9 C 20/2025

Plný text

Okresní soud v Táboře rozhodl soudkyní JUDr. Ivanou Jakšičovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 11 637,56 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 11 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 16. 7. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 637,56 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 11 000 Kč od 27. 6. 2024 do 15. 7. 2024, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 722,33 Kč a s kapitalizovaným úrokem ve výši 9 399 Kč, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 2 002 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se vůči žalovanému domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím, neboť právní předchůdce žalobkyně , Anonymizováno, , právnická osoba, . s žalovaným uzavřel dne 8. 4. 2023 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 11 000 Kč. Podle smlouvy o úvěru se žalovaný zavázal vrátit částku 11 000 Kč spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 4 939 Kč, skládající se z poplatku za sjednání úvěru a kapitalizovaného smluvního úroku, do 28. 5. 2023. Žalovaný však částku řádně a včas nevrátil. Právní předchůdce žalobkyně pohledávku za žalovaným postoupil na žalobkyni, avšak ani poté žalovaný dluh nezaplatil, je v prodlení s plněním peněžitého závazku a žalobkyně proto požaduje též zákonné úroky z prodlení z dlužné jistiny úvěru.

2. Vzhledem k předloženým listinám, jakož i souhlasu žalobkyně s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání již v podané žalobě, vyzval soud žalovaného, aby se ve smyslu ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.) i on vyjádřil k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný se v určené lhůtě na výzvu soudu nevyjádřil a soud proto rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise.

3. Závěr o skutkovém stavu je takový, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným došlo dne 8. 4. 2023 k uzavření smlouvy o úvěru, ve které se právní předchůdce žalobkyně zavázal žalovanému poskytnout úvěr v celkové výši 11 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě, ve znění dodatku ze dne 23. 5. 2023, zavázal úvěr splatit právnímu předchůdci žalobkyně do 28. 5. 2023, a to společně se úrokem výslovně uvedeným ve smlouvě ve výši 36 % ročně a poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 4 613,52 Kč, přičemž poplatek v této výši měl žalovaný uhradil za předpokladu, že dlužnou částku nezaplatí do 8. 5. 2023. Dohodnutý úrok byl ve smlouvě též vyjádřen pevnou částkou do data splatnosti úvěru ve výši 325,48 Kč. Právní předchůdce žalobkyně si dále se žalovaným sjednal v případě prodlení s úhradou dlužné splátky zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z celkové dlužné částky až do zaplacení, kdy uplatněná smluvní pokuta však nesmí přesáhnout shora uvedený limit 0,1 % z částky, ohledně níž je žalovaný v prodlení. Právní předchůdce žalobkyně poskytl částku 11 000 Kč převodem na účet žalovaného. Žalovaný však úvěr ani v datu sjednaném v dodatku ze dne 23. 5. 2023 nevrátil. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 25. 6. 2024 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Tuto skutečnost oznámil žalovanému původní věřitel dopisem ze dne 1. 7. 2024. Žalovanému byla zaslána též předžalobní upomínka, jak vyplývá z upomínky ze dne 14. 10. 2024.

4. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 2048 o. z. ujednají-li si strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzované povinnosti vznikla škoda. Podle ust. § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku. Podle ust. § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle ust. § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle ust. § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle ust. § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Dle ust. § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě. Dle ust. § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

5. Soud se v dané věci nejprve zabýval platností smlouvy o úvěru, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). V dané věci byl dle předložené smlouvy o úvěru sjednán úrok z úvěru ve výši 36 % ročně s uváděnou RPSN úvěru ve výši 9 013,08 %. Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu České republiky (dále jen NS ČR), kdy lze konkrétně uvést např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 NS ČR dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS ČR odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS ČR sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.), je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, , adresa, : , právnická osoba, . Beck, 2014, str. 2077 – 2091). Také Ústavní soud České republiky (dále jen ÚS) již v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (spolu s dalšími sankcemi) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Tato judikatura se dále prohlubovala a např. nález ÚS ve věci sp. zn. II. ÚS 3194/18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS ČR v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, a jejíž zaplacení bylo zajištěno smluvními pokutami. Podepsaný soud má v souladu s právním názorem odvolacího Krajského soudu v , adresa, – pobočka v Táboře (např. rozsudek č. j. 15 Co 61/2022 – 69 ze dne 12. 4. 2022), že uvedené právní závěry NS ČR a ÚS, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Podle uvedeného rozhodnutí: „exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí a jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva.“6. Jak již bylo výše uvedeno, předmětnou smlouvou o úvěru ze dne 8. 4. 2023 byla mezi účastníky sjednána úroková sazba z úvěru ve výši 36 % ročně. Obvyklá výše úroků dle obecně dostupného přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou pro období duben 2023 činila pro korunové úvěry poskytnutými bankami domácnostem v ČR na spotřebu v průměru 9,43 % ročně. Dohodnutá výše úroků tedy sama o sobě převyšuje (téměř čtyřikrát) tuto obvyklou úrokovou míru. Vedle toho byl žalovaný povinen uhradit také poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 4 613,52 Kč, a to jednorázově do necelých dvou měsíců od poskytnutí úvěru. Právě proto roční procentní sazba nákladů (RPSN) činila dle uzavřené smlouvy 9 013,08 %. Jednotlivá smluvní ujednání nelze vytrhovat z kontextu celé smlouvy, ale naopak každé v souvislosti s ostatními, kdy v dané věci jsou tato ve svém souhrnu zjevně nevyvážená. Právní předchůdce žalobkyně si do předtištěného formuláře smlouvy zakotvil poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 41,9 % z výše jistiny, přičemž administrativa tohoto typu smlouvy je jednoduchá a rychlá, takže nevede k takto vysokým nákladům. Veškeré formuláře jsou připraveny, nutné je doplnit jen několik málo údajů, pro něž jsou ve formulářích připraveny i na ně navazující skutečnosti, a proto právním předchůdcem žalobkyně předepsaný poplatek soud považuje za poplatek, který ve skutečnosti má vést ke generování dalších příjmů ze spotřebitelského úvěru, tedy jde o skryté úroky z úvěru. Po tomto posouzení pak hodnota úroku z úvěru přesahuje hranici 77 % ročně. K tomuto poplatku pak v případě neplnění povinností přistupuje smluvní pokuta v procentuální výši za každý den prodlení, která sama o sobě opět není v nepřiměřené výši, a náhrada nákladů za prodlení dlužníka, které již pouze podtrhují již takto zcela zjevně nepřiměřenou výši finančního zatížení dlužníka. Neobstojí ani argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Smluvní ujednání přece nejsou vyloučené ze soudního přezkumu, naopak tyto musí soud ex offo vždy přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy. „Následkem rozporu s dobrými mravy je podle § 580 odst. 1 neplatnost právního jednání, ve spojení s ustanovením § 588 je třeba dospět k závěru, že se jedná vždy o neplatnost absolutní.” (viz výše uvedená odborná literatura, str. tamtéž). Na toto posouzení nemá žádný vliv ust. § 1793 o. z. nebo § 1813 o. z., neboť jimi nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy; právě k takovému absolutně neplatnému právnímu jednání došlo v dané věci. K tomu lze ještě dodat, že v daném případě se jednalo o vztah spotřebitele a podnikatele, kde za použití definice průměrného spotřebitele (viz Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2005/29/ES) nelze objektivně očekávat, že si spotřebitel bude při podpisu smlouvy vědom, že pod pojmem „administrativní poplatek“ se bude, byť třeba jen zčásti, ukrývat smluvní úrok. Takové jednání podnikatele je zjevně nemravné.

7. Podle výše uvedené judikatury NS ČR, která navazuje na judikaturu ÚS (viz celá řada rozhodnutí ÚS uváděná ve zmíněných rozhodnutích NS ČR), je třeba zkoumat neplatnost spotřebitelských smluv způsobenou nepřiměřenými úroky nikoli izolovaně, ale v celém souhrnu uzavřené spotřebitelské smlouvy, neboť není přípustné nepřiměřené vychýlení v právech a povinnostech stran v zásadní neprospěch spotřebitele. Ve výše uvedených rozhodnutích, která se týkala další fáze uplatnění práva v exekučních řízeních, a to právě ve věcech spotřebitelských smluv o poskytnutí peněžních prostředků, bylo dovozeno, že v případě takovéto nepřiměřenosti se neplatnost vztahuje na celý závazkový vztah. NS ČR dovodil, že pokud jsou povinnosti dlužníka ve svém kontextu nepřiměřené jeho právům, že je na místě exekuci zcela zastavit, a tedy smlouvu je třeba jako celek považovat za neplatnou (viz v podrobnostech shora uvedená judikatura). Tak je tomu i v dané věci, kdy právě ujednání o nemravné výši úroků z úvěru jsou ve smlouvě o úvěru (a i v její změně) tučně vytištěna jako základní ujednání daného spotřebitelském úvěru, přičemž vedle nemravné výše úroků z úvěru smlouva stanovila dále toliko v neprospěch spotřebitele smluvní pokutu (pro případ porušení povinností věřitele žádná smluvní pokuta sjednána nebyla) a dále i poplatky za upomínky pro případ prodlení spotřebitele. Jednotlivá ustanovení dané smlouvy o spotřebitelském úvěru poskytnuté podnikatelem spotřebiteli jsou natolik provázaná, že je nelze od sebe oddělit, neboť bez takto sjednaných úroků (poplatku za poskytnutí úvěru) by předchůdce žalobkyně peněžní prostředky žalovanému nepůjčil. Administrativa tohoto typu smlouvy je přitom jednoduchá a rychlá, takže nevede k takto vysokým nákladům. Veškeré formuláře jsou připraveny, nutné je doplnit jen několik málo údajů, pro něž jsou ve formulářích připraveny i na ně navazující skutečnosti. Ustanovení dané smlouvy zakládají proto tak nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, že způsobují absolutní neplatnost smlouvy.

8. Z výše uvedených závěrů vyplývá, že poskytnutí peněžních prostředků žalovanému je s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení dle citovaného ust. § 2991 odst. 1 o. z. Uvedené jiné právní hodnocení nevyžadovalo poučení dle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť toto soud poskytuje jen předpokladu, kdy je třeba, aby účastník v této souvislosti doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Tak tomu v posuzované věci nebylo, žalobkyní vylíčené skutečnosti a předložené důkazy pro rozhodnutí soudu poskytují dostatečný základ. Jak již bylo výše uvedeno, právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 11 000 Kč. Z žalobních tvrzení plyne, že žalovaný nezaplatil právnímu předchůdci žalobkyně ničeho. Při výše uvedeném závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru a posouzení vztahu mezi účastníky jako bezdůvodného obohacení, musí žalovaný vydat své bezdůvodné obohacení žalobkyni jako postupníku, neboť tato má právo na vrácení toho, co bylo plněno (§ 2993 o. z.), a proto je důvodný nárok žalobkyně co do částky 11 000 Kč, která jí byla přiznána výrokem I. Důvodný je též nárok žalobkyně na úroky z prodlení z této dlužné jistiny, když prodlení žalovaného začalo plynout v souladu s výzvou právního předchůdce žalobkyně ze dne 1. 7. 2024 o zaplacení do deseti dnů od data doručení oznámení o postoupení pohledávek, kterou lze dle faktického obsahu považovat za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení žalovanému. Podle výše citovaného § 573 o. z. se má za to, že výzva byla žalovanému doručena dne 4. 7. 2024, posledním dnem včasného zaplacení ve stanovené lhůtě byl tedy den 15. 7. 2024 (když desátý den připadl na neděli). Od 16. 7. 2024 byl proto žalovaný v prodlení s plněním vzniklého bezdůvodného obohacení, když co do výše žalobkyní požadovaných úroků z prodlení tato nepřekračuje výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Výrokem II. byl pak zamítnut nárok na žalobkyní požadovanou další částku jistiny a poplatků, a to právě vzhledem k výše podrobně zdůvodněné absolutní neplatnosti celé smlouvy o úvěru, tedy i těchto ujednání. Pokud jde o příslušenství pohledávky v podobě dalších požadovaných úroků z prodlení, soud pro vyčerpání žalobního petitu zamítl rovněž nárok na požadované úroky z prodlení do 15. 7. 2024, kdy byl poslední den včasného splnění bezdůvodného obohacení vzniklého žalovanému, jakož i kapitalizované smluvní úroky a kapitalizované zákonné úroky z prodlení, a to vzhledem k jejich akcesoritě.

9. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť úspěch žalobkyně v dané věci byl jen částečný. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 11 637,56 Kč, ale úspěšná byla pouze co do částky 11 000 Kč, což představuje její úspěch ve výši 94,5 % a úspěch žalovaného ve výši 5,6 %, tedy čistý úspěch žalobkyně (po odečtení neúspěchu žalobkyně od jejího úspěchu) činí 88,9 %. Vynaložené náklady řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle ust. § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300 Kč a paušální náhrada výdajů stanovená dle odst. 5 stejného ustanovení v částce 100 Kč za každý ze tří úkonů právní služby (za převzetí a přípravu zastoupení, výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé a návrh ve věci samé) a dále dle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % stanovená ze základu ve výši 1 200 Kč částkou 252 Kč; celkové náklady řízení tedy činily 2 252 Kč. Žalobkyni z této částky náleží dle míry čistého úspěchu 88,9 %, což po zaokrouhlení na celé koruny činí 2 002 Kč. Platební místo vyplývá z ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.