9 C 310/2018

Plný text

Okresní soud v Táboře rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivanou Jakšičovou v právní věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem Mgr. jméno jméno sídlem adresa o návrhu na zaplacení 90 896 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba na zaplacení částky 90 896 Kč se zamítá.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému na nákladech řízení částku 57 592 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet zástupce žalovaného příjmení jméno příjmení.

1. Žalobce se domáhal na žalovaném zaplacení částky 90 896 Kč jako náhrady za zákonem uloženou povinnost strpět na svém pozemku vodní dílo vybudované před prvním lednem 2002 a jeho užívání. Odkázal na zákon č. 77/1997 Sb. o státní podniku s tím, že provozuje svým jménem a na vlastní odpovědnost podnikatelskou činnost za účelem plnění zájmu státu. Nemá tedy vlastní majetek, má však jako státní podnik právo s majetkem státu hospodařit. Z toho vyplývá jeho aktivní legitimace. Žalovaný je vlastníkem stavby vodního díla, a to odpadu od malé vodní elektrárny obec, která byla vybudována před datum na říčním kilometru 27,950 vodního toku obec ulice dílo stojí na části pozemku parcelní číslo 1905 v katastrálním území Řepeč ve vlastnictví České republiky s právem hospodařit pro žalobce. Výše náhrady je stanovena ve smyslu § 16b) odst. 3 zákona č. 151/1997 Sb. o oceňování majetku jako pětinásobek obvyklého ročního nájemného z části pozemku č. 1905 katastrální území Řepeč o výměře 492,6 m², kterou žalovaný užívá a byla určená znaleckým posudkem společnosti qdq services s.r.o. ze dne datum, č. posudku číslo. Náhrada činí 75 120 Kč bez DPH, tedy částku 90 896 Kč včetně DPH. Žalovaný uvedenou částku nezaplatil, ačkoli byl před podáním o její úhradu upomenut.

2. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. V první řadě zpochybňoval tvrzení, že předmětný odpad od malé vodní elektrárny obec, s jehož užíváním je žaloba spojena, je ve smyslu vodního zákona vodním dílem. Vedle toho namítal, že není postaveno najisto, že tento odpad – vodní kanál je v jeho vlastnictví. Současně uváděl, že s ohledem na historické souvislosti není vyloučeno, že žalobci byla za užívání tohoto pozemku v minulosti poskytnuta náhrada. Žalobní požadavek je podle jeho názoru i v rozporu s dobrými mravy, neboť je evidentní, že původní mlýn musel mít již před rokem 1950 zřízený odtok k řece a ten vysoce pravděpodobně nebyl zřízen bez vědomí státu. Žalovaný zpochybňoval i výši částky, která by měla náhradu představovat, neztotožňoval se se znaleckým posudkem, který byl žalobcem předložen, předložil jiný posudek, jehož závěry jsou diametrálně odlišné. Nakonec s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 11. 2020 sp.zn. 22 Cdo 1499/2020 namítal i promlčení žalobního nároku.

3. Z informací o pozemku č. 1905 v obci a katastrálním území Řepeč ze dne datum bylo zjištěno, že pozemek je vodní plochou, způsobem využití korytem vodního toku ve vlastnictví České republiky s právem hospodařit s majetkem státu pro název žalobkyně, státní podnik. V současné době je pozemek č. 1905 evidován jako pozemky dva s číslem 1905 a 1905, na údajích shora se však nic nemění.

4. Vzhledem k obraně žalovaného spočívající v tvrzení, že zmíněný kanál – odtok od vodní elektrárny je vyztužen asi v jedné třetině, jedná se o brázdu v zemi ústící do řeky, a tudíž nejde o vodní dílo, bylo třeba vyřešit nejprve tuto otázku jako zákonný předpoklad žalobního požadavku. Výčet vodních děl obsahuje ustanovení § 55 zákona č. 254/2001 Sb., vodního zákona, které v odstavci prvém demonstrativně vyjmenovává, co vodním dílem je, v odstavci třetím naopak uvádí, co za vodní dílo nepovažuje. Podle čtvrtého odstavce citovaného ustanovení rozhodne v pochybnostech o tom, zda jde o vodní dílo, místně příslušný vodoprávní úřad. Vzhledem k pochybnostem, které v řízení vyvstaly, požádal soud vodoprávní úřad – Městský úřad v Táboře, odbor životního prostředí, oddělení vodního hospodářství o rozhodnutí, zda odtok od malé vodní elektrárny, jehož se žaloba týká, je vodním dílem. Ve správním řízení bylo rozhodnuto nejprve Městským úřadem v Táboře, odborem životního prostředí dne datum sp.značka S-META číslo, k odvolání žalovaného potom i Krajským úřadem Jihočeského kraje, odborem životního prostřední, zemědělství a lesnictví ze dne datum sp.značka OZZL číslo SS tak, že v případě odpadu (odtokového koryta) situovaného na pozemku parcelní č. 1905 v katastrálním území Řepeč od malé vodní elektrárny obec situované na pozemku parcelní číslo v katastrálním území Bečice nad Lužnicí, jde o vodní dílo ve smyslu § 55 odst. 1 písm. l) vodního zákona. Rozhodnutí nabyla právní moci dne datum.

5. Následně se soud z důvodu procesní ekonomie zabýval žalovaným vznesenou námitkou promlčení. Řešení dalších otázek mělo smysl pouze tehdy, pokud by tato námitka byla shledána nedůvodnou.

6. Podle § 59a) zákona č. 254/2001 Sb., vodního zákona je vlastník pozemku povinen strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před datum a jeho užívání. Citované ustanovení bylo vloženo do vodního zákona v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva zákonem č. 303/2013 Sb., která nabyla účinnosti dne datum. Podle přechodného ustanovení článku LV. platí, že,,Nedojde-li mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem vodního díla k dohodě o náhradě za užívání pozemku podle § 59a) zákona č. 254/2001 Sb. ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona do 24 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, rozhodne na návrh vlastníka pozemku nebo vodního díla o výši náhrady soud.“ Je tedy zřejmé, že citovaným ustanovením zákon uložil vlastníku pozemku povinnost strpět za náhradu na svém pozemku jakékoli vodní dílo vybudované před datum a současně vymezil lhůtu pro uzavření dohody o této náhradě dvěma roky od účinnosti tohoto zákona (tedy rok 2015 a 2016); obecná promlčecí doba tak začala běžet od datum. Povinnost vlastníků pozemků, na nichž se nacházejí koryta vodních toků, strpět vodní díla umístěná v korytě vodního toku vybudovaná před účinností vodního zákona však před upravoval § 50 odst. c) vodního zákona i před novelizací. Vztahem ustanovení § 50 odst. c) a 59a) vodního zákona se zabývala opakovaně judikatura Nejvyššího soudu ČR v podstatě již od zmíněné novelizace. Podle ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku může každý, kdo se domáhá právní ochrany, důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích. Proto bylo povinností soudu na tuto judikaturu odkázat, a pokud neshledal důvody, pro které by její aplikace byla v daném případě nevhodná, rozhodnout ve shodě s ní.

7. Jedním z prvních z řady rozhodnutí, která se zmíněné problematiky dotkla, byl rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017 sp.zn. 28 Cdo 5820/2016. Přezkoumával rozhodnutí Krajského soudu v obec, které vyslovilo závěr, že za omezení vlastnického práva v důsledku povinnosti strpět na pozemcích užívání vodního díla uložené ustanovením § 50c) zákona o vodách náleží jednorázová kompenzace v jím určené výši. Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil s odkazem na nedostatečně zjištěnou výši náhrady, která by měla být uhrazena, zdůraznil však, že souhlasí s určením přiměřené kompenzace za restrikci vlastnického práva podle § 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Jednoznačně tak vyslovil názor, že za omezení vlastnického práva podle § 50 zákona o vodách náleží náhrada. Jednoznačně se potom Nejvyšší soud vyjádřil k citované problematice v rozsudku ze dne 24. 11. 2020 sp.zn 22 Cdo 1499/2020. Uvedl, že § 50 písm. c) i § 59 a) vodního zákona zakládají existenci zákonného omezení vlastnického práva a představují řešení situací existujících z dob před účinností nového vodního zákona, to je před datum. V obou případech přitom vzniká vlastníku vodního díla povinnost nahradit vlastníku pozemku omezení jeho vlastnických práv, a to formou jednorázové kompenzace. V případě § 50 c) právo na náhradu za omezení vlastnického práva vyplývá z článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, zatímco v případě § 59 a) vodního zákona tak stanoví zákon výslovně. V případě § 50 písm. c) jsou účinky právní normy omezeny na vodní díla vybudovaná před datum a nacházejí se v korytě vodního toku; naproti tomu norma obsažená v § 59 a své účinky vztahuje obecně na všechna vodní díla vybudovaná před datum, a dopadá proto na širší okruh situací. Proto tytéž účinky, které pro všechna vodní díla vybudovaná před datum nastaly na základě § 59a vodního zákona k datum, nastaly pro vodní díla vybudovaná před datum v korytě vodního toku již účinností § 50 písm. c) vodního zákona. Shora prezentovaný názor převzal rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021 v rozhodnutí sp.zn. 22 Cdo 3581/2020. Soud tedy při rozhodování o námitce promlčení vycházel z předpokladu, že podle § 50 písm. c) vodního zákona jsou vlastníci pozemků, na nichž se nacházejí koryta vodních toků, povinni strpět na svém pozemku vodní díla umístěna v korytě vodního toku vybudovaná před účinností zákona s tím, že za toto omezení vlastnického práva náleží náhrada, jíž se mohl vlastník pozemku po nabytí účinnosti vodního zákona domáhat. Novela, kterou byl do vodního zákona vtělen § 59 a), potom uložila vlastníku pozemku povinnost strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před datum a jeho užívání a právo na náhradu tak upravila výslovně. Rozdíl mezi oběma zákonnými ustanoveními pak spočívá v tom, že v případě § 50 písm. c) se jedná o vodní díla umístěná v korytě vodního toku, zatímco v případě § 59 a) se jedná o vodní díla bez dalšího omezení. Pro posouzení důvodnosti námitky promlčení tak bylo zásadní, zda vodní dílo užívané žalovaným je umístěno v korytě vodního toku.

8. Podle § 44 odst. 1 vodního zákona protéká-li tok po pozemku, který je evidován v katastru nemovitostí jako vodní plocha, je korytem vodního toku tento pozemek. Protéká-li vodní tok po pozemku, který není evidován v katastru nemovitostí jako vodní plocha, je korytem vodního toku část pozemku zahrnující dno a břehy koryta až po břehovou čáru určenou hladinou vody, která zpravidla stačí protékat tímto korytem, aniž se vylévá do přilehlého území. Ustanovení § 44 odst. 2 definuje, co je přirozeným korytem vodního toku a ustanovení § 44 odst. 3 odkazuje v pochybnostech o hranici koryta vodního toku na rozhodnutí místně příslušného vodoprávního úřadu. S ohledem na text ustanovení § 44 odst. 1 vodního zákona však je zřejmé, že úvahy o přirozeném korytu nejsou v tomto případě na místě. Ustanovení § 50 odst. c) vodního zákona nehovoří o termínu přirozené koryto vodního toku, nýbrž bez dalšího ukládá povinnost strpět vodní díla umístěná v korytě vodního toku. Pokud ustanovení § 44 odst. 1 vodního zákona definuje jako koryto vodního toku pozemek, který je v katastru nemovitostí označen jako vodní plocha, je toto určení pro další rozhodnutí postačující. Parcely č. 1905 a 1905 (původně parcela č. 1905) jsou, a byly i v minulosti, zapsány jako vodní plocha, koryto vodního toku přirozené nebo upravené. Za této situace jsou nadbytečné úvahy o přirozeném korytě a namístě je závěr, že úprava v § 50 odst. c) vodního zákona ukládala vlastníku pozemku povinnost strpět vodní dílo umístěné v korytě vodního toku od účinnosti zákona o vodách, tedy od datum. Shora zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu shodně odkazují na článek 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle něhož je vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Pokud tudíž zákon ukládá omezení vlastnického práva, náleží vlastníku za toto omezení náhrada. Právo na tuto náhradu žalobci vzniklo ke dni účinnosti vodního zákona, tedy ke dni datum, což je současně počátek běhu promlčení tříleté doby (§ 101 zákona č. 40/1964 Sb.). Jestliže žaloba v posuzované věci byla podána dne datum, byla tudíž podána po uplynutí zákonné promlčecí doby a vznesl-li žalovaný včas námitku promlčení, nemohla úspěšná. Pro úplnost je třeba dodat, že soud nepovažoval obranu žalovaného spočívající v tvrzení, že vlastnictví odpadního kanálu není prokázáno, za opodstatněnou, nicméně vzhledem k závěrům shora bylo nadbytečné se touto argumentací v rozhodnutí zabývat. Stejně tak nebylo třeba řešit otázku souladu žalobního požadavku s korektivem dobrých mravů ani výši požadované náhrady. Otázka, zda aplikací shora zmíněných zákonných ustanovení dochází ke zvýhodnění některých vlastníků oproti jiným, pak náleží zákonodárci.

9. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř., podle něhož má úspěšný účastník právo na náhradu nákladů, které mu v souvislosti s uplatněním nebo bráněním práva vznikly. V posuzované věci se jedná o náhradu za právní zastoupení za 8 úkonů právní služby podle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 odst. 5 a 11 odst. 1 vyhlášky 177/96 Sb. po 4 740 Kč, 8 režijních paušálů po 300 podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, náhrady za promeškaný čas za 18 půlhodin podle § 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu, nákladů se zpracováním znaleckého posudku ve výši 3 500 Kč, cestovného ve výši 2 640 Kč a 21% ve výši 9 332 Kč. Cestovní náklady se přitom skládají z jízdného vlakem z obec do obec a zpět k jednání dne datum v částce 324 Kč a cestovného zástupce žalovaného osobní automobilem Škoda Octavia registrační značka při ujetých 192 km, spotřebě 6 litrů na 100 km, jednorázové náhrady 4,40 Kč na kilometr, ceně motorové nafty v částce 27,20 Kč k jednání dne datum a datum, jedna cesta 1 158 Kč Celkem náklady řízení představují částku 57 592 Kč. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích - pobočce v obec, prostřednictvím Okresního soudu v Táboře. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.