9 C 39/2024

Plný text

Okresní soud v Táboře rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Jakšičovou jako samosoudkyní ve věci žalobkyně: Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozená Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o návrhu na zaplacení částky 21 420 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 3 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně jdoucím od , datum, do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ohledně částky 18 420,79 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 15 599 Kč ve výši 15 % ročně jdoucím od , datum, do zaplacení a úroku z prodlení z částky 11 417,49 Kč ve výši 15 % ročně jdoucím od , datum, do zaplacení, maximálně do doby, kdy celkový úrok za dobu od , datum, dosáhne 45 446 Kč, se řízení zastavuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

1. Žalobkyně se původně domáhala na žalované zaplacení částky 18 599 Kč se zákonným úrokem z prodlení od , datum, do zaplacení, pohledávky ve výši 2 821,79 Kč a 15 % úroku z částky 11 417,49 Kč od , datum, do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkově tento úrok dosáhne částky 45 446 Kč. V žalobním návrhu uvedla, že mezi účastníky byla uzavřena dne , datum, smlouva o úvěru č. , hodnota, , na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalované úvěr ve výši 12 000 Kč. K vyplacení úvěru došlo , datum, , žalovaná se zavázala zaplatit splátky poskytnutou částku a úrok ve výši nominální úrokové sazby 74,52 % ročně ve 48 splátkách ve výši 900 Kč měsíčně. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, součástí splátek byla rovněž i měsíční úhrada pojištění schopnosti žalované splácet. Žalobkyně tvrdila, že schopnost žalované řádně hradit úvěr byla prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalované. Žalovaná uhradila celkem , hodnota, splátek v celkové částce 9 000 Kč. Ještě před zesplatněním celého úvěru vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvních pokut ve výši celkem 498 Kč. V důsledku prodlení žalované vzniklo žalobci právo na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením v celkové výši 2 400 Kč. V důsledku prodlení žalované následně došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru k datu , datum, . Novou jistinu podle výpočtu žalobkyně tvořila částka 15 590,95 Kč. Žalobkyně popsala všechny nároky vyplývající ze smlouvy o půjčce a požadovala na žalované zaplacení dlužné jistiny v celkové výši 15 590,95 Kč, smluvní pokuty ve výši 498 Kč, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované ve výši 2 400 Kč, smluvní pokuty ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny za každý den prodlení od , datum, do zaplacení, úrok za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 11 417,49 Kč od , datum, do zaplacení. Konečně požadoval úhradu za pojištění schopnosti splácet úvěr v celkové výši 111 Kč.

2. Žalobkyní navrhovaný platební rozkaz soud nemohl vydat, neboť žalobkyně požadovala nemravně vysoké úroky, které mnohonásobně převyšovaly obvyklou stanovenou úrokovou míru. Žalobkyně tak byla nejprve vyzvána k doplacení soudního poplatku. Dříve, než soud věci projednal, vzala žalobkyně návrh částečně zpět. Konkrétně požadovala pouze zaplacení částky 3 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od , datum, do zaplacení, tedy rozdíl mezi částkou, která byla žalované poskytnuta a částkou, kterou vrátila. Ve zbytku vzala žalobu zpět.

3. Podle § 96 odst. 1 o.s.ř. může žalobce kdykoliv za řízení vzít zpět návrh na jeho zahájení. Je-li návrh vzat zpět z části, soud řízení zastaví částečně. V posuzované věci soud nepotřeboval stanovisko žalované ke zpětvzetí návrhu, neboť k omezení žaloby došlo dříve, než bylo zahájeno jednání ve věci samé. Proto v části, v níž žalobkyně žalobu omezila, řízení bez dalšího zastavil. Rozhodoval pouze o zbytku žalobního návrhu, tedy o částce 3 000 Kč spolu s příslušenstvím.

4. Po provedeném dokazování má soud z předložených listinných důkazů, konkrétně ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, (dále jen smlouva) ve spojení s oznámením věřitele o schválení úvěru, splátkovým kalendářem, dokladem o vyplacení úvěru ze dne , datum, , prohlášení klienta z téhož data a z přihlášky do pojištění za prokázané, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 12 000 Kč a žalovaný se zavázala splácet tento úvěr včetně sjednaného úroku ve výši 74,52 % ročně, a to ve 48 pravidelných měsíčních splátkách po 900 Kč počínaje měsícem dubnem 2022. Tato úroková sazba byla dohodnuta jako pevná po celou dobu splácení úvěru. Podle bodu 6.1 smlouvy, pokud se klient ocitne v prodlení s úhradou kterékoliv splátky či její části o délce 30 dnů, vzniká mu povinnost zaplatit poskytovali smluvní pokutu ve výši 249 Kč, a to za každou splátku, s níž se ocitl v prodlení o délce 30 dnů. Dle bodu 6.2 smlouvy, poskytovatel má vůči klientovi právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením. Výše těchto nákladů činí u každé splátky, u které se klient ocitl v prodlení s její úhradou o délce 15 dnů částku 200 Kč. Podle bodu 6.5 smlouvy, jestliže klient po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění, vzniká mu povinnost zaplatit poskytovateli smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru až do jejího úplného zaplacení. Z dokladu o vyplacení úvěru pak má soud za prokázané, že dne , datum, byla ve prospěch žalované odeslána z účtu žalobkyně částka 12 000 Kč. Z karty klienta ve spojení s výzvami k úhradě má soud za prokázané, že žalovaná zaplatila celkem , hodnota, splátek po 900 Kč. K zesplatnění došlo podle bodu 6.3. smlouvy, podle které ocitne-li se klient v prodlení s úhradou některé splátky nebo její části o délce 65 dnů, je poskytovatel oprávněn odepřít plnění veškerých svých závazků ze smlouvy, automaticky dojde k zesplatnění úvěru, to znamená, že se tomuto dni stávají okamžitě splatnými celá jistina úvěru, veškeré úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru, veškeré smluvní pokuty a veškeré náhrady nákladů podle bodu 6.

2. části B smlouvy. Podle bodu 6.4. smlouvy se pak ke dni zesplatnění úvěru stala celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění součástí nové jistiny úvěru s tím, že tuto novou jistinu byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději do dne zesplatnění. Z oznámení ze dne , datum, je patrné, že žalovaná byla vyzvána k úhradě splátek č. , hodnota, až 16 a současně upozorněna na možnost zesplatnění celého úvěru. Z oznámení z téhož data potom vyplývá, že se žalovaná ocitla v prodlení s úhradou splátky úvěru delší než 65 dnů, že tedy fakticky tímto dnem již došlo k okamžitému zesplatnění vyplývajících z této smlouvy. Z karty klientky vyplývá, že skutečně žalovaná byla v prodlení s platbou č. , hodnota, ze dne , datum, a se všemi ostatními splátkami. Z výpisu systému SOLUS, hodnocení klienta před poskytnutím úvěru je dále prokázáno, že žalobkyně ověřovala úvěruschopnost žalované. Ze statistického seznamu České národní banky – úrokové sazby korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice na spotřebu má soud za prokázané, že za březen 2022 činila průměrná sazba úroku z úvěru na spotřebu poskytovaných bankami domácnostem 8,33 % ročně.

5. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 2048 o. z. ujednají-li si strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzované povinnosti vznikla škoda. Podle ust. § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku. Podle ust. § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle ust. § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle ust. § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle ust. § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

6. Soud se v dané věci nejprve zabýval platností smlouvy o úvěru, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). V dané věci byl dle předložené smlouvy o úvěru sjednán úrok z úvěru ve výši nominální úrokové sazba z úvěru 74,52 % ročně, s uváděnou RPSN úvěru ve výši 106,06 %. Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu České republiky (dále jen NS ČR), kdy lze konkrétně uvést např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 NS ČR dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS ČR odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS ČR sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.), je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, , adresa, : , právnická osoba, . Beck, 2014, str. 2077 – 2091). Také Ústavní soud České republiky (dále jen ÚS) již v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (spolu s dalšími sankcemi) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Tato judikatura se dále prohlubovala a např. nález ÚS ve věci sp. zn. II. ÚS 3194/18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS ČR v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 soud uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, a jejíž zaplacení bylo zajištěno smluvními pokutami. Podepsaný soud má v souladu s právním názorem odvolacího Krajského soudu v , právnická osoba, – pobočka v Táboře (např. rozsudek č. j. 15 Co 61/2022 – 69 ze dne , datum, ), že uvedené právní závěry NS ČR a ÚS, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Podle uvedeného rozhodnutí: „exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí a jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva.“7. Jak již bylo výše uvedeno, předmětnou smlouvou o úvěru ze dne , datum, byla mezi účastníky sjednána nominální úroková sazba z úvěru ve výši 74,52 % ročně. Obvyklá výše úroků dle přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou (dále jen ČNB) pro uvedené období činila pro korunové úvěry poskytnutými bankami domácnostem , právnická osoba, na spotřebu v průměru 8,37 % ročně. Dohodnutá výše úroků tedy enormně převyšuje tuto obvyklou úrokovou míru, což vede soud k jednoznačnému závěru, že jde o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy neplatné. Na tomto závěru nic nemění ani to, že žalobkyně není bankou, neboť tato skutečnost přece nemůže znamenat, že by si žalobkyně mohla sjednávat takto nemravnou výši úroků. Stejně tak nemůže nic změnit ani částečné zpětvzetí žaloby žalobkyní, neboť soud poměřuje korektivem dobrých mravů právní jednání účastníků, tedy uzavřenou smlouvu o úvěru, a nikoli nyní uplatňovaný úrok. Uvedený závěr je v souladu s předchozími pravomocnými rozhodnutími odvolacího (i zdejšího) soudu, kdy jako neplatné byly shledány sjednané úroky ze spotřebitelských úvěrů i ve výši 86,21 % ročně - č. j. 15 Co 69/2018–93 nebo ve výši 52,21 % (č. j. 24 C 416/2018 – 69). Neobstojí ani případná argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Smluvní ujednání přece nejsou vyloučené ze soudního přezkumu, naopak tyto musí soud ex offo vždy přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy. „Následkem rozporu s dobrými mravy je podle § 580 odst. 1 neplatnost právního jednání, ve spojení s ustanovením § 588 je třeba dospět k závěru, že se jedná vždy o neplatnost absolutní.” (viz výše uvedená odborná literatura, str. tamtéž). Na toto posouzení nemá žádný vliv ust. § 1793 o. z. nebo § 1813 o. z., neboť jimi nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy; právě k takovému absolutně neplatnému právnímu jednání došlo v dané věci.

8. Podle výše uvedené judikatury NS ČR, která navazuje na judikaturu ÚS (viz celá řada rozhodnutí ÚS uváděná ve zmíněných rozhodnutích NS ČR), je třeba zkoumat neplatnost spotřebitelských smluv způsobenou nepřiměřenými úroky nikoli izolovaně, ale v celém souhrnu uzavřené spotřebitelské smlouvy, neboť není přípustné nepřiměřené vychýlení v právech a povinnostech stran v zásadní neprospěch spotřebitele. Ve výše uvedených rozhodnutích, která se týkala další fáze uplatnění práva v exekučních řízeních, a to právě ve věcech spotřebitelských smluv o poskytnutí peněžních prostředků, bylo dovozeno, že v případě takovéto nepřiměřenosti se neplatnost vztahuje na celý závazkový vztah. NS ČR dovodil, že pokud jsou povinnosti dlužníka ve svém kontextu nepřiměřené jeho právům, že je na místě exekuci zcela zastavit, a tedy smlouvu je třeba jako celek považovat za neplatnou (viz v podrobnostech shora uvedená judikatura). Tak je tomu i v dané věci, kdy právě ujednání o nemravné výši úroků z úvěru jsou ve smlouvě o úvěru tučně vytištěna jako základní parametry úvěru, přičemž vedle nemravné výše úroků z úvěru smlouva stanovila dále toliko v neprospěch spotřebitele smluvní pokutu (pro případ porušení povinností věřitele žádná smluvní pokuta sjednána nebyla) a dále i náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením spotřebitele. Jednotlivá ustanovení dané smlouvy o úvěru poskytnuté podnikatelem spotřebiteli jsou natolik provázaná, že je nelze od sebe oddělit, neboť bez takto sjednaných úroků (pokuty a poplatků) by žalobkyně peněžní prostředky žalovanému nepůjčila, tedy neplatná je celá smlouva o úvěru. Její ustanovení zakládají tak nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, že způsobují absolutní neplatnost smlouvy.

9. Z výše uvedených závěrů vyplývá, že poskytnutí peněžních prostředků žalovanému je s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení dle citovaného ust. § 2991 odst. 1 o. z. Uvedené jiné právní hodnocení nevyžadovalo poučení dle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť toto soud poskytuje jen předpokladu, kdy je třeba, aby účastník v této souvislosti doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Tak tomu v posuzované věci nebylo, žalobkyní vylíčené skutečnosti a předložené důkazy pro rozhodnutí soudu poskytují dostatečný základ. Jak již bylo výše uvedeno, žalobkyně poskytla žalované částku 12 000 Kč. Z žalobních tvrzení plyne, že žalovaná zaplatila žalobkyni celkem 9 000 Kč, proto je důvodný nárok žalobkyně co do částky 3 000 Kč. Ta byla žalobkyni přiznána výrokem I., neboť žalobkyně má právo na vrácení toho, co bylo plněno (§ 2993 o. z.). Důvodný je též nárok žalobkyně na úroky z prodlení z této dlužné jistiny, neboť žalovaná je v prodlení s plněním peněžitého dluhu, když co do výše žalobkyní požadovaných úroků z prodlení, je tato v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. , adresa, k plnění ve výroku I. byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

10. O náhradě nákladů soud rozhodoval podle § 142 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 146 odst. 2 o.s.ř. Žalobkyně byla úspěšná pouze ohledně částky 3 000 Kč, tedy přibližně z 1/7. Ve zbytku byla neúspěšná. Žalované náklady řízení nevznikly. Soudu proto nezbylo než rozhodnout tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.