8 C 88/2024

Plný text

Okresní soud v Táboře rozhodl předsedou senátu Mgr. Jiřím Vaňkem jako samosoudcem ve věci žalobkyně: Anonymizováno IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupená advokátem Anonymizováno sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený dne Anonymizováno Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 15 642,39 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 936,01 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 28. 11. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 5 706,38 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10 519,67 Kč od 16. 11. 2022 do 27. 11. 2023 a z částky 583,66 Kč od 28. 11. 2023 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 608 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky uvedené v předmětu tohoto řízení, neboť mezi žalobkyní a žalovaným došlo dne , datum, k uzavření smlouvy o nákupním účtu, na jejímž základě žalobkyně uhradila za žalovaného částku 10 519,67 Kč za odebrané zboží prostřednictvím e-shopu a žalovaný se zavázal v případě, že si zboží po čtrnáctidenní denní lhůtě ponechá, na základě vyúčtování uhradit danou částku včetně příslušného poplatku žalobkyni. Žalovaný si zboží ponechal, na žalovanou částku a poplatky s ní spojené však uhradil toliko 583,66 Kč, přičemž zbytek dlužné částky neuhradil ani na základě předžalobní výzvy.

2. V dané věci bylo možno rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spise, a proto soud vyzval účastníky, aby se ve smyslu ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.) vyjádřili k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitky (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání vyslovila souhlas, žalovaný se k výzvě nijak nevyjádřil a soud proto rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise.

3. Závěr o skutkovém stavu je takový, že žalovaný prostřednictvím e-shopu uzavřel kupní smlouvy za zboží v celkové částce 10 519,67 Kč a zároveň uzavřel se žalobkyní smlouvu o předfinancování nákupu zboží, jejíž součástí byly všeobecné obchodní podmínky a ceník. Na základě této smlouvy ze dne 4. 6. 2022 byl žalovanému zřízen nákupní účet, jehož limit činil 30 000 Kč, který žalovaný mohl čerpat prostřednictvím Twisto karty. Žalobkyně se dále touto smlouvou zavázal uhradit příslušnému e-shopu kupní cenu za žalovaným a žalovaný se zavázal, že v případě, že si zboží po čtrnáctidenní lhůtě ponechá, zaplatí žalobkyni uhrazenou kupní cenu. Uvedenou službu poskytuje žalobkyně na základě rámcové smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené s vybranými e-shopy, jejímž předmětem je postoupení práv e-shopů požadovat po zákazníkovi zaplacení celkové kupní ceny vzniklé na základě kupní smlouvy. Vzhledem k tomu, že žalovaný nakoupil zboží v ceně 10 519,67 Kč, od kupních smluv neodstoupil, a v rozporu se smlouvou o nákupním účtu žalobkyni neuhradil kupní cenu objednaného zboží, kterou žalobkyně za žalovaným uhradila, ocitl se v prodlení s úhradou vyúčtované kupní ceny. Ze strany žalobkyně mu byly proto účtovány poplatky v celkové výši 5 122,72 Kč tvořené poplatkem za prodlení v celkové výši 3 587,72 Kč sestávající z poplatků účtovaných v závislosti na délce prodlení po splatnosti vyúčtování a poplatkem za službu odložení ve výši 1 535 Kč. Žalobkyně dále žalovanému vyúčtovala smluvní pokutu ve výši 1 738,38 Kč. Žalovaný uhradil celkem 583,66 Kč, přičemž tato částka byla započtena na poplatky. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou ze dne 20. 11. 2023, žalovaný však žalobkyni dosud neuhradil ničeho.

4. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku. Podle ust. § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti Podle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) má poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Podle ust. § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle ust. § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle ust. § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

5. Právním posouzením věci dospěl soud k závěru, že inominátní smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným je podle svého obsahu smlouvu o spotřebitelském úvěru. Již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, , bylo (i s odkazem na konkrétní odbornou literaturu) Nejvyšším soudem dovozeno, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. , adresa, : , právnická osoba, . Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Dle nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn – jak plyne z výše uvedené judikatury – jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I. ÚS 199/11; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů – dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil. Z předložených důkazů dospěl soud k závěru, že předmětná smlouva uzavřená mezi účastníky je podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 odst. 1 o. z. absolutně neplatná, neboť žalobkyně v rozporu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru při jejím uzavření řádně nezkoumala schopnost žalovaného daný úvěr splatit, když v průběhu registračního procesu, tj. procesu uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, se spokojila s údaji poskytnutými spotřebitelem. Při tzv. „procesu registrace“ není ve formulářích vůbec dána možnost, aby spotřebitel osvědčil jím uváděné údaje o svých příjmech minimálním standardem pro ověření úvěruschopnosti dle výše uvedené judikatury, tj. potvrzením zaměstnavatele (či jiného subjektu) o svém příjmu. Tento nedostatek ve zjišťování úvěruschopnosti spotřebitele při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru nemůže zhojit ani případná lustrace žalobkyně v databázi dlužníků. Skutečnost, že poskytovatel úvěru musí řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr opět potvrdil např. Finanční arbitr v rozhodnutí o námitkách ze dne 3. 6. 2024 Č. j. FA/SR/SU/1646/2023 – 28, a to mimo jiné s odkazem na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 1. 2024 ve věci C-755/22, , právnická osoba, . proti , právnická osoba, . Z uvedeného závěru vyplývá, že poskytnutí peněžních prostředků žalovanému je s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení dle citovaného ust. § 2991 odst. 1 o. z. Uvedené jiné právní hodnocení nevyžadovalo poučení dle ust. § 118a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť toto soud poskytuje jen předpokladu, kdy je třeba, aby účastník v této souvislosti doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Tak tomu v posuzované věci nebylo, žalobkyní vylíčené skutečnosti a předložené důkazy pro rozhodnutí soudu poskytují dostatečný základ.

6. Jak již bylo výše uvedeno, žalobkyně poskytla žalovanému částku 10 519,67 Kč. Z žalobních tvrzení i předložených listin plyne, že žalovaný zaplatila žalobkyni toliko částku 583,66 Kč. Při výše uvedeném závěru o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru a posouzení vztahu mezi účastníky jako bezdůvodného obohacení, musí žalovaný vydat své bezdůvodné obohacení žalobkyni, neboť tato má právo na vrácení toho, co bylo plněno (§ 2993 o. z.), a proto je důvodný nárok žalobkyně co do částky 9 936,01 Kč (10 519,67 – 583,66), která jí byla přiznána výrokem I. Důvodný je též nárok žalobkyně na úroky z prodlení z této dlužné jistiny, když prodlení žalovaného začalo plynout dne 28. 11. 2023 v souladu s výzvou žalobkyně ze dne 20. 11. 2023, aby žalovaný dluh zaplatil nejpozději do 7 dnů od uvedené výzvy, kterou lze dle faktického obsahu považovat za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení žalovanému. Ode dne následujícího po uplynutí žalobkyní stanoveného data plnění v její výzvě k plnění byla a je žalovaná v prodlení s plněním vzniklého bezdůvodného obohacení, když co do výše žalobkyní požadovaných úroků z prodlení, tato nepřekračuje výši dle nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Výrokem II. byl pak zamítnut nárok na žalobkyní požadovanou další částku, a to právě vzhledem k výše zdůvodněné absolutní neplatnosti celé smlouvy o úvěru a tedy i ujednání o poplatcích za správu a poplatcích z prodlení, na které si proto žalobkyně nemohla platně započítat plnění poskytovaná žalovaným. Stejně tak byla žaloba zamítnuta co do úroků z prodlení požadovaných za období, kdy částka nemohla být s ohledem na absenci výzvy k vydání bezdůvodného obohacení splatná a dále pak co do úroků z prodlení z částky rozdílu přiznané částky oproti návrhu žalobkyně, a to vzhledem k jejich akcesoritě. Lhůta k plnění ve výroku I. byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení částečně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 608 Kč. Žalobkyni byla přiznána částka ve výši 9 936,01 Kč spolu s příslušenstvím, což představuje 63,5 % žalované částky, ve zbývající části úspěšná nebyla. Čistý úspěch žalobkyně, tj. po odečtení jejího neúspěchu od úspěchu, činí 27 % (63,5 % - 36,5 %) a v tomto poměru jí přísluší právo na náhradu nákladů řízení. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle ust. § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve výši 300 Kč a paušální náhrada výdajů stanovená dle odst. 5 stejného ustanovení v částce 100 Kč za každý ze tří úkonů právní služby (za převzetí a přípravu zastoupení, výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé a návrh ve věci samé) a dle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % stanovená ze základu ve výši 1 200 Kč částkou 2 252 Kč, tj. v celkové částce 2 252 Kč, z které 27 % činí právě 608 Kč (po zaokrouhlení na celé koruny). Platební místo bylo určeno dle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.