9 C 281/2024

Plný text

Okresní soud v Táboře rozhodl soudkyní JUDr. Ivanou Jakšičovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o návrhu na zaplacení částky 65 554,22 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba na zaplacení částky 65 554,22 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % jdoucím od 28. 2. 2024 do zaplacení se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

1. Žalobou podanou u zdejšího soudu se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení částky 65 554,22 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně. Uvedl, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným byla uzavřena dne 27. 9. 2018 smlouva o revolvingovém úvěru, na jejímž základě čerpal žalovaný úvěr v celkové výši 65 554,22 Kč. Ten měl být splacen nejpozději do 27. 2. 2024. Žalovaný uvedené finanční prostředky čerpal, dosud je však nevrátil. Žalovaný byl prokazatelně upomínán o zaplacení dlužné částky, dosud však dlužnou částku nezaplatil.

2. Soud vydal ve věci elektronický platební rozkaz, který se však nepodařilo žalovanému doručit do vlastních rukou. Proto byl zrušen.

3. Podle § 115a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) není třeba k projednání věci nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popř. s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasili. Žalobce vyslovil souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání v žalobě. Žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření, zda souhlasí s projednáním bez nařízení jednání s tím, že ho poučil, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude soud předpokládat ve smyslu § 101 odst. 4 o.s.ř., že s projednáním bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaný se nevyjádřil, soud proto rozhodl bez nařízení jednání.

4. Ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 27. 1. 2020 a dále z dodatku č. , hodnota, a z dodatku č. , hodnota, konečně ze seznamu postoupených pohledávek dospěl soud k závěru, že žalobce je ve věci aktivně legitimován.

5. Předloženými listinnými důkazy bylo prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným byla dne 27. 9. 2018 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, na základě níž se strany dohodly o poskytnutí úvěru až do výše úvěrového limitu 50 000 Kč s úrokovou sazbou 8,5 % měsíčně a RPSN 262,91 %. Smluvní strany se dále dohodly, že vedle úroku ve výši 8,5 % měsíčně zaplatí klient dále poplatek za čerpání úvěru ve výši 12,5 % z každého čerpaného úvěru. Celková splatná částka, kterou měl klient za poskytnutí úvěru zaplatit činila 141 081,98 Kč. V článku 6 jsou potom vyjmenovány důsledky prodlení klienta, zde byl dohodnut úrok z prodlení ve výši 8,05 % p.a., smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné částky denně s tím, že věřitel je oprávněn prohlásit úvěr okamžitě za splatný, pokud mimo jiné se klient dostal do prodlení se splacením jedné splátky po dobu delší než 2 měsíce nebo se splacením více než dvou splátek.

6. Ze sdělení žalobce, které bylo poskytnuto k výzvě soudu, bylo zjištěno, že žalovaný po dobu trvání úvěru čerpal celkem 226 552,10 Kč, uhradil celkem 357 264,57 Kč.

7. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku. Podle ust. § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle ust. § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle ust. § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle ust. § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Dle ust. § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě. Dle ust. § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

8. Soud se nejprve zabýval platností smluv o úvěru, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). V dané věci měl dle předložené smlouvy o úvěru ze dne 27. 9. 2018 žalovaný vrátit namísto poskytnuté částky 50 000 Kč právnímu předchůdci žalobkyně po uplynutí částku 141 081,98 Kč., což odpovídá ve standardních informacích o spotřebitelském úvěru (které jsou nedílnou součástí smlouva o spotřebitelském úvěru) uvedenému RPSN úvěru ve výši 262,91 % a samotný úrok byl sjedná ve výši 8,5 % měsíčně, vedle toho byl sjednán poplatek za čerpání úvěru ve výši 12,5 % z každého čerpaného úvěru.

9. Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu České republiky (dále jen NS ČR), kdy lze konkrétně uvést např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 NS ČR dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS ČR odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS ČR sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.), je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, , adresa, : , právnická osoba, . Beck, 2014, str. 2077 – 2091). Také Ústavní soud České republiky (dále jen ÚS) již v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (spolu s dalšími sankcemi) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Tato judikatura se dále prohlubovala a např. nález ÚS ve věci sp. zn. II. ÚS 3194/18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS ČR v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, a jejíž zaplacení bylo zajištěno smluvními pokutami. Podepsaný soud má v souladu s právním názorem odvolacího Krajského soudu v , adresa, – pobočka v Táboře (např. rozsudek č. j. 15 Co 61/2022 – 69 ze dne 12. 4. 2022), že uvedené právní závěry NS ČR a ÚS, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Podle uvedeného rozhodnutí: „exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí a jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva.“10. V dané věci je zřejmé, že žalovaný měl žalobci při řádném splácení zaplatit částku představující prakticky trojnásobek poskytnutého úvěru. V bezprostřední souvislosti s poskytnutím úvěru měl vedle úroku zaplatit další ničím neodůvodněný poplatek za čerpání úvěru, dále úrok z prodlení a současně smluvní pokutu za pozdní úhradu ve výši 0,1% denně. Jednotlivá smluvní ujednání nelze vytrhovat z kontextu celé smlouvy, ale naopak je třeba každé z nich posoudit v souvislosti s ostatními, kdy v dané věci jsou tato ve svém souhrnu zjevně nevyvážená. Sjednání poplatku za poskytnutí úvěru je ve skutečnosti rovněž úrokem za poskytnutí půjčky (tj. toliko cenou peněz bez vynaložení dalších nákladů), představuje obcházení zákona, což má též za následek absolutní neplatnost ujednání podle § 580 o. z. Navíc sama výše sjednaného úroku z úvěru činila 262,91 %. Obvyklá výše úroků dle obecně dostupného přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou pro období září 2018 přitom pro korunové úvěry poskytnutými bankami domácnostem v ČR na spotřebu v průměru 9,42 % ročně, tedy jeho faktická výše přesahuje sama o sobě dvaceti pětinásobek obvyklé hodnoty. Neobstojí ani argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Smluvní ujednání přece nejsou vyloučené ze soudního přezkumu, naopak tyto musí soud ex offo vždy přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy. „Následkem rozporu s dobrými mravy je podle § 580 odst. 1 neplatnost právního jednání, ve spojení s ustanovením § 588 je třeba dospět k závěru, že se jedná vždy o neplatnost absolutní.” (viz výše uvedená odborná literatura, str. tamtéž). Na toto posouzení nemá žádný vliv ust. § 1793 o. z. nebo § 1813 o. z., neboť jimi nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy; právě k takovému absolutně neplatnému právnímu jednání došlo v dané věci. K tomu lze ještě dodat, že v daném případě se jednalo o vztah spotřebitele a podnikatele, kde za použití definice průměrného spotřebitele (viz Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2005/29/ES) nelze objektivně očekávat, že si spotřebitel bude při podpisu smlouvy vědom, že pod pojmem „poplatek“ se bude, byť třeba jen zčásti, ukrývat smluvní úrok. Takové jednání podnikatele je zjevně nemravné.

11. Podle výše uvedené judikatury NS ČR, která navazuje na judikaturu ÚS (viz celá řada rozhodnutí ÚS uváděná ve zmíněných rozhodnutích NS ČR), je třeba zkoumat neplatnost spotřebitelských smluv způsobenou nepřiměřenými úroky nikoli izolovaně, ale v celém souhrnu uzavřené spotřebitelské smlouvy, neboť není přípustné nepřiměřené vychýlení v právech a povinnostech stran v zásadní neprospěch spotřebitele. Ve výše uvedených rozhodnutích, která se týkala další fáze uplatnění práva v exekučních řízeních, a to právě ve věcech spotřebitelských smluv o poskytnutí peněžních prostředků, bylo dovozeno, že v případě takovéto nepřiměřenosti se neplatnost vztahuje na celý závazkový vztah. NS ČR dovodil, že pokud jsou povinnosti dlužníka ve svém kontextu nepřiměřené jeho právům, že je na místě exekuci zcela zastavit, a tedy smlouvu je třeba jako celek považovat za neplatnou (viz v podrobnostech shora uvedená judikatura). Jednotlivá ustanovení daných smluv o spotřebitelském úvěru poskytnuté podnikatelem spotřebiteli jsou natolik provázaná, že je nelze od sebe oddělit, neboť bez takto sjednaných úroků (poplatků za poskytnutí úvěru) by předchůdce žalobkyně peněžní prostředky žalované nepůjčil. Ustanovení daných smluv ve svém souhrnu zakládají proto tak nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, že způsobují absolutní neplatnost těchto smluv.

12. Z výše uvedených závěrů vyplývá, že poskytnutí peněžních prostředků žalované je s ohledem na absolutní neplatnost obou smluv o úvěru třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení dle citovaného ust. § 2991 odst. 1 o. z. Uvedené jiné právní hodnocení nevyžadovalo poučení dle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť toto soud poskytuje jen předpokladu, kdy je třeba, aby účastník v této souvislosti doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Tak tomu v posuzované věci nebylo, žalobkyní vylíčené skutečnosti a předložené důkazy pro rozhodnutí soudu poskytují dostatečný základ. Jak již bylo výše uvedeno, právní předchůdce žalobkyně poskytl smlouvou ze dne 27. 9. 2027 žalovanému částku úvěru ve výši 226 552,10 Kč. Z žalobních tvrzení plyne, že žalovaný zaplatil celkem částku 357 264,57 Kč, tedy částku podstatně vyšší. Při výše uvedeném závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru a posouzení vztahu mezi účastníky jako bezdůvodného obohacení je tedy zřejmé, že nezbylo než žalobu v plném rozsahu zamítnout.

13. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly.