9 C 41/2020

Plný text

Okresní soud v Táboře rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivanou Jakšičovou v právní věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o návrhu na ochranu osobnosti

I. Žaloba, aby bylo žalované uloženo zdržet se veškerého nevhodného chování vůči žalobci a zdržet se vůči žalobci všech zlomyslností a naschválů a zdržet se rozšiřování všech nepravdivých informací vůči žalobci, které vyplývají ze správního řízení vedeného Úřadem práce ČR pracoviště [obec], [anonymizováno] náměstí [číslo], [obec] pod [číslo jednací], se zamítá.

II. Žaloba, aby žalované bylo uloženo písemně se omluvit žalobci tak, že uveřejní v týdeníku [anonymizováno] omluvu následujícího znění: „ Omlouvám se panu [celé jméno žalobce], [datum narození], bytem [adresa žalobce], za nevhodné chování, za všechny zlomyslnosti a naschvály a za nepravdivé informace, které jsem vůči němu šířila před OO Policie České republiky v [obec] při podání mého vysvětlení dne 4.9.2018 a dále pak ve správním řízení, č.j. P 1578/2018, kdy podle § 77 odst. 1 písm. h) zákona č. 234/2004 Sb. o státní službě v platném znění, je státní zaměstnanec povinen zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se dozvěděl při výkonu služby, což jsem nedodržela, jelikož jsem v těchto věcech mlčenlivosti zbavena nebyla a o panu [celé jméno žalobce] jsem šířila informace, které jsem nedoložila a ani jsem je neprověřovala. [celé jméno žalovaného], [ulice a číslo], [PSČ] [obec]“ se zamítá.

III. Žaloba, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobci majetkovou újmu ve výši 500 Kč a nemajetkovou újmu ve výši 11 500 Kč, se zamítá.

IV. Žalobce je povinen nahradit žalované na nákladech řízení částku 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou podanou u zdejšího soudu dne 17. 2. 2020 se žalobce nejprve domáhal uložení povinnosti žalované písemně se žalobci omluvit a nahradit mu škodu ve výši 50 000 Kč. Návrh odůvodnil tvrzením, že v březnu 2017 podal k [anonymizováno] inspektorátu práce v [obec] podnět ke kontrole z důvodu nezaplacené mzdy bývalým zaměstnavatelem. Ačkoli úřednice OIP byly vázány povinnou mlčenlivostí, poskytly informace žalované. Ta zahájila teprve 14. 3. 2018 řízení o přeplatku a dne 10. 4. 2018 vydala rozhodnutí, kterým se„ snaží žalobce okrást o 7 119 Kč“. Žalobce zdůraznil, že k rozhodnutí došlo více než 16 měsíců poté, co žalovaná zmíněnou informaci obdržela. Vydané rozhodnutí o přeplatku bylo odvolacím orgánem následně zrušeno a věc byla vrácena znovu k projednání žalované. Žalobce dovozoval, že žalovaná zvolila takový způsob doručování, aby se vydané rozhodnutí nedostalo do jeho dispozice. Dále poukazoval na to, že žalovaná„ rozdává listiny ze spisu bez jakéhokoli protokolu o nahlížení“. Odkázal na situaci, při níž ho nechala nahlédnout do spisu, aniž o tom byl pořízen protokol, který byl v systému v úřadu práce řádně zaznamenán. Žalobce podal ve správním řízení námitku podjatosti žalované, té však nebylo vyhověno, neboť žalovaná je v blízkém vztahu s ředitelem [příjmení]. Následně žalovaná i ředitel úřadu práce [příjmení] podali na žalobce [anonymizováno] oznámení na policii. Policejní orgán postoupil jejich oznámení Městskému úřadu v Táboře, k nařízenému jednání se žalovaná bez omluvy nedostavila. Jelikož účast žalované byla při jednání nutná, správní orgán ji předvolával opakovaně. Žalobce dovozoval, že žalovaná a ředitel [příjmení] nejednají za úřad práce, nýbrž sami za sebe, neboť ho z titulu svých pravomocí už nemohli více poškodit. Snažili se mu přivodit újmu sami za sebe jako soukromé osoby. Žalobce se hluboce dotýká soustavné osočování, obviňování, zneužívání pravomoci v jeho neprospěch ze strany žalované. Požaduje, aby se mu písemně omluvila a bylo jí uloženo zaplatit mu symbolickou náhradu škody ve výši 50 000 Kč, když faktická výše způsobené škody byla 28 000 Kč.

2. K výzvě soudu ze dne 28. února 2020 žalobce návrh doplnil. Uvedl, že protiprávní jednání žalované spatřuje v tom, že ho očernila, když si o něm vymyslela, že jí sebral z pracovního stolu listinu a utekl. Takové jednání žalobce odmítá. Vzhledem k tomu, že jednání žalované bylo v rozporu se správním řádem, nemohlo jít o jednání úřednice, nýbrž o její soukromé jednání. Poukázal na to, že žalovaná na něj podala trestní oznámení, což byla čistě její soukromá aktivita. Pokud jde o požadavek omluvy, vzal jej zpět a žádal pouze finanční kompenzaci. Požadoval uhradit 2x částku 1 000 Kč za marné náklady spojené s cestováním z místa bydliště k [anonymizováno] úřadu do [obec] a zpět, dále náhradu nemajetkové újmy ve výši 48 000 Kč, když ta je spojená s jednáním žalované, které spočívalo v tom,„ o žalobci vždy úmyslně cíleně lže... tímto jednáním žalobce poškodila, očernila“. Konečně uváděl, že zfalšovala a dodatečně vložila do spisu záznam, který nebylo možno dobře antedatovat. Částku 48 000 Kč považoval za adekvátní, neboť žalovaná bez problémů riskovala částku 50 000 Kč svou neúčastí při správním jednání.

3. Žalovaná se k žalobě uvedla, že uplatněný nárok neuznává, není si vědoma porušení jakýchkoli právních předpisů. Navrhovala zamítnutí žaloby z důvodu nedostatku své pasivní legitimace. Na uvedenou námitku reagoval žalobce při jednání dne 18. září 2020. Odkázal na vyjádření, které bylo soudu do datové schránky doručeno ve večerních hodinách předchozího dne. V něm poukázal na to, že žalovaná dala souhlas s vedením přestupkového řízení, tím umožnila jeho věcné projednání. Ve třech případech se k jednání přestupkového orgánu nedostavila. Žalobce se ve třech případech dostavil marně, měl tedy vždy zablokován celý den. Za každý den souhrnně včetně dopravy požadoval náhradu částky 2 000 Kč, tedy 6 000 Kč Částku 6 000 Kč potom požadoval jako nemajetkovou újmu, neboť žalovaná mu svým počínáním přivodila opakovaně stres a pocit marnosti. Žalobce tedy změnil svá skutková tvrzení. Svůj požadavek spojoval výlučně s okolnostmi přestupkového řízení, ohledně částky 38 000 Kč vzal žalobu zpět. Soud změnu žaloby co do vylíčení rozhodujících skutečností připustil při jednání, usnesením ze dne 12. 11. 2020, č.j. 9 C 41 / [číslo] řízení ohledně částky 38 000 Kč zastavil.

4. V dalším podání ze dne 29. 9. 2020 žalobce vyslovil pochybnost, zda ze spisu Městského úřadu v Táboře lze pro účely tohoto řízení čerpat, protože je třeba zabývat se otázkou, co je prapůvodem tohoto spisu. Uvedl, že přestupkové řízení proti němu dospělo k zastavení s odůvodněním, že pokud žalobce napsal o žalované a řediteli Úřadu práce v [obec], že se jedná o zlomyslné a podlé osoby, tyto neurazil, pouze se nevhodně vyjádřil. Žalobce se proti tomuto závěru ohradil, neboť se domníval, že se jednalo o vyjádření vhodné, pouze přesně charakterizoval osoby s jejich vlastnostmi a činy. Dále ve vyjádření znovu popsal chování žalované a ředitele úřadu práce.

5. Poté, co žalobci byl na jeho žádost ustanoven zástupce z řad advokátů, byla žaloba doplněna znovu podáním ze dne 4. 3. 2021. Zástupce žalobce doplnil žalobní tvrzení tak, že žalobce podal v březnu 2016 k oblastnímu inspektorátu práce podnět ke kontrole z důvodu nezaplacené mzdy bývalým zaměstnavatelem žalobce. Při této příležitosti úřednicím OIP v [obec] sdělil informace, které nesměly z důvodu zákonné mlčenlivosti použít jinak, než v souvislosti s kontrolou bývalého zaměstnavatele žalobce. Tyto informace následně měla žalovaná od 2. 11. 2016 k dispozici, a ačkoli měla neprodleně zahájit řízení o přeplatku na dávce bydlení, jako úřední osoba ničeho nečinila. Žalobce bez bližšího vysvětlení tvrdil, že žalovaná se ho snaží okrást o 7 119 Kč, současně poukazoval na to, že informace, na kterých staví své nezákonné rozhodnutí, použila o vice než 16 měsíců později, než je obdržela. Vedle toho tvrdil, že žalovaná neoprávněně používá informace, které získala v rámci správního řízení, v jeho neprospěch v jiném správním řízení, které vedlo město Tábor pod č.j. P 1578/2018 ZN. Svým jednáním mu přivodila stres a pocit marnosti, za něž žádá satisfakci K prokázání shora uvedených tvrzení nabízel v žalobě vyjmenované důkazy. V souvislosti s těmito tvrzenými jednáními požadoval žalobce v konečné podobě žaloby celkem 3 rozsudečné výroky, a to uložení povinnosti se zdržet se nevhodného chování (zlomyslnosti, naschvály), výrok o povinnosti nahradit majetkovou újmu ve výši 500 Kč (v souvislosti s cestovným ke správnímu orgánu do města Tábora po 3 x 22 km) a nemajetkovou újmu ve výši 11 500 Kč a konečně povinnost řádně se žalobci omluvit. Tato úprava žalobního petitu nemohla být podkladem pro soudní rozhodnutí, neboť v části, kde žalobce žádá omluvu, je neurčitá, proto byl vyzván znovu k jeho doplnění. V podání ze dne 29. 3. 2018 navrhl, aby omluva žalobci byla zveřejněna v týdeníku [anonymizováno] v podobě, v jaké uvedena ve výroku II. tohoto rozsudku. Při jednání dne 23. 4. 2021 soud změnu návrhu spočívající ve vylíčení rozhodujících skutečností i v žalobním požadavku, připustil.

6. Žalobce se tedy domáhal jak ochrany osobnosti, o níž tvrdí, že byla jednáním žalované dotčena, tak i náhrady věcné škody, která mu jejím jednáním měla být způsobena. Soud se proto jeho nároky zabýval postupně. Pro lepší přehlednost rozhodnutí je třeba zmínit nejprve právní úpravu: -) Podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.) má člověk, jehož osobnost byla dotčena, právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek. -) Podle ustanovení § 2910 o.z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti na ochranu takového práva.

7. V bodě prvním navrhovaného výroku žalobce požaduje, aby žalované bylo uloženo zdržet se veškerého nevhodného chování vůči němu a rozšiřování všech nepravdivých informací, které vyplývají ze správního řízení pod tam označenou spisovou značkou. Takovému výroku odpovídá shora zmíněná zákonná úprava obsažená v § 82 odst. 1 občanského zákoníku. Při jednání dne 23. 4. 2021 však žalobce do protokolu výslovně prohlásil, že v současné době mezi ním a žalovanou není žádný kontakt, nadřízený žalované rozhodl, že je vůči němu podjatá, a tak k dalšímu pokračování v porušování jejích povinností docházet nemůže. Je tedy evidentní, že k pokračování v naznačeném jednání žalované nedochází, docházet nemůže a nehrozí ani jeho opakování. Proto je dalšího zkoumání na místě závěr, že uvedený žalobní požadavek je nedůvodný. Není možné zdržet se jednání, které neprobíhá, a podle vyjádření samotného žalobce ani nehrozí jeho opakování.

8. Požadavek na omluvu a zaplacení částky 11 500 Kč se odvíjí od tvrzení žalobce, že žalovaná nevhodně postupovala jako úřednice v rámci správního řízení, že se opakovaně nedostavovala k jednání u přestupkové komise, že o něm šířila nevhodné údaje před orgány policie a konečně že porušila povinnost mlčenlivosti o skutečnostech, o nichž se dozvěděla při své úřední činnosti.

9. Při posouzení postupu žalované v rámci správního řízení vedeného Úřadem práce v [obec] pod sp. značkou [číslo] je třeba odkázat na ustanovení § 2914o.z., podle něhož ten, kdo při své činnosti použije zmocněnce, zaměstnance nebo jiného pomocníka, nahradí škodu jím způsobenou stejně, jako by ji způsobil sám. Pokud je tedy neoprávněný zásah do osobnostní sféry poškozeného způsoben někým, kdo byl použit právnickou osobou či jinou fyzickou osobou k realizaci její činnosti, postihují občanskoprávní sankce (§ 82 odst. 1, § [číslo], § 2957 o.z.) samotnou právnickou osobu či fyzickou osobu, neboť neoprávněný zásah se přičítá výlučně této osobě. Pouze výjimečně, pokud by chování zaměstnance právnické osoby bylo nutno vzhledem k okolnostem případu kvalifikovat jako zřejmě excesivní, byla by postižena tato osoba, zpravidla zaměstnanec. V podrobnostech lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2011 sp. zn. 30 Cdo 1509/2011. Citované rozhodnutí bylo vydáno za účinnosti předchozí právní úpravy, i nadále je však dobře použitelné. Jedná se o klasické pravidlo přičitatelnosti jednání osobě, v jejíž prospěch či na základě jejíchž pokynů jsou úkony prováděny. Vzhledem k tomu, že žalobce popisuje jednání spočívající ve vydání rozhodnutí, které bylo zcela v kompetenci žalované jako zaměstnankyně Úřadu práce v [obec] a které nijak nevybočuje z běžné rozhodovací praxe, nelze o žádném excesu uvažovat. Soud tedy dospěl bez dalšího zkoumání k závěru, že za jednání žalované, pokud by bylo shledáno jako problematické, neodpovídala žalovaná, nýbrž její zaměstnavatel.

10. Při zkoumání odpovědnosti žalované za průběh přestupkového řízení je třeba odkázat na obsah spisu Městského úřadu v Táboře sp. zn. P 1578/2018 ZN. Z něj vyplývá, že dne 21. 8. 2018 oznámil [anonymizováno] práce ČR [anonymizováno] [obec] [anonymizováno], Krajskému ředitelství policie Jihočeského kraje dle ustanovení § 8 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, podezření z protiprávního jednání fyzické osoby – [celé jméno žalobce]. V oznámení je uvedeno, že jmenovaný opakovaně urážlivě napadá jednotlivé pracovnice úřadu a vedení Úřadu práce ČR – kontaktního pracoviště [obec] a tím poškozuje dobré jméno pracovníků úřadu práce, současně je popsáno, jakým konkrétním způsobem se to děje. Po posouzení věci oznámila Policie České republiky, Krajské ředitelství Jihočeského kraje, [anonymizováno] odbor [obec] dne 2. října 2018 Městskému úřadu v Táboře podle § 74 ods.t 2 zákona č. 250/2016 Sb. o odpovědnosti za přestupky, že [celé jméno žalobce] je podezřelý z přestupku proti občanskému soužití. Projednání přestupku je možné pouze se souhlasem osoby přímo postižené spácháním přestupku, proto městský úřad usnesením ze dne 28. 11. 2018 určil lhůtu 30 dnů k podání souhlasu se zahájením přestupkového řízení Ing. [jméno] [příjmení] (souhlas poskytl dne 28. 11. 2018) a Mgr. [jméno] [příjmení] (souhlas poskytla dne 30. 11. 2018). Následně Městský úřad v Táboře dne 19. 12. 2018 zahájil z moci úřední řízení o přestupku proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písmeno a) zákona č. 251/2016 Sb. a [celé jméno žalobce] uvědomil o nařízeném termínu konání ústního jednání dne 9. ledna 2019. Současně vyrozuměl o konání ústního jednání Ing. [jméno] [příjmení] a Mgr. [jméno] [příjmení]. Oba poučil s odkazem na ustanovení § 71 zákona o odpovědnosti za přestupky o právu zúčastnit se tohoto jednání a o dalších právech, které jim v souvislosti s vedením přestupkového řízení náleží. Vyrozumění bylo doručeno žalované 21. 12. 2018. [příjmení] způsobem potom vyrozuměl žalovanou Městský úřad v Táboře o ústním jednání dne 27. 3. 2019 a 29. 5. 2019. V žádném z těchto předvolání nebyla vyžadována její účast, vždy byla informována pouze o tom, že má právo se tohoto jednání zúčastnit. Nemá postavení účastníka řízení, proto má pouze zákonem vymezená práva. Z takového poučení nelze dovodit, že bylo povinností žalované, aby se k těmto jednáním dostavovala. Z protokolu, který je ve spisu datován dne 9. 1. 2019, je patrné, že žalovaný byl v průběhu přestupkového řízení vyslechnut, žalovaná se k jednání nedostavila. Její vyjádření je následně založeno ve spisu - je v něm popsáno, že pan [celé jméno žalobce] v odvolání uvedl, že ona ([celé jméno žalovaného]) a ředitel úřadu práce jsou vůči jeho osobě zlomyslní a podlí, neštítí se ukojit své potřeby tím, že porušují své pravomoci. Žalovaná sdělila, že ze strany úřadu práce zákon porušen nebyl, pan [celé jméno žalobce] neměl důvod takto někoho urážet. Následně Městský úřad v Táboře usnesením rozhodl o zastavení řízení s tím, že skutek, o němž se řízení vede, není přestupkem, výrok [celé jméno žalobce] je hodnocen jako nevhodný, nikoliv však dehonestující a hrubě urážlivý. Pro posouzení nároku žalobce na omluvu a na nemajetkovou újmu za způsobený stres a strádání je podstatné, že žalovaná se v průběhu přestupkového řízení nedopustila žádného porušení zákona, neporušila žádnou povinnost. V souhlasu s vedením přestupkového řízení není možné žádné porušení shledat. Pokud potom došlo v rámci přestupkového řízení k odročování jednání, nevedlo k tomu protiprávní jednání žalované. Vzhledem k tomu, že nebyl splněn základní předpoklad – protiprávní jednání na straně žalované, nebylo třeba vést dokazování k otázce, zda žalobci nějaká újma vznikla a zda je mezi touto případnou újmou a jednáním žalované vztah příčinné souvislosti.

11. Žalobce dále tvrdil, že žalovaná porušila povinnost mlčenlivosti a informace, které získala v rámci správního řízení ve věci [číslo] použila v jeho neprospěch. Soud tedy vedl dokazování k otázce, zda skutečně žalovaná uvedenou povinnost porušila. Z oznámení podle ustanovení § 8 odst. 1 trestního řádu ze dne 30. 8. 2017 adresovaného Policii ČR, Krajskému ředitelství policie Jihočeského kraje bylo zjištěno, že [anonymizováno] práce ČR, Krajská [pobočka] [anonymizováno], kontaktní pracoviště [obec] oznámil podezření z [anonymizováno] činnosti na [celé jméno žalobce], [datum narození], v průběhu evidence uchazeče o zaměstnání. Sdělil, že žalobce nesplnil oznamovací povinnost podle § 25 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb. o zaměstnanosti, tedy bez vážných důvodů neoznámil úřadu práce výkon činnosti na základě dohody o provedení práce, který nebrání vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání. Žalovanému byla přiznána podpora v nezaměstnanosti od 7. 7. 2015 po pětiměsíční podpůrčí dobu; dne 25. 11. 2015 převzal písemné poučení v souvislosti s novelou zákona o zaměstnanosti ohledně nekolidujícího zaměstnání. V oznámení je dále uvedeno, že následně bylo zjištěno, že uchazeč o zaměstnání neoznámil výkon činnosti na základě dohody o provedení práce. Rozhodnutím č.j. TAA-1849/2017-2/1956 ze dne 22. 7. 2017, které nabylo právní moci 26. 7. 2017, byla žalovanému uložena povinnost vrátit neoprávněně vyplacenou částku 23 811 Kč. S ohledem na podezření ze spáchání trestného činu podvodu splnil úřad svou oznamovací povinnosti. Na základě tohoto oznámení byla žalovaná vyzvána k podání vysvětlení, svou povinnost splnila dne 4. září 2018, stručně se vyjádřila k osobě žalobce a k předmětu podaného oznámení. K této otázce je třeba argumentovat ustanovením § 77 zákona č. 234/2014 Sb. o státní službě. Podle § 77 odst. 1 písm. h) citovaného zákona je skutečně státní zaměstnanec povinen zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se dozvěděl při výkonu služby a které v zájmu služebního úřadu nelze sdělovat jiným osobám; to neplatí, pokud byl této povinnosti zproštěn. Rozsah povinnosti mlčenlivosti státního zaměstnance vychází ze dvou podmínek, které musí být splněny kumulativně: jedná se o skutečnosti, o nichž se státní zaměstnanec dozvěděl při výkonu služby, současně takové skutečnosti nelze v zájmu služebního úřadu sdělovat jiným osobám. Pokud by tedy státní zaměstnanec například v postavení svědka porušil povinnost mlčenlivosti, která mu ze zákona vyplývá, aniž by byl této povinnosti zproštěn, byl by takový důkaz získaný nezákonně. Výjimku z citovaného ustanovení však obsahuje právě ustanovení § 8 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu. Podle § 8 odst. 4 trestního řádu totiž nelze splnění povinnosti podle odst. 1 (povinnost poskytovat součinnost bez zbytečného odkladu) odmítnout s odkazem na povinnost zachovávat tajnost [anonymizováno] informací při vyřizování dožádání orgánu činného v [anonymizováno] řízení o [anonymizováno] činu, kde dožádána osoba je současně oznamovatelem trestného činu. V posuzované věci se jednalo o oznámení Úřadu práce v [obec]. Ten byl oznamovatelem [anonymizováno] činu, a proto se jeho zaměstnankyně nemohla zprostit povinnosti vypovídat s odkazem na svou mlčenlivost v této situaci. Z uvedeného důvodu je úvaha žalobce, že žalovaná porušila povinnost mlčenlivosti, nesprávná. V rámci přestupkového řízení se vyjádřila toliko k předmětu řízení – popsala, jaké výrazy žalobce v souvislosti s ní použil, a o porušení mlčenlivosti nelze vůbec uvažovat. I zde chybí předpoklad odpovědnosti žalované – porušení povinnosti.

12. Po provedeném řízení je tak na místě závěr, že žaloba není v žádném ohledu důvodná. V části, kde žalobce tvrdil, že se žalovaná při výkonu své funkce chovala nevhodně, není dána její pasivní legitimace. Soud proto, aniž vyžadoval od žalobce doplnění skutkových tvrzení a jejich prokázání, posoudil žalobu jako nedůvodnou. Nepovažoval za prokázaná ani další tvrzení – totiž že žalovaná porušila povinnost mlčenlivosti, že použila v jeho neprospěch informace získané v jiném správním řízení, že se v rozporu se zákonem nedostavovala k přestupkovému jednání. Vzhledem k tomu, že z její strany nedošlo k žádnému jednání, které by bylo způsobilé přivodit mu újmu, byl bez dalšího dokazování návrh jako zcela nedůvodný v celém rozsahu zamítnut. Uvedené závěry se týkají stejně požadavku na zaplacení částek 500 Kč a 11 500 Kč i na omluvu.

13. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na plnou náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Podle § 151 odst. 3 o.s.ř. účastníku, který nebyl v řízení zastoupen a který nedoložil výši hotových výdajů, přizná soud náhradu v paušální výši určené podle zvláštního předpisu. Tímto předpisem je vyhláška Ministerstva spravedlnosti ČR č. 254/2015 Sb., která určuje cenu jednoho úkonu právní služby částkou 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky). Žalovaná se k návrhu vyjádřila a zúčastnila se dvou jednání, proto jí náleží částka 900 Kč.