10 C 119/2021

Plný text

Okresní soud v Tachově rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Kleinem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 351 Kč s přísl.

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 351 Kč a náhradu nákladů řízení v částce 200 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet č [číslo], [variabilní symbol].

II. Žalovaný je povinen zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Tachově soudní poplatek ve výši 1 000 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet [číslo] [variabilní symbol]. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 351 Kč. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaného dne [datum] v souladu s ust. § 89b odst. 1 písm. a) a § 89c odst. 1 zákona čl. 373/2011 Sb. Policií ČR převezla do protialkoholní a protitoxikomanické záchytné stanice (dále jen„ PAZS“) v [obec], neboť žalovaný pod vlivem alkoholu zjevně nekontroloval své chování, ohrožoval své zdraví a narušoval veřejný pořádek. Orientační dechovou zkouškou byl u žalovaného zjištěn výsledek 3,31 promile alkoholu v dechu a službu konající lékař PAZS diagnostikoval střední stupeň opilosti. Náklady na dopravu žalovaného do protialkoholní záchytné stanice, které v této souvislosti žalobkyni vznikly, činí 351 Kč. Žalobkyně žalovaného vyzvala k dobrovolné úhradě částky 351 Kč dopisem ze dne [datum], žalovaný však na výzvu nereagoval a částku do dne podání žaloby neuhradil. Vzhledem k tomu, že žalovaný je slovenským občanem, musel se soud zabývat otázkou, zda má pravomoc ve věci rozhodnout a zda je místně a věcně příslušný. Tuto otázku posuzoval, vzhledem k tomu, že se Slovenskou republikou nemá Česká republika mezinárodní smlouvu upravující postup pro řešení sporů s občanskoprávním základem, dle zákona č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém, v platném znění a Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 864/2007, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II), ze dne 11. července 2007. Dle § 6 odst. 1 zákona o mezinárodním právu soukromém je pravomoc českých soudů dána, jestliže je podle procesních předpisů pro řízení místně příslušný soud na území České republiky, pokud z ustanovení tohoto zákona nebo jiného právního předpisu nevyplývá něco jiného. Ve smyslu § 84 téhož zákona se ustanovení hlavy XI použijí v návaznosti na přímo použitelné předpisy Evropské unie a mezinárodní smlouvy. Úprava v této hlavě se omezuje na otázky, které nespadají do rozsahu působnosti těchto předpisů a smluv, ledaže tyto předpisy a smlouvy připouštějí úpravu v tomto zákoně. Z článku 4 Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 864/2007 vyplývá:

1. Nestanoví-li toto nařízení jinak, je rozhodným právem pro mimosmluvní závazkové vztahy, které vznikají z civilních deliktů, právo země, kde škoda vznikla, bez ohledu na to, ve které zemi došlo ke skutečnosti, jež vedla ke vzniku škody, a bez ohledu na to, ve které zemi nebo kterých zemích se projevily nepřímé následky této skutečnosti.

2. Mají-li však osoba, vůči které je vznášen nárok na náhradu škody, a poškozený v okamžiku vzniku škody obvyklé bydliště ve stejné zemi, použije se právo této země.

3. Vyplývá-li ze všech okolností případu, že je civilní delikt zjevně úžeji spojen s jinou zemí, než je země uvedená v odstavci 1 nebo 2, použije se právo této jiné země. Zjevně užší vztah k jiné zemi by mohl být založen zejména na již existujícím vztahu mezi stranami, jakým může být například smlouva, který úzce souvisí s daným civilním deliktem. Jeví se nepochybným, že podepsaný soud má ve smyslu § 87 písm. a) občanského soudního řádu pravomoc a příslušnost ve věci rozhodnout, a má tak dle § 6 a 84 zák. č. 91/2012 Sb. učinit dle předpisů ČR, neboť ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu škody, došlo v jeho obvodu. Na výzvu, aby se žalobkyně i žalovaný vyjádřili ve smyslu § 115a občanského soudního řádu, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání, žalovaný nereagoval, žalobkyně souhlasila. Na výzvu, aby se ve smyslu § 114a vyjádřil k žalobě, která byla na jeho adresu trvalého pobytu doručena postupem dle § 46b písm. a) občanského soudního řádu ve spojení s § 49 odst. 2 téhož zákona, žalovaný rovněž nereagoval. Soud tak má v duchu daného poučení za to, že účastníci s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. O uplatněném nároku proto ve smyslu ust. § 153a, odst. 1 téhož zákona rozhodl rozsudkem bez nařízení jednání. V daném případě z předložených důkazů soud zjistil, že dle úředních záznamů č. j. KRPP-8840-3/ČJ-2021-031011, záznamu protialkoholní záchytné stanice ze dne [datum] a vyúčtování nákladů na dopravu ze dne [datum], žalovaný dne [datum] byl z důvodu dezorientace a podezření z požití alkoholických nápojů převezen do Protialkoholní záchytné stanice [obec] Náklady byly Policií ČR vyčísleny částkou 351 Kč a nebyly žalovaným přes výzvu ze dne [datum] uhrazeny. Dle § 17 odst. 2 až 4 zákona č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami způsobenými tabákovými výrobky, alkoholem aj. návykovými látkami (2) Pokud poskytovatel zdravotních služeb k tomu odborně a provozně způsobilý zjistí, že ošetřovaná osoba není ohrožena na životě selháním základních životních funkcí, ale pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky nekontroluje své chování, a tím bezprostředně ohrožuje sebe nebo jiné osoby, veřejný pořádek nebo majetek, nebo je ve stavu vzbuzujícím veřejné pohoršení, je tato osoba povinna se podrobit ošetření a pobytu v záchytné stanici po dobu nezbytně nutnou k odeznění akutní intoxikace. (3) Za dopravu osob do záchytné stanice odpovídá osoba, která k vyšetření podle § 16 odst. 4 vyzvala. (4) Dopravu, vyšetření, ošetření a následný pobyt na záchytné stanici hradí v případě, že se prokáže přítomnost alkoholu nebo jiné návykové látky, ošetřená osoba. V případě, že se přítomnost alkoholu nebo jiné návykové látky neprokáže, náklady nese osoba, která podle § 16 odst. 4 k vyšetření vyzvala, s výjimkou případů diferenciální diagnózy hrazené z veřejného zdravotního pojištění podle zvláštního právního předpisu. Po zhodnocení shora uvedených skutečností, s přihlédnutím k obsahu provedeného dokazování a ustanovení § 17 odst. 4 zákona č. 379/2005 Sb., dospěl soud k závěru, že návrhu žalobkyně je možno vyhovět. Rozhodnutí soudu vychází ze skutečnosti, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaný byl důvodně transportován do Protialkoholní záchytné stanice [obec], doprava byla uhrazena z prostředků Policie ČR a žalovanému proto vznikla povinnost žalobkyni vynaložené náklady uhradit. Soud proto žalobě v plném rozsahu vyhověl a uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni požadovanou částku. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl tak jak je uvedeno ve výroku I rozsudku vzhledem k tomu, že žalobkyně, úspěšná ve smyslu § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, uplatnila dle § 137 odst. 2 a § 149 odst. 3 občanského soudního řádu Náklady řízení představují náhradu za dva režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 3 177/1996 Sb. Obě povinnosti uložil soud žalovanému uhradit ve smyslu § 160 odst. 1 občanského soudního řádu do tří dnů od právní moci rozsudku, když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší. Dle ust. § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích, je-li navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný, nemá-li proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení, nebo není-li též od poplatku osvobozen. Dle § 11 odst. 2 písm. a) téhož zákona se od poplatků osvobozují Česká republika a státní fondy. Dle položky 1 písm. a, Sazebníku soudních poplatků, přílohy zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích ve znění platném v době podání návrhu (ve smyslu Nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 3296/12), činí poplatek za návrh na zahájení občanského soudního řízení, jehož předmětem je peněžité plnění do částky 20 000 Kč včetně, 1 000 Kč. Vzhledem k úspěchu žalobkyně v řízení a s ohledem na její osvobození od soudních poplatků a ve smyslu citovaných ustanovení tak soud výrokem pod bodem II žalovanému uložil zaplatit soudní poplatek za řízení ve výši 1 000 Kč České republice – Okresnímu soudu v Tachově. Tuto povinnost a povinnost uhradit vymáhanou pohledávku s příslušenstvím žalobci soud žalovanému uložil ve smyslu § 160 odst. 1 občanského soudního řádu ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku, když pro stanovení lhůty delší neshledal důvody.