9 C 105/2024

Plný text

Okresní soud v Táboře rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Jakšičovou ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o návrhu na zvýšení výživného

I. Výživné naposledy stanovené rozsudkem zdejšího soudu ze dne 8. 7. 2011 čj. 5 Nc 300/2010-45 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v , adresa, , pobočka v Táboře ze dne 17. 3. 2016 čj. 15 Co 86/2016-167 ve výši 2 200 Kč měsíčně se od 3. 4. 2021 do 31. 12. 2021 zvyšuje na částku 11 000 Kč měsíčně, od 1. 1. 2022 do 31. 12. 2022 na částku 13 500 Kč měsíčně a od 1. 1. 2023 se snižuje na částku 6 000 Kč měsíčně splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci předem.

II. Pokud se žalobce domáhal dalšího zvýšení výživného od 3. 4. 2021 do 31. 12. 2021 od další 4 000 Kč měsíčně, od 1. 1. 2022 do 31. 12. 2022 o dalších 1 500 Kč měsíčně a od 1. 1. 2023 o dalších 9 000 Kč měsíčně, žaloba se zamítá.

III. Nedoplatek výživného vzniklý zpětným zvýšením v částce 216 000 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobci v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 5 000 Kč měsíčně splatných spolu s běžným výživným počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku pod ztrátou výhody splátek.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

1. Žalobou podanou u zdejšího soudu dne 3. 4. 2024 se žalobce domáhal zvýšení výživného pro sebe jako zletilého syna žalovaného. Při podání žaloby studoval prezenčně jazykovou školu v , adresa, , v době vydání rozhodnutí byl studentem vysoké školy. Uváděl, že o výživném pro něj bylo naposledy rozhodnuto rozsudkem zdejšího soudu ve spojení s rozsudkem odvolacím tak, že počínaje dnem 1. 8. 2015 má žalovaný vyživovací povinnost ve výši 2 200 Kč. Žalobce dále uvedl, že v září 2018 došlo mezi jeho rodiči k ústní dohodě, na jejímž základě žalovaný platil částku 3 000 Kč měsíčně, od zletilosti žalobce, tedy od června 2021 potom částku 3 500 Kč měsíčně. Na žádost matky žalobce bylo od června 2023 přispíváno na jeho výživu částku 4 000 Kč měsíčně až do konce měsíce září 2023. Od října 2023 začal žalovaný na jeho výzvu přispívat výživným ve výši 8 000 Kč měsíčně až do ledna 2024. Poté s poukazem na snížení příjmu začal hradit 4 000 Kč měsíčně. Žalobce uvedl, že v době studia na střední škole měl náklady se stravou, cestovným do školy, dále běžné výdaje, které následně popsal ve své účastnické výpovědi. Žije ve společné domácnosti s matkou v jejím bytě o velikosti 64 m2, na něj hradí matka dosud hypotéku. Náklady na bydlení jsou dány měsíční částkou 4 900 Kč za vodu, topení a fond oprav, 1 510 Kč za elektrickou energii, 185 Kč inkaso, 610 Kč internet a 4 500 Kč splátka hypotéky. Dále jsou zde roční náklady spojené s pojištěním nemovitosti ve výši 1 190 Kč, úhrada odpadků a daně z nemovitosti. Celkem představují měsíční náklady částku 11 700 Kč, jejich úhrada je realizována z příjmu matky, který činí 35 000 Kč měsíčně. Žalobce si přivydělával v minulosti pouze formou brigád. Absolvoval Vyšší odbornou školu, střední školu, , právnická osoba, , kde získal v červnu 2022 výuční list a v 2023 na podzim složil maturitní zkoušku. Tu ze , podezřelý výraz, důvodů nemohl složit v jarním termínu, proto si podal přihlášku na jazykovou školu a na vysokou školu postoupil teprve v roce 2024. Žalobce vyslovil přesvědčení, že příjmy žalovaného jsou výrazně vyšší než příjmy jeho matky, jeho výdaje významně vzrostly, toho důvodu je namístě, aby výživné bylo hrazeno ve vyšších částkách. Poukazoval na způsob, jakým se žalovaný prezentuje na sociálních sítích - je úspěšným makléřem společnosti , Anonymizováno, , s čímž je spojena řada ekonomických výhod. Za přiměřenou částkou, kterou by mu měl žalovaný přispívat na výživném, považoval 15 000 Kč měsíčně. Tuto částku požadoval na 3 roky zpětně, neboť byl přesvědčen, že po uplynulé 3 roky byla finanční situace žalovaného stabilně velmi dobrá. Skutečnost, že o zvýšení výživného nebylo požádáno dříve, vysvětloval tím, že matka žalobce neměla pro problematické vztahy se žalovaným energii na podání takové žaloby. Žalovaný sám se zpočátku ostýchal, protože mu to bylo nepříjemné. Jeho kontakty se žalovaným jsou v posledních letech minimální.

2. Žalovaný souhlasil se zvýšením výživného na částku 6 000 Kč měsíčně s tím, že ke zvýšení dojde až od rozhodnutí soudu. Poukazoval na to, že v minulosti zvyšoval výživné dobrovolně. Zpochybňoval legitimitu požadavku zpětného zvýšení výživného, neboť o zvýšení mohla žalobce a později žalobce sám i dříve. Současně zpochybňoval výši své životní úrovně. Potvrdil, že pracuje jako makléř společnosti , Anonymizováno, , právnická osoba, , jeho příjmy však nejsou takové, jak bylo podáváno, jeho výdaje jsou přitom značné. Žije ve společné domácnosti s manželkou v rodinném domě 4+kk, který původně pořídil s matkou žalobce a na který dosud hradí hypotéku ve výši téměř 12 000 Kč měsíčně. Vedle hypotéky hradí náklady spojené s vodným 1 500 Kč měsíčně, plynem 3 000 Kč měsíčně, elektrickou energií ve výši 3 500 Kč měsíčně, internet a inkaso. Pochopitelně má rovněž náklady s odvozem odpadů, daní z nemovitosti. Náklady spojené s bydlením představují celkovou částku 20 461 Kč. V poslední době došlo k významnému poklesu jeho příjmu, neboť stagnuje realitní trh. Odkázal na svá daňová přiznání s tím, že vedle příjmu z podnikání má rovněž výsluhový příspěvek, jehož výše postupně mírně stoupala. Měl za to, že je namístě zvýšení výživného pouze aktuálně, a to ve výši, která je uvedena shora.

3. Z výpovědi žalobce, z potvrzení jazykové školy Educo v , adresa, a z rozhodnutí pedagogické fakulty Univerzity , jméno FO, ze dne 4. 9. 2024 považuje soud za prokázané, že žalobce po ukončení základní školy původně studoval školu spojové informatiky, následně přešel na , právnická osoba, , kde studoval obor mechanik – seřizovač. V roce 2021 získal výuční list, v roce 2022 absolvoval maturitní zkoušku, po níž studoval jeden rok jazykovou školu, kterou ukončil s certifikátem B1+ v oboru anglický jazyk. Následně byl přijat na pedagogickou fakulty Univerzity , jméno FO, v , adresa, , kde bude v akademickém roce 2024 až 2025 studovat v bakalářském studijním programu obor tělesná výchova pro vzdělávání. Informace o výdajích žalobce soud čerpal z jeho účastnické výpovědi, nicméně pohybují se v obvyklé výši. Jako student střední školy bydlel ve společné domácnosti s matkou, stravoval se doma, měl výdaje s cestami po Táboře. V uplynulém školním roce studoval v , adresa, , kde platil denní jízdenku 128 Kč, později měsíční jízdenku 2 000 Kč. Vedle toho měl běžné výdaje na sport, mobilní telefon, užívání bazénu a podobně. Školné na jazykové škole činilo 23 000 Kč, to z větší části hradil žalobce z vlastních zdrojů, neboť si přivydělával formou brigád. Od školního roku 2024 až 2025 bydlí na koleji, náklady představují 4 000 Kč, strava v menze 2 000 Kč, měsíční jízdné 2 000 Kč. Současně upozornil na jednorázové výdaje související s přechodem na vysokou školu v hodnotě přibližně asi 9 000 Kč. Žalobce nebyl schopen se podrobně vyjádřit k výdajům matky, nicméně z žalobního návrhu vyplývají poměrně běžné výdaje v částce 4 900 Kč na vodu, topení a fond oprav, 610 Kč internet, 1 510 Kč odběr elektrické energie, 185 Kč inkaso a 4 500 Kč splátka hypotéky. Průměrný pravidelný měsíční příjem matky žalobce představuje částka 35 301 Kč čistého.

4. Informace o příjmech žalovaného soud čerpal rovněž z jeho účastnické výpovědi, dále ze správy společnosti , Anonymizováno, , právnická osoba, a.s., pro niž pracuje v režimu OSVČ jako realitní makléř. Žalovaný uvedl, že jako makléř má 36 % provizi z každého uskutečněného obchodu, jako regionální ředitel potom 8 % z každé vykoupené nemovitosti tak, že v případě, že se tato nemovitost dále prodá, má nárok na 8 % provize ze zisku, tedy z rozdílu mezi nemovitostí vykoupenou a prodanou. Všechny tyto příjmy jsou podloženy fakturami, jejichž přehledem byl proveden důkaz. Z přehledu je patrné, že žalovanému bylo vyplaceno v roce 2021 na fakturách průměrně 63 797 Kč měsíčně, v roce 2022 průměrně 91 433 Kč měsíčně, v roce 2023 průměrně 37 621 Kč měsíčně a v roce 2024 za prvních 5 měsíců průměrně 28 572 Kč měsíčně. Žalovaný poukazoval na to, že tyto částky jsou pouze jeho hrubým příjmem, který podléhá zdanění a z něhož odvádí pravidelné částky na , podezřelý výraz, a sociální pojištění. Odkázal na daňová přiznání, z nichž je zřejmé, že žalovaný využívá daňové paušálu. Proto tato daňová přiznání nemohou být bez dalšího podkladem pro závěr o jeho reálném příjmu. Soud však měl k dispozici výpověď rovněž žalovaného a dále výpisy z jeho účtů, z nichž plynou jeho pravidelné měsíčně platební povinnosti. Z nich bylo prokázáno, že žalovaný platí sociální pojištění ve výši 3 852 Kč měsíčně, , podezřelý výraz, pojištění ve výši 2 968 Kč měsíčně, náklady na telefon ve výši 1 130 Kč, náklady na internet ve výši 1 271 Kč, příspěvek na kancelář ve výši 1 000 Kč měsíčně a pojištění rozečtené na kalendářní měsíc ve výši 116 Kč měsíčně. Vedle toho byl počínaje měsícem květnem 2022 plátcem daně z přidané hodnoty, se kterou je třeba rovněž uvažovat. Žalovaný konečně uváděl, že v letech 2021 až 2023 hradil odměnu své asistentce, a to v letech 2021 a 2022 v částce 96 000 Kč ročně, tedy 8 000 Kč měsíčně, v roce 2023 36 000 Kč ročně, tedy 3 000 Kč měsíčně, v roce 2024 již asistentku neplatil. Posledním nezanedbatelným měsíčním výdajem, o němž žalovaný hovořil, byla částka 8 000 až 10 000 Kč na benzín. O všech shora uvedených nákladech neměl soud pochybnosti právě s výjimkou nákladů na pohonné hmoty. Pokud by žalovaný na benzín skutečně vynaložil uvedenou částku, musel by za ni koupit přibližně 285 litrů benzínu. Takový údaj může být pravdivý pouze za předpokladu, že by žalovaný každý pracovní den ujel zhruba 180 km (počítáno se spotřebou 8 litrů na 100 km, cenou pohonných hmot 35 Kč/l.). Taková spotřeba je však nereálná. Nelze pochopitelně vyloučit, že v některých dnech žalovaný ujede takové množství kilometrů, rozhodně to nemůže být pravidelně. Realitní makléři se z logiky věci pohybují především ve vlastním regionu, ve kterém nemovitosti nabírají, nabízí. Navíc nelze předpokládat, že cesty probíhají každý den, tím spíše, že realitní makléř musí vykonávat rovněž jinou činnost. Z toho důvodu považoval soud za reálné, že žalovaný každý měsíc projede benzín maximálně v hodnotě , hodnota, km. Proto soud považoval za reálný náklad žalovaného v roce 2021, kdy ještě nebyl plátcem DPH, částku ve výši 23 000 Kč, v roce 2022 částku ve výši 31 522 Kč (v tomto roce již byl od května plátcem DPH), v roce 2023 částku ve výši 26 237 Kč včetně DPH a konečně v roce 2024 částku ve výši 17 837 Kč rovněž včetně DPH. Naproti tomu k příjmu žalovaného bylo třeba přičíst jeho výsluhový příspěvek, který v byl v roce 2021 vyplácen v průměrné částce 19 711 Kč, v roce 2022 v částce 20 649 Kč, v roce 2023 v částce 59 781 Kč a v roce 2024 konečně v částce 22 349 Kč. Soud tak dospěl k závěru, že průměrný čistý měsíční příjem žalovaného činila v roce 2021 částka 60 374 Kč, v roce 2022 částka 80 561 Kč, v roce 2023 částka 33 544 Kč a v roce 2024 částka 33 084 Kč. S tímto příjmem soud uvažoval při určení výše výživného.

5. Z výpovědi žalovaného bylo zjištěno, že jeho soukromé pravidelné měsíční výdaje sestávají z platby hypotéky ve výši 11 800 Kč měsíčně, dále potom z úhrady energie v celkové výši 8 000 Kč měsíčně. Tyto výdaje v hodnotě přibližně 20 000 Kč považoval soud za nezbytné. Dalšími náklady potom jsou pojištění ve výši 1 800 Kč měsíčně a splátka za auto ve výši 5 400 Kč měsíčně. Vzhledem k tomu, že výživné je přednostní pohledávkou, uvažoval soud především s prvními dvěma výdaji, tedy na hypotéku a energie. Současně je třeba doplnit, že pokud žalobce tvrdil, že žalovaný disponuje celou řadou účtů, na kterých má finanční prostředky, toto tvrzení zůstalo neprokázané. K důkazu byly provedeny výpisy prakticky ze všech označených účtů, s výjimkou účtu soukromého a účtu podnikatelského na žádném z nich finanční prostředky nebyly. Důvod existence účtů nebyl spolehlivě vysvětlen, žalovaný sám poukazoval na to, že při zřízení některých z nich nabízely banky bonusovou základní částku, kterou lze vyčerpat. Tato skutečnost není pro rozhodování ve věci podstatná, podstatné je, že soud mohl uvažovat toliko s příjmem žalovaného, který měl doložený od společnosti , Anonymizováno, , právnická osoba, . Skutečnost, že vlastní nemovitost, nemá pro rozhodnutí význam. Žalovaný v ní uspokojuje svou bytovou potřebu, jedná se o bydlení na standardní úrovni. Ostatně rovněž matka žalovaného vlastní nemovitost. Oba dosud hradí hypotéku a v tomto směru není žádný prostor k úvahám o zvýšení výživného. Pro úplnost je třeba dodat, že soud neuvažoval ani s nefinančním plněním, které žalovaný čerpal od svého zaměstnavatele. Pokud jde o pracovní cesty, bylo jich během rozhodného období pouze několik, byly spojeny s pracovní činností žalovaného a jeho životní úroveň nijak významně nezvyšovaly. Nebylo ani prokázáno, že by žalobce užíval ve významnějším rozsahu automobil zaměstnavatele. Pokud má takové občasné užívání charakter odměny či plní funkci reklamy pro společnost, není to pro rozhodnutí podstatné.

6. Žalovaný má vyživovací povinnost pouze k žalobci. Není na místě uvažovat ve významném rozsahu s vyživovací povinností vůči manželce. Manželka žalovaného pobírá částečný invalidní důchod ve výši 8 629 Kč a dále má příjem z pracovního poměru, kde jí náleží hrubá mzda ve výši 17 400 Kč, tedy zcela orientačním odhadem kolem 13 000 Kč měsíčně čistého. Disponuje tedy příjmem ve výši přibližně 22 000 Kč měsíčně. Bydlí ve společné domácnosti s žalovaným v jeho nemovitosti, čímž uspokojuje svou bytovou potřebu a participuje tím na jeho životní úrovni. Za této situace není na místě úvaha o tom, že by vůči ní měl žalovaný plnit vyživovací povinnost. Úvahy o tom, zda a do jaké míry podporuje manželka žalovaného svého dospělého syna, jsou pro rozhodnutí zcela nepodstatné.

7. Podle § 910 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník, dále jen o.z.) mají předci a potomci vzájemnou vyživovací povinnost. Podle § 911 o.z. lze výživné přiznat, jestliže oprávněný není schopen se sám živit. Podle § 913 odst. 1 o.z. jsou pro určení rozsahu výživného rozhodující odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Podle § 915 odst. 1 o.z. má být životní úroveň dítěte v zásadě shodná s životní úrovní rodičů. Toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte. Podle § 922 o.z. lze výživné přiznat jen ode dne zahájení soudního řízení, u výživného , právnická osoba, i za dobu nejdéle 3 let zpět od tohoto dne. Podle § 923 odst. 1 o.z. změní-li se poměry, může soud změnit dohodu a rozhodnutí o výživném pro nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti.

8. Jak je uvedeno shora, zákon umožňuje, aby o zvýšení výživného pro dítě bylo rozhodnuto až tři roky zpětně před podáním žaloby. Vzhledem k nesouhlasu žalovaného se zpětným zvýšením, soud podrobně zkoumal, zda jsou pro takový postup zákonné předpoklady. Jak je uvedeno shora, občanský zákoník v citovaném ustanovení § 922 připouští, aby výživné bylo zvýšeno až 3 roky zpětně, jsou-li proto podmínky. Je pochopitelně vhodné, aby návrh na zvýšení výživného byl uplatňován co nejdříve od změny poměrů, přesto nelze bez dalšího přijmout závěr, že pozdější návrh na zvýšení výživného nelze řádně uplatnit. Při splnění zákonných podmínek je zpětné zvýšení výživného právem oprávněného. Výživné, respektive jeho zvýšení, se uplatňuje při prokázané změně poměrů dítěte, a to i zpětně. V posuzované věci bylo prokázáno, že v minulosti ke změně poměrů nepochybně došlo, a to nejen na straně syna, nýbrž zcela evidentně i na straně otce. V době posledního rozhodování v březnu 2016 bylo žalobci 13 let a navštěvoval základní školu. Ke zvýšení výživného nedošlo po celou dobu jeho středoškolské docházky, ačkoli je zcela evidentní, že ke zvýšení jeho potřeb muselo dojít. Vedle zvýšených potřeb na oblečení, stravu, učební pomůcky to byly i zvýšené potřeby na sportovní vyžití, cestování po městě, taneční kurzy, maturitní ples a podobně. Právě přechody dětí nejprve do základní školy, pak na vyšší stupeň školy, jsou obecně považovány za mezníky, které odůvodňují závěr o změně poměrů. Zcela jiné potřeby má logicky žák základní školy a zcela jiné student školy střední či vysoké. Navíc je podstatné, že při posledním určování výživného vycházel soud z příjmu otce ve výši 19 000 Kč, když současně jeho manželka byla odkázána na invalidní důchod ve výši 4 800 Kč. V celém období, k němuž se návrh vztahuje, tedy došlo k výraznému nárůstu příjmu samotného žalovaného. V prvním roce, za který je výživné zvyšováno, měl žalovaný průměrný příjem přibližně ve výši 60 000 Kč, v roce 2022 dokonce 80 000 Kč. V následujícím období potom jeho prokázaný příjem klesl asi na 33 000 Kč. Vzhledem k této skutečnosti se nemůže ani argumentačně uplatit úvaha žalovaného, že žalobce měl požadovat zvýšení výživného v době, kdy to jeho možnosti dovolovaly. Byl to především no sám, kdo si musel být změny svých poměrů vědom (současně mu nemohla uniknout zvýšená potřeba na straně syna) a který tedy měl a mohl zvýšení výživného iniciovat. Za této situace není žádný důvod, pro který by soud neměl přistoupit ke zpětnému zvýšení výživného. To platí tím spíše, že aktuální judikatura jednoznačně podporuje zpětné zvýšení výživného jako legitimní nárok oprávněné osoby. V podrobnostech lze odkázat například na nález Ústavního soudu ze dne 25. září 2024 čj. I. ÚS 1760/2024.

9. S ohledem na ustanovení § 915 odst. 1 o.z. soud považoval za zásadní srovnání životní úrovně žalobce i žalovaného. O výši potřeb žalobce neměl pochybnosti, za zásadní navíc považoval přiblížení životní úrovně účastníků v jednotlivých letech. Jak je uvedeno shora, v roce 2021 činil příjem žalovaného přibližně 60 000 Kč. Je evidentní, že z této částky hradil žalovaný své základní potřeby, soud uvažoval zhruba s částkou 20 000 Kč, jak je uvedeno shora, i své další odůvodněné potřeby. Výdaje měl však pochopitelně rovněž žalobce, jsou rovněž popsány shora. Vzhledem k tomu, že žalovaný nemá další vyživovací povinnost, bylo na místě vyměřit mu výživné ve výši přibližně 20 % jeho čistého příjmu. Z toho důvodu soud zvýšil vyživovací povinnost v roce 2021 na částku 11 000 Kč měsíčně. V následujícím období zůstaly náklady žalovaného prakticky stejné, jeho příjem se však přibližně o 20 000 Kč zvýšil. Tomu odpovídá i zvýšená částka výživného pro rok 2022 ve výši 13 500 Kč měsíčně. V následujících letech 2023 a 2024 došlo k poklesu příjmu žalovaného na přibližně na 33 000 Takovému příjmu žalovaného pak odpovídá výživné ve výši zhruba 6 000 Kč měsíčně. Přitom je zřejmé, že aktuální nejzákladnější výdaje žalobce činí 8 000 Kč, v této částce nejsou zahrnuty náklady na stravu ani ošacení.

10. Vzhledem ke zpětnému zvýšení výživného je ve výroku rozhodnutí vyčíslen rovněž nedoplatek. V roce 2021 zaplatil žalovaný žalobci devětkrát částku 3 500 Kč, nedoplatek na každý měsíc tedy představuje 7 500 Kč. Za rok 2021 tak činí nedoplatek 67 500 Kč. V roce 2022 hradil žalovaný konstantně výživné ve výši 3 500 Kč, za každý měsíc tak činí nedoplatek 10 000 Kč, za rok 2022 potom 120 000 Kč. V roce 2023 platil žalovaný od ledna do května částku 3 500 Kč, od června do září 4 000 Kč a od října do prosince 8 000 Kč. Cekově tak chybí na výživném zaplatit 18 500 Kč, naproti tomu 6 000 Kč bylo přeplaceno. Nedoplatek tak činí 12 500 Kč. Konečně v roce 2024 bylo hrazeno v lednu 8 000 Kč, od února do října 4 000 Kč, nedoplatek tak činil celkem 16 000 Kč. Po sečtení všech shora uvedených částek činí dluh 216 000 Kč. Při úvahách o splatnosti soud dospěl k závěru, že aktuální majetkové poměry žalovaného, tak jak byly prokázány, neumožňují úhradu celého nedoplatku jednorázově. Uvažoval tedy se splátkami. Vzhledem k tomu, že žalobce je na počátku vysokoškolského studia, jehož řádná délka pravidelně činí pět let, nebude na závadu, když dluh na výživném bude rozpočten prakticky na celou dobu jeho vysokoškolského studia. Žalobci tak výživné spolu s nedoplatkem lépe uhradí náklady na studium a žalovanému současně bude umožněno dluh snadněji uhradit. Proto soud umožnil žalovanému splátky ve výši 5 000 Kč měsíčně, ovšem pod ztrátou výhody splátek.

11. O nákladech řízení bylo rozhodnuto s odkazem na ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., podle něhož soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, případně rozhodne, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů, pokud měl každý z nich úspěch pouze z části. S ohledem na rozsah žalobního požadavku a výrok rozhodnutí je na místě konstatovat, že každá z účastníků byl úspěšný zhruba z jedné poloviny. Proto soud žádnému z nich právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.