9 C 114/2024

Plný text

Okresní soud v Táboře rozhodl soudkyní JUDr. Ivanou Jakšičovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o návrhu na vypořádání společného jmění manželů

I. Soud nařizuje prodej nemovitosti účastníků, a to bytové jednotky č, Anonymizováno, v domě čp. , Anonymizováno, bytový dům na parcele č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, – zastavěná plocha a nádvoří spolu s podílem na společných částech domu a pozemků čp. , Anonymizováno, – bytový dům na parcele č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, – zastavěná plocha a nádvoří ve výši 7370/252620, vše zapsáno v katastru nemovitostí u , právnická osoba, pro Jihočeský kraj, Katastrálního pracoviště , adresa, , na LV č. , hodnota, pro obec a katastrální území , adresa, .

II. Žalovanému se přikazuje k úhradě zůstatek hypotéčního úvěru u , právnická osoba, . č. účtu , č. účtu, , který ke dni právní moci rozsudku o rozvodu manželství činil 844 783,94 Kč.

III. Žalobkyně je povinna uhradit žalovanému částku 422 392 Kč do 3 měsíců poté, co bude účastníkům zaplacena kupní cena za prodej bytové jednotky specifikované v odstavci I., nejpozději však do 1 roku od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

1. Žalobou podanou u zdejšího soudu navrhovala žalobkyně vypořádání společného jmění manželů. Uváděla, že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno ke dni 17. 1. 2024. Majetkové poměry manželů dosud nejsou vypořádány a její výzvy zůstaly bez reakce. Do společného jmění účastníků náleží zejména bytová jednotka č. , Anonymizováno, v domě čp. , Anonymizováno, na , Anonymizováno, ulici v , adresa, . Dále jsou předmětem vypořádání dluhy z hypotéčního úvěru, který doposud hradí manžel. Navrhovala, aby nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví žalovaného, který je výlučně užívá, a bylo mu uloženo uhradit jí částku 1 500 000 Kč.

2. Žalovaný souhlasil s přikázáním nemovitosti do jeho vlastnictví s tím, že uhradí celý zbytek hypotéčního úvěru. V té souvislosti zpochybňoval výši vypořádací částky, v níž by mělo být zohledněno, že bude doplácet hypotéku, že platil nájemné a že již poskytl žalobkyni vypořádací částku 60 000 Kč.

3. Z výpisu z katastru nemovitostí listu vlastnictví č. , hodnota, pro obec a katastrální území , adresa, , ze zprávy , právnická osoba, . ze dne 10. 9. 2024 a z prakticky shodných výpovědí účastníků soud zjistil, že za trvání manželství pořídili bytovou jednotku č. , Anonymizováno, v , adresa, . V ní sdíleli společnou domácnost, následně před rozvodem manželství z bytu manželka spolu se synem odešla, byt užívá v současnosti pouze žalovaný , Jméno žalovaného, . Nemovitost byla pořízena na hypotéční úvěr, který hradí dále žalovaný a je ochoten hradit ho i nadále. Ze shodných výpovědí účastníků dále vyplynulo, že pro pořízení základního vybavení předal žalovaný žalobkyni v souvislosti s opuštěním společného bytu částku 60 000 Kč. Tuto částku získal při převodu hypotéčního úvěru k jiné bance, tento úvěr byl zahrnut do stávající hypotéky a je splácen v rámci pravidelných měsíčních splátek. Celková výše dluhu činila ke dni právní moci rozsudku o rozvodu manželství celkem 844 783,94 Kč a skládala se z dlužné jistiny ve výši 842 429,27 Kč a řádných úroků ve výši 2 354,67 Kč. Ze shodné výpovědi obou účastníků vyplynulo, že žádný z nich nemá dostatek finančních prostředků na to, aby druhého z manželů v rozumném časovém horizontu vyplatil. Současně je zcela evidentní, že bytovou jednotku nelze reálně dělit. Oba považují za jediné řešení prodej bytu, úhradu zbytku hypotečního úvěru a rozdělení výtěžku.

4. Podle § 736 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen o.z., je-li společné jmění zrušeno nebo zanikne-li, provede se likvidace dosud společných povinností a práv jejich vypořádáním. Podle § 740 o.z. nedohodnou-li se manželé o vypořádání, může každý z nich navrhnout, aby rozhodl soud. O vypořádání rozhoduje soud podle stavu, kdy nastaly účinky zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění. Podle § 742 odst. 1 o.z. nedohodnou-li se manželé nebo bývalí manželé jinak nebo neuplatní-li se ustanovení § 741, je třeba vycházet z toho, že podíly obou manželů na vypořádání jmění jsou stejné. Podle § 712 o.z. není-li v této části zákona stanoveno jinak, použijí se pro společné jmění obdobně ustanovení tohoto zákona o společnosti, popřípadě ustanovení o spoluvlastnictví. Podle § 1147 o. z. není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněných případech může rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.

5. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zastávala názor, že vypořádání SJM nařízením prodeje a rozdělením výtěžku možné není, a to z důvodu značné odlišnosti obou institutů. Zásadní rozdíl právní úpravy společného jmění manželů v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník však spočívá v ustanovení § 712 o. z., které umožňuje subsidiární použití právní úpravy (podílového) spoluvlastnictví do poměrů SJM – a to včetně způsobů vypořádání podílového spoluvlastnictví ve smyslu § 1147 o. z – za předpokladu, že to smysl a účel právní úpravy umožňuje a současně bude respektován bezpodílový charakter SJM. Obdoba ustanovení § 712 o. z. přitom v zákoně č. 40/1964 Sb. obsažena nebyla. V poměrech zákona č. 89/2012 Sb. je proto třeba naopak o subsidiárním použití ustanovení o podílovém spoluvlastnictví ve smyslu § 712 o. z. uvažovat, a to zejména právě při volbě způsobů vypořádání společného jmění. Soudní praxe se zatím kladně vyslovila obecně k možnosti podpůrné aplikace způsobů vypořádání SJM podle úpravy způsobů vypořádání podílového spoluvlastnictví například rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2068/2019, podle něhož lze uvažovat o aplikaci způsobů vypřádání podle úpravy podílového spoluvlastnictví, tedy je možné subsidiární použití § 1147 o.z. na základě § 712 o.z. Na toto rozhodnutí navázala řada dalších rozhodnutí, z nichž vyplývá, že starší rozhodovací praxe není s ohledem na aktuální právní úpravu zakotvenou v § 712 o.z. zcela použitelná.

6. Při úvahách o způsobu vypořádání by nepochybně nedávalo dobrý smysl bránit možnosti vypořádání společného jmění prodejem věci s rozdělením výtěžku v případě, že takový způsob vypořádání požadují sami účastníci coby bývalí manželé. Takový přístup by vedl pouze ke vzniku vyšších transakčních nákladů, pokud by manželé v řízení o vypořádání SJM mohli dosáhnout pouze založení podílového spoluvlastnictví a nikoliv přímo nařízení prodeje společné věci. Obratem by museli podat žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, jejímž prostřednictvím již nařízení prodeje dosáhnout lze. Situace, kdy ani jeden z manželů o společnou věc nemá zájem, případně nedisponuje dostatečnými prostředky na vyplacení druhého z manželů, aby mohla být věc přikázána do jeho výlučného vlastnictví, je rovněž častá. Ani v takovém případě soudu nic nebrání, aby zvolil naznačený způsob vypořádání, a to ani za předpokladu, že s tímto řešením některý z manželů (případně oba) nesouhlasí. Soud v řízení o vypořádání SJM není s ohledem na § 153 odst. 2 o. s. ř. vázán návrhy účastníků řízení na způsob vypořádání jednotlivých položek tvořících SJM. Pro rozhodování je podstatné, aby zvolený způsob vypořádání byl k oběma manželům maximálně spravedlivý a současně aby představoval pro oba účastníky schůdné a praktické řešení jejich majetkoprávních vztahů.

7. Soud rozhodoval za situace, kdy mají manželé ve společném jmění pouze jednu velmi hodnotnou věc, tedy nemovitost, přičemž ani jeden z nich nemá dostatek finančních prostředků na vyplacení druhého z manželů a současně jde o věc, kterou nemohou užívat společně a nepřichází v úvahu ani její reálné rozdělení. Přikázání nemovitosti do jejich podílového spoluvlastnictví by jejich problém nevyřešilo, pouze by pravděpodobně přineslo potřebu zahájení dalšího sporu o zrušení a vypořádání tohoto podílového spoluvlastnictví. Pokud bude věc přikázána jednomu z manželů, aniž by měl reálně prostředky na její vyplacení, dostane se druhý z manželů do situace, kdy na realizaci prodeje nebude mít žádný vliv a bude nucen své prostředky pravděpodobně vymáhat exekučně. To povede k poškození zájmů obou bývalých manželů – pro jednoho z hlediska časového (oprávněný manžel dostane své prostředky za dlouhou dobu), pro druhého z hlediska finančního (kdy povinný manžel ztratí exekučním prodejem nemovitosti nezanedbatelnou část svých prostředků). V tomto ohledu jsou názory odborné praxe zajedno v tom, že zpeněžení věci a rozdělení výtěžku v takových případech rozhodně není v rozporu se smyslem úpravy vypořádání SJM. Ba naopak je pro tyto situace vhodným a žádoucí řešením, které umožňuje soudní praxi dalším možným způsobem vypořádání dosáhnout obecně zdůrazňovaného požadavku rozumného a spravedlivého uspořádání právních poměrů bývalých manželů ohledně společného jmění a reagovat na individuální okolnosti konkrétních případů širšími způsoby vypořádání společného jmění manželů. V posuzované věci jiný způsob vypořádání společného jmění účastníků ve vztahu k bytové jednotce z výše uvedených důvodů nepřipadal v úvahu. Byt až dosud užívá žalovaný, který rovněž splácí hypoteční úvěr. Je připraven ve splátkách pokračovat, v případě prodeje bytu hodlá zaplatit celý úvěr jednorázově. V žádném případě ale nemá prostředky na úhradu vypořádacího podílu a tvrdí, že již činí kroky k prodeji. Za této situace proto soud nařídil prodej rodinného domu ve veřejné dražbě.

8. Pasiva společného jmění účastníků tvoří zůstatek hypotečního úvěru, který ke dni právní moci rozsudku o rozvodu manželství činil 844 783,94 Kč. Tuto částku dále umořoval pouze žalovaný v rámci pravidelných měsíčních splátek. Ze shodné výpovědi obou účastníků vyplynulo, že se tak dohodli a že tak bude postupováno i nadále. Soud tedy přikázal žalovanému k úhradě zůstatek dluhu ve výši ke dni právní moci rozsudku o rozvodu manželství s tím, že jednu polovinu této částky mu žalobkyně uhradí. Současně při výpočtu vypořádací částky nezohlednil částku 60 000 Kč, kterou předal žalovaný žalobkyni na pořízení základního vybavení v souvislosti s odchodem ze společné domácnosti. Jak oba uvedli, k předání peněz došlo ještě za trvání manželství, a tedy v rámci hospodaření se společnými prostředky. Prostředky na výplatu získal žalovaný při přeúvěrováním společné hypotéky, jsou tedy součástí zůstatku, který je mezi účastníky ve výroku vypořádán.

9. Lhůtu pro výplatu vypořádací částky bylo logicky vhodné vázat okamžik, kdy žalobkyně získá peníze z prodeje nemovitosti a bude mít prostředky na její úhradu, neboť právě skutečnost, že oba účastníci jsou v zásadě nesolventní, vedla k rozhodnutí o způsobu vypořádání. Proto bylo rozhodnuto tak, že splatnost této částky závisí na prodeji nemovitosti a získání potřebných prostředků. Na straně druhé není možné ponechat splatnost částky bez jakéhokoli časového omezení, bylo třeba určit maximální lhůtu pro její výplatu. Za takovou lhůtu považoval soud jeden rok od právní moci rozsudku. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že oba účastníci budou mít po právní moci rozhodnutí stejnou možnost nemovitost nabízet a prodat a je tedy v možnostech každého z nich zajistit, aby se tak stalo v dohledné době. Oba účastníci tak budou motivování k realizaci prodeje.

10. Pokud jde o náklady řízení, vychází současná judikatura ze zásady, že v případě vypořádání společného jmění se jedná o takový druh sporu, kdy každý z manželů mohl podat žalobu, současně každý získává majetek v hodnotě jedné poloviny jmění. Za této situace je na místě postupovat podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. a žádnému z účastníků nepřiznat právo na náhradu nákladů řízení. Soud má za to, že v posuzované věci nenastala žádná okolnost hodná mimořádného zřetele, která by opodstatňovala jiné rozhodnutí. Úvaha žalobkyně, že žalovaný vyvíjel malou iniciativu, aby nemovitost prodal, takovým důvodem sama o sobě být nemůže. Od právní moci rozsudku o rozvodu manželství do podání návrhu na vypořádání SJM uplynula poměrně krátká doba tří měsíců, ve které probíhala pouze e-mailová korespondence stran. V ní žalobkyně navrhovala, aby si žalovaný nemovitost ponechal a jí vyplatil poměrnou část její hodnoty, současně uvažovala s tím, že žalovaný nemovitost následně prodá. Komunikace účastníků nebyla konfrontační, oba vycházeli z předpokladu prodeje nemovitosti. Za této situace soud neměl důvod k odklonu od zásady, že v případě sporu o vypořádání společného jmění manželů nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.