9 C 62/2026

Plný text

Okresní soud v Táboře rozhodl soudkyní JUDr. Ivanou Jakšičovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro zaplacení 74 288,27 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 33 698,69 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně od 2. 5. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Pokud se žalobkyně domáhala zaplacení částky 40 589,58 Kč, kapitalizovaného zákonný úrok z prodlení ve výši 3 925,51 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 6 455 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 60 900 Kč od 28.1.2025 do zaplacení ve výši 12,75 %, úroku z prodlení 12,75 % ročně z částky 60 000 Kč od 28.1.2025 do 1. 6. 2025 a 0,75% úrok z částky 33 698,69 Kč od 2. 6. 2025 do zaplacení, žaloba se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

1. Žalobkyně se jako právní nástupce společnosti , právnická osoba, podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost uhradit jí částku uvedenou v předmětu tohoto řízení s příslušenstvím, neboť právní předchůdce žalobkyně uzavřel s žalovaným dne 22. 11. 2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které umožnil žalovanému čerpat opakovaně bezúčelový úvěr až do sjednané výše 60 000 Kč. Žalovaný čerpal celkem 122 559,20 Kč. Úvěr se žalovaný zavázal splácet spolu se smluvním úrokem v minimálních měsíčních splátkách, a to vždy do doby, dokud neuhradí celou dlužnou částku. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, a proto mu byla nejprve zaslána výzva k úhradě dlužné částky po splatnosti. K úhradě však nedošlo, a proto žalobce využil svého práva a dluh zesplatnil. Žalovaný zaplatil na svůj závazek celkem 88 860,51 Kč.

2. V dané věci bylo možno rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spise, a proto soud vyzval soud žalovaného, když souhlas žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání byl obsažen přímo v žalobě, aby se ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.), vyjádřil k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitky (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný se k výzvě nijak nevyjádřil a soud proto rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise.

3. Soud má z listinných důkazů, a to ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 22. 11. 2022 ve spojení se smluvními podmínkami, za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uvedeného dne uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému celkem částku 122 559,20 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr vrátit spolu s úrokem ve výši 54% ročně, a to v měsíčních splátkách ve výši, kterou jí právní předchůdce žalobkyně měl každý měsíc sdělit prostřednictvím rozpisu plateb. Žalovaný však nehradil splátky řádně a včas, když na dlužnou částku uhradil toliko 88 860,51 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2025, ve spojení s její přílohou, má soud za prokázané, že pohledávka za žalovaným přešla z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni. Z dopisu ze dne 27. 1. 2025 má soud za prokázané, že žalobkyně v něm oznámila toto postoupení pohledávky žalovanému a současně žalovaného vyzvala k zaplacení částky 76 752,24 Kč ve lhůtě 10 dnů od data doručení tohoto dopisu. Žalobkyně dále zaslala dne 30. 4. 2024 žalovanému předžalobní výzvu. Celkový dluh žalovaného se skládá dle vyúčtování žalobkyně uvedeného v žalobě z neuhrazené jistiny ve výši 60 000 Kč, dlužné části poplatku ve výši 900 Kč za tři odeslané upomínky vyúčtovaný dle čl. 8. 4 smluvních podmínek, z dlužného úroku z jistiny do zesplatnění 29. 7. 2024 ve výši 13 388,27 Kč, kapitalizovaných úroků od 30. 7. 2024 do 27. 1. 2025 ve výši 6 455 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení od 30. 7. 2024 do 27. 1. 2025 ve výši 3 925,51 Kč, dále zákonného úroku z prodlení z částky 60 000 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení ve výši 12,75 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 60 900 Kč od 28.1.2025 do zaplacení ve výši 12,75% ročně. Žalovanému byla zaslána předžalobní výzva, avšak marně.

4. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku.

5. Podle ust. § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle ust. § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle ust. § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle ust. § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Podle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Dle ust. § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě. Dle ust. § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

6. Soud se v dané věci nejprve zabýval platností smlouvy o úvěru, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). V dané věci měl dle předložené smlouvy o úvěru žalovaný vrátit poskytnutou částku spolu s 54 % úrokem ročně. (které jsou nedílnou součástí smlouvy o spotřebitelském úvěru), tomu odpovídá RPSN úvěru ve výši 70,81 %. Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „NS ČR“), kdy lze konkrétně uvést např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 NS ČR dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS ČR odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS ČR sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, , adresa, : , právnická osoba, . Beck, 2014, str. 2077 – 2091). Také Ústavní soud České republiky (dále jen „ÚS“) již v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (spolu s dalšími sankcemi) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tato judikatura se dále prohlubovala a např. nález ÚS ve věci sp. zn. II. ÚS 3194/18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS ČR v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, a jejíž zaplacení bylo zajištěno smluvními pokutami. Podepsaný soud má v souladu s právním názorem odvolacího Krajského soudu v , adresa, – pobočka v Táboře (např. rozsudek č. j. 15 Co 61/2022 – 69 ze dne 12. 4. 2022), že uvedené právní závěry NS ČR a ÚS, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Podle uvedeného rozhodnutí: „exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí a jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva.“7. V dané věci byl žalovaný dle smluvních ujednání povinen při poskytnutí úvěru ve výši 60 000 Kč zaplatit žalobkyni dle podmínek smlouvy částku 79 419,23 Kč. Taková částka sama o sobě by nikterak nevybočovala z běžných zvyklostí. Je však zřejmé, že v případě kontokorentního úvěru a způsobu jeho splácení je situace zcela jiná. Předpokládaná částka (celková výše úvěru) platí pouze za předpokladu, že je dluh celkem splacen v zásadě obratem, neboť roční úrok ve výši 54 % z částky 60 000 Kč činí 32 400 Kč. Při delší lhůtě splatnosti se jedná o částky podstatně vyšší. Roční procentní sazba nákladů pak činila dle uzavřené smlouvy 70,81 %. Obvyklá výše úroků dle obecně dostupného přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou pro období listopad 2022 přitom pro korunové úvěry poskytnutými bankami domácnostem v ČR na spotřebu v průměru 9,63 % ročně, tedy jeho faktická výše dosahuje sama o sobě šestinásobku obvyklé hodnoty. Neobstojí ani argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Smluvní ujednání přece nejsou vyloučené ze soudního přezkumu, naopak tyto musí soud ex offo vždy přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy. „Následkem rozporu s dobrými mravy je podle § 580 odst. 1 neplatnost právního jednání, ve spojení s ustanovením § 588 je třeba dospět k závěru, že se jedná vždy o neplatnost absolutní.” (viz výše uvedená odborná literatura, str. tamtéž). Na toto posouzení nemá žádný vliv ust. § 1793 o. z. nebo § 1813 o. z., neboť jimi nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy; právě k takovému absolutně neplatnému právnímu jednání došlo v dané věci.

8. Podle výše uvedené judikatury NS ČR, která navazuje na judikaturu ÚS (viz celá řada rozhodnutí ÚS uváděná ve zmíněných rozhodnutích NS ČR), je třeba zkoumat neplatnost spotřebitelských smluv způsobenou nepřiměřenými úroky nikoli izolovaně, ale v celém souhrnu uzavřené spotřebitelské smlouvy, neboť není přípustné nepřiměřené vychýlení v právech a povinnostech stran v zásadní neprospěch spotřebitele. Ve výše uvedených rozhodnutích, která se týkala další fáze uplatnění práva v exekučních řízeních, a to právě ve věcech spotřebitelských smluv o poskytnutí peněžních prostředků, bylo dovozeno, že v případě takovéto nepřiměřenosti se neplatnost vztahuje na celý závazkový vztah. NS ČR dovodil, že pokud jsou povinnosti dlužníka ve svém kontextu nepřiměřené jeho právům, že je na místě exekuci zcela zastavit, a tedy smlouvu je třeba jako celek považovat za neplatnou (viz v podrobnostech shora uvedená judikatura).

9. Z výše uvedených závěrů vyplývá, že poskytnutí peněžních prostředků žalovanému je s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení dle citovaného ust. § 2991 odst. 1 o. z. Uvedené jiné právní hodnocení nevyžadovalo poučení dle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť toto soud poskytuje jen předpokladu, kdy je třeba, aby účastník v této souvislosti doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Tak tomu v posuzované věci nebylo, žalobkyní vylíčené skutečnosti a předložené důkazy pro rozhodnutí soudu poskytují dostatečný základ. Jak již bylo výše uvedeno, právní žalobkyně poskytla žalovanému částku úvěru 122 559,20 Kč. Z žalobních tvrzení plyne, že žalovaný zaplatil žalobkyni toliko 88 860,51 Kč. Při výše uvedeném závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru a posouzení vztahu mezi účastníky jako bezdůvodného obohacení, musí žalovaný vydat své bezdůvodné obohacení žalobkyni, neboť tato má právo na vrácení toho, co bylo plněno (§ 2993 o. z.), a proto je důvodný nárok žalobkyně co do částky 33 698,69 Kč (122 559,20 Kč – 88 860,51 Kč), která jí byla přiznána výrokem I. Důvodný je též nárok žalobkyně na úroky z prodlení z dlužné jistiny, když prodlení žalované začalo plynout v souladu s výzvou žalobkyně ze dne 16. 4. 2025 od 2. 5. 2025. Důsledkem absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru je neplatnost všech jejích ujednání, tj. včetně ujednání o splatnosti, a je proto nutno v souladu s § 1958 odst. 2 o. z. dovodit splatnost pohledávky bez zbytečného odkladu, tj. následujícího dne uvedeného ve výzvě k zaplacení. Protože žalovaný včas dne 2. 5. 2025 svůj dluh nezaplatil, byl od 2. 5. 2025 v prodlení s plněním vzniklého bezdůvodného obohacení, když co do výše žalobkyní požadovaných úroků z prodlení tato nepřekračuje výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Výrokem II. byl pak zamítnut nárok na žalobkyní požadovanou další částku jistiny a poplatků, jakož i úroků z úvěrů, a to právě vzhledem k výše podrobně zdůvodněné absolutní neplatnosti celé smlouvy o úvěru, tedy i těchto ujednání. Lhůta k plnění ve výroku I. byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel z poměru úspěchu a neúspěchu, žalobce byl úspěšný pouze z 45 %, žalovanému náklady nevznikly. Proto byl na místě+ výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.