9 C 193/2022

Plný text

Okresní soud v Táboře rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivanou Jakšičovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o náhradu na zaplacení částky 53 430 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se ohledně částky 23 430 Kč s 15% úrokem z prodlení ročně jdoucím od 22. 7. 2022 do zaplacení zastavuje.

II. Žaloba na zaplacení částky 30 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15% ročně jdoucím od 22. 7. 2022 se zamítá.

III. Žalobce je povinen nahradit žalované na nákladech řízení částku 1 342 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce požadoval na žalované zaplacení částky 23 430 Kč jako náhradu nákladů za obhajobu v [anonymizováno] věci vedené u zdejšího soudu pod spisovou značkou 3 T 56/2020 a dále zaplacení částky 30 000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve stejné věci. Uváděl, že vůči němu bylo záznamem o sdělení podezření ze dne 16. 6. 2020 zahájeno trestní stíhání pro [anonymizováno] čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle ust. § 276 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Rozsudkem zdejšího soudu ze dne 4. 1. 2022, který nabyl právní moci dne 7. 1. 2022, byl žalobce zproštěn návrhu na potrestání pro výše uvedený čin, a to podle § 226 písm. b) trestního řádu, neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchal žalobce. Tímto rozhodnutím bylo pravomocně ukončeno trestní stíhání žalobce způsobem, který vzhledem k absenci pravomocného odsuzujícího rozsudku zakládá odpovědnost státu za vzniklou újmu. Žalobce se v průběhu [anonymizováno] řízení aktivně hájil, využil zákonné možnosti v rámci svého práva na obhajobu. Náklady spojené s touto obhajobou byly první částí jeho žalobního požadavku. Vedle toho uplatňoval rovněž nemajetkovou újmu jako přiměřené zadostiučinění za nezákonné stíhání a rozhodnutí. Konkrétně uváděl, že trestní stíhání dlouhou dobu zasahovalo do jeho soukromého i pracovního života. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře vyhlásil dne 11. 2. 2021 rozsudek, jímž mu uložil peněžitý trest v částce 35 000 Kč a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 24 měsíců. Žalobce ve splátkách vykonal peněžitý trest, dále po dobu více než 9 měsíců vykonával trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel. V tomto období byl převeden na jinou práci, nemohl vykonávat svoje povolání. Zásahem do soukromého života bylo to, že v okruhu svých známých, přátel, ale i rodinných příslušníků byl stigmatizován [anonymizováno] stíháním, zejména tím, pro jaký skutek bylo řízení vedeno. Za přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu považoval částku 30 000 Kč.

2. Žalovaná připustila, že závěr, že v daném případě došlo ohledně žalobce k vydání nezákonného rozhodnutí, je v souladu s konstantní judikaturou. [příjmení] představující náhradu za obhajobu v trestním řízení již byla žalobci poskytnuta a v obecné rovině tak neměla proti žalobnímu požadavku námitky. Pokud jde o náhradu nemajetkové újmy, domnívala se, že její existence nebyla fakticky prokázána. Zdůraznila, že se za vydání nezákonných rozhodnutí žalobci omluvila; toto konstatování nezákonného rozhodnutí a omluva se vzhledem ke stavu věcí jeví jako zcela dostatečné. Navrhovala tedy, aby žaloba byla ohledně částky 30 000 Kč s příslušenstvím zamítnuta.

3. Ze spisu zdejšího soudu sp. zn. 3 T 56/2020 bylo zjištěno, že trestní stíhání žalobce bylo zahájeno záznamem o sdělení podezření ze dne 16. 6. 2020, čj. KRPC [číslo]. Žalobci bylo sděleno podezření z [anonymizováno] ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Důvodem bylo podezření, že dne 2. 5. 2020 v době od 00:15 – 02:00 hodiny v noci žalobce řídil své osobní motorové vozidlo a způsobil dopravní nehodu v důsledku alkoholového opojení – bylo mu naměřeno množství alkoholu [hmotnost]. V souvislosti s dopravní nehodou způsobil hmotnou škodu na svém vozidle a dále ke škodě vlastníka vozidla [jméno] [příjmení] [příjmení]. Záznamu o sdělení podezření předcházel protokol o nehodě v silničním provozu, v němž bylo konstatováno, že 2. 5. 2020 krátce po půlnoci žalobce řídil osobní motorové vozidlo Škoda Octavia, [registrační značka] ve stavu vylučujícím způsobilost, který si úmyslně přivodil předchozím požitím alkoholických nápojů, nezvládl řízení výše uvedeného motorového vozidla a dosud blíže nezjištěnou částí vozidla narazil do přední části zaparkovaného vozidla Škoda Fabia, [registrační značka]. Dopravní nehodu neprodleně policii neoznámil, nesetrval na místě nehody až do příchodu policisty, z místa odjel, vozidlo nechal stát v jízdním pruhu před domem [adresa] u prostoru hasičské zbrojnice. Poté co byl hlídkou OOP [obec] vyzván k provedení dechové zkoušky, byla zjištěna v 03:26 hodin hodnota 2,09 promile alkoholu v dechu a v čase 03:32 hodin 2,07 promile alkoholu v dechu. Následně se žalobce podrobil odběru biologického materiálu v nemocnici v [obec]. Dle záznamu řidič jevil známky opilosti, měl zarudlý obličej a z dechu byl cítit silný zápach alkoholu. Příslušníci policie ČR, kteří konali službu, shodně uvedli, že žalobce se bezprostředně po nehodě přiznal, že vozidlo řídil a podrobil se dechové zkoušce. K poškození vozidla uváděl, že někde u [obec] srazil srnu. Okresní soud v Táboře na základě návrhu na potrestání rozhodl trestním příkazem, kterým uznal žalobce vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku a odsoudil jej k peněžitému trestu ve výši 35 000 Kč, dále k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu po dobu 33 měsíců. Po podání odporu byla věc projednána v hlavním líčení, žalobce byl rozsudkem ze dne 9. 9. 2020 čj. 3 T 56/2020-59 uznán vinným, byl znovu odsouzen k peněžitému trestu ve výši 35 000 Kč a k trestu zákazu činnosti ve stejné délce. K odvolání žalobce přezkoumal věc Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, který napadený rozsudek ve výroku o uloženém trestu zrušil a rozhodl tak, že uložil žalobci stejnou výši peněžitého trestu a trest zákazu činnosti v trvání 24 měsíců. Obě soudní instance považovaly důkazy svědčící proti žalobci za dostatečné a věc za skutkově objasněnou. K dovolání žalobce byl rozsudek Krajského soudu, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Táboře zrušen s tím, že neexistuje přímý důkaz prokazující vinu obviněného, jedná se pouze o řetězec nepřímých důkazů, u kterého vyvstává otázka, zda je ucelený a na sebe logicky navazující. Nejvyšší soud zdůraznil, že není možné vycházet z výpovědí policistů, jímž se žalobce bezprostředně po nehodě přiznal, že vozidlo řídil pod vlivem alkoholu a s odkazem na zásadu presumpce neviny uložil soudu I. stupně věc znovu přezkoumat, případně doplnit dokazování a rozhodnout. Odvolacímu soudu vytýkal, že ačkoli hodnotil důkaz výpověďmi policistů jako nepoužitelný, z takto zjištěných skutečností vycházel. Soud I. stupně po doplnění dokazování žalobce návrhu na potrestání rozsudkem ze dne 4. 1. 2022 čj. 3 T 56/2020-143 zprostil.

4. Vedle důkazu trestním spisem provedl procesní soud navrhované důkazy výslechem žalobce a dále svědků [jméno] [příjmení] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Žalobce navrhl svůj účastnický výslech, odpovídal však pouze na vybrané otázky. K okolnostem poškození auta svého i [jméno] [příjmení] [příjmení] se vyjádřit odmítl. Potvrdil však, že je vlastníkem auta, jímž byla způsobena dopravní nehoda a že o vlastnictví auta věděla rovněž jeho matka. Stejně tak potvrdil, že policii sdělil, že zmíněné auto řídil, podrobil se testu na alkohol, jehož výsledek byl pozitivní. Pokud jde o újmu, způsobenou nezákonným rozhodnutím, popsal, že měl problémy v rodině, neboť jeho partnerka mu zpočátku nevěřila, dále měl problémy s dojížděním do zaměstnání, musel jezdit veřejným dopravním prostředkem. O práci nepřišel, nebyl krácen ani na mzdě, neboť zaměstnavatel mu poskytl náhradní činnost. V období, kdy probíhalo trestní řízení, trpěl psychicky. Odbornou pomoc nevyhledal, užíval však léky na spaní, obával se, co se stane. Při vyzvedávání dětí u bývalé partnerky měl problémy vysvětlit, proč nemůže řídit. Svědkyně [jméno] [příjmení] [příjmení], partnerka žalobce, vypověděla, že ji informace o žalobcově stíhání zaskočila. Poté, co jí celou záležitost vysvětlil, mu ale uvěřila. Sdělil jí, že k poškození vozidla došlo tak, že srazil srnu. Svědkyně dále vypověděla, že žalobce požívá alkohol zcela výjimečně. Trestní stíhání mu způsobilo komplikace, musel dojíždět do práce autobusem, za dětmi ho musela vozit ona, což nebylo vhod jeho bývalé partnerce. Trápil se tím, že nemohl jezdit na motorce, cítil to jako určité ponížení. Byl tehdy výbušný, uzavřený. Svědek [příjmení] [příjmení], zaměstnavatel žalobce potvrdil, že se o celé záležitosti dozvěděl od žalobce. Vzhledem k tomu, že ho považoval za spolehlivého pracovníka, vytvořil mu takové pracovní podmínky, aby u něj mohl zůstat i v době, kdy vykonával trest zákazu činnosti. Pracovní odměnu mu nekrátil, nedával však prémie. Potvrdil, že období mohlo být pro žalobce komplikované. Práci, kterou přidělil žalobci, hodnotil spíše jako podřadnou, neboť musel zametat, umývat auta a vykonávat pomocné činnosti. Navíc se mu někteří spoluzaměstnanci i posmívali. K morálce žalobce uvedl, že v minulosti problémy s alkoholem za volantem neměl.

5. Podle § 5 písm. a), b) zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále rovněž jen zákon) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v trestním řízení, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle § 7 odst. 1 zákona právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle § 8 odst. 1 zákona lze nárok na náhradu škodu způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo podle zákona zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

6. Podle § 14 odst. 1 zákona se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6 zákona, přičemž podle odstavce 3 citovaného ustanovení je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Podle § 15 odst. 2 zákona platí, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do 6 měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

7. Podle § 31 a) odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce citovaného ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možné nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

8. Na úvod je třeba konstatovat, že formální předpoklady pro podání žaloby u soudu definované v § 14 odst. 1, 3 zákona byly splněny. Žalobce svůj nárok u žalované uplatnil ve smyslu citovaného ustanovení podáním ze dne 17. 1. 2022, které bylo žalované doručeno dne 21. 1. 2022. V šestiměsíční lhůtě nebyl nárok plně uspokojen. K úhradě nákladů obhajoby došlo dne 21. 9. 2022, vyjádření k žádosti obsahující i omluvu žalobci je datováno dnem 20. 9. 2022.

9. Žalobce vzal pro dobrovolné splnění zpět žalobu v části, v níž se domáhal náhrady nákladů obhajoby. Soud řízení v této části postupem podle § 96 o.s.ř. zastavil. K projednání tak zůstal požadavek na zaplacení částky 30 000 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení s odkazem na žalobci vzniklou nemajetkovou újmu.

10. Rozhodnutí o zproštění obžaloby je rozhodnutím, které ruší účinky zahájeného trestního stíhání, činí rozhodnutí, jimiž byl žalobce uznán vinným a odsouzen, nezákonnými a zakládá proto nárok na náhradu škody (odškodnění nemajetkové újmy) v režimu zákona č. 82/1998 Sb. Právo na odškodnění nemá pouze ten, kdo si obvinění zavinil sám a ten, kdo byl obžaloby zproštěn nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestní čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost nebo že trestný čin byl amnestován. Pokud byl žalobce, jak je nutno dovodit z výsledku trestního stíhání, nezákonně trestně stíhán pro jednání, v němž orgány činné v trestním řízení spatřovaly výše uvedený [anonymizováno], a následně byl zproštěn, odpovědnostní titul (nezákonné rozhodnutí) je v dané věci dán. Vedle něj je předpokladem odpovědnosti státu existence škody (nemajetkové újmy) a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Existence nezákonného rozhodnutí sama o sobě nevytváří domněnku, že žalobci byla způsobena imateriální újma. Naopak je na něm, aby tvrdil a prokazoval existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení jeho konkrétního práva a vznik nemajetkové újmy vzniklé v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi. Pouze v případě, že soud na základě provedených důkazů dospěje k závěru, že shora uvedeným jednáním byla práva žalobce porušena a že v důsledku toho mu vznikla nemajetková újma, může se zabývat otázkami formy a případně výše zadostiučinění.

11. Je pochopitelné, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje život trestně stíhaného. Ačkoli do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí je třeba pohlížet na něj jako na nevinného, samotný fakt trestního stíhání je pro každého obviněného zátěží. Žalobce popsal, jakým způsobem bylo zasaženo do jeho osobností sféry tím, že se skutečností, že je trestně stíhán, musel seznámit minimálně své nejbližší okolí a svého zaměstnavatele, kde nemohl vykonávat práci řidiče, musel jezdit do práce veřejným dopravním prostředkem, byl vystaven případnému odsudku dalších osob. Minimálně z jeho subjektivního pohledu tedy k narušení osobnostních práv došlo. Určité narušení naznačených práv je však v každodenním životě běžné a do určité míry je každý povinen takové narušení snášet bez nároku na případnou satisfakci. Ne každá situace, v níž se osoba cítí nekomfortně, zakládá nárok na satisfakci. Soud tedy musel zvážit, k jak intenzivnímu narušení práv na straně žalobce došlo, zda a do jaké míry se na vzniku své újmy podílel a jaká forma a případně jaká výše zadostiučinění je v souladu s obecně sdílenou představou spravedlnosti.

12. Judikatura Nejvyššího soudu ČR je poměrně ustálená a jednoznačná (namátkou lze odkázat na rozsudky ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2012). Jejím výkladovým východiskem je skutečnost, že ustanovení § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., podle něhož se náhrada přiznává, je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a přenechává tak soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především z dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. [příjmení] a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat.

13. Jak je uvedeno shora, byl žalobce stíhán pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku. Podle návrhu na potrestání měl řídit v nočních hodinách své vozidlo pod vlivem alkoholu, způsobit tak škodu na majetku svém i další osoby. Za tento čin hrozil žalobci trest odnětí svobody až na 1 rok, peněžitý trest nebo zákaz činnosti. Průběh řízení v podstatě vylučoval použití trestu odnětí svobody, neboť ten nebyl Okresní státní zástupkyní v [obec] navrhován a žádné z později zrušených rozhodnutí takový trest neuložilo. Žalobci tak reálně hrozil toliko peněžitý trest a trest zákazu činnosti. Trestní řízení mělo zcela korektní průběh, žalobce ve své výpovědi uvedl, že si ze strany policistů, kteří s ním jednali po nálezu automobilu, nevzpomíná na žádný nátlak. Ani obsah spisu nesvědčí o nestandardním postupu. Čin žalobce nebyl ani nijak mediálně zveřejněn. Pokud o něm musel žalobce informovat své nejbližší okolí, bylo zcela na jeho úvaze, jakým způsobem tak učiní a jakým vysvětlením informaci doprovodí. Tuto možnost vlastní interpretace evidentně využil, neboť jeho partnerka vycházela z jeho tvrzení, že srazil srnu. Jak svědkyně sama uvedla, přijala toto vysvětlení jako pravdivé, žalobci uvěřila a v problematickém období ho podpořila. Současně lze konstatovat, že trestná činnost, která byla žalobci kladena za vinu, nemá v očích veřejnosti zásadně ponižující charakter. Ačkoli obecně lze považovat řízení motorových vozidel pod vlivem alkoholu za činnost značné společenské nebezpečnosti, obecně nepochybně platí, že se jedná o [anonymizováno] činnost společensky do určité míry tolerovanou. Reakce okolí je nesrovnatelně intenzivnější v případě násilných deliktů, u [anonymizováno] činnosti související se [anonymizováno] delikty, s omezováním osobní svobody a podobně.

14. Trestní řízení trvalo s ohledem na procesní průběh věci velmi krátkou dobu. Po vydání trestního příkazu a po podání odporu proběhlo vzápětí hlavní líčení a soud I. stupně rozhodl. Následně přezkoumal jeho rozhodnutí odvolací soud a k dovolání rozhodoval soud dovolací. Po zrušení věci a dalším projednání v hlavním líčení skončilo řízení pravomocně za 19 měsíců. Rozhodně tak nelze dospět k závěru, že řízení bylo nepřiměřeně dlouhé.

15. Jak je uvedeno shora, vymezil žalobce svou újmu tak, že v průběhu trestního řízení strádal. Následně vykonal peněžitý trest, celá částka mu však byla po pravomocném zproštění vrácena. Za zvlášť zatěžující považoval trest zákazu činnosti. Z výpovědi žalobce i z dalších provedených důkazů přitom vyplynulo, že žalobce zaměstnání neztratil, jeho zaměstnavatel si vážil jeho práce natolik, že mu zajistil pracovní zařazení bez ztráty na výdělku tak, aby mohl ve stávající profesi pracovat nadále, ačkoli přechodně nemohl vykonávat místo řidiče. Neutrpěl tedy ztrátu zaměstnání ani ztrátu finanční, ze strany zaměstnavatele se setkal s pochopením. Svědek [příjmení] sice hovořil o tom, že žalobce byl vystaven posměškům ze strany svých spolupracovníků, sám žalobce však v rámci skutkových tvrzení tuto skutečnost nezmínil. Pokud tedy k nějakým poznámkám došlo, zřejmě nebyly způsobilé přivodit žalobci závažnější újmu. Žalobce popřel, že by ztratil příležitost lepšího uplatnění v zaměstnání či ve společnosti. V obecné rovině tvrdil psychické obtíže, nepředložil však k jejich prokázání žádný důkaz. Z jeho výpovědi plyne, že bral prášky na spaní, popřel však, že by se v této souvislosti léčil na [anonymizováno] či alespoň pro uvedené problémy navštívil praktického lékaře. Pokud tedy psychické problémy měl, nedosáhly zjevně závažnější intenzity. Jeho partnerka mu po počátečních rozpacích jeho verzi události uvěřila a podporovala ho, nedošlo tedy ani k poškození partnerského vztahu. Za podstatné porušení práv žalobce nelze konečně považovat ani to, že musel do zaměstnání cestovat veřejným dopravním prostředkem. Z jeho výpovědi vyplynulo, že dopravní obslužnost v místě jeho bydliště je velmi dobrá. V obecné rovině je třeba zdůraznit, že velké množství osob dojíždí běžně do zaměstnání veřejným dopravním prostředkem a nespatřuje v tom nic zásadně problematického či dokonce dehonestujícího. Co do povahy a intenzity újmy žalobce soud vycházel pouze z jeho výpovědi, která bylo podpořena výpověďmi svědků. Uvěřil žalobci, že nezákonným rozhodnutím bylo do jeho osobní sféry zasaženo, neboť není sporu o tom, že každé trestní řízení sebou žalobcem popisované problémy nese. Intenzita zásahu však byla velmi nízká.

16. Současně bylo třeba přihlédnout i k tomu, z jakých důvodu a za jakých okolností bylo trestní řízení proti žalobci zahájeno a za jakých okolností bylo dále vedeno. Z trestního spisu i z účastnické výpovědi žalobce plyne, že na počátku stál pozitivní test na alkohol a jeho procesně nepoužitelné přiznání, že automobil pod vlivem alkoholu řídil. Ke zproštění nedošlo proto, že se skutek nestal či není [anonymizováno] činem, nýbrž proto, že nebylo prokázáno, že jej spáchal žalobce. Soud rozhodně nepřezkoumával rozhodnutí o vině, nicméně je zřejmé, žalobce nikdy žádnou logickou verzi události neposkytl, a ačkoli k tomu měl dostatek příležitosti, svoje původní vyjádření ani nepopřel. Právě toto vyjádření spolu s dalšími důkazy přitom vedlo k zahájení stíhání, za něž nyní žalobce požaduje náhradu. Pochopitelně mu nelze přičítat k tíži, že v průběhu trestního řízení nevypovídal, na straně druhé nelze ani pominout jeho podíl na tom, že se řízení vedlo. Ani v rámci posuzované věci na otázky ohledně okolností nehody neodpověděl, nepodal žádné vysvětlení situace, o které by se soud mohl v tomto směru opřít.

17. Soud podle § 132 o.s.ř. musí hodnotit vše, co v řízení vyšlo najevo. S přihlédnutím ke všem shora popsaným zjištěním a úvahám uzavřel, že nezákonným stíháním a rozhodnutím ve sféře žalobce určitá nemajetková újma logicky vznikla. Je však tak nízké intenzity a žalobce se na jejím vzniku natolik podílel, že satisfakce v podobě omluvy se jeví jako zcela přiměřená a dostatečná a splňuje podmínky zákonného ustanovení § 31 a) odst. 1 zákona. Finanční náhrada je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat. O takovou situaci se vzhledem ke všem shora rozebraným okolnostem nejednalo. Proto bylo na místě žalobu v této části zamítnout.

18. O nákladech řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobce nebyl se svým návrhem úspěšný. Proto žalovanému náleží ve smyslu § 142 odst. 1 o.s.ř. právo na náhradu nákladů řízení. Náklady se skládají z práva na náhradu podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. po 300 Kč za každý úkon a dále z cestovného zástupce žalované. Jednalo se o dvě cesty veřejným dopravním prostředkem, a to dne 1. 11. 2022 ve výši 224 Kč a dne 10. 11. 2022 ve výši 218 Kč Celkem náklady žalované činily 1 342 Kč.