9 C 63/2026

Plný text

Okresní soud v Táboře rozhodl soudkyní JUDr. Ivanou Jakšičovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované, narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 15 332 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 2 136 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 3 636 Kč od 22. 7. 2025 do 29. 7. 2025, s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 2 626 Kč od 30.7 2025 do 12. 8. 2025 a s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 2 136 Kč od 13. 8. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Řízení se v části, kterou se žalobkyně vůči žalovanému domáhala zaplacení částky 4 844 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 4 844 Kč od 22. 3. 2024 do zaplacení, zastavuje.

III. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 8 352 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 6 852 Kč od 22. 3. 2024 do 21. 7. 2025, s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 7 852 Kč od 22. 7. 2025 do 29. 7. 2025, s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně částky 8 352 Kč od 30. 7. 2025 do 12. 8. 2025, Kč, s úrokem z prodlení ve výši 3,25 % ročně z částky 3 636 Kč od 22. 7. 2025 do 29. 7. 2025, s úrokem z prodlení ve výši 3,25 % ročně z částky 2 626 Kč od 30.7 2025 do 12. 8. 2025 a s úrokem z prodlení ve výši 3,25 % ročně z částky 2 136 Kč od 13. 8. 2025 do zaplacení, se zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se vůči žalované domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím, neboť právní předchůdce žalobkyně právnická osoba s žalovanou uzavřel dne 30. 11. 2023 smlouvu o úvěru č. hodnota, na jejímž základě poskytl žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 16 000 Kč, které měly být splaceny nejpozději dne 4. 4. 2024. Žalovaná jej však do data splatnosti nesplatila a dostala se do prodlení s vrácením úvěru. Žalovaná přitom na prodloužení splatnosti úvěru uhradila 7 520 Kč a na úvěr částku ve výši 6 344 Kč. Právní předchůdce žalobkyně pohledávku za žalovanou postoupil na žalobkyni, avšak ani poté žalovaná dluh nezaplatila, je v prodlení s plněním peněžitého závazku a žalobkyně proto požaduje též zákonné úroky z prodlení z dlužné jistiny úvěru a úroky z úvěru, které částečně kapitalizovala.

2. V průběhu řízení vzala žalobkyně žalobu částečně zpět co do částky 4 844 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 14,75 % ročně od 22. 3. 2024 do zaplacení. Soud proto s ohledem na ust. § 96 odst. 2 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.”) výrokem II. tohoto rozsudku řízení v rozsahu zpětvzetí zastavil, když souhlas žalovaného s částečným zpětvzetím žaloby vzhledem k okamžiku zpětvzetí žaloby nebyl třeba.

3. Vzhledem k předloženým listinám, jakož i souhlasu žalobkyně s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání již v podané žalobě, vyzval soud žalovanou, aby se ve smyslu ust. § 115a o. s. ř. i ona vyjádřila k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaná se v určené lhůtě na výzvu soudu nevyjádřila a soud proto rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise.

4. Z předložených listinných důkazů, a to konkrétně ze smlouvy o úvěru č. hodnota ze dne 4. 4. 2024, ve spojení s dodatkem č. hodnota ze dne 29. 12. 2023, dodatkem č. hodnota ze dne 6. 2. 2024 a dodatkem č. hodnota ze dne 21. 3. 2024, má soud za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou došlo k podpisu smlouvy, ve které se právní předchůdce žalobkyně zavázal žalované poskytnout úvěr ve výši 16 000 Kč na dobu 126 dnů a žalovaná se zavázala tuto částku vrátit spolu poplatkem ve výši 3680 Kč. Žalovaná následně třikrát prodloužila splatnost úvěru, přičemž za první prodloužení zaplatila právní předchůdce žalobkyně částku ve výši 2 656 Kč, za druhé prodloužení částku ve výši 2 208 Kč a za třetí částku ve výši 1 000 Kč. Žalovaná se zavázala splatit dlužnou částku do 4. 4. 2024, tedy do 126 dní od poskytnutí úvěru, avšak tento neuhradila řádně a včas. Celkem tedy měla žalovaná právnímu předchůdci žalobkyně dle žalobních tvrzení uhradit částku 7 520 Kč na prodloužení splatnosti úvěru. Dále pak žalovaná měla uhradit na jistinu úvěru dne 21. 3. 2024 částku ve výši 44 Kč, dne 29. 5. 2024 částku ve výši 500 Kč, dále dne 14. 6.2024 částku ve výši 500 Kč, dále dne 15. 7. 2026 částku ve výši 1 000 Kč, dále dne 7. 8.2024 částku ve výši 800 Kč, dále dne 21. 8. 2024 částku ve výši 1 000 Kč, dále dne 23. 8.2024 částku ve výši 1 000 Kč, dále dne 29. 7.2025 částku ve výši 1 000 Kč a dále dne 12. 8. 2025 částku ve výši 500 Kč. Celkem tedy na uhradila právní předchůdci žalobkyně a žalobkyni částku ve výši 13 864 Kč. Roční procentní sazba nákladů (dále jen „RPSN“) smlouvy činila 149,60 %. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 23. 6. 2025, ve spojení s její přílohou, má soud za prokázané, že pohledávka za žalovaným přešla z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni. Z dopisu ze dne 16. 7. 2025 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně v něm oznámil toto postoupení pohledávky žalovanému. Současně s oznámením o postoupení pohledávky byla žalovanému zaslána i předžalobní upomínka, aby dluh zaplatil do tří dnů od data doručení této upomínky, z níž má soud za prokázané, že žalovaný dluh žalobkyni, či jejímu právnímu předchůdci, nevrátil.

5. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 2048 o. z. ujednají-li si strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzované povinnosti vznikla škoda. Podle ust. § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku. Podle ust. § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle ust. § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle ust. § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle ust. § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Podle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Podle § 607 o. z. připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty pracovní den nejblíže následující. Dle ust.§ 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě. Dle ust. § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

6. Soud se v dané věci nejprve zabýval platností smlouvy o úvěru, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). V dané věci měl dle předložené smlouvy o úvěru ve znění výše uvedených dodatků žalovaná vrátit namísto poskytnuté částky 16 000 Kč právnímu předchůdci žalobkyně částku 11 200 Kč do 4. 4. 2024 (do 126 dní). RPSN pak činila 149,60 %. Ač právní předchůdce žalobkyně v úvěrové smlouvě uvedl, že úrok za poskytnutí úvěru je 0 %, je právě na výše uvedené poplatky pohlížet jako na skrytý úrok. Jak vyplývá z veřejně dostupných webových stránek právní předchůdce žalobkyně jakož i obchodní rejstříku, právní předchůdce žalobkyně je obchodní korporací jejíchž předmět činnosti spočívá v poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru. Bylo by přitom v rozporu se samotnou podstatou tržního hospodářství, aby úvěrující poskytoval v rámci své podnikatelské činnosti úvěry bez protihodnoty (v tomto případě úroků jako ceny peněž). Nelze proto než dovodit, že právě výše uvedené poplatky jsou ve skutečnosti skrytými úroky z úvěru. Měla-li žalovaná zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně za poskytnutí úvěru ve výši 16 000 Kč částku 11 200 Kč, přičemž doba úvěru činila 126 dní, pak reálná výše úroku činí 219 % ročně (výše úroku za 1 den trvání úvěru činila 88,88 Kč, což představuje 0,6 % z poskytnuté částky x 365 dní, představuje výši úroku za rok) Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „NS ČR“), kdy lze konkrétně uvést např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 NS ČR dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS ČR odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS ČR sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák“.), je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, adresa: právnická osoba. Beck, 2014, str. 2077–2091). Také Ústavní soud České republiky (dále jen „ÚS“) již v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (spolu s dalšími sankcemi) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tato judikatura se dále prohlubovala a např. nález ÚS ve věci sp. zn. II. ÚS 3194/18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS ČR v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, a jejíž zaplacení bylo zajištěno smluvními pokutami. Podepsaný soud má v souladu s právním názorem odvolacího Krajského soudu v adresa – pobočka v Táboře (např. rozsudek č. j. 15 Co 61/2022 – 69 ze dne 12. 4. 2022), že uvedené právní závěry NS ČR a ÚS, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Podle uvedeného rozhodnutí: „exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí a jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva.“ 7. V dané věci byla žalovaná dle smluvních ujednání povinna v bezprostřední souvislosti s poskytnutím úvěru zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku poplatku ve výši 3 680 Kč a dále za prodloužení splatnosti úvěru poplatky ve výši 7 520 Kč. Jak bylo uvedeno výše jedná se přitom ve skutečnosti o skryté úroky z úvěru. Jejich výše pak představuje zcela zjevně nemravnou úvěrovou úrokovou sazbu ve výši 219 % ročně (RPSN 149,60 %). Obvyklá výše úroků dle obecně dostupného přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou pro období listopad 2023 přitom pro korunové úvěry poskytnutými bankami domácnostem v ČR na spotřebu v průměru 9,27 % ročně, tedy jeho výše přesahuje 23násobek obvyklé hodnoty. K tomuto poplatku pak v případě neplnění povinností přistupuje smluvní pokuta v procentuální výši za každý den prodlení, která spolu s poplatky za upomínky při prodlení dlužníka, již pouze podtrhuje takto zcela zjevně nepřiměřenou výši finančního zatížení dlužníka. Neobstojí ani argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Smluvní ujednání přece nejsou vyloučené ze soudního přezkumu, naopak tyto musí soud ex offo vždy přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy. „Následkem rozporu s dobrými mravy je podle § 580 odst. 1 neplatnost právního jednání, ve spojení s ustanovením § 588 je třeba dospět k závěru, že se jedná vždy o neplatnost absolutní.” (viz výše uvedená odborná literatura, str. tamtéž). Na toto posouzení nemá žádný vliv ust. § 1793 o. z. nebo § 1813 o. z., neboť jimi nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy; právě k takovému absolutně neplatnému právnímu jednání došlo v dané věci. Na tom nic nemění ani uzavření dodatku, neboť jde o neplatnost od počátku, a tudíž neplatné jednání nelze nijak měnit. Podle výše uvedené judikatury NS ČR, která navazuje na judikaturu ÚS (viz celá řada rozhodnutí Ústavního soudu uváděná ve zmíněných rozhodnutích NS ČR), je třeba zkoumat neplatnost spotřebitelských smluv týkajících se poskytnutí peněžních prostředků (např. ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci) nikoli izolovaně, ale v celém souhrnu uzavřené spotřebitelské smlouvy, neboť není přípustné nepřiměřené vychýlení v právech a povinnostech stran v zásadní neprospěch spotřebitele. Ve výše uvedených rozhodnutích, která se týkala další fáze uplatnění práva v exekučních řízeních, a to právě ve věcech spotřebitelských smluv o poskytnutí peněžních prostředků, bylo dovozeno, že v případě takovéto nepřiměřenosti se neplatnost vztahuje na celý závazkový vztah. NS ČR dovodil, že pokud jsou povinnosti dlužníka ve svém kontextu nepřiměřené jeho právům, že je na místě exekuci zcela zastavit, a tedy smlouvu je třeba jako celek považovat za neplatnou (viz v podrobnostech shora uvedená judikatura). Tak je tomu i v dané věci. Jednotlivá ujednání dané smlouvy o spotřebitelském úvěru poskytnuté podnikatelem spotřebiteli jsou natolik provázaná, že je nelze od sebe oddělit, neboť bez takto sjednaných úroků by předchůdce žalobkyně peněžní prostředky žalovanému nepůjčil, tedy neplatná je celá spotřebitelská smlouva o úvěru. Její ustanovení ve svém souhrnu zakládají tak nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, že způsobují absolutní neplatnost smlouvy.

8. Z výše uvedených závěrů vyplývá, že poskytnutí peněžních prostředků žalované je s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení dle citovaného ust. § 2991 odst. 1 o. z. Uvedené jiné právní hodnocení nevyžadovalo poučení dle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť toto soud poskytuje jen předpokladu, kdy je třeba, aby účastník v této souvislosti doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Tak tomu v posuzované věci nebylo, žalobkyní vylíčené skutečnosti a předložené důkazy pro rozhodnutí soudu poskytují dostatečný základ. Jak již bylo výše uvedeno, právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované částku úvěru 16 000 Kč a žalovaná uhradila na dlužnou částku toliko 13 864 Kč. Při výše uvedeném závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru a posouzení vztahu mezi účastníky jako bezdůvodného obohacení, musí žalovaný vydat své bezdůvodné obohacení žalobkyni jako postupníku, neboť tato má právo na vrácení toho, co bylo plněno (§ 2993 o. z.), a proto je důvodný nárok žalobkyně co do částky 2 136 Kč, která ji byla přiznána výrokem I. Důvodný je též nárok žalobkyně na úroky z prodlení z této dlužné jistiny, když prodlení žalovaného začalo plynout v souladu s výzvou k zaplacení právního předchůdce žalobkyně ze dne 16. 7. 2025, a to od doručení této výzvy, kterou lze vzhledem k jejímu obsahu považovat za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení. Podle výše citovaného § 573 o. z. se má za to, že výzva byla žalované doručena dne 21. 7. 2025. Žalovaná byla vyzvána k plnění ihned a je proto nutné dovodit, že měla povinnost dlužnou částku uhradit nejpozději následující den, kdy nastala fikce doručení, tedy dne 21. 7. 2025. Od 22. 7. 2025 byla proto žalovaná v prodlení s plněním vzniklého bezdůvodného obohacení, když co do výše žalobkyní požadovaných úroků z prodlení tato nepřekračuje výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Výrokem II. byl pak zamítnut nárok na žalobkyní požadovanou částku úroků z úvěru, a to právě vzhledem k výše podrobně zdůvodněné absolutní neplatnosti celé smlouvy o úvěru, tedy i těchto ujednání. Pokud jde o příslušenství pohledávky v podobě dalších požadovaných úroků z prodlení, soud pro vyčerpání žalobního petitu zamítl rovněž nárok na požadované úroky z prodlení do 21. 7. 2025, kdy byl poslední den včasného splnění bezdůvodného obohacení vzniklého žalovanému, a dále pak z částky rozdílu přiznané částky oproti návrhu žalobkyně, a to vzhledem k jejich akcesoritě. Zároveň soud nově určil výši úroků z prodlení, neboť jejich zákonná výše je dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. za období od 1. 7. 2025 do 31. 12. 2025 (kam spadá počátek prodlení žalované s úhradou bezdůvodného obohacení) nižší, než výše požadovaná žalobkyní. Soud pak nárok na úroky z prodlení z bezdůvodného obohacení v části, která překračovala zákonem stanovenou výši, taktéž zamítl. Lhůta k plnění ve výroku I. byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

9. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť úspěšnější žalované žádné náklady řízení nevznikly. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho stejnopisu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích prostřednictvím Okresního soudu v Táboře. Nesplní-li povinná dobrovolně, co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci.