9 C 88/2025

Plný text

Okresní soud v Táboře rozhodl soudkyní JUDr. Ivanou Jakšičovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne 22. 4. 198 bytem Adresa žalovaného o zaplacení 15 360 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 580 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 15 360 Kč od 3. 1. 2025 do 6. 3. 2025 a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 4 580 Kč od 7. 3. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 10 780 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 15 360 Kč od 20. 6. 2023 do 2. 1. 2025 a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10 780 Kč od 7. 3. 2025 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se vůči žalovanému domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím, neboť právní předchůdce žalobkyně , právnická osoba, . s žalovaným uzavřel dne 10. 6. 2023 smlouvu o úvěru č. , Anonymizováno, -, Anonymizováno, , na jejímž základě poskytl žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 20 000 Kč. Podle smlouvy o úvěru se žalovaný zavázal vrátit částku 20 000 Kč spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 10 780 Kč a smluvním úrokem ve výši 40 % ročně do 19. 6. 2023. Žalovaný však částku neuhradil řádně a včas. Právní předchůdce žalobkyně pohledávku za žalovaným postoupil na žalobkyni. Následně dne 6. 3. 2025 uhradil žalovaný žalobkyni částku 15 420 Kč. Zbytek dlužné částky však žalovaný nezaplatil, je v prodlení s plněním peněžitého závazku a žalobkyně proto požaduje též zákonné úroky z prodlení.

2. Vzhledem k předloženým listinám, jakož i souhlasu žalobkyně s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání již v podané žalobě, vyzval soud žalovaného, aby se ve smyslu ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.) i on vyjádřil k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný se v určené lhůtě na výzvu soudu nevyjádřil a soud proto rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise.

3. Závěr o skutkovém stavu je takový, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 10. 6. 2023 smlouvu o úvěru č. , Anonymizováno, na základě, které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč převedením na účet žalovaného, jak vyplývá z předloženého potvrzení. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vrátit včetně úroku ve výši 40 % ročně a poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 10 780 Kč do 19. 3. 2023. Přímo v úvěrové smlouvě je mimo jiné sjednáno, že klient (úvěrovaný), který je v prodlení se splacením úvěru, je povinen zaplatit věřiteli (úvěrujícímu) smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně za každý den , Anonymizováno, z neuhrazené částky (čl. VIII bod 2 úvěrové smlouvy). Žalovaný však částku sjednanou dle smlouvy nevrátil. Postoupení pohledávky z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni je prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 10. 12. 2024, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 20. 12. 2024, ve kterém byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu do 3 dnů. Žalovanému byla zaslána téhož dne i předžalobní upomínka, jak vyplývá z upomínky ze dne 10. 12. 2024. Žalovaný následně dne 6. 3. 2025 uhradil žalobkyni část dlužné částky ve výši 15 420 Kč. Celkový dluh žalovaného činí dle žaloby žalobkyně částku 15 360 Kč.

4. Po právní stránce soud věc posoudil dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle kterého smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 2048 o. z. ujednají-li si strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzované povinnosti vznikla škoda. Podle ust. § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku. Podle ust. § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě. Podle ust. § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Podle ust. § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 607 o. z. připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty pracovní den nejblíže následující. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

5. Soud se nejprve zabýval platností smlouvy o spotřebitelském úvěru, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). V dané věci byl dle předložené smlouvy o úvěru sice formálně sjednán úrok z úvěru výši 40 % ročně, přesto však podle téže smlouvy činí roční procentní sazba nákladů činila 306 060,20 %! Žalovaný byl totiž v dané věci dle žaloby vycházející z připojené smlouvy o úvěru současně povinen zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně další částku ve výši 10 780 Kč formálně označenou jako „poplatek za poskytnutí spotřebitelského úvěru“. Tento poplatek spolu s jistinou měl pak žalovaný splatit do pouhých 9 dnů; právě proto roční procentní sazba nákladů činila dle uzavřené smlouvy 306 060,20 % Jednotlivá smluvní ujednání nelze vytrhovat z kontextu celé smlouvy, ale naopak je třeba každé z nich posoudit v souvislosti s ostatními. Z předložené smlouvy je zcela zjevné, že jde o elektronicky vyhotovenou smlouvu formulářového typu, kdy se ve smlouvě mění jen několik základních údajů. Administrativa tohoto typu elektronických formulářových smluv, je jednoduchá, rutinní a rychlá, takže nevede k takto vysokým nákladům. Již ze samotné smlouvy o spotřebitelském úvěru se podává, že se uzavírá prostřednictvím „webové stránky Úvěrujícího“, tedy sám spotřebitel se na internetových stránkách právního předchůdce žalobkyně „registruje“, tedy vyplní osobní údaje, a též si sám vybírá „výši požadovaného úvěru v rozsahu 500 Kč až 30 000 Kč“, tedy je to spotřebitel, kdo vyplňuje údaje do systému právního předchůdce žalobkyně a podle spotřebitelem zadaných údajů se sestaví smlouva. Ve smlouvě zakotvený poplatek výši 10 780 Kč, tj. 53,9 % výše jistiny, když se jedná o elektronicky sjednanou smlouvu, jejíchž údaje zadává do systému sám spotřebitel, neodpovídá ekonomické realitě, a proto soud považuje takto nepřiměřeně vysoký poplatek za poskytnutí úvěru za poplatek, který má ve skutečnosti vést ke generování dalších příjmů ze spotřebitelského úvěru, tedy jde o skryté úroky z úvěru. Není ovšem přípustné sjednaný kapitalizovaný úrok skrýt pod označení poplatek. Úrok totiž představuje příjem spojený s daňovou povinností. Sjednání poplatku, který pojmově slouží k úhradě vzniklých nákladů, avšak ve skutečnosti je úrokem za poskytnutí půjčky (tj. cenou peněz), představuje obcházení zákona, což má za následek absolutní neplatnost ujednání podle § 580 o. z.

6. Soud však shledává absolutní neplatnosti smlouvy i z dalšího důvodu. Při výše uvedeném posouzení poplatku stanoveného právním předchůdcem žalobkyně ve smlouvě, a to jako kapitalizovaného úroku, plyne, že úvěrové zatížení žalovaného činilo 93,9 % ročně (40 + 53,9) Obvyklá výše úroků dle obecně dostupného přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou pro období červen 2023 přitom činila pro korunové úvěry poskytnutými bankami domácnostem v ČR na spotřebu v průměru 9,46 % ročně, tedy i jen výslovně přiznaná výše úroků z úvěru dosahovala sama o sobě téměř desetinásobku obvyklé hodnoty. Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu ČR (dále jen NS ČR), kdy lze konkrétně uvést nejprve např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 NS ČR dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS ČR odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS ČR sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.) je plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, , adresa, : , právnická osoba, . Beck, 2014, str. 2077 – 2091). I Ústavní soud (dále jen ÚS) již v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (spolu se zajištěním prostřednictvím 2 bianko směnek a souborem sankcí) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tato judikatura se dále prohlubovala a např. nález ÚS ve věci sp. zn. II. ÚS 3194/18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS ČR v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 % (v dané věci RPSN 9 088,10 %!), kde dlužník měl při splatnosti v průměru 3 až 4 roky zaplatit 2x až 3x víc, než byla poskytnutá částka, jejíž zaplacení bylo zajištěno i několika smluvními pokutami, denními i jednorázovými (v dané věci měl zaplatil více než 2x více po 30 dnech). Podepsaný soud má v souladu s právním názorem odvolacího Krajského soudu v , adresa, – pobočka v Táboře (např. rozsudek č. j. 15 Co 61/2022 – 69 ze dne 12. 4. 2022), že uvedené právní závěry NS ČR a ÚS, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Podle uvedeného rozhodnutí: „exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí a jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva.“7. Podle výše uvedené judikatury NS ČR, která navazuje na judikaturu ÚS (viz celá řada rozhodnutí Ústavního soudu uváděná ve zmíněných rozhodnutích NS ČR), je třeba zkoumat neplatnost spotřebitelských smluv týkajících se poskytnutí peněžních prostředků (např. ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci) nikoli izolovaně, ale v celém souhrnu uzavřené spotřebitelské smlouvy, neboť není přípustné nepřiměřené vychýlení v právech a povinnostech stran v zásadní neprospěch spotřebitele. Ve výše uvedených rozhodnutích, která se týkala další fáze uplatnění práva v exekučních řízeních, a to právě ve věcech spotřebitelských smluv o poskytnutí peněžních prostředků, bylo dovozeno, že v případě takovéto nepřiměřenosti se neplatnost vztahuje na celý závazkový vztah. NS ČR dovodil, že pokud jsou povinnosti dlužníka ve svém kontextu nepřiměřené jeho právům, že je na místě exekuci zcela zastavit a tedy smlouvu je třeba jako celek považovat za neplatnou (viz v podrobnostech shora uvedená judikatura). Tak je tomu i v dané věci. Jednotlivá ujednání dané smlouvy o úvěru poskytnuté podnikatelem spotřebiteli jsou natolik provázaná, že je nelze od sebe oddělit, neboť bez shora uvedeného poplatku, tj. skrytého kapitalizovaného úroku, by právní předchůdce žalobkyně peněžní prostředky žalovanému nepůjčil, tedy neplatná je celá smlouva o spotřebitelském úvěru. Nad to právní předchůdce žalobkyně stanovil ve smlouvě další sankce vůči spotřebiteli, a to smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Z uvedeného ujednání plyne též nevyvážený vztah mezi účastníky smlouvy, neboť ve prospěch spotřebitele ve smlouvě o spotřebitelském úvěru žádná smluvní pokuta sjednána nebyla. Její ustanovení ve svém souhrnu zakládají tak nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, že způsobují absolutní neplatnost smlouvy.

8. Pro úplnost lze dodat, že neobstojí ani argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Smluvní ujednání přece nejsou vyloučené ze soudního přezkumu, naopak tyto musí soud ex offo vždy přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy. „Následkem rozporu s dobrými mravy je podle § 580 odst. 1 neplatnost právního jednání, ve spojení s ustanovením § 588 je třeba dospět k závěru, že se jedná vždy o neplatnost absolutní.” (viz výše uvedená odborná literatura, str. tamtéž). Na toto posouzení nemá žádný vliv ust. § 1793 o. z. nebo § 1813 o. z., neboť jimi nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy; právě k takovému absolutně neplatnému právnímu jednání došlo v dané věci. K tomu lze ještě dodat, že v daném případě se jednalo o vztah spotřebitele a podnikatele, kde za použití definice průměrného spotřebitele (viz Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2005/29/ES) nelze objektivně očekávat, že si spotřebitel bude při podpisu smlouvy vědom, že pod pojmem „administrativní poplatek“ se bude, byť třeba jen zčásti, ukrývat smluvní úrok. Takové jednání podnikatele je zjevně nemravné.

9. Z výše uvedených závěrů vyplývá, že poskytnutí peněžních prostředků žalovanému je s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení dle citovaného ust. § 2991 odst. 1 o. z. Toto jiné právní hodnocení nevyžadovalo poučení dle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť toto soud poskytuje jen za předpokladu, kdy je třeba, aby účastník v této souvislosti doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Tak tomu v posuzované věci nebylo, žalobkyní vylíčené skutečnosti a předložené důkazy pro rozhodnutí soudu poskytují dostatečný základ. Jak již bylo výše uvedeno, právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 20 000 Kč, na kterou žalovaný uhradil 6. 3. 2025 15 420 Kč, a proto je důvodný nárok žalobkyně co do částky 4 580 Kč. Ta byla žalobkyni přiznána výrokem I., neboť žalovaný musí své bezdůvodné obohacení v této výši žalobkyni jako postupníku vydat, neboť ta má právo na vrácení toho, co bylo plněno (§ 2993 o. z.). Důsledkem absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru je neplatnost všech jejích ujednání, tj. včetně ujednání o splatnosti, a je proto nutno v souladu s § 1958 odst. 2 o. z. dovodit splatnost pohledávky bez zbytečného odkladu, tj. následujícího dne po doručení výzvy. Výzvu žalobkyně ze dne 20. 12. 2024 o zaplacení do tří dnů je možné dle faktického obsahu považovat za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení žalovaného. Podle výše citovaného § 573 o. z. se má za to, že výzva byla žalovaném doručena dne 30. 12. 2024 (neboť ve dnech 21, 22, 28 a 29 byl víkend a ve dnech 24 až 26 vánoční svátky). Žalovaný tedy mohla včas plnit v souladu s výzvou žalobkyně ve 3denní lhůtě počínaje od následujícího dne po doručení výzvy, tj. od 31. 12. 2024 do 2. 1. 2025, avšak protože svůj dluh nezaplatil, je důvodný nárok žalobkyně na úroky z prodlení z této dlužné jistiny počínaje od 3. 1. 2025, od kdy byl žalovaný v prodlení s plněním vzniklého bezdůvodného obohacení, když výše žalobkyní požadovaných úroků z prodlení nepřekračuje výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Jelikož přitom žalovaný uhradil část dlužné částky až dne 6. 3. 2025 má žalobkyně nárok na úroky z prodlení z požadované částky 15 360 Kč až do 6. 3. 2025. Výrokem II. byl pak zamítnut nárok na žalobkyní požadovanou další částku jistiny, a to právě vzhledem k výše podrobně zdůvodněné absolutní neplatnosti celé smlouvy o úvěru, tedy i těchto ujednání. Pokud jde o příslušenství pohledávky v podobě dalších požadovaných úroků z prodlení, soud pro vyčerpání žalobního petitu zamítl rovněž nárok na požadované úroky z prodlení do 2. 1. 2025, kdy byl poslední den včasného splnění bezdůvodného obohacení vzniklého žalovanému, a dále pak z částky rozdílu přiznané částky oproti návrhu žalobkyně od 7. 3. 2025, tj. ode dne následujícího pod dni, kdy došlo k částečné úhradě dlužné částky ze strany žalovaného, a to vzhledem k jejich akcesoritě. Lhůta k plnění ve výroku I. byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

10. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.