyl nutný, i když smlouvou bylo nakládáno mezi účastníky s vlastnickým právem k nemovité věci, neboť ani při tomto právním jednání zákon nepožaduje úředně ověřený podpis (§ 560 o. z.). To se projevilo i v soudní judikatuře, která dovodila, že na vkladové listině není nutný ověřený podpis pro zápis práva do katastru nemovitostí (NS ČR sp. zn. [spisová značka]). Toliko pro účely nesporného rozvodu manželství, kde je úředně ověřený podpis zákonem vyžadován (viz 8 rozsudku, poslední věta) si účastníci nechali své podpisy ověřit na stejnopisu smlouvy vyhotoveném dne [datum], jak to shodně vypověděli (č. l. 49) a plyne tak i z rozsudku zdejšího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], kde se výslovně uvádí:„ dohoda je datována dnem [datum] a obsahuje úředně ověřené podpisy obou účastníků“.

17. Paradoxní je další žalovaným uváděný důvod pro zamítnutí žaloby, že žalobkyně nemůže v domě bydlet, protože dům je nezpůsobilý k užívání pro nesplnění kolaudačního rozhodnutí (č. l. 124 p. v.), když současně uvádí, že on sám v tom samém domě bydlet bude (nemá ani možnost jiného bydlení – č. l. 19 p. v.). Z předloženého kolaudačního rozhodnutí (č. l. 110) ve spojení s výpovědí žalovaného (č. l. 114) má soud za prokázané, že chybí dodělat fasáda objektu a hromosvod. [ulice] úřad tyto nedodělky označil jako„ drobné nedostatky“. Je zjevné, že i přes tyto drobné nedostatky účastníci nemovitost užívali a užívají více než deset let (konkrétně od roku [rok] – č. l. 114). Tvrzení žalovaného, že nyní najednou dům není možné užívat, nelze považovat za jiné než účelové ve snaze vyhnout se nároku žalobkyně. Pro rozhodnutí ve věci není relevantní, že žalovaný má v domě sídlo své společnosti, neboť jednak má ze zákona pro veškerou korespondenci zřízenou virtuální datovou schránku, kam se může přihlásit prakticky z jakéhokoli místa na světě a jednak tato skutečnost sama o sobě žádný nárok nezakládá, obdobně jako nezakládá žádný nárok evidence trvalého bydliště osoby vůči vlastníku nemovité věci. Pro úplnost lze k písemné závěrečné řeči žalovaného ještě uvést, že soud prvého stupně za přítomnosti žalovaného vyhověl při jednání dne 1. 7. 2021 změně žalobního petitu (č. l. 113), a proto není zřejmé, co je míněno dalším argumentem, že doplnění časového období do roku [rok] bylo žalobkyní učiněno pozdě. Změna žalobního nároku (§ 95 o. s. ř.) je vyloučena v dovolacím řízení, což probíhající řízení není. V řízení nešlo ani o určení práva (tak by tomu bylo, pokud by se žalobkyně domáhala např. určení platnosti smlouvy), ale o plnění ze smlouvy, a proto je lichá i další argumentace žalovaného, že by žaloba měla být zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu. Žalovaný v tomto bodu tvrdí (č. l. 124), že žalobkyně nemovitosti užívá, žalovaný hradí náklady, jak bylo v dohodě uvedeno, tedy jako by mezi účastníky nebyl vůbec žádný spor a účastníci se dodnes řádně řídili uzavřenou smlouvou. V řízení bylo prokázáno, že tomu tak není, neboť žalovaný začal v domě bydlet trvale, tedy nikoli jen v případě návštěvy dětí, čímž porušuje dohodu účastníků, že dům bude užívat výhradě žalobkyně s dětmi. Žalovaný dále výslovně popírá právo žalobkyně nemovitost užívat ve smluveném termínu (č. l. 20). Žalobní petit nepovažuje soud za nevykonatelný.

18. Je možné shrnout, že vzhledem k závěru o platnosti celé smlouvy soud žalobě žalobkyně vyhověl co do nároku, aby byl žalovaný povinen strpět ze strany žalobkyně užívání domu, jak se na tom účastníci dohodli do [datum] (výrok I.). Ze stejného důvodu být zamítnut žalobní petit, podle kterého měl soud žalovanému uložit zdržet se užívání budovy do [datum], s výjimkou nezbytné údržby. Smlouva totiž stanovila (odst. 13)), že v případě návštěvy dětí žalobkyně umožní žalovanému bydlet v předmětném domě. Žalobní petit však toto hmotněprávní ujednání nerespektuje, a tedy musel být zamítnut (výrok II.). Je proto nadbytečným se vyjadřovat, zda byl požadavek na zdržení se užívání domu žalovaným proti dobrým mravům a jednalo by se o šikanózní výkon práva či nikoli.

19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť každý z účastníků byl neúspěšný z jedné poloviny.