9 C 49/2025

Plný text

Okresní soud v Táboře rozhodl soudkyní JUDr. Ivanou Jakšičovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Anonymizováno narozená dne Anonymizováno Anonymizováno bytem nám. Jméno žalované. Anonymizováno o zaplacení 10 640 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 2 280 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,50 % ročně od 14. 10. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 8 360 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 8 820,12 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,50 % ročně z částky 10 640 Kč od 28. 9. 2023 do 13. 10. 2023 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,50 % ročně z částky 8 360 Kč od 14. 10. 2023 do zaplacení, se zamítá

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se vůči žalované domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím, neboť právní předchůdce žalobkyně právnická osoba s žalovanou uzavřel dne 2. 8. 2010 smlouvu o půjčce č. hodnota, na jejímž základě poskytl žalované peněžní prostředky v celkové výši 10 000 Kč. Podle smlouvy o půjčce se žalovaná zavázala vrátit částku 10 000 Kč spolu s poplatkem ve výši 8 360 Kč, tj. celkem částku 18 360 Kč, v 60 týdenních splátkách po 310 Kč. Žalovaná však částku řádně a včas nevrátila. Právní předchůdce žalobkyně pohledávku za žalovanou postoupil na žalobkyni, avšak ani poté žalovaná dluh nezaplatila, je v prodlení s plněním peněžitého závazku a žalobkyně proto požaduje též zákonné úroky z prodlení z dlužné jistiny půjčky.

2. Vzhledem k předloženým listinám, jakož i souhlasu žalobkyně s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání již v podané žalobě, vyzval soud žalovanou, aby se ve smyslu ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.) i ona vyjádřila k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaná se v určené lhůtě na výzvu soudu nevyjádřila a soud proto rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise 3. Z předložených listinných důkazů, a to konkrétně ze smlouvy o půjčce č. hodnota ze dne 2. 8. 2010, má soud za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou došlo k podpisu smlouvy, ve které se právní předchůdce žalobkyně zavázal žalované poskytnout půjčku ve výši 10 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku vrátit s poplatkem ve výši 8 360 Kč, tj. celkem částku 18 360 Kč v 60 týdenních splátkách po 310 Kč. Ze smlouvy dále plyne, že roční procentní sazba nákladů činí (dále jen RPSN) 224,28 % ročně. Žalovaná půjčku řádně a včas nevrátila, neboť z výpisu plateb má soud za prokázané, že zaplatila toliko částku 7 720 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023, ve spojení s její přílohou, má soud za prokázané, že pohledávka za žalovaným přešla z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni. Z dopisu ze dne 29. 9. 2023 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně v něm oznámil toto postoupení pohledávky žalované a současně žalovanou vyzvala k zaplacení částky 10 640 Kč do deseti dnů od data doručení tohoto dopisu. Žalobkyně pak dále zaslala dne 30. 7. 2024 žalované předžalobní výzvu. Celkový dluh žalované se skládá dle vyúčtování žalobkyně uvedeného v žalobě z neuhrazené jistiny ve výši 5 795,21 Kč, dlužné části poplatku ve výši 4 844,79 Kč, z kapitalizovaného úroku z prodlení 8 820,12 Kč vypočteného za období od 5. 11. 2012 do 27. 9. 2023 z částky 10 640 Kč úrokem z prodlení ve výši 7,50 % ročně a z úroků z prodlení v zákonné výši 7,50 % ročně z dlužné jistiny ve výši 10 640 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení.

4. Po právní stránce soud věc posoudil v souladu s ust. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) dle ust. § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), podle kterého smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Dle ust. § 658 obč. zák. při peněžité půjčce lze dohodnout úroky. Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Podle § 451 odst. 1, 2 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle ust. § 517 odst. 2 obč. zák. jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis. Podle ust. § 524 odst. 1, 2 obč. zák. může věřitel svoji pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. S postoupenou pohledávkou přecházejí i její příslušenství a všechna práva s ní spojená.

5. Soud se nejprve zabýval platností smlouvy o půjčce, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). V dané věci sice nebyl dle předložené smlouvy o půjčce formálně sjednán úrok z půjčky, ale na souhrnný poplatek ve výši 8 360 Kč je nutno v daném případě pohlížet jako na skrytý (kapitalizovaný) úrok, neboť právě tento představuje zisk právního předchůdce žalobkyně spojený se zapůjčením prostředků žalované. Jeho roční výše přitom dosahuje 73 % ročně [8 360 Kč/420 dny (60 týdnů x 7 dní) = 19,90 Kč za den, což je představuje úrok 0,238 % denně (19,90/8 360), respektive 86,87 % ročně (0,2 x 365)]. Právě proto roční procentní sazba nákladů činila 224,28 %. Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu ČR (dále jen NS ČR), kdy lze konkrétně uvést nejprve např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 NS ČR dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS ČR odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS ČR sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.) je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, adresa: právnická osoba. Beck, 2014, str. 2077 – 2091). I Ústavní soud (dále jen ÚS) již v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (spolu se zajištěním prostřednictvím 2 bianko směnek a souborem sankcí) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tato judikatura se dále prohlubovala a např. nález ÚS ve věci sp. zn. II. ÚS 3194/18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS ČR v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, kde dlužník měl při splatnosti v průměru 3 až 4 roky zaplatit 2x až 3x víc, než byla poskytnutá částka, jejíž zaplacení bylo zajištěno i několika smluvními pokutami, denními i jednorázovými. Podepsaný soud má v souladu s právním názorem odvolacího Krajského soudu v adresa – pobočka v Táboře (např. rozsudek č. j. 15 Co 61/2022 – 69 ze dne 12. 4. 2022), že uvedené právní závěry NS ČR a ÚS, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Podle uvedeného rozhodnutí: „exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí a jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva.“ 6. V dané věci byl žalovaný dle smluvních ujednání povinen v bezprostřední souvislosti s poskytnutím půjčky zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně „souhrnný poplatek v částce 8 360 Kč a povinnost žalované se pak konstituuje jako zaplacení jediné „celkové dlužné částky“ ve výši 18 360 Kč v pravidelných splátkách po 310 Kč týdně. Jednotlivá smluvní ujednání nelze vytrhovat z kontextu celé smlouvy, ale naopak je třeba každé z nich posoudit v souvislosti s ostatními, kdy v dané věci jsou tato ve svém souhrnu zjevně nevyvážená. Právní předchůdce žalobkyně si do předtištěného formuláře smlouvy zakotvil souhrnný poplatek“ ve výši 8 360 Kč, což činí 83,60 % z výše jistiny, Soud má přitom za to, že jde o skryté úroky z úvěru, když ve předmětné smlouvě o půjčce jinak ujednání o úroku za poskytnuté peněžní prostředky zcela absentují. Je pak zároveň takřka vyloučené, aby poskytovatel nebankovních půjček, jehož předmětem podnikání je poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru (viz údaje o „předmětu podnikání“ právního předchůdce žalobkyně ve veřejně dostupném obchodním rejstříku) tak činil bez nároku na úrok, tedy peněžitou odměnu za půjčení peněz, neboť by jednal v rozporu s ekonomickou realitou. Odměnu za poskytnutí půjčky tudíž představuje právě „souhrnný poplatek“, jenž ve skutečnosti skrytým kapitalizovaným úrokem. Není ovšem přípustné sjednaný kapitalizovaný úrok skrýt pod označení poplatek. Úrok totiž představuje příjem spojený s daňovou povinností. Sjednání poplatku, který pojmově slouží k úhradě vzniklých nákladů, avšak ve skutečnosti je úrokem za poskytnutí půjčky (tj. toliko cenou peněz bez vynaložení dalších nákladů), představuje obcházení zákona, což má též za následek absolutní neplatnost ujednání podle § 39 obč. zák. Po tomto posouzení pak hodnota úroku z půjčky činí 86,87 % ročně (k výpočtu viz bod 5 odůvodnění tohoto rozsudku). Obvyklá výše úroků dle obecně dostupného přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou pro období srpen 2010 přitom pro korunové úvěry poskytnutými bankami domácnostem v ČR na spotřebu v průměru 14,67 % ročně, tedy jeho faktická výše dosahuje sama o sobě téměř šestinásobku obvyklé hodnoty. Neobstojí ani argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Smluvní ujednání přece nejsou vyloučené ze soudního přezkumu, naopak tyto musí soud ex offo vždy přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy. „Následkem rozporu s dobrými mravy je podle § 580 odst. 1 neplatnost právního jednání, ve spojení s ustanovením § 588 je třeba dospět k závěru, že se jedná vždy o neplatnost absolutní.” (viz výše uvedená odborná literatura, str. tamtéž). Na toto posouzení nemá žádný vliv ust. § 1793 o. z. nebo § 1813 o. z., neboť jimi nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy; právě k takovému absolutně neplatnému právnímu jednání došlo v dané věci. K tomu lze ještě dodat, že v daném případě se jednalo o vztah spotřebitele a podnikatele, kde za použití definice průměrného spotřebitele (viz Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2005/29/ES) nelze objektivně očekávat, že si spotřebitel bude při podpisu smlouvy vědom, že pod pojmem „administrativní poplatek“ se bude, byť třeba jen zčásti, ukrývat smluvní úrok. Takové jednání podnikatele je zjevně nemravné.

7. Podle výše uvedené judikatury NS ČR, která navazuje na judikaturu ÚS (viz celá řada rozhodnutí Ústavního soudu uváděná ve zmíněných rozhodnutích NS ČR), je třeba zkoumat neplatnost spotřebitelských smluv týkajících se poskytnutí peněžních prostředků (např. ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci) nikoli izolovaně, ale v celém souhrnu uzavřené spotřebitelské smlouvy, neboť není přípustné nepřiměřené vychýlení v právech a povinnostech stran v zásadní neprospěch spotřebitele. Ve výše uvedených rozhodnutích, která se týkala další fáze uplatnění práva v exekučních řízeních, a to právě ve věcech spotřebitelských smluv o poskytnutí peněžních prostředků, bylo dovozeno, že v případě takovéto nepřiměřenosti se neplatnost vztahuje na celý závazkový vztah. NS ČR dovodil, že pokud jsou povinnosti dlužníka ve svém kontextu nepřiměřené jeho právům, že je na místě exekuci zcela zastavit a tedy smlouvu je třeba jako celek považovat za neplatnou (viz v podrobnostech shora uvedená judikatura). Tak je tomu i v dané věci. Jednotlivá ujednání dané smlouvy o půjčce poskytnuté podnikatelem spotřebiteli jsou natolik provázaná, že je nelze od sebe oddělit, neboť bez takto sjednaných poplatků (tj. dalšího skrytého kapitalizovaného úroku), by předchůdce žalobkyně peněžní prostředky žalované nepůjčil, tedy neplatná je celá smlouva o půjčce. Její ustanovení ve svém souhrnu zakládají tak nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, že způsobují absolutní neplatnost smlouvy.

8. Z výše uvedených závěrů vyplývá, že poskytnutí peněžních prostředků žalované je s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o půjčce třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení dle citovaného ust. § 451 odst. 1 obč. zák. Uvedené jiné právní hodnocení nevyžadovalo poučení dle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť toto soud poskytuje jen předpokladu, kdy je třeba, aby účastník v této souvislosti doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Tak tomu v posuzované věci nebylo, žalobkyní vylíčené skutečnosti a předložené důkazy pro rozhodnutí soudu poskytují dostatečný základ. Jak již bylo výše uvedeno, právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované částku půjčku 10 000 Kč. Z žalobních tvrzení plyne, že žalovaná zaplatila právnímu předchůdci žalobkyně toliko částku 7 720 Kč. Při výše uvedeném závěru o neplatnosti smlouvy o půjčce a posouzení vztahu mezi účastníky jako bezdůvodného obohacení, musí žalovaná vydat své bezdůvodné obohacení žalobkyni jako postupníku, neboť tato má právo na vrácení toho, co bylo plněno (§ 451 odst. 1 obč. zák.), a proto je důvodný nárok žalobkyně co do částky 2 280 Kč (10 000 – 7 720), která jí byla přiznána výrokem I. Důvodný je též nárok žalobkyně na úroky z prodlení z těchto dlužných jistin, když prodlení žalované začalo plynout v souladu s výzvou právního předchůdce žalobkyně ze dne 29. 9. 2023 o zaplacení do deseti dnů od data doručení oznámení o postoupení pohledávek, kterou lze dle faktického obsahu považovat za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení žalované. Soud má v dané věci v souladu s ust. § 121 o. s. ř. za obecně známou skutečnost, že doručení zásilky provozovatelem poštovních služeb dojde do tří pracovních dnů po odeslání (vtěleno do nyní platného § 573 o. z.), a proto má za to, že výzva byla žalované doručena dne 3. 10. 2023, posledním dnem včasného zaplacení ve stanovené lhůtě byl tedy den 13. 10. 2023. Od 14. 10. 2023 byla proto žalovaná v prodlení s plněním vzniklého bezdůvodného obohacení, když co do výše žalobkyní požadovaných úroků z prodlení tato nepřekračuje výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Výrokem II. byl pak zamítnut nárok na žalobkyní požadovanou další částku jistiny a poplatků, jakož i úroků z úvěrů, a to právě vzhledem k výše podrobně zdůvodněné absolutní neplatnosti obou celých smluv o úvěru, tedy i těchto ujednání. Pokud jde o příslušenství pohledávky v podobě dalších požadovaných úroků z prodlení, soud pro vyčerpání žalobního petitu zamítl rovněž nárok na požadované úroky z prodlení do 13. 10. 2023, kdy byl poslední den včasného splnění bezdůvodného obohacení vzniklého žalované, a dále pak z částky rozdílu přiznané částky oproti návrhu žalobkyně, a to vzhledem k jejich akcesoritě. Lhůta k plnění ve výroku I. byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

9. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť úspěšnější žalované žádné náklady řízení nevznikly. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho stejnopisu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích prostřednictvím Okresního soudu v Táboře. Nesplní-li povinná dobrovolně, co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci.