9 C 58/2025

Plný text

Okresní soud v Táboře rozhodl soudkyní JUDr. Ivanou Jakšičovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení částky 23 881,50 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 13 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 8. 8. 2023 do zaplacení.

II. Pokud se žalobkyně domáhala zaplacení částky 10 381,50 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 18 900 Kč jdoucím od 4. 8. 2023 do 7. 8. 2023 a s 15 % úrokem z prodlení z částky 5 400 Kč jdoucím od 8. 8. 2023 do zaplacení, žaloba se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu se žalobkyně domáhala zaplacení částky 23 881,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Uváděla, že mezi účastníky byla uzavřena dne 31. 3. 2023 smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, . Na základě této smlouvy poskytla žalované na její bankovní účet úvěr. Úvěr byl poskytnut na dobu neurčitou, žalovaná se zavázala platit žalobkyni smluvní úrok ve výši 40 % měsíčně s tím, že měla ke každému 30. dni v měsíci splácet úrok přirostlý za uplynulé období. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou dluhu a byla opakovaně upomínána. Žalobkyně proto s odkazem na článek VI. smlouvy úvěr zesplatnila ke dni 3. 8. 2024. Nyní požaduje úhradu částky 23 881,50 Kč představující nesplacenou jistinu ve výši 13 500 Kč, smluvní úrok ve výši 40 % měsíčně za první měsíc doby čerpání úvěru v kapitalizované výši 5 400 Kč a smluvní pokutu ve výši 4 981,50 Kč, to vše spolu s úrokem z prodlení.

2. Vzhledem k předloženým listinám, jakož i souhlasu žalobkyně s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání již v podané žalobě, vyzval soud žalovanou, aby se ve smyslu ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.) i ona vyjádřila k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaná se v určené lhůtě na výzvu soudu nevyjádřila a soud proto rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise.

3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 31. 3. 2023 soud zjistil, mezi účastníky bylo ujednáno poskytnutí úvěru až do výše 30 000 Kč, přičemž žalobkyně reálně poskytla žalovanému částku ve výši 13 500 Kč. Jednalo se o nezajištěný bezhotovostní úvěr s pravidelným splácením úroků a možností opakovaného čerpání splacené části úvěru. Úvěr byl sjednán na dobu neurčitou s úrokovou sazbou 40 % měsíčně. Úvěrovaný měl splatit každý měsíc k 30. dni úrok přirostlý za uplynulé období. Jistinu úvěru potom může žalovaný splatit kdykoliv. Roční procentní sazba nákladů představovala 5 530,33 %. Současně strany v bodě IV. smlouvy sjednaly pro případ prodlení úvěrovaného povinnost zaplatit účelně vynaložené náklady, které úvěrujícímu vznikly v souvislosti s prodlením úvěrovaného, zákonný úrok z prodlení a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, a ohledně níž je úvěrovaný v prodlení. Žalovaná se zavázala splácet úvěr v pravidelných měsíčních splátkách ve výší úroků přirostlých za období předcházející dni splatnosti, a to vždy ke dni splatnosti a zaplatit jistinu nejpozději ke dni ukončení smlouvy.

4. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku. Podle ust. § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle ust. § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle ust. § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle ust. § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Podle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Dle ust. § 607 o. z. připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty pracovní den nejblíže následujíc5. Soud se v dané věci nejprve zabýval platností smlouvy o úvěru, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). V dané věci měla dle předložené smlouvy o úvěru žalovaná vrátit namísto poskytnuté částky 13 500 Kč žalobkyni částku 18 900 Kč, což odpovídá ve smlouvě uvedenému RPSN úvěru ve výši 5530,33 % a samotný úrok byl sjedná ve výši 40 % ročně. Žalovaná byla navíc v případě prodlení uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny. Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu České republiky (dále jen NS ČR), kdy lze konkrétně uvést např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 NS ČR dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS ČR odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS ČR sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.), je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, , adresa, : , právnická osoba, . Beck, 2014, str. 2077 – 2091). Také Ústavní soud České republiky (dále jen ÚS) již v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (spolu s dalšími sankcemi) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Tato judikatura se dále prohlubovala a např. nález ÚS ve věci sp. zn. II. ÚS 3194/18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS ČR v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, a jejíž zaplacení bylo zajištěno smluvními pokutami. Podepsaný soud má v souladu s právním názorem odvolacího Krajského soudu v , adresa, – pobočka v Táboře (např. rozsudek č. j. 15 Co 61/2022 – 69 ze dne 12. 4. 2022), že uvedené právní závěry NS ČR a ÚS, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Podle uvedeného rozhodnutí: „exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí a jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva.“6. V dané věci z předložených listinných důkazů vyplývá, že žalobkyně poskytla žalované úvěr v celkové výši 13 500 Kč a to tak, že poukázala na její účet tuto částku, a to postupně ve dnech 31. 3. 2023, 3. 4. 2023, 19. 4. 2023, 20. 4. 2023, 21. 4. 2023 a 26. 4. 2023. Žalovaná byla dle smluvních ujednání povinna zaplatit žalobkyni za poskytnutí úvěru úrok ve výši 40 % měsíčně. Roční procentní sazba nákladů tak činila 5 530,33 %. Vedle toho byla žalovaná zavázána zaplatit pro případ prodlení blíže neurčené náklady úvěrujícího spojené s prodlením, smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky denně a zákonný úrok z prodlení. V případě, že v den splatnosti nepostačí uhrazená částka na zaplacení všech povinností, započítává se nejprve na náklady vymáhání, na smluvní pokutu, úrok z prodlení, úrok a teprve potom na jistinu. Jednotlivá smluvní ujednání nelze vytrhovat z kontextu celé smlouvy, ale naopak je třeba každé z nich vždy posoudit v souvislosti s ostatními. V posuzované věci však již sama výše sjednaného úroku je nepřiměřeně vysoká, činila 40 % měsíčně, tedy 480 % ročně. Obvyklá výše úroků dle obecně dostupného přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou pro období březen 2023 přitom pro korunové úvěry poskytnuté bankami domácnostem v ČR na spotřebu činí v průměru 9,45 % ročně. Výše sjednaného úroku tak přesahuje padesátinásobek obvyklé hodnoty. Neobstojí ani argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Smluvní ujednání přece nejsou vyloučené ze soudního přezkumu, naopak tyto musí soud ex offo vždy přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy. „Následkem rozporu s dobrými mravy je podle § 580 odst. 1 neplatnost právního jednání, ve spojení s ustanovením § 588 je třeba dospět k závěru, že se jedná vždy o neplatnost absolutní.” (viz výše uvedená odborná literatura, str. tamtéž). Na toto posouzení nemá žádný vliv ust. § 1793 o. z. nebo § 1813 o. z., neboť jimi nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy; právě k takovému absolutně neplatnému právnímu jednání došlo v dané věci. K tomu lze ještě dodat, že v daném případě se jednalo o vztah spotřebitele a podnikatele, kde za použití definice průměrného spotřebitele (viz Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2005/29/ES) nelze objektivně očekávat, že si spotřebitel bude při podpisu smlouvy vědom, že pod pojmem „administrativní poplatek“ se bude, byť třeba jen zčásti, ukrývat smluvní úrok. Takové jednání podnikatele je zjevně nemravné.

7. Podle výše uvedené judikatury NS ČR, která navazuje na judikaturu ÚS (viz celá řada rozhodnutí ÚS uváděná ve zmíněných rozhodnutích NS ČR), je třeba zkoumat neplatnost spotřebitelských smluv způsobenou nepřiměřenými úroky nikoli izolovaně, ale v celém souhrnu uzavřené spotřebitelské smlouvy, neboť není přípustné nepřiměřené vychýlení v právech a povinnostech stran v zásadní neprospěch spotřebitele. Ve výše uvedených rozhodnutích, která se týkala další fáze uplatnění práva v exekučních řízeních, a to právě ve věcech spotřebitelských smluv o poskytnutí peněžních prostředků, bylo dovozeno, že v případě takovéto nepřiměřenosti se neplatnost vztahuje na celý závazkový vztah. NS ČR dovodil, že pokud jsou povinnosti dlužníka ve svém kontextu nepřiměřené jeho právům, že je na místě exekuci zcela zastavit, a tedy smlouvu je třeba jako celek považovat za neplatnou (viz v podrobnostech shora uvedená judikatura). Tak je tomu i v dané věci. Jednotlivá ustanovení dané smlouvy jsou navzájem provázaná, neboť bez takto sjednaných úroků by žalobkyně peněžní prostředky žalovanému nepůjčila. Ustanovení dané smlouvy ve svém souhrnu zakládají proto tak nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, že způsobují absolutní neplatnost smlouvy.

8. Z výše uvedených závěrů vyplývá, že poskytnutí peněžních prostředků žalovanému je s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení dle citovaného ust. § 2991 odst. 1 o. z. Uvedené jiné právní hodnocení nevyžadovalo poučení dle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť toto soud poskytuje jen za předpokladu, kdy je třeba, aby účastník v této souvislosti doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Tak tomu v posuzované věci nebylo, žalobkyní vylíčené skutečnosti a předložené důkazy pro rozhodnutí soudu poskytují dostatečný základ. Pokud se žalobkyně nevyjádřila k výzvě soudu ohledně otázky, kdy a v jakých částkách byl úvěr poskytnut, vyšel soud z předložených listinných důkazů. Z nich plyne, že žalované byla skutečně poskytnuta celková částka 13 500 Kč, byť ne v jedné, nýbrž šesti splátkách. Z žalobního tvrzení plyne, že žalovaná dluží na jistině 13 500 Kč. Při výše uvedeném závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru a posouzení vztahu mezi účastníky jako bezdůvodného obohacení, musí žalovaná své bezdůvodné obohacení žalobkyni vydat. Důvodný je též nárok žalobkyně na úroky z prodlení z této dlužné jistiny, když prodlení žalované začalo plynout v souladu s výzvou žalobkyně ze dne 31. 7. 2023 o zaplacení do tří dnů od data doručení upomínky. Podle výše citovaného § 573 o. z. se má za to, že výzva byla žalované doručena dne 3. 8. 2023, posledním dnem včasného zaplacení ve stanovené lhůtě bylo tedy pondělí 7. 8. 2023 (když třetí den připadl na neděli). Od 8. 8. 2023 je tudíž žalovaná v prodlení s úhradou dlužné částky. Výrokem II. byl pak zamítnut nárok na žalobkyní požadovanou další částku jistiny v podobě poplatků, jakož i úroků z úvěru, a to právě vzhledem k výše podrobně zdůvodněné absolutní neplatnosti celé smlouvy o úvěru, tedy i těchto ujednání. Lhůta k plnění ve výroku I. byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

9. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť účastníci byli úspěšní přibližně ve stejné míře.