9 C 114/2025

Plný text

Okresní soud v Táboře rozhodl soudkyní JUDr. Ivanou Jakšičovou ve věci žalobkyně: Anonymizováno Anonymizováno sídlem Anonymizováno Anonymizováno zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta Anonymizováno žalované: Anonymizováno dne 26.

1. Anonymizováno bytem nám. Jméno žalované. Anonymizováno o zaplacení 19 928 Kč s příslušenstvím I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 12 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od 2. 7. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 7 928 Kč, se smluvním úrokem z prodlení ve výši 36,50 % ročně z částky 12 000 Kč od 13. 5. 2025 do 1. 7. 2025, se zamítá. III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 534 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se vůči žalované domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím, neboť právní předchůdce žalobkyně právnická osoba. s žalovanou uzavřel dne 2. 4. 2025 smlouvu o úvěru č. hodnota, na jejímž základě poskytl žalované peněžní prostředky v celkové výši 12 000 Kč. Následně právní předchůdce žalobkyně uzavřel se žalovanou dne 12. 4. 2025 smlouvu o úvěru č. hodnota, kterou došlo k prodloužení splatnosti poskytnutého úvěru do 12. 5. 2025. Podle těchto smluv se žalovaná zavázala vrátit částku 12 000 Kč spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 4 320 Kč a úrokem ve výši 360 Kč, tj. celkem částku 16 680 Kč do 12. 5. 2025. Žalovaná však částku řádně a včas nevrátila. Proto právní předchůdce žalobkyně vyúčtoval žalované dále poplatek za administraci prodlení ve výši 700 Kč a částku ve výši 1 720 Kč představující náklady za odeslané upomínky. Právní předchůdce žalobkyně pohledávku za žalovanou postoupil na společnost právnická osoba Ta následně pohledávku postoupila na žalobkyni, avšak ani poté žalovaná dluh nezaplatila, je v prodlení s plněním peněžitého závazku a žalobkyně proto požaduje též smluvní a zákonné úroky z prodlení z dlužné jistiny, jakož i smluvní pokutu ve výši 828 Kč.

2. Vzhledem k předloženým listinám, jakož i souhlasu žalobkyně s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání již v podané žalobě, vyzval soud žalovanou, aby se ve smyslu ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) i ona vyjádřila k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaná se v určené lhůtě na výzvu soudu nevyjádřila a soud proto rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise.

3. Z předložených listinných důkazů, a to konkrétně ze smlouvy o úvěru č. hodnota ze dne 1. 4. 2025 ve spojení se smlouvou o úvěru č. hodnota ze dne 9. 4. 2025, má soud za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou došlo k podpisu smluv, ve kterých se právní předchůdce žalobkyně zavázal žalované poskytnout spotřebitelský úvěr ve výši 12 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku vrátit s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 4 320 Kč a úrokem ve výši 360 Kč, tj. celkem částku 16 680 Kč do 30 dnů od poskytnutí úvěru, tj. do 12. 5. 2025. Částka byla zaslána na účet žalované uvedeného ve smlouvě, což žalobkyně doložila potvrzením o platbě. Ve smlouvě byla dále sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně které bude dlužník v prodlení s tím, že limitem výše smluvní pokuty je součin čísla hodnota a celkové výše úvěru. Žalobkyně přitom sdělila, že požaduje částku pokuty za období od 12. 5. 2025 do 20. 7. 2025 ve výši 828 Kč. Právní předchůdce žalobkyně si dále vyúčtoval náklady vymáhání dlužné částky představující částku v celkové výši 1 720 Kč. Žalovaná úvěr řádně a včas nevrátila, když na dlužnou částku neuhradil ničeho. Celkový dluh žalované se skládá dle vyúčtování žalobkyně uvedeného v žalobě z neuhrazené jistiny ve výši 12 000 Kč, z úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 360 Kč, z dlužného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 4 320 Kč, z nákladů za odeslané upomínky ve výši 1 720 Kč, ze smluvní pokuty ve výši 828 Kč, smluvního úroku z prodlení ve výši 36,50 % ročně z částky 12 000 Kč od 13. 5. 2025 do 1. 7. 2025 a zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 12 000 Kč požadovaného od 2. 7. 2025 do zaplacení. Žalované byla zaslána předžalobní upomínka, jak vyplývá z upomínky ze dne 29. 7. 2025, avšak marně.

4. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 2048 o. z. ujednají-li si strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzované povinnosti vznikla škoda. Podle ust. § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku. Podle ust. § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle ust. § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle ust. § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle ust. § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Podle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Podle ust. § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Dle ust. § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě. Dle ust. § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

5. Soud se v dané věci nejprve zabýval platností smlouvy o úvěru, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). V dané věci měla dle předložených smluv o úvěru č. hodnota a č. hodnota žalovaná vrátit namísto poskytnuté částky 12 000 Kč právnímu předchůdci žalobkyně po uplynutí 30 dní částku 16 680 Kč, což odpovídá ve smlouvě uvedenému RPSN úvěru ve výši 5 395,58% Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu České republiky (dále jen NS ČR), kdy lze konkrétně uvést např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 NS ČR dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS ČR odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS ČR sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.), je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, adresa: právnická osoba. Beck, 2014, str. 2077 – 2091). Také Ústavní soud České republiky (dále jen ÚS) již v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (spolu s dalšími sankcemi) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Tato judikatura se dále prohlubovala a např. nález ÚS ve věci sp. zn. II. ÚS 3194/18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS ČR v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, a jejíž zaplacení bylo zajištěno smluvními pokutami. Podepsaný soud má v souladu s právním názorem odvolacího Krajského soudu v adresa – pobočka v Táboře (např. rozsudek č. j. 15 Co 61/2022 – 69 ze dne 12. 4. 2022), že uvedené právní závěry NS ČR a ÚS, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Podle uvedeného rozhodnutí: „exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí a jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva.“ 6. Dle smlouvy o úvěru č. hodnota, jenž nahradila smlouvu o úvěru č. hodnota byla žalovaná dle smluvních ujednání povinna v bezprostřední souvislosti s poskytnutím úvěru zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně kromě částky 360 Kč formálně jedině označené jako úrok, ještě poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 4 320 Kč. Celkovou částku ve výši 16 680 Kč měla pak uhradit ve lhůtě 30 dní, právě proto roční procentní sazba nákladů (RPSN) činila dle uzavřené smlouvy 5 395,58 %. Jednotlivá smluvní ujednání nelze vytrhovat z kontextu celé smlouvy, ale naopak je třeba každé z nich posoudit v souvislosti s ostatními, kdy v dané věci jsou tato ve svém souhrnu zjevně nevyvážená. Právní předchůdce žalobkyně si do předtištěného formuláře smlouvy zakotvil poplatek již jen „za poskytnutí úvěru“ ve výši 4 320 Kč, který činí 36 % z výše jistiny, ačkoli administrativa tohoto typu smlouvy je jednoduchá, rutinní a rychlá, takže nevede k takto vysokým nákladům. Na základě výše uvedeného je nutné konstatovat, že veškeré formuláře jsou připraveny, nutné je doplnit jen několik málo údajů, pro něž jsou ve formulářích připraveny i na ně navazující skutečnosti, a proto právním předchůdcem žalobkyně předepsaný poplatek soud považuje za poplatek, který ve skutečnosti má vést ke generování dalších příjmů ze spotřebitelského úvěru, tedy jde o skryté úroky z úvěru; není ovšem přípustné sjednaný kapitalizovaný úrok skrýt pod označení poplatek. Úrok totiž představuje příjem spojený s daňovou povinností. Sjednání poplatku, který pojmově slouží k úhradě vzniklých nákladů, avšak ve skutečnosti je úrokem za poskytnutí půjčky (tj. toliko cenou peněz bez vynaložení dalších nákladů), představuje obcházení zákona, což má též za následek absolutní neplatnost ujednání podle § 580 o. z. Měla-li žalovaná zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně za poskytnutí úvěru ve výši 12 000 Kč částku 4 680 Kč, přičemž doba úvěru činila 30 dní, pak reálná výše úroku činí 474,5 % ročně (výše úroku za 1 den trvání úvěru činila 156 Kč, což představuje 1,3 % z poskytnuté částky x 365 dní, představuje výši úroku za rok). Obvyklá výše úroků dle obecně dostupného přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou pro období únor 2025 přitom pro korunové úvěry poskytnutými bankami domácnostem v ČR na spotřebu v průměru 8,15 % ročně, tedy jeho faktická výše dosahuje sama o sobě přesahuje 58násobek obvyklé hodnoty. K výše uvedeným „poplatkům“ pak v případě neplnění povinností přistupovaly poplatky za odeslané upomínky v celkové výši 1 720 Kč, jakož i smluvní pokuta ve výši 0,1 % den prodlení v nesplacené jistiny úvěru, a to maximálně do výše součinu 0,5 a celkové výše úvěru, přičemž žalobkyně v tomto případě požaduje částku ve výši 828 Kč (vypočtenou jako 0,1 % denně z částky 12 000 Kč od 12. 5. 2025 do 20.7. 2025). Výše uvedené poplatky a pokuta nicméně pouze podtrhují již takto zcela zjevně nepřiměřenou výši finančního zatížení dlužníka. Neobstojí ani argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Smluvní ujednání přece nejsou vyloučené ze soudního přezkumu, naopak tyto musí soud ex offo vždy přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy. „Následkem rozporu s dobrými mravy je podle § 580 odst. 1 neplatnost právního jednání, ve spojení s ustanovením § 588 je třeba dospět k závěru, že se jedná vždy o neplatnost absolutní.” (viz výše uvedená odborná literatura, str. tamtéž). Na toto posouzení nemá žádný vliv ust. § 1793 o. z. nebo § 1813 o. z., neboť jimi nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy; právě k takovému absolutně neplatnému právnímu jednání došlo v dané věci. K tomu lze ještě dodat, že v daném případě se jednalo o vztah spotřebitele a podnikatele, kde za použití definice průměrného spotřebitele (viz Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2005/29/ES) nelze objektivně očekávat, že si spotřebitel bude při podpisu smlouvy vědom, že pod pojmem „administrativní poplatek“ se bude, byť třeba jen zčásti, ukrývat smluvní úrok. Takové jednání podnikatele je zjevně ne1mravné.

7. Podle výše uvedené judikatury NS ČR, která navazuje na judikaturu ÚS (viz celá řada rozhodnutí ÚS uváděná ve zmíněných rozhodnutích NS ČR), je třeba zkoumat neplatnost spotřebitelských smluv způsobenou nepřiměřenými úroky nikoli izolovaně, ale v celém souhrnu uzavřené spotřebitelské smlouvy, neboť není přípustné nepřiměřené vychýlení v právech a povinnostech stran v zásadní neprospěch spotřebitele. Ve výše uvedených rozhodnutích, která se týkala další fáze uplatnění práva v exekučních řízeních, a to právě ve věcech spotřebitelských smluv o poskytnutí peněžních prostředků, bylo dovozeno, že v případě takovéto nepřiměřenosti se neplatnost vztahuje na celý závazkový vztah. NS ČR dovodil, že pokud jsou povinnosti dlužníka ve svém kontextu nepřiměřené jeho právům, že je na místě exekuci zcela zastavit, a tedy smlouvu je třeba jako celek považovat za neplatnou (viz v podrobnostech shora uvedená judikatura). Tak je tomu i v dané věci, kdy právě ujednání o nemravné výši částek, které měl dlužník splatit spolu s úvěrem, jež jsou ve smlouvě o úvěru tučně vytištěna jako základní ujednání daného spotřebitelském úvěru, přičemž vedle nemravné výše skrytých úroků z úvěru v jednotlivých poplatcích smlouva stanovila dále toliko v neprospěch spotřebitele smluvní pokutu (pro případ porušení povinností věřitele žádná smluvní pokuta sjednána nebyla) a dále i poplatky za upomínky a další smluvní pokuty pro případ zaslání oznámení o prodlení spotřebiteli. Jednotlivá ustanovení dané smlouvy o spotřebitelském úvěru poskytnuté podnikatelem spotřebiteli jsou natolik provázaná, že je nelze od sebe oddělit, neboť bez takto sjednaných úroků (poplatků za poskytnutí úvěru) by předchůdce žalobkyně peněžní prostředky žalované nepůjčil. Jak již bylo výše uvedeno, administrativa tohoto typu smluv o bagatelních úvěrech navíc není složitá, spočívá ve vyplnění několika údajů do předtištěné formulářové smlouvy, tedy časová náročnost na její vyplnění je v řádu minut a nevede tedy k vyplňovaným vysokým nákladům. Ustanovení dané smlouvy ve svém souhrnu zakládají proto tak nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, že způsobují absolutní neplatnost smlouvy 8. Z výše uvedených závěrů vyplývá, že poskytnutí peněžních prostředků žalované je s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení dle citovaného ust. § 2991 odst. 1 o. z. Uvedené jiné právní hodnocení nevyžadovalo poučení dle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť toto soud poskytuje jen předpokladu, kdy je třeba, aby účastník v této souvislosti doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Tak tomu v posuzované věci nebylo, žalobkyní vylíčené skutečnosti a předložené důkazy pro rozhodnutí soudu poskytují dostatečný základ. Jak již bylo výše uvedeno, právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované celkem částku 12 000 Kč. Z žalobních tvrzení plyne, že žalovaná nezaplatila právnímu předchůdci žalobkyně ničeho. Při výše uvedeném závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru a posouzení vztahu mezi účastníky jako bezdůvodného obohacení, musí žalovaná vydat své bezdůvodné obohacení žalobkyni jako postupníku, neboť tato má právo na vrácení toho, co bylo plněno (§ 2993 o. z.), a proto je důvodný nárok žalobkyně co do částky 12 000 Kč. Proto byla žalobkyně výše uvedená částka přiznána výrokem I. Důvodný je též nárok žalobkyně na úroky z prodlení z této dlužné jistiny, když prodlení žalované začalo plynout v souladu s výzvou právního předchůdce žalobkyně ze dne 28. 5. 2025 o zaplacení do 5 dnů od obdržení této výzvy, kterou lze dle faktického obsahu považovat za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení žalované. Podle výše citovaného § 573 o. z. se má za to, že výzva byla žalované doručena dne 2. 6. 2025. Posledním dnem pro včasné uhrazení dluhu bylo pak 9. 6. 2025 (když pátý den připadl na víkend). Důsledkem absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru je neplatnost všech jejích ujednání, tj. včetně ujednání o splatnosti, a je proto nutno v souladu s § 1958 odst. 2 o. z. dovodit splatnost pohledávky bez zbytečného odkladu, tj. následujícího dne po doručení výzvy. Protože žalovaná včas dne 9. 6. 2025 svůj dluh nezaplatila, je ode dne 10. 6. 2025 v prodlení s plněním vzniklého bezdůvodného obohacení, když co do výše žalobkyní požadovaných úroků z prodlení tato nepřekračuje výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Výrokem II. byl pak zamítnut nárok na žalobkyní požadovanou další částku jistiny a poplatků, jakož i úroků z úvěru, a to právě vzhledem k výše podrobně zdůvodněné absolutní neplatnosti celé smlouvy o úvěru, tedy i těchto ujednání. Lhůta k plnění ve výroku I. byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

9. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ust. § 146 odst. 2 o. s. ř., neboť úspěch žalobkyně v dané věci byl jen částečný. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 19 928 Kč, ale úspěšná byla toliko co do částky 12 000 Kč, což představuje její úspěch ve výši 60,2 % a úspěch žalované ve výši 39,8 %, tedy čistý úspěch žalobkyně (po odečtení neúspěchu žalobkyně od jejího úspěchu) činí 20,4 %. Vynaložené náklady řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a.t.”) sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a.t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč, celkové náklady řízení tedy činily 1 852 Kč. Žalobkyni z této částky náleží dle míry čistého úspěchu 20,4 %, což činí po zaokrouhlení na celé koruny 534 Kč. Platební místo vyplývá z ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho stejnopisu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích prostřednictvím Okresního soudu v Táboře. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci.