9 C 111/2019

Plný text

Okresní soud v Táboře rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivanou Jakšičovou v právní věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o nahrazení projevu vůle

I. Nahrazuje se projev vůle žalované uzavřít s žalobkyní tuto smlouvu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu podle zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen„ zákon o půdě“): 1) Žalovaná, Česká republika – [název žalované], [IČO], se sídlem [adresa žalované] (dále jen„ [název žalované]“), spravuje pozemky ve vlastnictví státu, a to pozemky: (i) parc. [číslo] parc. [číslo] oba v k.ú. [obec] u [anonymizováno], [územní celek]; (ii) parc. č. 2019, parc. č. 2019, parc. [číslo] vše v k. ú. [obec], [územní celek]. 2) Žalobkyně, [celé jméno žalobkyně], [rodné číslo], bytem [adresa žalobkyně], je oprávněnou osobou ve smyslu ust. § 4 zákona o půdě. 3) Žalobkyně má na základě rozhodnutí [stát. instituce], [anonymizováno] úřadu PÚ [číslo] ze dne 1. 8. 1997, PÚ 1940 ze dne 9. 9. 1997, PÚ [číslo] ze dne 16. 4. 1999, PÚ [číslo] ze dne 27. 2. 2001, PÚ [číslo] ze dne 28. 2. 2001, PÚ [číslo] ze dne 28. 2. 2001, PÚ [číslo] ze dne 29. 10. 2001, PÚ [číslo] ze dne 23. 11. 2001, PÚ [číslo] ze dne 27. 2. 2002 PÚ [číslo], ze dne 7. 3. 2002, PÚ [číslo] ze dne 22. 3. 2002, Ministerstva zemědělství, [pozemkový úřad] PÚ [číslo] ze dne 29. 4. 2003, PÚ [číslo] ze dne 20. 5. 2003, PÚ [číslo] ze dne 30. 3. 2004, PÚ [číslo] ze dne 30. 11. 2004, PÚ [číslo] ze dne 20. 4. 2005, PÚ [číslo] ze dne 12. 5. 2005, PÚ [číslo] ze dne 26. 10. 2005, PÚ [číslo] dne 16. 11. 2005, PÚ [číslo] dne 20. 3. 2006, PÚ [číslo] ze dne 31. 5. 2006, PÚ [číslo] ze dne 18. 10. 2007, PÚ [číslo] ze dne 9. 12. 2009, [anonymizováno] pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro [územní celek] a [anonymizována tři slova] SPU [číslo] ze dne 18. 12. 2017, SPU [číslo] ze dne 20. 3. 2018, SPU [číslo] [rok] ze dne 30. 1. 2019, SPU [číslo] [rok] ze dne 4. 3. 2019, SPU [číslo] [rok] ze dne 4. 3. 2019, SPU [číslo] [rok] ze dne 13. 3. 2019 a SPU [číslo] [rok] ze dne 25. 4. 2019 nárok na nabytí vlastnického práva k tzv. náhradním pozemkům za pozemky žalobkyni v restituci, z důvodu existence překážek uvedených v § 11 odst. 1 zákona o půdě, nevydané. 4) Žalovaná k uspokojení nároku žalobkyně na náhradu za pozemky v restituci nevydané touto smlouvou bezúplatně převádí žalobkyni pozemky: (i) parc. [číslo] parc. [číslo] oba v k.ú. [obec] u [anonymizováno], [územní celek]; (ii) parc. č. [rok], parc. č. [rok], parc. [číslo] vše v k. ú. [obec], [územní celek]; a žalobkyně tyto pozemky do svého výlučného vlastnictví přijímá. (iii) Pokud se žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] vše v k. ú. [obec], [územní celek], žaloba se zamítá.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 20 847 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení].

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, jímž bude nahrazen projev vůle žalované uzavřít s ní smlouvu o bezplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu podle zákona č. 229/91 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě). Po provedeném řízení zdejší soud návrhu rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí] č.j. [číslo jednací] v celém rozsahu vyhověl. K odvolání žalované krajský soud rozhodnutí soudu prvního stupně usnesením ze dne [datum rozhodnutí] č.j. [číslo jednací] zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

2. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně nedůvodnosti námitky promlčení práva žalobkyně na správné ocenění restitučního nároku. Souhlasil rovněž se závěrem, že konkrétní okolnosti projednávané věci prokazují správnost závěru o liknavém postupu žalované při odškodnění restitučního nároku žalobkyně, která tudíž nemusí postupovat výlučně podle § 11a) zákona o půdě, ale může se domáhat žalobou u soudu nahrazení projevu vůle uzavřít s ní dohodu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu. Po doplnění dokazování znaleckým posudkem Ing. [jméno] [příjmení] považoval dále odvolací soud za správné závěry o platnosti a tedy i použitelnosti RP [část obce], RP [část obce] a RP [část obce]. Současně konstatoval změněné stanovisko žalované ohledně pozemků v k.ú. [část obce], u nichž bude provedeno ocenění příslušných pozemků jako stavebních. Odkázal na konstantní judikaturu, v níž byl formulován závěr, že pozemky, které byly v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě, lze v zásadě ocenit jako pozemky určené pro výstavbu. Závěry znaleckého posudku Ing. [příjmení], která ocenila částkou 250 Kčs dle § 14 oceňovací vyhlášky ty parcely, které spadaly dle RP [část obce], RP [část obce], RP [část obce] a směrného územního plánu z roku 1964 do funkčních ploch určených pro zástavbu, přičemž parcely nebo jejich části, které nebyly podle uvedených regulačních plánů určeny k zastavění, byly oceněny jako zemědělská orná půda, označil za správné. V tomto ohledu nepovažoval za potřebné blíže se zabývat obsahem znaleckého posudku Ing. [jméno] [příjmení] ohledně faktické výstavby na odňatých pozemcích.

3. Odvolací soud naproti tomu nesouhlasil se závěrem, že příloha [číslo] vyhlášky č. 182/1988 Sb. se nepoužije. Poukázal na závěry znalkyně [příjmení] [příjmení], která ve znaleckém posudku uvedla, že z dostupných podkladů nebyly shledány důvody pro aplikaci srážek podle přílohy 7 citované vyhlášky. Provedl důkaz znaleckým posudkem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], podle jehož názoru mělo ke snížení ceny odňatých pozemků postupem podle přílohy 7 oceňovací vyhlášky dojít. Rozhodnutí soudu prvního stupně, který se při stanovení výše hodnoty restitučního nároku žalobkyně nezabýval v rámci ocenění odňatých pozemků srážkami podle přílohy 7 oceňovací vyhlášky, považoval za nepřezkoumatelné. Odvolací soud současně poukázal na skutečnost, že znalkyně [příjmení] cenu zemědělských pozemků dle BPEJ nestanovila s tím, že žádný z oceňovaných pozemků neměl v katastru nemovitostí přidělenou BPEJ, přestože dle obsahu znaleckého posudku [anonymizováno] [jméno] [příjmení] u části pozemků byly PBEJ uvedeny v rozhodnutích příslušných orgánů o nevydání odňatých pozemků. Znalkyně by měla tento rozpor vysvětlit stejně tak jako aplikaci vyhlášky č. 613/1992 Sb., která nabyla účinnosti teprve 1. 1. 1993, ačkoli ceny odňatých pozemků mají být stanoveny k 24. 6. 1991.

4. Pokud jde o vhodnost pozemků požadovaných k vydání, označil odvolací soud za správný závěr ohledně pozemku [číslo] [katastrální uzemí] u [anonymizováno] a ohledně pozemků č. [rok], [rok] a [číslo] v [katastrální uzemí]. Vyslovil souhlas s názorem, že žádná zákonná překážka pro vydání těchto pozemků neexistuje. U pozemku v [katastrální uzemí] bylo třeba doplnit dokazování o zjištění ceny těchto náhradních pozemků. V té souvislosti odkázal na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž náhradní pozemky je nutno oceňovat v souladu s pravidlem zakotveným v § 154 odst. 1 o.s.ř., tedy dle jejich stavu v době vyhlášení rozhodnutí soudem. Namístě je přitom oceňovat náhradní pozemky dle vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., avšak dle stavu, jaký mají v okamžiku jejich vydání oprávněné osobě. Naopak nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně o neexistenci překážky pro vydání pozemků parcelní [číslo] v [katastrální uzemí]. V dalším řízení uložil okresnímu soudu, aby se zkoumal, jaká byla situace ohledně původního pozemku [číslo] v době prvotní restituce, jaké konkrétní důvody vedly k nevydání tohoto pozemku původním restituentům, a posoudil, zda došlo ke změně způsobu užívání požadovaných náhradních pozemků. Pokud by aktuální situace odpovídala situaci z doby prvotní restituce, pak by bylo namístě uplatnit výklad o nemožnosti vydání takových pozemků jako pozemků náhradních s odkazem na § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě.

5. Odvolací soud tedy uzavřel, že pro úspěch žaloby o uložení povinnosti vydat náhradní zemědělské pozemky je rozhodující mimo jiné otázka stávající výše nároku oprávněné osoby a hodnoty požadovaného náhradního pozemku. Jak je uvedeno shora, nepovažoval doposud provedené znalecké závěry za zcela správné, odkázal na potřebu posudek doplnit, ať již v písemné podobě či výslechem znalkyně. Důvodem tohoto postupu byla skutečnost, že mezi účastníky nebyla shoda o tom, zda výše restitučního nároku žalobkyně je taková, aby měla na vydání požadovaných pozemků nárok. V mezidobí však došlo na straně žalované k posunu, došlo k přecenění restitučního nároku žalobkyně, což se promítlo do jeho evidence. Z aktuálního výpisu z evidence restitučního nároku žalobkyně je zřejmé, že jeho zůstatek činí 397 320,77 Kč. Z vyjádření zástupce žalobkyně při jednání dne 20. 8. 2021 současně vyplynulo, že žalobkyni bylo u [název soudu] vyhověno v žalobě, kde hodnota náhradních pozemků představovala částku 155 681,70 Kč, u [název soudu] potom částku 57 130,75 Kč. Jednalo se o prozatím nepravomocná rozhodnutí, nicméně i v případě, že by do okamžiku rozhodování zdejšího soudu došla obě rozhodnutí v uvedené podobě do právní moci, činila by uspokojená část nároku žalobkyně částku 212 812,50 Kč. Vzhledem k tomu, že cena požadovaných pozemků, jak bude zmíněno níže, činí v součtu 67 541,64 Kč, vycházel soud z toho, že restituční nárok žalobkyně nemůže být přeplněn. Z uvedeného důvodu proto považoval za nadbytečné doplňovat dokazování odvolacím soudem zmíněným směrem. Vzhledem k tomu, že výše restitučního nároku žalobkyně je mezi účastníky v zásadě (až na drobnou částku, která není pro rozhodnutí významná) nesporná, bylo zřejmé, že žalobkyni lze při splnění dalších podmínek vyhovět.

6. Jak je uvedeno shora, odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně v tom, že nic nebrání vydání pozemků parcelní [číslo] v [katastrální uzemí] u [anonymizováno] a pozemků parcelní číslo [rok], [rok] a [číslo] v [katastrální uzemí] Okresní soud se tedy při novém projednání věci blíže touto otázkou nezabýval, řešil pouze cenu. V případě pozemků v [katastrální uzemí] u [anonymizováno] vyšel bez dalšího ze znaleckého posudku znalce [příjmení] [jméno] [příjmení] [číslo] který dospěl k závěru, že pozemek [adresa] má hodnotu 1 635,64 Kč a pozemek [číslo] hodnotu 1 645 Kč. Posudek byl vypracován na základě zadání žalované, která ho k důkazu předložila, žalobkyně proti němu žádné námitky nevznesla a soud rovněž neměl důvod o jeho závěrech pochybovat. Uzavřel tedy, že celková hodnota pozemků v uvedeném katastrálním území činí 3 280,64 Kč.

7. Pokud jde o ocenění pozemku v [katastrální uzemí], vycházel soud původně ze znaleckého posudku znalce [příjmení], který s odkazem na vyhlášku č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. ocenil pozemky cenou 70 Kč m². [anonymizováno] přitom dle § 14 odst. 1 citované vyhlášky, který stanoví cenu 1 m² pozemku určeného pro stavbu nebo ke zřízení zahrady nebo vedeného v evidenci nemovitostí jako zastavěná plocha a nádvoří částkou 70 Kč v dalších (jiných než ve vyhlášce shora vyjmenovaných) městech, v nichž působí městský národní výbor. Žalobkyně předložila revizní znalecký posudek znalkyně [příjmení] [jméno] [příjmení] [příjmení], [anonymizováno] [číslo] která na rozdíl od znalce [příjmení] vyšla z toho, že dle seznamu obcí k datu ocenění nepůsobil v obci [obec] městský národní výbor, základní cena podle § 14 odst. 1 vyhlášky za 1 m² tedy činí 20 Kč. Odkázala na stanovisko Komory soudních znalců [příjmení], které bylo podáno v souvislosti s oceňováním pozemků v jiném restitučním sporu. V něm je podrobně popsána metodika zatřídění obcí a měst do jednotlivých cenových kategorií dle § 14 odst. 1 vyhlášky. Ve stanovisku Komory soudních znalců [příjmení] je nejprve vyložen způsob, jakým docházelo k začleňování jednotlivých obcí do tzv. vyšší cenové skupiny. Vysvětluje, že kategorizaci městských národních výborů přinesla jedna z pozdějších novelizací socialistického zákona č. 69/1967 Sb. o národních výborech, na jejímž základě vznikly městské národní výbory první až třetí kategorie, vedle nich pak měly speciální postavení národní výbory ve městech [obec], [obec], [obec] a [obec]. Naopak méně významná historická města a nevýznamné obce měly pouze místní národní výbor. Národní výbory byly v letech 1945 - 1990 především orgány pro výkon státní správy a pouze okrajově pro výkon samosprávy. Dnešní ekvivalent je třeba hledat především ve výkonu přenesené působnosti obcí. V socialistické kategorizaci národních výborů na výbory první, respektive druhé, respektive třetí kategorie co do počtu a významu odpovídá současná kategorizace obecních úřadů na magistráty, úřady s rozšířenou působností a pověřené úřady. Pokud nemá obec alespoň pověřený obecní úřad, těžko o ní lze uvažovat jako o obci s úřadem na úrovni městského národního výboru, byť byl obci přiznán status města. Znalkyně zdůraznila, že [územní celek] nenabylo žádného většího významu, o ceně 70 Kč na 1m² tak podle jejího názoru nelze uvažovat. Přístup znalkyně [příjmení] [příjmení] [příjmení], [anonymizováno], která z hlediska cenové kategorizace vymezené cenovým předpisem z roku 1990 zařadila menší města do skupiny obcí a měst se základní cenou stavebních pozemků 20 Kč, shora uvedeným úvahám odpovídá. Proto soud vycházel z jejího revizního znaleckého posudku. Považoval přitom za přípustné převzetí jejího ocenění včetně srážek, ocenění porostů. Dospěl tak k závěru, že pozemek parcelní číslo [rok] má cenu 18 871 Kč, pozemek parcelní [číslo] má cenu 13 879,45 Kč, pozemek parcelní číslo [rok] má cenu 8 280 Kč. Celková hodnota těchto tří pozemků tak činí 41 030,45 Kč.

8. Žalobkyně konečně požadovala vydání pozemků parcelní č., [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo] a [číslo] v [katastrální uzemí]. Soud prvního stupně při svém původním rozhodování vyšel ze zjištění, že zmíněné pozemky nejsou v současné době evidovány jako součást zahrádkářské kolonie a podle místního šetření ani jako zahrádky užívány nejsou, přes některé části pozemků pouze vede vyježděná cesta, která není vedena v pasportu komunikací jako místní ani jako účelová komunikace. Z toho důvodu návrhu rovněž vyhověl. Odvolací soud považoval závěry soudu prvního stupně ohledně zmíněných pozemků za neúplné. Zdůraznil, že je třeba zabývat se tím, jaká byla situace ohledně původního pozemku [číslo] z něhož byly jednotlivé pozemky odděleny, v době prvotní restituce, jaké konkrétní důvody vedly k nevydání pozemku původním restituentům, a posoudit, zda došlo k nějaké změně ohledně způsobu užívání požadovaných náhradních pozemků. Vyslovil názor, že pokud by aktuální situace odpovídala stavu z doby první restituce, pak by bylo namístě uplatnit shora uvedený výklad o nemožnosti vydání takových pozemků jako náhradních; pokud by naopak došlo k nějaké relevantní změně, potom v souladu se zásadou, že rozhodující je současný stav, by bylo možno pozemky jako náhradní vydat. Soud prvního stupně tedy dokazování doplnil. Především provedl důkaz podstatným obsahem spisu [anonymizováno] pozemkového úřadu, v němž byla řešena restituce [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Z něj je zřejmé, že dne 11. 4. 1994 došlo ze strany [anonymizováno] zahrádkářského svazu ke zrušení dohody o vydání nemovitostí ze dne 28. 2. a 16. 3. 1994. Samotná dohoda o vydání ve spisu založena nebyla, z kontextu nicméně plyne, že původně se strany na vydání pozemků shodly. V listině ze dne 11. 4. 1994 je uvedeno, že,,oprávněné osoby žádají jen část pozemku parcelní [číslo] který má [číslo] m² v přerušované ploše. Uvedená lokalita neodpovídá klasifikaci jako pastvina nebo role, protože v těchto místech byl močál a rokle, které byly uvedeny do současného stavu v době trvání zahrádkářské osady. Po rekultivaci zůstala vodoteč, do které ústí svod od vozovky E55 a drenážní systém z osady a okolních polí. Členové osady se obávají, že při vydání pozemku dojde ke zrušení vodoteče, k znemožnění odvodnění uvedených pozemků a tím k narušení vodního režimu“. Následně je z listiny ze dne 12. 10. 1994 patrné, že dne 8. 9. 1994 se uskutečnilo místní šetření za účelem dořešení uplatněného restitučního nároku na vydání pozemku parcelní [číslo] v [katastrální uzemí]. Po vyjasnění všech sporných otázek se oprávněné osoby dohodly, že vydání pozemku brání překážky podle § 11 odst. 1 zákona o půdě a žádají o poskytnutí náhrady od pozemkového fondu. S tímto názorem souhlasili i další účastníci řízení – [stát. instituce] – odbor výstavy a životního prostředí, Okresní úřad [obec], referát životního prostředí. Dle stanoviska Okresního úřadu v [obec], referátu životního prostřední ze dne 9. 9. 1994 tvoří pozemek přirozenou údolnici odvádějící povrchové vody nejen z blízké silnice [obec] – [obec], ale i z drenážních vyústí ze sousední zahrádkářské kolonie [obec] I. a je v současné době porostlý vzrostlými dřevinami. Okresní úřad v [obec], referát životního prostředí tak doporučil restitučním návrhu nevyhovět. Stejné doporučení obsahuje rovněž vyjádření [stát. instituce] ze dne 10. 10. 1994. Následně Okresní pozemkový úřad v [obec] vydal dne [datum rozhodnutí] rozhodnutí [číslo jednací], podle něhož [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] nejsou vlastníky parcely [číslo] pastvina pro překážku označenou jako,,zahrádkářská osada“. V odůvodnění je uvedeno, že k rozhodnutí o pozemcích v užívání zahrádkářské osady [číslo] bylo svoláno místní šetření, kde se po vyjasnění sporných otázek oprávněné osoby dohodly, že vydání pozemku brání překážky podle § 11 odst. 1 zákona a požádaly o poskytnutí náhrady prostřednictvím pozemkového fondu.

9. Ze zprávy předsedy zahrádkářské organizace [anonymizováno] [příjmení] a ze zprávy [územní celek] bylo zjištěno, že zmíněné pozemky jsou užívány v zásadě stále týmž způsobem, jako tomu bylo v 90. letech. Právě posouzení otázky, zda došlo k nějaké změně ohledně způsobu užívání požadovaných náhradních pozemků, mělo být podkladem pro rozhodnutí, zda je možné tyto pozemky vydat. Vzhledem k tomu, že z obsahu spisu [anonymizováno] úřadu v [obec], ze zprávy zahrádkářské organizace i z místního šetření vyplývá, že na způsobu užívání se od doby původní restituce nic nezměnilo, uzavřel soud prvního stupně, vázán právním názorem soudu odvolacího, že pozemky vydat nelze. Jejich vydání bránila situace upravená v § 11 odst. 1, na kterou odkázalo rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu ze dne [datum rozhodnutí] [číslo jednací] a která v nezměněné podobě trvá. V podrobnostech je třeba odkázat na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR, podle které pozemek, který nebylo možno vydat ani přímým restituentům pro zákonnou překážku uvedenou v § 11 odst. 1 zákona o půdě, není vhodným náhradním pozemkem pro uspokojení nároku oprávněné osoby, jíž nebylo možno vydat pozemek původní (srovnej rozhodnutí ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Soud tedy uzavřel, že pozemky v [katastrální uzemí], které jsou vyjmenovány ve výroku II. tohoto rozhodnutí, vydat nelze. V tomto směru byla žaloba bez úspěchu. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že soud přiznal právo na poměrnou část nákladů řízení úspěšnějšímu z účastníků. Vyšel ze skutečnosti, že žalobkyně byla úspěšná ohledně pozemků v celkové hodnotě 44 310 Kč (přibližně dvě třetiny nároku) a neúspěšná ohledně pozemků v celkové hodnotě 23 230 Kč (přibližně jedna třetina nároku). Vzhledem k rozdílu mezi úspěchem a neúspěchem jí náleží náhrada nákladů ve výši jedné třetiny. Náklady byly tvořeny odměnou za právní zastoupení. Jednalo se o 11 úkonů právní služby podle § 7 odst. 5, § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 3 820 Kč a jeden úkon v poloviční výši dle § 7 bodu 5, § 11 odst. 2 vyhlášky za 1 910 Kč (předžalobní výzva). Dále jsou náklady řízení tvořeny náhradu za 12 režijních paušálů po 300 Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky, náhradou cestovních výdajů k jednání dne 23. 6. 2020 ve výši 1 181 Kč (798 km, spotřeba 6,3 Kč, cena pohonných hmot 32 Kč), dne 20. 8. 2021 ve výši 1354 Kč (836 km, spotřeba 4,9 Kč, cena pohonných hmot 27,80 Kč) a ze dne 2. 11. [číslo] ve výši 1 621 Kč (827 km, spotřeba 6,7 Kč, cena pohonných hmot 31,50 Kč). Konečně žalobkyni náleží 21% DPH ve výši 10 854 Kč. Celková výše nákladů řízení představuje částku 62 540 Kč, její jedna třetina, která náleží žalobci, pak 20 847 Kč. Platební místo pro úhradu nákladů řízení bylo určeno podle § 149 odst. 1 o.s.ř.