9 C 82/2024

Plný text

Okresní soud v Táboře rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivanou Jakšičovou ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupená advokátem Mgr. Markem Indrou sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený dne 19. 5. 1954 Adresa zainteresované osoby 0/0 o návrhu na zaplacení částky 23 535 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % jdoucím od 15. 6. 2023 do zaplacení.

II. Pokud se žalobkyně domáhala zaplacení částky 6 000 Kč s 15 % úrokem z prodlení jdoucím od 15. 6. 2023 do zaplacení a částky 2 535 Kč, žaloba se zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 769 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet právního zástupce žalobkyně Mgr. , jméno FO, .

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu se žalobkyně domáhala zaplacení částky 21 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení a dále částky 2 535 Kč jako dopočtené smluvní pokuty. Uváděla, že mezi účastníky byla uzavřena dne 9. 2. 2023 smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, . Na základě této smlouvy poskytla žalovanému na jeho bankovní účet úvěr. Úvěr byl poskytnut na dobu neurčitou, žalovaný se zavázal platit žalobkyni smluvní úrok ve výši 40 % měsíčně s tím, že měl ke každému 11. dni v měsíci splácet úrok přirostlý za uplynulé období. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou dluhu a byl opakovaně upomínám. Žalobkyně proto s odkazem na článek VI. smlouvy úvěr zesplatnila. Nyní požaduje úhradu částky 21 000 Kč představující nesplacenou jistinu ve výši 15 000 Kč s úrokem ve výši 15 % a smluvní úrok ve výši 40 % měsíčně zjištěný za první měsíc doby čerpání úvěru v kapitalizované výši 6 000 Kč, to vše spolu s úrokem z prodlení. Současně s odkazem na odst. 4.2. písm. c) smlouvy požaduje kapitalizovanou smluvní pokutu ve výši 2 535 Kč.

2. Soud vydal ve věci platební rozkaz, který se nepodařilo žalovanému doručit do vlastních rukou a byl proto zrušen. Protože bylo možno rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spisu, vyzval soud žalovaného ve smyslu § 115a o.s.ř., aby se vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání. Zároveň připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o.s.ř.). Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím bez nařízení jednání v rámci podané žaloby, žalovaný se nevyjádřil, ačkoliv mu byla výzva řádně doručena, proto soud rozhodoval na základě listinných důkazů obsažených ve spisu.

3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 9. 2. 2023 soud zjistil, mezi účastníky bylo ujednáno poskytnutí úvěru do výše 20 000 Kč. Jednalo se o nezajištěný bezhotovostní úvěr s pravidelným splácením úroků a možností opakovaného čerpání splacené části úvěru. Úvěr byl sjednán na dobu neurčitou s úrokovou sazbou 40 % měsíčně. Úvěrovaný měl splatit každý měsíc k 11. dni úrok přirostlý za uplynulé období. Jistinu úvěru potom může žalovaný splatit kdykoliv. Roční procentní sazba nákladů představovala 5518,07 %. Současně strany v bodě IV. smlouvy sjednaly pro případ prodlení úvěrovaného povinnost zaplatit účelně vynaložené náklady, které úvěrujícímu vznikly v souvislosti s prodlením úvěrovaného, zákonný úrok z prodlení a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, a ohledně níž je úvěrovaný v prodlení. Úvěrovaný se zavázal splácet úvěr v pravidelných měsíčních splátkách ve výší úroků přirostlých za období předcházející dni splatnosti, a to vždy ke dni splatnosti a zaplatit jistinu nejpozději ke dni ukončení smlouvy.

4. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku. Podle ust. § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle ust. § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle ust. § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle ust. § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Podle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Dle ust. § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě. Dle ust. § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

5. Soud se v dané věci nejprve zabýval platností smlouvy o úvěru, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). V dané věci měl dle předložené smlouvy o úvěru žalovaný vrátit namísto poskytnuté částky 44 000 Kč právnímu předchůdci žalobkyně po uplynutí 21 měsíců částku 90 377 Kč, což odpovídá ve standartních informacích o spotřebitelském úvěru (které jsou nedílnou součástí smlouva o spotřebitelském úvěru) uvedenému RPSN úvěru ve výši 100,74 % a samotný úrok byl sjedná ve výši 69 % ročně. Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu České republiky (dále jen NS ČR), kdy lze konkrétně uvést např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 NS ČR dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS ČR odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS ČR sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.), je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, , adresa, : , právnická osoba, . Beck, 2014, str. 2077 – 2091). Také Ústavní soud České republiky (dále jen ÚS) již v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (spolu s dalšími sankcemi) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Tato judikatura se dále prohlubovala a např. nález ÚS ve věci sp. zn. II. ÚS 3194/18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS ČR v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, a jejíž zaplacení bylo zajištěno smluvními pokutami. Podepsaný soud má v souladu s právním názorem odvolacího Krajského soudu v , právnická osoba, – pobočka v Táboře (např. rozsudek č. j. 15 Co 61/2022 – 69 ze dne 12. 4. 2022), že uvedené právní závěry NS ČR a ÚS, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Podle uvedeného rozhodnutí: „exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí a jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva.“6. V dané věci z předložených listinných důkazů vyplývá, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr v celkové výši 20 000 Kč a to tak, že dne 9. 2. 2023 poukázala na jeho účet částku 15 000 Kč a dne 2. 3. 2023 částku 5 000 Kč. Žalovaný byl dle smluvních ujednání povinen zaplatit žalobkyni za poskytnutí úvěru úrok ve výši 40% měsíčně. Roční procentní sazba nákladů tak činila 5518,07%. Vedle toho byl žalovaný zavázán zaplatit pro případ prodlení blíže neurčené náklady úvěrujícího spojené s prodlením, smluvní pokutu ve výši 0,1% z dlužné částky denně a zákonný úrok z prodlení. V případě, že v den splatnosti nepostačí uhrazená částka na zaplacení všech povinností, započítává se nejprve na náklady vymáhání, na smluvní pokutu, úrok z prodlení, úrok a teprve potom na jistinu. Jednotlivá smluvní ujednání nelze vytrhovat z kontextu celé smlouvy, ale naopak je třeba každé z nich vždy posoudit v souvislosti s ostatními. V posuzované věci však již sama výše sjednaného úroku je nepřiměřeně vysoká, činila 40% měsíčně, tedy 480% ročně. Obvyklá výše úroků dle obecně dostupného přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou pro období února 2023 přitom pro korunové úvěry poskytnuté bankami domácnostem v ČR na spotřebu činí v průměru 9,54 % ročně. Výše sjednaného úroku tak dosahuje padesátinásobku obvyklé hodnoty. Neobstojí ani argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Smluvní ujednání přece nejsou vyloučené ze soudního přezkumu, naopak tyto musí soud ex offo vždy přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy. „Následkem rozporu s dobrými mravy je podle § 580 odst. 1 neplatnost právního jednání, ve spojení s ustanovením § 588 je třeba dospět k závěru, že se jedná vždy o neplatnost absolutní.” (viz výše uvedená odborná literatura, str. tamtéž). Na toto posouzení nemá žádný vliv ust. § 1793 o. z. nebo § 1813 o. z., neboť jimi nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy; právě k takovému absolutně neplatnému právnímu jednání došlo v dané věci. K tomu lze ještě dodat, že v daném případě se jednalo o vztah spotřebitele a podnikatele, kde za použití definice průměrného spotřebitele (viz Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2005/29/ES) nelze objektivně očekávat, že si spotřebitel bude při podpisu smlouvy vědom, že pod pojmem „administrativní poplatek“ se bude, byť třeba jen zčásti, ukrývat smluvní úrok. Takové jednání podnikatele je zjevně nemravné.

7. Podle výše uvedené judikatury NS ČR, která navazuje na judikaturu ÚS (viz celá řada rozhodnutí ÚS uváděná ve zmíněných rozhodnutích NS ČR), je třeba zkoumat neplatnost spotřebitelských smluv způsobenou nepřiměřenými úroky nikoli izolovaně, ale v celém souhrnu uzavřené spotřebitelské smlouvy, neboť není přípustné nepřiměřené vychýlení v právech a povinnostech stran v zásadní neprospěch spotřebitele. Ve výše uvedených rozhodnutích, která se týkala další fáze uplatnění práva v exekučních řízeních, a to právě ve věcech spotřebitelských smluv o poskytnutí peněžních prostředků, bylo dovozeno, že v případě takovéto nepřiměřenosti se neplatnost vztahuje na celý závazkový vztah. NS ČR dovodil, že pokud jsou povinnosti dlužníka ve svém kontextu nepřiměřené jeho právům, že je na místě exekuci zcela zastavit, a tedy smlouvu je třeba jako celek považovat za neplatnou (viz v podrobnostech shora uvedená judikatura). Tak je tomu i v dané věci. Jednotlivá ustanovení dané smlouvy jsou navzájem provázaná, neboť bez takto sjednaných úroků by žalobkyně peněžní prostředky žalovanému nepůjčila. Ustanovení dané smlouvy ve svém souhrnu zakládají proto tak nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, že způsobují absolutní neplatnost smlouvy.

8. Z výše uvedených závěrů vyplývá, že poskytnutí peněžních prostředků žalovanému je s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení dle citovaného ust. § 2991 odst. 1 o. z. Uvedené jiné právní hodnocení nevyžadovalo poučení dle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť toto soud poskytuje jen za předpokladu, kdy je třeba, aby účastník v této souvislosti doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Tak tomu v posuzované věci nebylo, žalobkyní vylíčené skutečnosti a předložené důkazy pro rozhodnutí soudu poskytují dostatečný základ. Pokud se žalobkyně nevyjádřila k výzvě soudu ohledně otázky, kdy a v jakých částkách byl úvěr poskytnut, vyšel soud z předložených listinných důkazů. Z nich plyne, že žalovanému byla skutečně poskytnuta celková částka 20 000 Kč, byť ne v jedné, nýbrž ve dvou splátkách. Z žalobního tvrzení plyne, že žalovaný dluží na jistině 15 000 Kč. Při výše uvedeném závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru a posouzení vztahu mezi účastníky jako bezdůvodného obohacení, musí žalovaný své bezdůvodné obohacení žalobkyni vydat. Důvodný je též nárok žalobkyně na úroky z prodlení z této dlužné jistiny, když prodlení žalovaného začalo plynout v souladu s výzvou právního předchůdce žalobkyně ze dne 11. 6. 2023 o zaplacení do tří dnů od data doručení upomínky. Podle výše citovaného § 573 o. z. se má za to, že výzva byla žalovanému doručena dne 12. 6. 2023, posledním dnem včasného zaplacení ve stanovené lhůtě byl tedy den 15. 6. 2023. Výrokem II. byl pak zamítnut nárok na žalobkyní požadovanou další částku jistiny a poplatků, jakož i úroků z úvěru, a to právě vzhledem k výše podrobně zdůvodněné absolutní neplatnosti celé smlouvy o úvěru, tedy i těchto ujednání. Lhůta k plnění ve výroku I. byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

9. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žalobkyni, která byla úspěšná z 60% a z 40% neúspěšná, přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 20 %. Náklady byly představovány soudním poplatkem 942 Kč a dále odměnou za právní zastoupení. Ta se skládala z odměny za tři úkony právní služby podle § 14b odst. 1 bod 3 ve výši 500 Kč, tří režijních paušálů podle § 14b odst. 5 písm. b) po 300 Kč a 21% DPH. Celkem náklady představovaly částku 3 846 Kč. Žalobkyni tak náleží částka 769 Kč.